experiment

Stručný obsah dokumentu zní jako netradiční pohádka – starý poustevník a mladá dívka, která umí komunikovat s ptáky, zaslechnou jednoho dne zpěv neznámého ptáka a vydávají se do lesa a opuštěného dolu, aby jej našli. Ačkoli ve skutečnosti příběh zahrnuje moderní nahrávací zařízení a mikrofony, na jeho pohádkové poetičnosti mu to neubírá. Snímek, jehož středobodem je ptačí zpěv, nabádá k soustředěnému poslechu, a zároveň vede k zamyšlení nad tím, že i tak běžný zvuk, jako je zpěv ptáků, má v sobě něco záhadného.„Hluboko v lesích svět přírody vybízí stejnou měrou k tomu, aby byl předmětem zájmu vědců a předmětem touhy básníků.“---Zdroj citátu: https://www.cinemadureel.org/en/films/7h15-merle-noir-2/  

Autorský videodeník, dokumentující režisérovu snahu o umělé oplodnění. Cuthand popisuje svoji touhu po vlastních dětech a nelehkou cestu, kterou musí absolvovat, aby je mohl mít, cestu, jež je zároveň úzce spjatá s jeho příslušností ke kanadským Prvním národům, a tedy i s otázkou zachování původní kultury.„Oplakávat lidi, kteří nikdy neexistovali, je těžší, než se zdá.“ (TJ Cuthand)---Zdroj citátu: https://asinabkafestival.org/portraits-short-docs

Krátké vertikální video přibližuje prostory knihovny broumovského kláštera a kombinuje dokumentární prvky s 3D animací a syntetickým, hudebně laděným komentářem. Vnitřní režijní dialog reflektuje Kohoutova vlastní díla vystavená v rámci projektu Ora et lege, jenž spojuje současné umění s kulturou a učením benediktinů.„Jedním z tematických okruhů projektu Ora et lege je sekulární či spíše nejednoznačný vztah k církvi (Ed Atkins, Martin Kohout), který sice ctí její tradici a dějiny, ale upřednostňuje či hlásá světské humanistické ideály.“---Zdroj citátu: Recenze výstavy Ora et Lege https://kubaparis.com/archive/ora-et-lege

Dětský film o největší hromadné sebevraždě 20. století rekonstruuje událost z roku 1978. Reverend Jim Jones přiměl téměř tisícovku stoupenců a stoupenkyň své sekty Chrám lidu, aby v osadě Jonestown v jihoamerické Guyaně vypili jed. Třetina z nich byly děti. Jan Bušta dává sadistům, voyerům a nekrofilům minutu na to, aby opustili kinosál. Jeho sebereflexivní dokument, který je výsledkem desetiletého časosběrného natáčení, nevyobrazuje drastické scény. Za zvuků audionahrávky z osudného dne sleduje koláž dětských přízraků, z jejichž úst zaznívá kázání o úniku před zkažeností světa.„Ve svém debutovém filmu nám Jan Bušta ‚v přímém přenosu‘ přináší elektrizující zážitek z demagogie a manipulace.á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je také cinefilní poctou milníkům filmového experimentu, ‚demagogicky manipulující‘ se všemi aspekty filmového vyprávění a očekáváním publika.“---Zdroj citátu: https://www.filmcenter.cz/files/files/1645626325_czech-documentaries-2021-2022.pdf

Kultovní koláž archivních materiálů ze 40. až 60. let minulého století přináší absurdně humorný pohled na život v atomovém věku. Podvratná juxtapozice amerických propagandistických snímků, naučných filmů, reklam či novinových zpráv přináší mediální obraz světa, ve kterém vyrůstala generace dnešních šedesátníků a šedesátnic. Studenoválečná paranoia a hrozba nukleární války se do jejich životů propsala v mnoha bizarních podobách. Dobová média vytvořila jakýsi hypotetický vesmír, paradoxní nukleární kulturu vybuchujících jaderných bomb, válečného heroismu a populárních písní s atomovou tematikou.„Film Atomic Café naznačuje určité jizvy na duši země a odváží se i zesměšňovat zvrácenou směsku našeho utopismu a paranoii.“---Zdroj citátu: https://www.villagevoice.com/2018/07/31/newly-restored-the-atomic-cafe-is-just-as-vital-as-ever/

Jak vypadá svět z jiného než lidského pohledu? Překvapivě poetický snímek, který lze směle označit za zástupce pure cinema, nás prostřednictvím záběrů z bezpečnostních kamer z nejrůznějších koutů světa bere na pouť napříč ročními obdobími. Jednotlivé, na první pohled neutrálně zaznamenané útržky života vypadají jako rozpohybovaná výtvarná plátna či pohlednice, jež nám umožňují navštívit místa, která bychom jinak nikdy nenavštívili. Kamery, jakožto nástroje dohlížení, vyjevují nečekanou krásu industriálních prostorů, soukromých objektů i přírodní krajiny.„Autoportrét přebírá zodpovědnost za vlastní interpretace, představy a fikce každého okamžiku, ale stále se snaží nechat prostor subjektivnímu pohledu diváků a umožnit jim, aby si našli svůj vlastní smysl nebo pronikli do vlastních představ.“

