Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Všechno bude fajn
play
Všechno bude fajn
Všechno bude fajn
Všechno bude fajn

Všechno bude fajn

režie: Robin Kvapil
originální název: Všechno bude fajn
země: Česká republika
rok: 2017
délka filmu: 71 min.

synopse

Původním plánem producenta Čestmíra Kopeckého bylo natočit film o proměnách Brna. Režisér Robin Kvapil se spoluscenáristou Pavlem Šplíchalem ale toto zadání posunuli do podoby připomínající Šplíchalův ironický blog Prigl. V „laskavě-anarchistickém“ pásmu se Brno stává epicentrem sarkastického pohledu na českou společnost. Naivně blábolivý normalizační dokument o Brnu, kterým Kvapilův film začíná, se transformuje do zahořklých monologů, které televizní komentátor pronáší přímo na kameru. Ty se střídají s hranými scénami, v nichž se potkávají brněnské politické elity, umělci i ztroskotanci.

„Říká se, že Brno je jediný vtip, ve kterém se dá bydlet. Podle této logiky se odvíjí celý film.“ R. Kvapil

biografie

Absolvent divadelní režie na JAMU a student katedry dokumentu na FAMU Robin Kvapil (1982) natočil portrétní dokumenty Film o Ondreji Jajcajovi, vykradači hrobů (2012, MFDF Ji.hlava 2012) a Pohádková země (2014, MFDF Ji.hlava 2014); podílel se na seriálu Expremiéři (2013, MFDF Ji.hlava 2013) a antologii Film jako Brno (2011, MFDF Ji.hlava 2011). Všechno bude fajn je jeho celovečerní debut.

více o filmu

režie: Robin Kvapil
producent: Čestmír Kopecký
scénář: Pavel Šplíchal, Robin Kvapil
kamera: Šimon Dvořáček
střih: Josef Krajbich
zvuk: Adam Voneš, Martin Blauber

další filmy v sekci

Kalado
„Na světě je mnoho učení – karate, aikido, taiči, jóga. Ale žádné z nich neučí člověka očistě. Jedině kKalado.“ Tak praví hlavní hrdina snímku, performativní umělec Sai Kidžima. Kamera jej zachycuje, jak svými ozvláštňujícími pohyby prozkoumává hranice tělesných schopností, zatímco ve zvukové stopě zní jeho introspektivní komentář. Kalado slouží jako prostředek sebepoznání, zpochybnění zažitých představ o sobě samém a hledání identity dosud zastřené. Dokument vystihuje rituální povahu Kidžimových performancí, způsob, jakým nechává zakořeněná traumata rozplynout v očistném tvůrčím vzmachu. „Když jsem potkala Saie, zaujal mě především tím, že tančí a uklízí. Zajímalo mě, co je kalado. Když jsme dotočili, řekl: ‚Život je nepochopení. Nerozumět znamená chápat. To je kalado‘.“ T. Tara

Kalado

Tereza Tara
Česká republika / 2017 / 30 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Máme na víc
Z pozice osobního poradce prezidentského kandidáta Michala Horáčka zaznamenával dokumentarista Robin Kvapil od podzimu 2016 dění ze zákulisí jeho kampaně. Natáčel na vše, co měl po ruce – na kameru, mobil, notebook. Film spolurežírovaný Radimem Procházkou vznikl se snahou zachytit autentický obraz Horáčkova volebního tažení, prezentuje taktiky jeho týmu, interakci se spoluobčany, stoupenci i odpůrci, novináři a protikandidáty. S vědomím, že prezidentské volby sice prohráli, ale mají za sebou velký kus cesty, Kvapil předkládá zpětnou reflexi jejich týmové práce a komentuje jejich jednotlivé kroky."Dokumentarista jako poradce ve štábu prezidentské kampaně. ‚Nic‘ a ‚nevím‘ nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Pravda vyděsí.“ R. Kvapil„Veksláček, Mlátička, Zjeman a Troll ve filmu o zákulisí demokracie.“ R. Procházka 

Máme na víc

Radim Procházka, Robin Kvapil
Česká republika / 2018 / 74 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Feral
Charlie Soukup je undergroundový písničkář a signatář Charty 77. Na začátku 80. let emigroval. Posledních několik desítek let žije osaměle v australské divočině jako poustevník a buddhista. Dokumentarista Jiří Holba ho vyhledal na rozsáhlém pozemku v buši, kde si Soukup buduje tajné přístřešky a žije stranou civilizace. Celý snímek natočil sám přímo na místě a zachytil v něm spontánní rozhovory a situace, ve kterých nechává naplno působit Soukupovo svérázné charisma. Série monologů vyznívá jako svým způsobem strhující proud řeči na hraně blouznivosti a pronikavých životních postřehů.  „Zajímá mne film jako báseň, jako dotek života, mávnutí kouzelného proutku, náhlé vzplanutí jiskry v nekonečné tmě, rozluštění hlavolamu. Bez začátku, bez konce, vše v jednolitém prostoru. A láska.“ J. Holba

