Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Zprávy z neznámých nemocí
Zprávy z neznámých nemocí
Zprávy z neznámých nemocí
Zprávy z neznámých nemocí

Zprávy z neznámých nemocí

režie: Liryc Dela Cruz
originální název: Notes from Unknown Maladies
země: Filipíny
rok: 2017
délka filmu: 62 min.

synopse

Minimalistický observační portrét devadesátičtyřleté Concepcion představuje život člověka trpícího již padesát let psychickou chorobou. Babička autora snímku se po nervovém zhroucení rozhodla izolovat od zbytku světa a vypořádat se s nemocí sama. Ve své samotě je pronásledována náhodnými vzpomínkami, halucinacemi a postupně se začíná potýkat se ztrátou paměti a rozumu. Černobílý snímek plný melancholické nálady citlivě zachycuje témata stáří, nemoci a lidské samoty. Pomalé tempo a malé množství dialogů napomáhají divákovi přenést se do světa trpící osamocené ženy nenápadným a vysoce sugestivním způsobem. 

„Milá babičko, pokud si jednou všimneš, že jsem se ztratil ve tmě, připomeň mi prosím utrpení a paměť našeho národa. Moje křehké srdce může zachránit jen historie a pravda.“ L. P. Dela Cruz

biografie

Liryc Paolo Dela Cruz (1992) je filipínský režisér, scenárista a producent. Je autorem několika krátkometrážních snímků, jež se tematicky vztahují k jeho původu, osobní historii a psychologii. Často spolupracuje s filipínským nezávislým filmařem Lavem Diazem a řadí se mezi představitele hnutí slow cinema. Ve svých kontemplativních filmech využívá dlouhých minimalistických záběrů a absence příběhu a dialogu. 

více o filmu

režie: Liryc Dela Cruz
hrají: Concepcion Dela Cruz
producent: Liryc Dela Cruz
kamera: Liryc Dela Cruz
střih: Liryc Dela Cruz, Mickel Mendoza

další filmy v sekci

Dokud nás porno nerozdělí
Věřící, konzervativní šedesátnice Eulália se musí vyrovnat s obtížným životním zlomem. Její syn emigroval do Německa a stal se tu hvězdou gay porna. Eulália tráví čím dál víc času na Facebooku prohlížením jeho profilu a psaním dlouhých, většinou nevyslyšených zpráv. Observační, dramaticky vystavěný dokument se dotýká řady současných problémů – krize tradiční rodiny i toho, jak sociální sítě proměňují mezilidské vztahy a pohled společnosti na homosexualitu a pornografii. Krom toho sledujeme nevtíravý příběh nejen o LGBT komunitě, ale i pokoře a síle mateřské lásky.„Bůh vyslyšel mé modlitby / Dal mi krásného syna / Nikdy ho za nic nevyměním / ani za největší poklady / i kdybych měl / celý život trpět…“ J. Pelicano

Dokud nás porno nerozdělí

Jorge Pelicano
Portugalsko / 2018 / 90 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Kmen Ãwa
Tutawa Tuagaek, stárnoucí vůdce brazilského domorodého kmene Ãwa, patří mezi poslední pamětníky masakru indiánů v amazonském pralese v roce 1973. Dvojice filmařů-etnografů zachycuje jeho všední život ve společnosti mladých následovníků, kterým se snaží předávat zkušenosti. Každodenní rituály indiánské komunity konfrontují s nalezenými fotografiemi a videozáznamy, které poskytují vzácné svědectví o zvěrstvech, jež Tutawa líčí. Rozličné epochy a vizuální formáty utvářejí kontinuum, v němž se vyjevuje traumatická historie utlačovaného lidu, který však navzdory všem ústrkům stále přežívá.

Kmen Ãwa

Henrique Borela, Marcela Borela
Brazílie / 2016 / 75 min.
sekce: Opus Bonum
Východoevropská premiéra
Ztracený ráj
Život autorky a zároveň hlavní postavy filmu je determinován dvojím strachem. Na jedné straně se její svět hroutí pod nánosem osobních i dějinných tragédií, na straně druhé ji děsí i ztráta vzpomínek na vše, co je jí drahé. V dokumentu stírajícím hranice mezi intimním a veřejným se snaží všechny dostupné stopy paměti zachránit, ať už jde o záběry zesnulého manžela či ruiny někdejších bejrútských monumentů. Pomalu plynoucí obrazy, téměř bez hudebního doprovodu, dovolují, aby střípky paměti vynořující se z povrchu materiálních věcí, včetně hrdinčina těla, dostaly prostor k samovolnému působení. „Tento film je prostoupen dojmy ze ztrát a postupného mizení. Z jednotlivých úmrtí, ztracených míst a ztráty jak osobní, tak kolektivní paměti.“ R. Mitriová

