Záležitosti času

Film vybíhající z projekční dráhy vplouvá do rámu viditelností svým perforovaným okrajem a prosvětlený obsah políček odhaluje jako přibližnosti otisků světa. Do uplývající obrazivosti vstupují skvrny barev s nekonkrétním zněním i vyzněním. „Na konci 18. století byly hodinky vylepšeny pákovým krokem se setrvačkou. Brzy byl i ten překonán, já mám ale ten roztomilý unikát rád. Podobnou krásu bych chtěl, po svém, stvořit i já.“ H. Kawaguči

Důsledná manipulace nalezeného materiálu s obrazy tváří a postav v městských kulisách rozpouští pohyby do obrazových ozvěn, aby tak melancholické pozůstatky původního filmu podlehly digitální básnivosti rozostření, až rozpadu významu a rozeznatelnosti věcí, gest a mimiky. „Produkce filmu zahrnuje i výrobu kopií. Duplikace je do tohoto média přímo vtělená. Ač na obsahu se nic nemění, změna vnější formy je novou zkušeností.“ S. A. Fruhauf

Pomalý film vytváří intenzivní zážitek průběžně téměř nerozeznatelnými, ale v trvání celku výraznými proměnami stínů, ploch a tvarů, které vyřezávají tmavá rozvětvení do světlé mlhy, jež zavaluje a vzápětí opouští sošnou statičnost houstnoucího lesa.  „Psal jsem básně na ulicích, s ostražitostí vůči nepodloženým přirovnáním s přírodou. Představa ulice byla bolestná a já ji zbožňoval. Ale pořád si myslím, že nejvýraznější spodní proudy člověk nalezne v přírodě.“ M. Yi

Zobrazení krajiny a člověka v ní se zadrhává, ztrácí se za chybami, výpadky informací a šumy, čímž se stává příznačným pro neklidný region, který ukazuje. Základní stavební jednotkou je kámen: jako pevnost i jako hozený hněv se objevuje v rozpadajících se záběrech doprovázených verši izraelského básníka Jehudy Amichaie, jež byly předneseny před dvaceti lety, v době podepsání první mírové dohody mezi Izraelem a Palestinou.„Poezie zkamenělého smutku, verše tesané do skály, báseň vymrštěného kamene. Je v této zemi kámen, jímž nikdo nikdy nehodil?“

Důmyslný experiment se stereoskopickým 3D obrazem sleduje vlakovou trať končící na rozbořeném mostě a pak se vrací lesem nazpět. Přitom se zaměřuje na prostorový vjem různých zobrazení jízdy položených vedle sebe, zachycených filmovou kamerou a matoucích oči diváka různými převráceními a překryvy časových rovin. „3D stereoskopické filmy by měly být dělány tak, aby v 2D formě nedávaly žádný nebo dávaly jiný smysl. Zkušenosti, které máme s tvorbou klasických filmů, jsou nám k ničemu. Jak filmaři, tak diváci musejí začít od nuly.“

Vzpomínky stařičkých lidí v pečovatelském ústavu zaznívají v přetržitých výpovědích doprovázených fotografiemi jich samých a jejich blízkých, míst a událostí, které v paměti zůstaly, ale efemérnost vzpomínek na ně zviditelňují zásahy malbou do obrazů zachycujících uplynulý čas. Belgická výtvarnice Charlotte Dunkerová (1987) ve svých filmech využívá malířské techniky a experimentuje s materiály citlivými na světlo. Tematizuje ticho jako příležitost k sebereflexi a proměnlivost pravdy v závislosti na kulturním kontextu. Na MFDF Ji.hlava byl uveden její film Jupiter Lolopop (2014), v němž mozaikou 3 564 maleb nechává ožívat mikropříběhy všedních dní.„Na tvorbě tohoto díla se formou série workshopů podíleli obyvatelé pečovatelského ústavu. Hlavním tématem je zde po cit plynutí času, jenž navozují rodinné fotografie.“

