24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava
Western, rodina a komunismus
režie: Laurent Krief
originální název: Western, famille et communisme
země: Francie
rok: 2018
délka filmu: 83 min.
synopse
První záběry filmu ukazují demonstrace a protesty Pařížanů, které střídají výkřiky politických hesel íránských aktivistů. Zatímco v Paříži je situace velmi vyostřená, ve stejné době v Íránu panuje klidná atmosféra. Francouzská rodinka zde cestuje v karavanu a poznává tak místní zemi. Otec natáčí záběry z cest i svou ženu a dcery. První třetina filmu naznačuje, že tématem je národnostní otázka, konkrétně pak íránských občanů, zbylé dvě třetiny však ukazují Francouze na dovolené. Z formálního hlediska jsou zajímavé záběry pořízené ruční kamerou, dále velmi přesvícené, až bílé záběry a dvojexpozice.
„Možná je politika násobkem experimentů a vynálezů v rovnici se dvěma neznámými: ‚já‘ a ‚my‘. Nejde o to tuto rovnici jednou provždy vyřešit, ale spíš se o to snažit. Znovu. (Nejistá jara národů, Maria Kakogianni, 2017)“ L. Krief
biografie
Laurent Krief se narodil v roce 1978 ve městě Aubenas ve Francii. Věnuje se natáčení filmů a také učí matematiku na střední škole. Debutoval dokumentem Instructions pour une prise d'armes (2011–2013), který prezentoval na festivalech FIDMarseille, États généraux du film documentaire v Lussasu a na Doclisboa. Film Western, rodina a komunismus je jeho druhým počinem.
více o filmu
| režie: | Laurent Krief |
| producent: | Laurent Krief, Marie-Odile Gazin |
| kamera: | Laurent Krief |
| střih: | Laurent Krief |
| zvuk: | Laurent Krief |
další filmy v sekci
Hluboce osobní i otevřeně politická je dokumentární kronika aktivisty Christiana Labharta rámovaná Bachovým oratoriem Matoušovy pašije. Snímek představuje hořkou výpověď o marném čekání na výraznější společenskou změnu i zosobněné dějiny antiestablishmentového aktivismu. Monolog rekapitulující režisérův život od roku 1968 napříč významnými historickými událostmi, jako pád Berlínské zdi nebo útoky 11. září, se prolíná s citáty levicových myslitelů od Bertolta Brechta po Slavoje Žižeka. Nově natočené záběry ilustrují, jak se jejich varovné teze v současném veřejném prostoru postupně naplňují.Před padesáti lety jsem začal bojovat za lepší svět. Teď přepínám mezi revoltou a rezignací. Tyto pocity mě vedly k filmové cestě napříč džunglí dnešního kapitalismu. Ch. Labhart
Pašije – Mezi revoltou a rezignací
Christian Labhart
Švýcarsko / 2019 / 80 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Co může krajina vypovědět o dávné historii a způsobu, jakým je utvářena? Filmová esej George Clarka tento problém řeší zdánlivě nehybnými záběry kalifornské pouště doprovázenými minimalistickým chorálem. Zvolená forma zdůrazňuje na první pohled nepatrné posuny v rázu krajiny, která se stává jevištěm pro vyjednávání mezi egyptským archeologem a členy domorodého kmene na téma starověkých hrobek ukrytých pod vrstvami písku. Vzniká tak mnohovrstevnatý příběh rozkrývající stopy minulosti, krajinnou ekologii, ale i filmovou historii, vyjevující se v lokacích, jež kdysi sloužily k natáčení hollywoodských eposů.„Vzdálená ozvěna oscilující mezi poli působnosti ekologie, kinematografie a akustiky zkoumá mýtickou kontinuitu písku coby dějiště transformace, dějin i zachování. Někdy musíme pohřbít i věci, které milujeme.“
Vzdálená ozvěna
George Clark
Velká Británie, Spojené státy / 2016 / 82 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Prvních deset minut filmu v divákovi evokuje otázku, kdy se začne něco dít. Ono se však nic velkého dít nezačne. Dělníci pracují na stavbě, děti si hrají, turisté si prohlížejí místní krásy, svatba, pohřeb, ale také prázdné ulice či pohledy na střechy budov; jedním slovem mikrokosmos. Snímek ukazuje město z úplně odlišné perspektivy, předkládá útržky ze života na první pohled ničím nezajímavých lidí, kteří zkrátka jsou. Kamera běží bez toho, aniž by si jí kolemjdoucí všimli, protože je strategicky umístěná na vyvýšeném místě. Celý film je tak natočen čistě z nadhledu.
„Vždycky mě fascinovala možnost vylézt na střechy budov a přemýšlet o městě. Jeden rok na středověké zvonici byl jako pobyt ve stroji času, který čas proměnil v něco hmatatelného.“ A. Di Bias
De Sancto Ambrosio
Antonio Di Biase
Itálie / 2018 / 50 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Jedná se de facto o film o filmu, jen s tím rozdílem, že středem zájmu se stávají výhradně komparzisté. Jsou natáčeni při čekání, až na ně přijde řada, při konverzaci s ostatními a přemýšlení o svém výkonu. Zatímco své povinnosti berou velmi vážně a touží být hvězdami, pro filmaře představují jen lidi, které si zkoordinují, jak potřebují, nic víc. Tento snímek jim naopak věnuje plnou pozornost a odhaluje jejich osobnosti, co prožívají a o čem sní. Záběry pocházejí z několika různých prostředí, kde se točí filmy, jichž se účastní komparzisté odlišných národností.„Figurant se stává přítomným tělem, mluvícím tělem, stává se jednajícím tělem, ba dokonce tělem politickým zbaveným stereotypů vlastních komunitě, kterou měl představovat.“ S. Azariová
Vypusťte figuranty
Sanaz Azari
Belgie / 2018 / 61 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Drama na pomezí dokumentu a fikce, zachycené z pozice nezúčastněného pozorovatele a posluchače, představuje rybáře Maldonada opuštěného manželkou Celií, bez možnosti jejich vzájemné interakce. Zatímco sledujeme jeho uvěznění v cyklech návratných činností všedního dne, komentář patří Celiinu vyprávění. To má tendenci se opakovat, kdežto každý den odhaluje z rybářovy rutiny něco nového – sledujeme vždy jinou část každodenní práce nebo ji nahlížíme ze změněné pozice kamery. Rozpor posilují protichůdné motivy v obraze a v komentáři. Slovo se utkává s obrazem, všednost s výjimečností, prostor s časem.
Nový den
Gustavo Fontán
Argentina / 2016 / 62 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Život autorky a zároveň hlavní postavy filmu je determinován dvojím strachem. Na jedné straně se její svět hroutí pod nánosem osobních i dějinných tragédií, na straně druhé ji děsí i ztráta vzpomínek na vše, co je jí drahé. V dokumentu stírajícím hranice mezi intimním a veřejným se snaží všechny dostupné stopy paměti zachránit, ať už jde o záběry zesnulého manžela či ruiny někdejších bejrútských monumentů. Pomalu plynoucí obrazy, téměř bez hudebního doprovodu, dovolují, aby střípky paměti vynořující se z povrchu materiálních věcí, včetně hrdinčina těla, dostaly prostor k samovolnému působení.
„Tento film je prostoupen dojmy ze ztrát a postupného mizení. Z jednotlivých úmrtí, ztracených míst a ztráty jak osobní, tak kolektivní paměti.“ R. Mitriová
Ztracený ráj
Reine Mitri
Libanon / 2017 / 61 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Síť bytových komplexů na okraji jihokorejského Soulu po letech vyjednávání nezadržitelně spěje k zániku. Obyvatelé domovů určených k demolici se na poslední chvíli pokoušejí vypovědět, co pro ně tato místa znamenala. Minimalistický dokument Rayi Kimové nestaví na apokalyptické náladě ani kýčovitém sentimentu, nýbrž na precizně vystavěném kontrastu mezi obrazem a zvukem. Ze statických záběrů domácností a obklopující scenérie vyvstává portrét poklidné, zdánlivě nenarušené každodennosti, zatímco odpoutané hlasy pamětníků líčí mnohdy dramatické osobní zkušenosti, neskrývajíce nejistotu, co bude dál.
„Co si myslí obyvatelé domů, které mají být strženy? Vztahy, který lidé k domovu mají, se liší časem v něm stráveném i silou pouta, které nás k němu váže.“ R. Kimová
Dlouhé sbohem
Raya Kim
Jižní Korea / 2017 / 72 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Videodeník mladé íránské herečky určený příteli v exilu. Lamento zmařených nadějí ve vzpomínkách na kontroverzní prezidentské volby (2009), po kterých následovaly nejmasivnější protesty od islámské revoluce. Autor znovu inscenuje paralelní realitu starou osm let – předvolební extáze rámuje nedokončené zkoušení Macbetha. Znovuprožívání situací, které se nemohou vrátit, palčivě rezonuje s motivem smíření s realitou. Marné herecké gesto hodné zapamatování je vyzývavým vzdorem proti totalitě zapomínání a poctou obětem autokratického režimu. Horečnatost voleb je tlumena skepsí hlavních aktérů – také byli mladí a naivní.„Existuje prázdný prostor, z kterého se vynořuje smysl? Můžeme prázdnotu naplnit realitou – svou vlastní realitou? Jsou obrazy, jež si pamatujeme, tytéž obrazy, nebo jejich odrazy?“ A. Razi
Věci, které se neříkají
Ali Razi
Írán, Francie / 2018 / 52 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Observační dokument zkoumá na fenoménu call centra problematiku současné práce. „A“ zaměstnaná v zákaznickém centru Nike se rozhodne zdokumentovat poslední týdny před návratem do Španělska. Ledabyle odložená kamera zachycuje osamocenou „a“, její kolegy nebo bezcílně směřuje do prostoru s cizími hlasy a zvuky. Odhaluje rozpor mezi obrazem, jak ho prezentují média a jak je propagován mezi zaměstnanci, a jejím vnímáním, které poznáváme z textové zprávy mezi „a“ a „k“ vstupující do obrazu. Pocity demotivace a odcizení se dostávají do konfliktu s požadavkem působit stále pozitivně a entuziasticky.„Usmívat se do telefonu zkoumá problematiku současné práce, podtrhuje politickou relevantnost dokumentování situace na pracovišti a zpytuje formy reakcí a vzdoru proti obrazům pracovních podmínek vytvořených mocnými.“
Usmívat se do telefonu
Aitziber Olaskoaga
Nizozemsko, Španělsko, Spojené státy / 2016 / 38 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Nesourodá tetralogie referenčních portrétů spojuje čtyři osobnosti z odlehlých končin uměleckého univerza – baviče a pianistu Fatse Wallera, malíře Jacksona Pollocka, fotografku Janietu Eyreovou a malířku Fridu Kahlo. Ambientní koláž rozvrácených sociálních poměrů prorůstá intimní chvíle prožívání uměleckého pohroužení. Hypnotické obrazy vibrují ve strhujícím obcování s životními reáliemi osobností. Hoolboom kombinuje dokumenty, inscenaci, experimentální koláž. Zrychlené snímání, beztížná levitace kamery, VR, found footage, patina 16mm filmu – nástroje k nové definici portrétního filmového žánru.
„Film klade otázku, jak přežít po pohromě, jež stihla stát, vaši rodinu a vaše tělo. Umělec předkládá příklady. Snad jedině v aktu zdvojení, v davové scéně, můžu najít to, čemu říkám moje já.“ M. Hoolboom
Následky
Mike Hoolboom
Kanada / 2018 / 75 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Kultovní knihu Patrika Ouředníka Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku, která poprvé vyšla v roce 2001, proměňuje obraznost francouzského dokumentaristy v apokalyptickou kroniku minulého století. Přímočaré svědectví o vědecké racionalitě, která dovedla společnost do duchovní krize a vyústila v šest genocid, melancholicky prostupují mahlerovské dozvuky La Belle Époque, kdy se svět teprve připravoval na století, které popřelo veškerou humanitu. Snímek vznáší otázku, zda v době post-historie a post-lidství bude současná Evropa, sladce uspaná do kolektivního bezvědomí, předstírat, že se vlastně nic nestalo.
„Chtěl jsem veřejnosti představit úchvatný Ouředníkův text a převést jeho vize na filmové plátno. Výsledná filmová hříčka má diváka pobídnout k zamyšlení nad různými stránkami lidství.“ A. de Mezamat
Doufám, že se máš dobře
Arnaud de Mezamat
Francie / 2019 / 95 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Film je založený na reálném setkání filmařů s neznámým Evropanem jedné noci roku 2017 v bejrútském baru. Jednalo se o muže na cestě ke kurdským milicím bojujícím ve válce proti Islámskému státu na území Sýrie. Konverzace byla tajně nahrávána na mobilní telefon a slouží jako scénář pro animované modely situací i herecké ztvárnění onoho večera. Kromě fascinující sondy do myšlení člověka, který je ochoten obětovat vlastní život pro boj za svobodu, je snímek i formální polemikou o zdánlivé autenticitě dokumentárního filmu a možnostech reprezentace reality pomocí simulace a modelové situace.
„Dnes je válka konstantní stav přípravy na absolutní destrukci za frontou. Už nemáme prostředky k tomu, abychom ji pochopili nebo rozlišili vojáka od občana.“ M. Lotfy, N. Abed
Jedné noci
Noor Abed, Mark Lotfy
Palestine, Egypt / 2019 / 24 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