Feral

Jiří Holba
Česká republika / 2018 / 72 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Očima cizince
Nápad natočit tento poetický, mozaikovitý dokument se v hlavě filmařky Mykaely Plotkinové zrodil ve chvíli, kdy v knihkupectví narazila na citát básníka Manoela de Barrose o „akcentu místa svého původu, který si neseme v očích“. Nikdy se jí už nepodařilo jej znovu najít, ale zato v průběhu několika následujících let za pomoci dalších spolupracovníků, zejména střihačky C. A. Saquieresové, zrealizovala zamýšlený projekt. Vznikla filmová esej spojující úvahy o vlastní identitě a národnostních kořenech několika rodáků z brazilského města Recife, žijících v zahraničí, s obrazy míst, na kterých pobývají.„Nikdy jsem se necítila jako cizinka, ale stejně tak jsem vlastně nevěděla, odkud pocházím. Film Through Foreign Eyes (Cizíma očima) hledá příběh, který mi nikdo nevyprávěl. Musela jsem ho natočit. Vznikl z potřeby pochopit život.“ M. Plotkinová

Očima cizince

Mykaela Plotkin
Brazílie, Argentina / 2018 / 74 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Návod k použití Jiřího Koláře
Dokumentární projekt, v němž se Roman Štětina vrací k tématu rozhlasu, vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Štětina se zde pokouší uchopit rozhlasovou režii jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Dokumentuje průběh zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Aniž by Štětina divákovi zpřístupnil finální nahrávku, nabízí mu jedinečnou příležitost sledovat tvůrčí proces, jímž vzniká rozhlasová adaptace. Do voice-overu navíc vstupují interpretační komentáře, které reagují na situaci ve studiu. „Mluvte, tvořte, sdělujte geometricky. Žádné patlavé příbrusy lyrična. Jen smutek a touha. A respektujte pravidlo pravého úhlu.“ (Miroslav Buriánek)

Návod k použití Jiřího Koláře

Roman Štětina, Miroslav Buriánek
Česká republika / 2016 / 130 min.
sekce: Česká radost, První světla
Světová premiéra
Stopy, střepy, kořeny
Muzeum hnití jablek, opadávající vánoční stromek, rozlomený kmen stromu, červi plazící se po plástvích. Údery padajícího jablka o povrch země, výuka mluvení, křesťanské kázání, bečení ovcí. Obraz a zvuk se o sebe ve dvacetiminutovém snímku Stopy, střepy, kořeny neustále otírají v tvořivých setkáních mezi světem lidí a přírodou. Film by se dal označit za experiment, ale spíš jde o evokativní lyrické pásmo obrazů a zvuků umocněné působivými záběry šestnáctimilimetrové kamery. K neustále připomínané kráse rozkladu přírodních věcí tvoří lidem vytvořené artefakty lehce lhostejné a neméně záhadné pozadí.„‚Já ti nevim, co s tim. Furt do toho leju vodu a furt je to řídký.‘ Tuhle větu jsem kdysi potkala – šlo o míchání malty – a líbí se mi čím dál víc.“

Stopy, střepy, kořeny

Květa Přibylová
Česká republika / 2016 / 20 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Nic si nepamatuji
Zatímco Tunisko zakouší revoluční nepokoje, Diane se vyrovnává s intenzivními projevy maniodepresivní psychózy, které ji zasáhnou natolik, že téměř ztrácí paměť. Po pěti letech však nachází pestrou směs záznamů, jež v krizové době pořídila, od fotografií přes deníky až po domácí videa. Tyto dokumenty se proměňují v nástroje, s jejichž pomocí zachytává domněle ztracené střípky vzpomínek. Jejím cílem nicméně není splést fragmenty v celistvé vyprávění, nýbrž zachovat jejich tekuté hemžení a zprostředkovat tak chaotický vír událostí, které učinily propast mezi veřejným a soukromým nemyslitelnou. „Je to příběh poničené paměti, zachycené na pevném disku. Chtěla jsem si prohlédnout kousky skládačky – obrazové a zvukové záznamy, postavit se těm černým dírám, vzpomenout si. Ukázat lidem ten běs mé vnitřní bouře.“ D. S. Bouzgarrouová  

Nic si nepamatuji

Diane Sara Bouzgarrou
Francie / 2017 / 59 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Postiženi muzikou
Hudební kroužek Jedličkova ústavu, dnes známý jako kapela The Tap Tap, založil před jednadvaceti lety Šimon Ornest a lidem s postižením tím dal příležitost uspět i mimo každodenní ústavní péči. Pozorující a k situacím pozorná kamera zaznamenala během let osobnostní vývoj několika muzikantů. Přitažlivá energie snímku, výjimečného přístupem k tematice tak často inklinující k soucitu, pramení ve vztazích mezi hudebníky a jejich kapelníkem, hybatelem dění, který svérázně napomáhá společenskému povědomí o lidech s hendikepem.  „Jakkoliv to bylo zpočátku těžké, snažil jsem se natočit film podobným způsobem, jakým se členové kapely vyrovnávají se svým osudem. Bez sentimentu, zbytečné lítosti, politické korektnosti a s černo černým humorem." R. Síbrt
osobní program

