Vzpomínky z pekla

Finley Blakeová se živí tím, že na internetu přes webkameru naživo předvádí erotické show. Kvůli této činnosti jí byl odebrán malý syn, kterého se zoufale snaží získat zpět. Je jí 33 let a sama, jen se svou kočkou a potkany, obývá dům ve městě Austin v Texasu. Snímek zachycuje několik běžných dní jejího života. Dní, ve kterých je tak strašně sama, a přesto obklopena lidmi. Života prožívaného přes monitory počítačů, tolik vzdáleného od vnějšího světa. Ačkoliv se jedná o observační dokument, jeho střihová skladba, často střídající velikosti záběrů, velmi napomáhá dynamičtějšímu tempu snímku. „Nejdřív mě napadl název. Ve sprše jsem se rozhodl, že jednoho dne natočím film o erotice a internetu s názvem Paměť těla. Pak jsem se seznámil s Finley. A najednou všechno dávalo smysl. Člověk vždycky dostává ty nejlepší nápady ve sprše, že?“ J. Goldberg

V 60. letech minulého století proběhla významná migrace Italů do Švýcarska, nechvalně poznamenaná překážkami stavěnými nové pracovní síle. Meditativní nehybné záběry kamery odkrývají místa, krajinu i hranici mezi zeměmi, k nimž se vyprávění pojí. Přidaný fotografický materiál a intermezzo, tvořené výrazovým přednesem básní inspirovaných diasporou, rezonují na úrovni emocí. Zápisky mladé ženy čtené v komentáři rozehrávají dokument do mnohovrstevnatého narativu. Ten vypovídá o kolektivní paměti skupiny ekonomických imigrantů, o jejich pracovních podmínkách, vykořisťování a ztrátě důstojnosti. „Pomocí kritického rozboru fúze politické moci a kinematografie a různých ̦estetických stránek skutečnosti’ se dílo pokouší konvergencí minulosti a přítomnosti zkoumat skrze dějiny a příběhy migrace, architektury a filmu pravdivost historie.“

Kamera pohlíží na americký motel u hlavní silnice. Je přesně takový jako stereotyp uložený v našich představách. Dokument sleduje čtyři protagonisty v útrobách pokojů na jednu noc, kde už několik let prožívají svůj osobní očistec. Drogy, kriminalita a špatná rozhodnutí jsou jejich neřestmi. Pomalý tok jednotlivých sekvencí a místy rozmazaný obraz nastolují atmosféru bezčasí a neurčeného prostoru. Stejně tak se pravděpodobně cítí kvarteto neschopné vyjít z bludného kruhu každodenní apatie. Čtyři dokumentární portréty skládají obraz neútěšného života jednotlivců bdících nad malým plamínkem naděje. „,Byla jsem v pekle a vrátila se / zpátky. / A řeknu / vám: / bylo to / báječné‘ (z díla Louise Bourgeoise)“ A. Kandy Longuet

Drama na pomezí dokumentu a fikce, zachycené z pozice nezúčastněného pozorovatele a posluchače, představuje rybáře Maldonada opuštěného manželkou Celií, bez možnosti jejich vzájemné interakce. Zatímco sledujeme jeho uvěznění v cyklech návratných činností všedního dne, komentář patří Celiinu vyprávění. To má tendenci se opakovat, kdežto každý den odhaluje z rybářovy rutiny něco nového – sledujeme vždy jinou část každodenní práce nebo ji nahlížíme ze změněné pozice kamery. Rozpor posilují protichůdné motivy v obraze a v komentáři. Slovo se utkává s obrazem, všednost s výjimečností, prostor s časem.

Sledujeme filmovou projížďku režisérky Viollaine de Villersové a cestovatele Jeana-Pierra Outerse po čínském vnitrozemí na sklonku 80. let. Ve fragmentárním sledu archivních záběrů se postupně vynořují viněty z tamější kultury, včetně každodenních prací, volnočasových kratochvílí či odlesků pradávných mýtů. Nejde však jen o další z mnoha variant cestovatelského dokumentu či městské symfonie, nýbrž o sugestivní videoesej. VHS kamera se stává plnohodnotným historiografickým médiem, skrze nějž se nám cizorodá kultura zjevuje v myriádě odstínů, aniž by vykrystalizovala v pohodlně konzumovatelný obraz.„Vítejte v Číně osvobozené od jakékoli historického a politického náhledu, stojíme tváří v tvář jinakosti čínské kultury. V tomto filmu nehledejte nic malebného – jen střípky všednodenního života, jenž je snad banální, nás ale přesto fascinuje.“ V. de Villersová

Observační dokument zkoumá na fenoménu call centra problematiku současné práce. „A“ zaměstnaná v zákaznickém centru Nike se rozhodne zdokumentovat poslední týdny před návratem do Španělska. Ledabyle odložená kamera zachycuje osamocenou „a“, její kolegy nebo bezcílně směřuje do prostoru s cizími hlasy a zvuky. Odhaluje rozpor mezi obrazem, jak ho prezentují média a jak je propagován mezi zaměstnanci, a jejím vnímáním, které poznáváme z textové zprávy mezi „a“ a „k“ vstupující do obrazu. Pocity demotivace a odcizení se dostávají do konfliktu s požadavkem působit stále pozitivně a entuziasticky.„Usmívat se do telefonu zkoumá problematiku současné práce, podtrhuje politickou relevantnost dokumentování situace na pracovišti a zpytuje formy reakcí a vzdoru proti obrazům pracovních podmínek vytvořených mocnými.“

