Zůstane to mezi náma, řekl

Osobní výpověď o zpracování traumatu. Pocity prohry a bezcennosti jsou součástí reality našich každodenních životů. Nezpracované emoce, kterým je třeba dát prostor a smysl. Jak se dílo stává z osobního politickým? Co jej naopak depolitizuje? Jaký je náš vztah k bolesti a k vlastnímu tělu v rámci přijímání sebe sama? Může být bolest zpracována pozitivně, jako signál toho, že žijeme? Lze se prodýchat k sebeuvědomění? Vědomé znovuprožití traumatu jej může pomoct uzavřít, společensky zároveň zůstává nedořešeno. Přetavení emočního duševního materiálu z apatie a rezignace na intimní přiznání a volání po změně společnosti a kolektivní celospolečenské přeměně studu v hrdost, vzteku v sílu, strachu v odvahu a bolesti v soucit.