Postiženi muzikou

Radovan Síbrt
Česká republika / 2019 / 80 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Jaroslav Kučera Deník
Jaroslav Kučera byl manželem režisérky Věry Chytilové a jedním z nejoriginálnějších kameramanů československé nové vlny. Záběry, které pořizoval ve volném čase a pro soukromé účely, posloužily o pár desetiletí později jako podklad pro vznik křehkého, intimního portrétu, který se obejde beze slov. Mistr obrazu v nich rozvolněnou rukou načrtává nejvlastnější prostor své rodiny. Díky citlivému režisérskému výběru pozorujeme scény spontánního pózování před objektivem i momenty konejšivého spočinutí, podmanivě scelované soundtrackem z produkce Aid Kida. „To nejpodstatnější z české literatury posledních dekád je uloženo v literárních denících Jana Zábrany, Ivana Diviše, Pavla Juráčka. S tím vědomím jsme přistupovali ke zpracování filmového deníkového díla kameramana Jaroslava Kučery.“ J. Felcman
osobní program

Jaroslav Kučera Deník

Jakub Felcman
Česká republika / 2019 / 67 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
FREM
Film je reakcí na současnou vlnu posthumanistického uvažování způsobeného rozvojem technologií a umělé inteligence stejně jako klimatickou krizí. Lidský druh si začíná uvědomovat svou nedůležitost a pomíjivost a lidská identita se ocitá v krizi. Snímek FREM se pokouší tento pocit reflektovat a vytváří odlidštěný a odcizený pohled na krajinu a přírodu za hranicemi lidského vnímání skutečnosti. Kusé myšlenky a útržky dialogů, různorodá hudba přerušovaná ruchy a glitchy a zdánlivě zmatená, neukotvená kamera vytvářejí znepokojivou filozofickou úvahu nad limity antropocentrického myšlení. „Natáčení tohoto filmu byla v každém ohledu extrémní zkušenost, a to nejen fyzická, protože jsme točili na Antarktidě. Musela jsem myslet nemyslitelné. Nechat za sebou vězení antropomorfismu. Přestat být člověkem.“ V. Čákanyová     
osobní program

FREM

Viera Čákanyová
Česká republika, Slovensko / 2019 / 73 min.
sekce: Česká radost, První světla
Světová premiéra
Člověk si sám se sebou vystačí, respektive nevystačí
Půlhodinový snímek se skládá ze soukromého videozáznamu, který pořídil divadelní tvůrce Petr Lébl v roce 1996, kdy působil jako hostující režisér inscenace Cyrana z Bergeracu v národním divadle v Tel Avivu. Většinu času sledujeme Lébla společně s kostýmní výtvarnicí Kateřinou Štefkovou v hotelovém pokoji, ovšem na okraji jejich nezávazných her nacházíme Léblovy skeptičtější komentáře na kameru. Zdánlivě banální home video dvou blízkých osob zároveň prolamuje hranice osobního a veřejného, života a inscenace. Oba účastníci totiž před kamerou stále hrají a inscenují, i když záznam není určen pro veřejnost.DETAIL:Mission Impossible – with Kateřina. Na Kateřinu pozor: její surové poznámky tě mají vytočit k zešílení. Nenech se zblbnout: nemá cenu jí opakovat, že si jí vážím. Raději se podle toho chovat v srdci.

Člověk si sám se sebou vystačí, respektive nevystačí

Jan Kačena, Nikola Krutilová
Česká republika / 2015 / 34 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Dopamin
Rodina autorky filmu upadne do krize, když je jejímu otci diagnostikována Parkinsonova choroba, při níž mozek přestane produkovat dopamin – hormon zodpovědný za pohyb svalstva a pocit štěstí. Natalia svým rodičům, bývalým levicovým sociálním aktivistům, zároveň odhalí svou homosexuální orientaci, pro kterou nemají pochopení. Režisérka ve svém důvěrném a kontemplativním snímku zpovídá své příbuzné ohledně jejich životních příběhů a snaží se v mezigeneračním dialogu dospět k vzájemnému respektu a rodinné harmonii, která by mohla pomoct nemocnému otci. „Točit filmy je pro mě způsob, jak prožívat svět. Cítím, že to je ta nejorganičtější forma, která mi umožňuje jej obývat. Můj první celovečerní film, Dopamin, vznikl z potřeby a představuje nádherný exorcismus.“ N. Imery Almario 
osobní program

Dopamin

Natalia Imery Almario
Kolumbie, Uruguay, Argentina / 2019 / 87 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt