White-Black Film

V otevřených výpovědích manželů, manželek i milenců ukazuje výrazně stylizovaný introspektivní snímek různé podoby manželství a pátrá po smyslu této instituce v pozdně konzumní společnosti. Prostřednictvím obrazově dominujícího textového rozhovoru ústřední dvojice R. a B. se divák postupně identifikuje s příběhy anonymních hrdinů, kteří bilancují naplnění lásky a sexuality v partnerských vztazích, vyrovnávají se se svým zklamáním nebo popisují nově objevenou hodnotu manželství. Metafory a koláže vyjadřují autorčinu perspektivu, a nakonec i překvapivý životní zvrat spojený s natáčením. „Nevěra je v podstatě nudné téma, které toho o vás ovšem hodně vypoví.“ B. Jíchová Tyson

Bezmála apokalyptický obraz oblasti doslova pohlcované těžebním průmyslem ukazuje dokument pozorující titulní severošvédské město, jehož část se propadá kvůli těžbě v nedalekém dole na železnou rudu. Vedení důlní společnosti se rozhodlo nezastavit výnosnou těžbu a obyvatele ohrožených čtvrtí přestěhovat. Režisérka z natáčení ve městě za polárním kruhem i přímo v důlním prostředí vytěžila uhrančivé filmové obrazy a na příkladu tří protagonistů, nyní žijících ve zvláštním mezičase, nápaditě otevírá témata přesidlování, tradice a vztahu k určitému místu. „Dystopický příběh Kiruny je o vykořeněných lidech hledajících domov ve vykořeněném městě. Vypovídá přitom o odvrácené stránce celé vyspělé společnosti, ať už ve Švédsku, nebo v Čechách." G. Stocklassa

Sofistikovaný portrét trampingu skrze osobní optiku zároveň rekonstruuje i dekonstruuje mýtus českého snu o svobodě. Metaforická Amerika slouží jako prostor pro osobní projekce hlavních hrdinů i jako zástupný zmizelý ráj, jehož časová a prostorová neukotvenost tak trochu šejdrem odkazuje k neurčitému pocitu chybění. V líném pohybu mezi road movie, ryze romantickým filmem a observačním muzikálem se postupně ustalují otázky: Je to hra? Je to na vážno? Nejasná odpověď ale dokonale koresponduje s utopickým světem trampů, kam slova jako fikce a skutečnost vlastně vůbec nepatří. DETAIL:“Jó, jako, ale vy máte nějakou představu o Americe, co my nemáme…” “Ale vy tam máte country!” “Máme country, jo… Ale vaše country je jiný než naše country. Je to víc romantický, to ti řeknu…"

Z pozice osobního poradce prezidentského kandidáta Michala Horáčka zaznamenával dokumentarista Robin Kvapil od podzimu 2016 dění ze zákulisí jeho kampaně. Natáčel na vše, co měl po ruce – na kameru, mobil, notebook. Film spolurežírovaný Radimem Procházkou vznikl se snahou zachytit autentický obraz Horáčkova volebního tažení, prezentuje taktiky jeho týmu, interakci se spoluobčany, stoupenci i odpůrci, novináři a protikandidáty. S vědomím, že prezidentské volby sice prohráli, ale mají za sebou velký kus cesty, Kvapil předkládá zpětnou reflexi jejich týmové práce a komentuje jejich jednotlivé kroky."Dokumentarista jako poradce ve štábu prezidentské kampaně. ‚Nic‘ a ‚nevím‘ nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Pravda vyděsí.“ R. Kvapil„Veksláček, Mlátička, Zjeman a Troll ve filmu o zákulisí demokracie.“ R. Procházka 

Když norský úřad na ochranu dětí Barnevernet v roce 2011 odebral manželům Michalákovým oba syny, vyvolalo to silnou vlnu kritiky. Režisérka, sama matka dvou dětí, se proto vydala do Norska zjistit, zda stát rodičům skutečně nařizuje, jak mají své děti vychovávat. Investigativně pojatý dokument skrze individuální příběhy a rozhovory s odborníky rozkrývá, že jde o mnohem komplexnější problematiku, než jak ji vykreslují česká média. Jasně nastavená pravidla sice mohou být omezující, zároveň jsou ale zřejmě jedním z důvodů, proč Norsko patří mezi nejšťastnější země světa. „Do jaké míry přehlížíme případy ve svém okolí, kdy rodiče výchovu svých dětí nezvládají? Respektujeme tím soukromí nebo je to lhostejnost? Jsme schopní vnímat stát jinak než jako nutné zlo?“ I. P. Miloševičová

Citlivý portrét dědy Miroslava Bendy, zasloužilého sokola a obyčejného člověka s neobyčejnou vitalitou a ideály, odkrývá pomocí nostalgie i situační komiky příběh lidské houževnatosti a optimismu. Snímek má povahu časosběrného dokumentu – obsahuje rodinná videa i archivní filmové materiály. Do mikrokosmu vesnice Křenovice u Slavkova u Brna nás uvádějí dvě Japonky, jež se rozhodly Bendu navštívit díky jeho dlouholetému přátelství s univerzitním profesorem z Tokia. Společně s Bendou se divák přenáší na jedinou japonskou benzínku v Evropě, strahovský stadion i do New Yorku za americkými sokolkami. „Děda Benda mě fascinuje schopností povýšit banalitu na svátek, je jako zenový mistr, kterého se zeptali na smysl života a on odpověděl: ‚Když se ti chce jíst, jez, když se ti chce spát, spi.‘“ P. Jurda

Videodeník zkoumající to nejintimnější i to nejobecnější. Nemapuje jen politické klima ve vlastní rodině, ale i hranici mezi soukromým a veřejným ve věku internetu. Názorný důkaz nepochopení mezi pravicí a levicí nevede k politickým analýzám, jde spíše o generační zpověď a obraz zmatené doby. „Hloupý děcka drží hladovku proti komunistům a kamarádi z disentu maj za pankáče místopředsedu vlády a ještě mu říkaj kníže…“ Slova Ivana Hoffmana, který už moc nehraje na kytaru, neb není k čemu a pro koho.