Ztracený ráj

Reine Mitri
Libanon / 2017 / 61 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Za chůze
Poetický dokument o poutnících je uzpůsobený rytmu jejich chůze. Ta slouží jako akt osvobození a poznání, navracející člověka stejně jako meditace do přítomného okamžiku. Během každoroční pouti krajinou Dekánské náhorní plošiny se stírají rozdíly mezi pohlavími, různými náboženstvími i kastami. Všichni směřují za stejným cílem. Jednou z mnoha milionů putujících se stává sama autorka, popisující v mimoobrazovém komentáři dojmy z cesty napříč zemí i k vlastnímu nitru. Film koncipovaný jako osobní deník je současně výzvou ke zpomalení v přetechnizovaném, zrychlujícím se světě.
osobní program

Za chůze

Rajula Shah
Indie / 2019 / 114 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Den 32
Tváří v tvář možnému konci světa shromažďuje autor filmové záznamy lidské existence jako odkaz něčemu nebo někomu přicházejícímu po nás. Dokument vystavěný z pohledů do historie kultury, války, sportu tvoří pomyslnou archu připravenou přežít potopu. Dokumentární esej staví pomníky vynalézavosti i zkáze člověka. Přírodní živly bouří obrazovkou ve své nejsilnější formě. Doprovodný komentář, takřka v básnickém jazyce, podává svědectví o životě: hluboce osobní a generické zároveň. Vědomí nevyhnutelného konce nutí režiséra podniknout enigmatickou pouť za sběrem záznamu míst, lidí, jevů naší civilizace. „Vždy na mne silně působily dvě věci. Konec světa a zánik obrazu. Nevěděl jsem, že by obé mohlo nastat současně a už vůbec jsem netušil, že by mohly být provázány. Proto vznikl Den 32.“ A. V. Almeida

Den 32

Andre Valentim Almeida
Portugalsko / 2017 / 85 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Mečiar
V nedávných dějinách Slovenska lze těžko najít významnější postavu, než je Vladimír Mečiar. Režisérka Tereza Nvotová se k němu přibližuje z několika směrů. Jednak v rozhovoru, který s ním přímo vedla, jednak prostřednictvím svého vypravěčského monologu, kde uvádí velké slovenské dějiny do vztahu s historií své vlastní rodiny, a jednak skrze archivní obrazy Mečiarových dobových veřejných vystoupení v médiích. Její film, provázený leteckými záběry dnešní slovenské krajiny, si klade otázku, co Mečiar znamenal pro její generaci, pro tehdejší společnost a pro Slovensko jako takové. „Keď som mala desať, hrávali sme sa na Winnetoua, E.T.ho a Mečiara. Dnes ma zaujíma, kto to bol a čo spravil s nami a našou krajinou. Mám totiž pocit, že podobná story sa odohráva všade možne po svete.“ T. NvotováProjekce filmu a následná diskuze se koná ve spolupráci se Zastoupením Evropské komise v České republice.

Mečiar

Tereza Nvotova
Slovensko, Česká republika / 2017 / 89 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Dlouhé sbohem
Síť bytových komplexů na okraji jihokorejského Soulu po letech vyjednávání nezadržitelně spěje k zániku. Obyvatelé domovů určených k demolici se na poslední chvíli pokoušejí vypovědět, co pro ně tato místa znamenala. Minimalistický dokument Rayi Kimové nestaví na apokalyptické náladě ani kýčovitém sentimentu, nýbrž na precizně vystavěném kontrastu mezi obrazem a zvukem. Ze statických záběrů domácností a obklopující scenérie vyvstává portrét poklidné, zdánlivě nenarušené každodennosti, zatímco odpoutané hlasy pamětníků líčí mnohdy dramatické osobní zkušenosti, neskrývajíce nejistotu, co bude dál. „Co si myslí obyvatelé domů, které mají být strženy? Vztahy, který lidé k domovu mají, se liší časem v něm stráveném i silou pouta, které nás k němu váže.“ R. Kimová

Dlouhé sbohem

Raya Kim
Jižní Korea / 2017 / 72 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Vzdálená ozvěna
Co může krajina vypovědět o dávné historii a způsobu, jakým je utvářena? Filmová esej George Clarka tento problém řeší zdánlivě nehybnými záběry kalifornské pouště doprovázenými minimalistickým chorálem. Zvolená forma zdůrazňuje na první pohled nepatrné posuny v rázu krajiny, která se stává jevištěm pro vyjednávání mezi egyptským archeologem a členy domorodého kmene na téma starověkých hrobek ukrytých pod vrstvami písku. Vzniká tak mnohovrstevnatý příběh rozkrývající stopy minulosti, krajinnou ekologii, ale i filmovou historii, vyjevující se v lokacích, jež kdysi sloužily k natáčení hollywoodských eposů.„Vzdálená ozvěna oscilující mezi poli působnosti ekologie, kinematografie a akustiky zkoumá mýtickou kontinuitu písku coby dějiště transformace, dějin i zachování. Někdy musíme pohřbít i věci, které milujeme.“

