Průhledná bytost: Trinh T. Minh-ha

O co z naší minulosti v procesu zapomínání přicházíme? A jaké stopy minulosti, která se téměř vytratila, dodnes nacházíme v hudbě či lidových mýtech? Dokument představuje Čínu jako složitou mozaiku lidí, zvyků a příběhů, která se vzpírá jednoduchému výkladu. Prostřednictvím záběrů z venkovských oblastí země natočených v 90. letech, vyprávění, poezie a hudby se vrací k minulosti a zároveň sleduje její ozvěny v současnosti. Navzdory důrazu na koncept harmonie snímek nenabízí idealizovaný portrét asijské velmoci. Při zkoumání této země se nevyhýbá společenským ani genderovým nerovnostem a v době globální proměny obrací pozornost především k jejím obyvatelům a obyvatelkám, včetně těch nejzranitelnějších.

Neklidná duše poutníka nikdy nezůstává na jednom místě natrvalo. Jeho cestu dnes rituálně zachycují sledy vizuálních záznamů, které vydávají svědectví o konkrétním čase, místě i o něčem, co se vzpírá slovům. Ve svém prvním digitálním filmu se dokumentaristka Trinh T. Minh-ha obrací k Japonsku a jeho kulturním a společenským rituálům. Kamera se stává pečlivým nástrojem pozorování i váhavého porozumění. Snímek, vznikající na přelomu tisíciletí, je zároveň meditací o způsobech, jakými se prostřednictvím pohyblivého obrazu pokoušíme zachytit svět. Režisérka se v tomto světě ocitá zároveň v roli izolované pozorovatelky i průvodkyně.

Dokument se zaměřuje na postavení žen ve vietnamské společnosti v průběhu historie i v současnosti. Dominantní narativy zpochybňuje už jen tím, že dává prostor hlasům žen a jejich subjektivním zkušenostem. Svědectví vietnamských žen a osudy imigrantek kombinuje s archivními materiály, folklorními tradicemi, prozaickými texty i básněmi. Skrze tyto různorodé zdroje nabízí kritický pohled na vztah vietnamské společnosti k ženám. Snímek zároveň prostřednictvím historických svědectví a záměrně přiznané inscenace zkoumá úskalí jazyka jako nástroje utváření identity a společenské paměti.   „Muži si chtějí urvat větší díl koláče. Drží v rukou klíčové mocenské pozice, zatímco ženám zbývají jen drobky.“

Vznik „Země desetitisíce jar“, jak se dříve označovalo území dnešního Vietnamu, je opředen několika dávnými mýty o zemi a vodě. Právě dialog těchto dvou živlů tvoří základ esejistického filmu Trinh T. Minh-ha. Prostřednictvím záběrů natočených v letech 1995 a 2012 film nechává promlouvat místní obyvatelstvo, komunity i válečné veterány ničivého konfliktu studené války. Jejich vzpomínky se prolínají s obrazy každodenního života v současném Vietnamu a vytvářejí vrstevnatý portrét země na pomezí tradice a proměny, paměti a zapomnění, pevné půdy a tekuté vody.

Co je vlastně Senegal? A co je film o Senegalu? Tyto otázky si ve svém přelomovém snímku klade režisérka Trinh T. Minh-ha. Její pozorování senegalské vesnice se ve skutečnosti zaměřuje především na samotný filmový jazyk a na způsoby, jimiž utváří divácké vnímání. Prostřednictvím 16mm kamery zachycuje každodenní život obyvatel a obyvatelek Senegalu, jejich tradice, kulturu i vztahy v komunitě. Film nicméně v sebereflexivní rovině zpochybňuje vlastní způsob zobrazování i konvence typické pro etnografický dokument. Do popředí tak staví také otázku, kdo se dívá, kdo je pozorován a jakou moc má obraz nad tím, co považujeme za skutečnost.„Nemluvím o věcech. Mluvím kolem nich.“