Výzkum / Vzpomínka (Dialogy)

Historické souvislosti vyjevující cesta po stopách vlastní identity vedoucí ze Španělska až do obce Batelov na Vysočině, jejíž časem spolknutí „westernoví“ hrdinové odpočívají na tamním židovském hřbitově. Dědeček Moritz, jehož obrázek podnítil i vznik filmu, žije v paměti starého „šerifa“ pana Mirabelského – zprostředkovatele pozoruhodných dějinných momentů. „Nikdo nás nezhněte poznovu z prsti a jílu. Nikdo nás slovem svým nevzkřísí z prachu. Nikdo. Pochválen buď nikdo. Kvůli Tobě chceme kvést, Tobě vstříc. Nicotou jsme byli, jsme a též zůstaneme, v květu. Růží, nicotou, růží nikoho.“

Dvě ženy oddělené celými kontinenty sdílejí stejnou krev a pocházejí ze země, kde síly zemského klimatu tvoří silné větry. Snímek byl natočen v několika destinacích ve formátu videoinstalace, jejíž poetika vyvstává ze snových situací inscenovaných režisérkou. Jedna ze sester je na pláži a druhá v zimních Helsinkách. Výměna myšlenek obou žen se táhne jako neviditelná nit dokumentem a vytváří nevědomou korespondenci o jejich životních zkušenostech za šumu větru.

Animovaný dokument oživuje formou rozhýbaných „komiksových“ kreseb s komentářem příběh Rudolfa Bělohoubka. Syn českého otce a německé matky se po druhé světové válce stal svědkem popravy rodičů tzv. Revolučními gardami, k nimž se přidali i jejich sousedé. 

Před dvaceti lety se rozpadla jedna rodina. Dvacet let poté smutné období rekonstruují čtyři na sobě nezávislé výpovědi jednotlivých členů rodiny. Jejich vzpomínky jako voice over dokumentu ilustrují fiktivní obrazový materiál a zároveň zhmotňují mlhavou představu o tom, jak to bylo. I po dvaceti letech se do hlasů manželů dere smích při vzpomínce na zamilované začátky a pláč při vyprávění rozchodu. Barva hlasových projevů se stává jediným dramatickým prvkem v neosobním filmovém obraze norského dokumentu.

U posprejovaného okna, které je koncem zdánlivě nekonečné zdevastované chodby, začíná podmanivá, kontemplativní minimalistická metafora času zašlé slávy přímořského letoviska Prora – nejdelšího a nejbizarnějšího komplexu rekreačních budov na světě. „Kraft –durch – Freude“ – levná dovolená prošpikovaná nacistickou propagandou pro 20 000 německých dělníků. Sevřeni chodbou couváte do času, doprovází vás hlas, rekapitulující komentář, slova oprašující osobní dějiny. Nekonečná prázdnota prostoru se prolíná s tichem v mezerách mezi slovy. Omítka popraskala, okna rozvalená, šumí venku moře?

Snímek si pohrává s paralelou mezi rolí pečovatele a člena ochranky vtělené do postavy mladého muže, který pořád něco střeží. Opakování a automatizace každodenních úkonů je akcentována monotónní estetikou kamery a pomalým tempem, jež nás uvádí do světa korejské pragmatičnosti a smyslu pro zodpovědnost. 

Technologické inovace pohyblivého obrazu ve službách vědy. V tomto případě atomové bomby, jejíž přípravu před výbuchem sledujeme pohledem z různých objektivů. Snímek zajímavý svým vznikem je poskládán pouze z veřejnosti přístupného filmového a zvukového materiálu z internetových Prelingerových archivů. Ručička hodin pádí po kruhu času. Přípravy dokončeny. Kamery nachystány, letadlo vzlétá, údery do bubnů. Sirka se rozškrtne, hoří, bomba padá. Tlakovou vlnu střídají detailní záběry toku mikroorganismů.

Co se stane, když čínská vláda postaví v provincii S'-čchuan francouzskou vesnici? Odpoutaná kamera proplouvá mezi místními figurkami a křiklavě barevnými fasádami a utváří portrét prostoru, kde se kýčovitá idyla udržovaná autoritářským režimem mísí s bizarními situacemi a surovou každodenností.DETAIL:„Bailu, vesnička v provincii Sichuan, byla roku 2008 zcela zničena zemětřesením. Čínská vláda se rozhodla vystavět na jejím místě vesnici po francouzsku.“

Vtipná konceptuální hříčka postavená na prostém nápadu – záznamu příprav amatérských plavců před skokem do vody z desetimetrové věže. Drobné situace se rozvíjejí v mix grotesky, psychologických mikroportrétů a estetické studie fyzických či verbálních mimikry a odvahy.

VHS instalace z říše dokumentárního filmu. Dvojice videozáznamů označených na pásce stejným datem z roku 1992 je postavena v multiplikovaném obrazu, aby nám prostředkovala estetizovaný trip do doby, kdy znovusjednocené Německo bylo křehkou soustavou a mladí lidé podléhali (sebe)destrukci. VHS technologie, paneláky, bývalé východní Německo, prudký nástup neonacistického hnutí, rozšíření tvrdých drog. Doplňte místo východního Německa Československo a dostanete se ke sdílené zkušenosti postkomunistických států.

Autor filmu v roli pozemšťana kráčejícího ulicemi Paříže si klade věčnou otázku: Jsme ve vesmíru sami? Při snaze nalézt pravdu a zbavit se tak neustálého dumání vede tvůrce rozhovory s astrofyzikem Nicolasem Prantzosem, historičkou vědy Florence Raulin Cerceauovou a sociologem vědy Pierrem Lagrangem.

Režisér se noří svou kamerou do světa drobných organismů. Hmyz, mlži, houby zabírané pohledem makro vytvářejí bohaté textury v obrazu videa. Autor zasahuje svou přítomností do natáčeného materiálu, stejně jako člověk obecně zasahuje do přirozeného řádu přírody. Hirofumi Nakamoto vydává své Vesmírné deníky 2016.