Vzdálená ozvěna

George Clark
Velká Británie, Spojené státy / 2016 / 82 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Věci, které se neříkají
Videodeník mladé íránské herečky určený příteli v exilu. Lamento zmařených nadějí ve vzpomínkách na kontroverzní prezidentské volby (2009), po kterých následovaly nejmasivnější protesty od islámské revoluce. Autor znovu inscenuje paralelní realitu starou osm let – předvolební extáze rámuje nedokončené zkoušení Macbetha. Znovuprožívání situací, které se nemohou vrátit, palčivě rezonuje s motivem smíření s realitou. Marné herecké gesto hodné zapamatování je vyzývavým vzdorem proti totalitě zapomínání a poctou obětem autokratického režimu. Horečnatost voleb je tlumena skepsí hlavních aktérů – také byli mladí a naivní.„Existuje prázdný prostor, z kterého se vynořuje smysl? Můžeme prázdnotu naplnit realitou – svou vlastní realitou? Jsou obrazy, jež si pamatujeme, tytéž obrazy, nebo jejich odrazy?“ A. Razi

Věci, které se neříkají

Ali Razi
Írán, Francie / 2018 / 52 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Na druhé straně jednoho
Filmové pojednání o nejrůznějších podobách náklonnosti, lásky a partnerského soužití a obtížném hledání jejich individuálního vyjádření pod tlakem tradice a společenských konvencí. Lidé z celého světa hovoří o lásce a intimitě i o jejich převrácených pólech a násilí, jež se vynoří, když jsou spontánní podoby emoce zadušeny kompromisy. Kontrastní využití různých video a filmových nosičů spolu s nesynchronním propojením obrazu a zvuku podtrhuje specifickou atmosféru otevřenosti filmu založeného na odvážných výpovědích. Umírá láska, když podléhá konformitě a stává se ideologií?„Natáčela jsem jen, když jsem měla pocit, že mé záběry se stávají láskyplným záznamem momentu sdílení. Samo filmování nám dávalo žít, tak úporně samotářské i zásadně pluralitní, dokáže být.“ A. Marzianová

Na druhé straně jednoho

Anna Marziano
Francie, Itálie, Německo / 2017 / 53 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Vstup do konce
Temná psycho-etnografická expedice Marii von Hausswolffové a Anne Gry F. Kristensenové hluboko do džungle lidského podvědomí. Záběry z panamského pralesa jsou natočeny na 16mm film a všechen zvuk je nahraný na kazetové pásky. Film je podvědomou odpovědí na ultranásilný italský snímek Kanibalové ze 70. let, jakož i na všechna romantická pojetí přírody coby harmonického místa, které je v rovnováze samo v sobě i ve vztahu ke svým obyvatelům. Dílo mezi fantazií a skutečností a jeden z nejvíce nekompromisních filmů v tomto roce.  „Film je básnickou, tajemnou cestou děsivou džunglí, kde se divák setkává se všemožnými živými i mrtvými tvory a duchy. Točil se 16mm kamerou Bolex a zvuky se nahrávaly na analogové pásky.“ M. Von Hausswolff, A. G. Friis Kristensen 

Vstup do konce

Anne Gry Friis Kristensen, Maria Von Hausswolff
Dánsko, Švédsko / 2018 / 33 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Albâtre
Tekuté krajiny, vpíjející se jedna do druhé, proměňují promítací plátno na malířské. Digitální dekompozice obrazů v živé interakci se skladbami Carlose Grätzera poukazuje na prostupnost mezi klasickým a abstraktním malířstvím a harmonii mezi výtvarným uměním, filmem a hudbou. Záběry evokující Monetův obraz Imprese – východ slunce či Renoirova lesní zákoutí se propadají do rastrů a mění se v beztvarou hmotu barev, z níž vyrůstají nové kompozice. Zatímco impresionisté zobrazovali statický okamžik, Perconte zachycuje moment v neustálém pohybu.„Film Albâtre odráží moji touhu vyjádřit energii této velmi zvláštní části Francie, kam vítr všude přináší vůni moře, kde nic není stálé a kde tak rád točím: pobřeží Horní Normandie mezi městy Le Havre a Dieppe.“ J. Perconte

Albâtre

Jacques Perconte
Francie / 2018 / 41 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt