The conglomerate eternity

Neklidný výjev na pomezí dokumentu, abstrakce a animace vycházející ze statického pohledu na křižovatku ulic Adama Mickiewicza a Józefa Piłsudskiego v Krakově je přetvořen v audiovizuální změť ruchů, tvarů, barev a pohybů, mezi nimiž rozeznáváme chodce, auta a prostředky hromadné dopravy.

Trilogie snímků, které vznikly přetvořením autorova filmu ze 70. let 20. století, zachycuje nahou ženskou postavu v jemných iteracích pohybů. Kombinace abstraktního expresionismu a figurálního motivu využívá výrazné barevnosti, prudké proměny tvarů a dynamiky lidské siluety.

Rytina Josefa Váchala a text prozaika Karla Klostermanna autorku inspirovaly k varovné lamentaci nad ohroženou integritou šumavské krajiny, která více než kdy jindy trpí zásahy civilizace. Vizuální evokace starého filmu naznačuje nadčasovou povahu ekologických problémů, které divokou a půvabnou Šumavu sužují dodnes.

Film vytvořený autorským duem Ester Geislerovou a Milanem Mazúrem navazuje na koncept tzv. tekuté lásky, formulovaný sociologem Zygmuntem Baumanem a na knihu Mateřská láska Elisabeth Badinter, a kriticky zkoumá otázku předurčenosti ženy k úloze matky skrze koláž snímků žen symbolizujících mateřství i emancipaci, která zpochybňuje nevyhnutelnost této hojně diskutované sociální role.

Osobní výpověď ženy s narušeným vnímáním sebe samé. Dvojhlasý voiceover zprostředkovává proud negativních a povzbudivých myšlenek, které probíhají hlavou ženy trpící bulimií. Odhaluje tak proměnlivost a nejistoty vnitřního prožívání, ale také své krásné i nenáviděné tělo, když pomocí kamery prozkoumává části obnažené postavy.

Filmová esej postavená na střetu dekorativních záběrů z ptačí perspektivy a tří mechanických, lineárně propojených monologů rozpitvává podvědomí jedince přesyceného množstvím rozličných voleb, názorů a možností v čísly poháněném věku digitálních médií.

Canis lupus neboli vlk obecný se s dodatkem familiaris mění v psa domácího. Paralela v útočné povaze psovité šelmy a člověka je tématem experimentálního filmu, v němž autor vynechal zvukovou stránku a úvahy vystavěl pomocí kombinace 3D animace a textového monologu neviditelného vypravěče.

Vyschlá zem, štěrk, praskliny v asfaltu, pohled do mikroskopu nebo meteorologická mapa jako články asociativního řetězce opřeného o motiv čekání na déšť. Obrazová báseň ukazuje půdu v blízkém detailu a obohacuje ji o nové vizuální a významové vrstvy. 

Film nabízí pohled na živé chování neživé hmoty ve formě kapek, u nichž můžeme sledovat změnu tvaru či kolektivní chování. Tyto kapky, podobně jako roboti ve slavném díle R.U.R., jsou tvořeny chemicky syntetizovanou hmotou, jež připomíná hmotu živou. Film tak divákovi umožňuje vcítit se do pocitů vynálezce Rossuma z Čapkovy hry, který taky zkoumal "...jakýsi chrchel koloidního rosolu, který by ani pes nesežral..." „Náš film si klade za cíl vzdát hold Čapkovi a Rossumovi a jejich průkopnickým myšlenkám v oblasti robotiky. A zároveň ukázat, jak lze i nepovedené vědecké experimenty použít k tvorbě umění.“ J. Čejková

Intimní esej zprostředkovává niterný prožitek těhotné ženy během příprav i porodu. Do procesu vypořádávání se s bolestí a psychického zpracovávání situace vplouvají také komplexnější otázky: dokumentární záznam se mísí s úvahami a vizemi, které reflektují mysl a strukturu mozku rodičky.

Osobní esej vztahuje vnímání prostoru k mentálnímu vesmíru scenáristy a režiséra Pavla Juráčka, který v Příbrami našel „opravdu ideální místo“. V citlivém propojení deníkových zápisků, intimních poznámek a útržků filmů zkouší rozkládat konvenční vyprávěcí postupy a zbudovat svébytný svět nadčasového myšlení.

Mladá žena hledá v rušném městě nový byt. Snímek pokouší možnosti filmového jazyka, když klade více důraz na souhru zvuku a pohybu nežli na klasický dialog postav a namísto klasické narace kombinuje stylizované pohyby s expresivním tancem, který v určitých chvílích náhle přerušuje tok příběhu.   „Fascinuje mě samotný prostor a naše schopnost objevit sami sebe skrze něj, zejména přesné místo, které můžeme označit za náš domov. Prostor, kterým jsme obklopeni, vytváří neustálý dialog s naší vlastní identitou.“ T. Vejvodová