To Be Framed

Video esej zkoumá konzumaci informací ve virtuálním prostředí a její vliv na etiku a angažovanost. Subjekt prochází opuštěnou kancelářskou budovou, skrze skutečnost rozloženou do pixelů a manifestační text upozorňuje na distanci, slepotu a odcizení člověka pohybujícího se na sociálních sítích.

Filmová esej staví publikum přímo do ohniska rekonstrukce historické bitvy. Střet stovek vojáků v dobových kostýmech ústící v imitaci organizovaného násilí osciluje mezi hrou, divadlem, spartakiádou a land artem. Zmnožené projekce vytvářejí pocit válečné vřavy, umocněné citáty protiválečného dramatu Karla Čapka Matka.

Audiovizuální koláž zasazuje do papírových kulis záběry z Hitchcockova Okna do dvora, jehož myšlenky film hravě a provokativně rozvádí. K postavám musíme proniknout skrze vrstvy barev a cizorodých objektů, které zviditelňují proces medializace a zvýrazňují rám omezující náš pohled.

Portrét slunečního světla vytvořený na 35mm filmový negativ pomocí autorkou sestavené camery obscury. Sledovaným objektem je rostlina, která byla zaznamenávána od rána do večera v několikaminutových intervalech. Tok obrazů sestavený z těchto fotografií pak dal vzniknout filmovým slunečním hodinám.

Melancholická metafora zobrazuje transportní řetězec a logistické konstrukce futuristického vzhledu v temném sterilním prostředí. Světélkující stroje a vozidla sloužící člověku žijí svým životem až do posledního momentu, kdy se rozpadnou v kusy materiálu, z něhož byly stvořeny.  

Malost lidského pohledu na svět často upřednostňuje perspektivu člověka před měřítky přírodních cyklů. Obrazové detaily vystihují sebestřednost, se kterou nám mnohdy uniká podstata celku, doplňuje je trefný nekompromisní komentář, který apeluje na uvědomění si dopadu chování jednotlivce na okolí.

Schody vedoucí odnikud nikam, úzké šachty, mosty, žebříky, z nichž ve snech padáme. Řetězec rozrastrovaných fotografií míst napodobuje proces snění a materializuje tím podvědomé procesy. Do nejniternější oblasti našeho bytí se vkrádají děsivě neznámé obrazy z archivu kolektivní paměti.

Neklidný výjev na pomezí dokumentu, abstrakce a animace vycházející ze statického pohledu na křižovatku ulic Adama Mickiewicza a Józefa Piłsudskiego v Krakově je přetvořen v audiovizuální změť ruchů, tvarů, barev a pohybů, mezi nimiž rozeznáváme chodce, auta a prostředky hromadné dopravy.

V krátkém emotivním filmu o životě po ztrátě milované osoby autorka podmanivě zpracovává těžké téma pomocí technik hraného i animovaného filmu. Reálné zážitky vypravěčů doplněné o animované rekonstrukce bolestných situací vytváří truchlivý náhled do myšlenek trojice mladých lidí, kteří jsou předčasně vystaveni problematice smrti.

Pouť po statickém záběru ze snímku Lubomíra Lipského Cirkus je cirkus prozkoumává vztah mezi pamětí a vizuální historií. Fragment z obrazové databáze kolektivního podvědomí doprovází úryvky z eseje Karla Kosíka o neschopnosti občanů v demokratických volbách ovlivňovat reálnou politiku.

Krátká postdigitální meteorologická filmová báseň o černém slunci a jeho světle převážně sestavená z manipulovaných found footage materiálů v kombinaci s originální hudbou. Hlavní dějová linka je odvozená od remixovaného úseku z filmu americké meteorologické společnosti Above the Horizon z roku 1967.

Rytina Josefa Váchala a text prozaika Karla Klostermanna autorku inspirovaly k varovné lamentaci nad ohroženou integritou šumavské krajiny, která více než kdy jindy trpí zásahy civilizace. Vizuální evokace starého filmu naznačuje nadčasovou povahu ekologických problémů, které divokou a půvabnou Šumavu sužují dodnes.