Působivost analogového videa dnes spočívá především ve svérázné estetice rozpixelovaného obrazu s rastrovými chybami. Pro české výtvarníky, kteří koncem 80. let začali prozkoumávat možnosti videoartu, však toto médium představovalo cestu ke svobodě. Skrze portrét svého dědečka Radka Pilaře, jednoho z průkopníků českého videoartu, zkoumá režisérka vlastní dědictví naléhavé tvůrčí fascinace. Proces rekonstrukce výstavy Den videa z roku 1989 coby hlavní dějová linie filmu pak toto okouzlení uvádí do kontrastu s životem v upadající totalitě, tak odlišném od dobrodružství těch, kteří se rozhodli emigrovat a za nimiž se autorka také vydává, aby objevila zapomenutá díla, poznala jejich tvůrce a navázala přerušené vztahy.  „‚Ty počítače, které tady se mnou jsou, mi tiše říkají, že chtějí, abych jim rozuměl, abych s nimi žil. Protože my s nimi budeme žít. Ale jsou to buď ďáblové, anebo to budou bozi.‘ Radek Pilař.“ A. Komrzý

Děti trpící autismem netrpí nevyléčitelnou chorobou. Trpí tím, že jsou neurodiverzní a svět je zařízen pro ty neurotypické. To je teze, s níž se Miroslav Janek pouští do série živých setkání s několika dětmi a dospívajícími diagnostikovanými Aspergerovým syndromem. Nechává je bezprostředně formulovat jejich vztah ke světu, k sobě samým a také k tomu, co je odlišuje od „normálu“. Zjišťujeme, že nás zavádí mezi zábavné nebo fascinující osobnosti, které často trpí tím, že jsou označeny jako „hendikepované“. Návštěva mezi autisty rozrývá zdánlivě pevné hranice jinakosti a normality. „Budeme si teď povídat o Aspergerovu syndromu. Co Aspergerův syndrom vlastně umí. Ten normální Aspergerův syndrom, co mám já, ten lehkej, si dokáže najít kamarády. Ale ten těžší ne. Nemá kamarády.“

Pod společným názvem Umírání pro začátečníky jsou uváděny dva krátké filmy, které jejich tvůrci natáčeli společně „v hospicích, porodnicích, vlacích i jinde“. Jsou založené na rozhovorech se stejnými protagonisty a na podobná témata, ovšem pokaždé nahlížená odjinud. První snímek Tónina ticha od Marka Boudy se zabývá hudbou a jejím vztahem ke stáří a smrti, otázkami, jaká hudba je slyšet v nebi nebo jakou skladbu si mají pustit pozůstalí po našem skonu. Druhá část Umírání pro začátečníky od Báry Kopecké se po stopách tabuizovaného tématu smrti vydává do krematorií, za umírajícími nebo i na porodní sál. „Zajímalo mě především jak se hudba zračí ve tváři posluchače v okamžiku jeho pohnutí hudbou. A ticho - kontrapunkt hudby, pauza ve skladbě, konec života...ticho, které po nás zůstává...“ B. Kopecká

Experimentální western-horor z prostředí moravského Slovácka přináší nový pohled na legendu o svatém Václavovi. V omšelých kulisách lidové veselice zápasí bájný kníže Boleslav, zombie z vinného sklípku, se svým bratrem Václavem o povahu české státnosti i o talíř s rajskou. Filmová esej o mýtech českého a moravského nacionalismu je sarkastickým obrazem vyprázdněných kmenových rituálů, které stvrzují národní identitu, ale ostře se vymezují vůči jinakosti. Posvátnost folklóru je ve filmu sabotována archaickými filmovými a video formáty s množstvím chyb a kazů, rozbředlým mixem dechové hudby i kontrapunktem v komentáři. Detail: „Písničku Morava, krásná zem v podání dechové hudby Bojané posíláme tentokrát panu svatému Václavovi, narozenému nejspíše v Praze, který se opět vydává na svou pouť za bratrem Boleslavem. Ať se mu na cestě vše daří, má svižné tempo a je mu do skoku.“

V epizodě cyklu Český žurnál se Filip Remunda zaměřil na návštěvu čínského prezidenta v ČR a pouští se do konfrontačních rozhovorů s obyvateli země, kde se porušují lidská práva, lidé jsou za své názory vězněni, ale tamní populace se ke své prosperující vlasti hrdě hlásí. Záběry z protestů české veřejnosti a naopak nadšeného vítání prezidenta Číňany a rozhovory s čínskou disidentkou či učitelem češtiny jsou prokládány výroky mystika Lao-cʼe a záběry z návštěvy Leonida Brežněva v Praze z roku 1978. Film tak otevírá otázku, s kým vlastně český prezident buduje vřelé mezinárodní vztahy."Víc než protesty mě zajímal fakt, že pro Číňany jsme tím, že dovolujeme lidem demonstrovat, směšní. Vydal jsem se do Číny, abych zjistil, v čem je zakopaný pes."