Věřící, konzervativní šedesátnice Eulália se musí vyrovnat s obtížným životním zlomem. Její syn emigroval do Německa a stal se tu hvězdou gay porna. Eulália tráví čím dál víc času na Facebooku prohlížením jeho profilu a psaním dlouhých, většinou nevyslyšených zpráv. Observační, dramaticky vystavěný dokument se dotýká řady současných problémů – krize tradiční rodiny i toho, jak sociální sítě proměňují mezilidské vztahy a pohled společnosti na homosexualitu a pornografii. Krom toho sledujeme nevtíravý příběh nejen o LGBT komunitě, ale i pokoře a síle mateřské lásky.„Bůh vyslyšel mé modlitby / Dal mi krásného syna / Nikdy ho za nic nevyměním / ani za největší poklady / i kdybych měl / celý život trpět…“ J. Pelicano

V krystalicky ambientním, minimalistickém snímku se pomalu střídají záběry na rozestlanou postel, stěrače auta míhající se v dešti nebo sklenici vody umístěnou v proudu slunečních paprsků. Kamera se zlehka dotýká objektů a jevů každodenní reality. Obraz není doprovázen komentářem, pouze na místě nahrávaným hlasem věcí a jejich okolí. Pozornost diváka neodvratně přitahuje textura obrazu i zvuku. Tvary, barvy, světlo, šum a tóny prostředí představují elementární prvky budující atmosféru okamžiků, z nichž je film utkán.

Vizuálně strhující observace skotské oblasti nabízí nejen pohled na členitou krajinu, pastviny, rozlehlé lesy a větrné mlýny, ale i detailní průzkum precizní ruční práce v místní textilní továrně. Prozkoumáváním přirozenosti digitálního záznamu tvarů krajiny vynalézá obrazy příznačné pro místní každodennost. Pohyb po oblasti je zároveň cestou dovnitř zobrazení, které se pozvolně rozpadá na částečky barvy, posunující se plochy a opětovně skládá do počasím i časem dne proměnlivých obrysů. Skrze důraz na barvy a plynutí v poklidných kompozicích se vyjevují znaky tradičního života regionu.DETAIL:„Ten film jsem natáčel ve Skotsku dlouhé tři roky. Cesta, po které jezdíme, vede do srdce původně hustě zalesněné oblasti Ettrick Forest, kol kolem textilní průmysl. Je to místo, které je ovládáno složitým vztahem mezi člověkem, strojem a přírodou, určujícím jejich budoucnost.“ Jacques Perconte

Nesourodá tetralogie referenčních portrétů spojuje čtyři osobnosti z odlehlých končin uměleckého univerza – baviče a pianistu Fatse Wallera, malíře Jacksona Pollocka, fotografku Janietu Eyreovou a malířku Fridu Kahlo. Ambientní koláž rozvrácených sociálních poměrů prorůstá intimní chvíle prožívání uměleckého pohroužení. Hypnotické obrazy vibrují ve strhujícím obcování s životními reáliemi osobností. Hoolboom kombinuje dokumenty, inscenaci, experimentální koláž. Zrychlené snímání, beztížná levitace kamery, VR, found footage, patina 16mm filmu – nástroje k nové definici portrétního filmového žánru.  „Film klade otázku, jak přežít po pohromě, jež stihla stát, vaši rodinu a vaše tělo. Umělec předkládá příklady. Snad jedině v aktu zdvojení, v davové scéně, můžu najít to, čemu říkám moje já.“ M. Hoolboom

Život autorky a zároveň hlavní postavy filmu je determinován dvojím strachem. Na jedné straně se její svět hroutí pod nánosem osobních i dějinných tragédií, na straně druhé ji děsí i ztráta vzpomínek na vše, co je jí drahé. V dokumentu stírajícím hranice mezi intimním a veřejným se snaží všechny dostupné stopy paměti zachránit, ať už jde o záběry zesnulého manžela či ruiny někdejších bejrútských monumentů. Pomalu plynoucí obrazy, téměř bez hudebního doprovodu, dovolují, aby střípky paměti vynořující se z povrchu materiálních věcí, včetně hrdinčina těla, dostaly prostor k samovolnému působení. „Tento film je prostoupen dojmy ze ztrát a postupného mizení. Z jednotlivých úmrtí, ztracených míst a ztráty jak osobní, tak kolektivní paměti.“ R. Mitriová

Vyhledáme-li si ve španělsko-českém slovníku slovo "expectante", zjistíme, že jde o adjektivum, které lze přeložit jako "vyčkávající" nebo "očekávající". Ne náhodou tento jednoslovný název nese zneklidňující peruánský film, který nás zavede do potemnělého města, ve kterém skupinka mladých přátel tráví jeden ze svých volných večerů. Přestože bydlí v relativně bezpečné čtvrti, poskytují i zamčené dveře a branky jejich domovů bezpečí pouze iluzorní, což je úvaha platná napříč celým světem. Kamera, jejímž černobílým pohledem sledujeme zpovzdálí dění filmu, jako by jen vyčkávala, než dostane šanci zaútočit.„Myslím, že kinematografie má vyvolávat pocity a usilovat o osobní jazyk jako o způsob manifestace naší individuální vize.“ F. Rodriguez Rivero