Čárový kód formuláře N-400, jímž se žádá o americké občanství, je „naturalizovaný“ (vý- raz používaný v řízení při získávání občanství, v procesu stávání se občanem USA) do obrazu, který se tak proměňuje v abstraktní portrét konkrétního žadatele, a zároveň promítnutý do zvuku tím, že vizuální kód je čten optickou zvukovou čtečkou. Christina Nguyenová (1988) pochází z Los Angeles. Studovala vizuální umění a mé- dia a molekulární biologii na University of California v San Diegu. Na California Institute of the Arts získala titul MFA v oboru film a video. Edgar Jorge Baralt (1988) pochází z Venezuely, vystudoval filmovou produkci na University of Central Florida a California Institute of the Arts nedaleko Los Angeles, kde také v současnosti žije a tvoří. Ve svých filmech se zabývá tématy paměti, plynutí času a proměnlivosti lidské identity.„Elektronická verze formuláře N-400 při vložení osobních informací vygeneruje čárový kód. My tuto proměnu lidské identity v data posunujeme její přeměnou v audiovizuální zážitek.“

Zamyšlení nad vykořistěním domova původního obyvatelstva a jednáním kolonizátorů přerůstá v antikapitalistický politický pamflet, který v rozbíhavých horizontálních a vertikálních motivech kriticky analyzuje postoj liberálních kosmopolitních elit k životnímu prostoru jako jednorázové a vyměnitelné komoditě a rozporuje jeho nahraditelnost. „K vytvoření jiných světů se člověk nepotřebuje ani tak zbavit západního myšlení, jako jej spíš přepsat za pomoci místních, konkrétních a starodávných představ. Tento film představuje začátek cesty vstříc tomuto snažení.“ E. Makoszay Mayén  

Vizuální kompozice vycházející ze studie rytmu spánkových cyklů během fází rychlého pohybu očí. Plynoucí obrazy se roztékají do překrývajících se barevných skvrn a formulují tvarosloví unikavých sněných výjevů střídajících se v proměnlivých rychlostech a nemožnostech zachycení konkrétních motivů.   "Kombinuji vlastní pozorování s intuitivním způsobem natáčení. Snažím se dokumentovat jevy v přírodě s cílem odhalit sugestivní vizuální rytmus za pomoci extatického střetu barvy a tvaru." M. Szlam  

Soustředěný pohled na místo ve Středozemním moři, kde 11. října 2013 zahynul velký počet migrantů včetně desítek dětí, je v sérii mizejících obrazů také apelem na pomoc lodím připlouvajícím do blahobytné Evropy. „Snímek přispívá k nové dynamice společenské autonomie a je pokusem o narovnání systémově vytvářených nerovností pomocí navrhnutí jiných sociopolitických podmínek skrze umění.“ A. Onco

Autorka se vrací do maďarské vesnice na poslední návštěvu babičky a rozostřeností obrazů zdůrazňuje mentální vzdálenost, která je spjatá s fyzickým vzdálením, ale také s časovou prolukou od dětských dojmů a zážitků, na které tiše vzpomíná klidný komentář, jenž supluje mizející paměť stárnoucího těla. „Tento film vyvstal ze osobního prožitku v době, kdy mou babičku postihla ve věku 85ti let demence. Čím víc ztrácela paměť, tím víc jsem se snažila její vzpomínky uchránit.“ D. Zurbóová

Valivým pohybem se přibližuje obraz města rozložený na posloupnost zorných plánů, jejichž ozvěny umožňují doplnit imaginární celek místa. Velkoměstská symfonie minimalismu buduje panoramatický výhled do dálky, přičemž znejišťuje skutečnost zviditelňováním urbánní přeplněnosti.  "Život je překvapivě prostý. Všechny lidské bytosti totiž opakují nezvratný osud přírody. Všechno je jen stopa a mizí." M. Yi