Water Pure Azure

Canis lupus neboli vlk obecný se s dodatkem familiaris mění v psa domácího. Paralela v útočné povaze psovité šelmy a člověka je tématem experimentálního filmu, v němž autor vynechal zvukovou stránku a úvahy vystavěl pomocí kombinace 3D animace a textového monologu neviditelného vypravěče.

Filmová esej postavená na střetu dekorativních záběrů z ptačí perspektivy a tří mechanických, lineárně propojených monologů rozpitvává podvědomí jedince přesyceného množstvím rozličných voleb, názorů a možností v čísly poháněném věku digitálních médií.

Metaforické zamyšlení nad sociálním odloučením participační metodou odhaluje vztah mezi mladou Ukrajinkou Elizavetou a její matkou zubařkou. Odvážná analogie extrahovaného zubu, společenské náležitosti a duševní čistoty na plátně rozehrává střet zcizujících detailů a intimního tableau z rodinného života.

Hříčka provokující naraci lyrikou pátrá ve veřejném prostoru po linkách, horizontálách, přímkách a čárách nejrůznějšího charakteru, aby je pak v rámu jednoho obrazu spojila do vizuálních návazností. Mezi nalezenými objekty, ději a prostory tak vznikají nové vztahy a pokračování.

Proč máme chlupy, k čemu slouží, z čeho se skládají a kdy jsme je přestali mít rádi? Hybridní audiovizuální esej s performativními momenty pohlíží na problematiku ochlupení z různorodých perspektiv. Prvky instruktážního filmu opírající se o fakta a makroskopické detaily jsou prokládány inscenovanými výjevy s velkou mírou stylizace.

Dialog mezi obrazem a zvukem reinterpretuje scénu z filmu Cizinec (1967, r. Luchino Visconti), v níž odsouzenec debatuje s knězem o absurditě života, smrti a neexistenci boha. Deformací obrazu skrz pohled přes broušené sklo je rozprava abstrahována a význam jejích slov nabývá nadčasové roviny.

Osobní esej vztahuje vnímání prostoru k mentálnímu vesmíru scenáristy a režiséra Pavla Juráčka, který v Příbrami našel „opravdu ideální místo“. V citlivém propojení deníkových zápisků, intimních poznámek a útržků filmů zkouší rozkládat konvenční vyprávěcí postupy a zbudovat svébytný svět nadčasového myšlení.

Schody vedoucí odnikud nikam, úzké šachty, mosty, žebříky, z nichž ve snech padáme. Řetězec rozrastrovaných fotografií míst napodobuje proces snění a materializuje tím podvědomé procesy. Do nejniternější oblasti našeho bytí se vkrádají děsivě neznámé obrazy z archivu kolektivní paměti.

Kombinováním animací reálných objektů, abstraktních ilustrací a počítačové grafiky vzniká koláž zdánlivě těžko slučitelných prvků, aby tak autoři ukázali čtyři základní elementy: zemi, vzduch, vodu a oheň, a jedno místo – inspiraci a zaujetí hledají ve strukturách, tvarech, površích a materiálech hradu Švihov.

Vyobrazení záchranářského týmu, který pátrá po zaběhnutém psu, je ve skutečnosti abstraktní úvahou nad tím, jak člověk propadá emocionálním iluzím díky nedokonalému mediálnímu obrazu. Kombinaci animace se stabilními záběry z lesního terénu provází autorčin komentář o absurditě předkládané situace.

Potentia dei je výraz, který je obtížné přeložit, ale je možné ho vyložit. něco podobného platí o filmové eseji Ondřeje Vavrečky, jejímž hlavním tématem jsou právě znaky, informace, jejich interpretace a tajemství. Kolážový styl filmu provokuje ostrými audiovizuálními kontrasty k zamyšlení.

Autorka inspirovaná konceptem tzv. retrománie upozorňuje na soudobý trend recyklace starších vizuálních stylů a prvků z posledních dekád před rokem 2000. Četné vady na kvalitě obrazu i psychedelického audio doprovodu domácích kazetových nahrávek vznikly záměrně při digitalizaci analogového materiálu.