„Vyhořelá skupina brněnských intelektuálů se rozhodne odjet do Koločavy na Ukrajině a odehrát tam představení Balady pro banditu.“ Těmito slovy uvádí autorský kolektiv svůj film, ve kterém z převážně dokumentárních obrazů skládají lyrickou grotesku o jedné epochální cestě, která může být cílem. Ale taky nemusí. Hlavním výrazovým nástrojem se tu stává střih, stavící vedle sebe, často do produktivního konfliktu, různé záběry, výpovědi i významy. Stejně jako v básni se před našima očima v plné síle manifestuje „poetická funkce“ umění, jeho schopnost sloužit jako primární nástroj vyjadřování krásy.„Mám tedy v tuto chvíli naději, že i druhý film na téma tohoto příběhu může cosi znamenat navzdory osudu. Že je třeba ještě cosi dodat, a to právě skrze zacházení s filmovou řečí. Já sním o jiném filmu.“---Zdroj citátu: https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/zbojnicka-odysea-reziser-vladimir-moravek-pracuje-na-celovecernim-filmu-nikola-suhaj.A190823_144814_ln_kultura_jto

Soubor krátkých němých snímků byl určen pro americký pavilon na Světové výstavě Expo v Bruselu v roce 1958. Filmové sekvence byly v pavilonu přehrávány v neustálé smyčce: nešlo v nich tedy o vyprávění příběhu a kresbu postav, ale spíše o ukazování záblesků z každodenního amerického života. Ve filmovém programu měly být prezentovány chlouby tehdejších Spojených států: moderní metropole, šťastné nukleární rodiny, technologické vymoženosti a plné regály supermarketů. Díky dynamické montáži a výrazné estetice se však režisérce podařilo vytvořit filmovou koláž připomínající avantgardní experimenty.„Měly ukázat záblesky z amerického života. Zatímco já točila v New Yorku a okolí a pak stříhala, Donn Pennebaker cestoval po státech a sbíral snímky, které mi pak posílal. Natočili jsme zhruba 30 smyček. Některé točil Penny, některé já, a Ricky Leacock a Wheaton Galentine každý udělali jednu. Já přišla s rytmickým střihem, aby ty tříminutové smyčky fungovaly. Musela jsem do cca 30 metrů filmu dostat hodně informací. Na Expu tyto smyčky měly velký úspěch.“ — Shirley Clarke

V rámci cyklu mapujícího průmyslové stavby, které formovaly dějiny Slovenska, vznikl polohraný a polomytický portrét lidí, kteří své životy zasvětili Okrase v Čadci. Družstevní podnik jako jeden z mála přežil změnu režimu i polistopadový vzestup konkurence a dodnes do slovenských i zahraničních obchodů dodává vánoční ozdoby. „Mapovanie priemyselného dedičstva je dôležitou súčasťou našej kultúrnej pamäti. Máme voči nej dlh. Zatiaľ čo v zahraničí sa priemyselnej architektúre venujú výskumné centrá a opustené vodojemy, pivovary či sklárne sa po konverziách menia na živé kultúrne centrá alebo originálne rezidenčné bývanie, na Slovensku neexistuje systematický súpis priemyselných objektov.“ — Peter Kerekes---Zdroj citátu: https://mojakultura.sk/dokumentarny-cyklus-budujeme-slovensko-sa-vracia-na-obrazovky-rtvs/

Hudební kompilaci pěti interpretů*ek doplňují haptické obrazy sochařských objektů, u nichž autor vyzdvihuje látkovou materialitu. Snímek v návaznosti na aktuální ekologickou krizi nastiňuje surreální svět, v němž se zhmotňují představy nových organismů.„Sochařské objekty Michaely Rožnovské ve spolupráci s Martinem Dominikem Kratochvílem zpřítomňují představy nových živočichů na zemi, vycházejí z abstrahovaných tvarů rostlin či nejjednodušších organismů žijících na této planetě. Představují se jako dědicové naší kultury, mytologie a náboženství.“---Zdroj citátu: https://invenio.nusl.cz/record/501818?ln=cs

Vizuální esej za doprovodu ambientní elektroniky představuje virtuální prostředí, které pouze vzdáleně připomíná náš každodenní svět. Trojrozměrné digitální objekty komponované z technologických i organických struktur v něm vytváří dystopickou neznámou krajinu, z níž vše lidské již dávno vymizelo. „Proces navrhování odráží mé názory na různá témata, která jsou pro mě významná v okamžiku tvorby a která se snažím v sobě podvědomě nebo možná nevědomě vyřešit.“ ---Zdroj: Rozhovor: The virtual world of thoughts: Artist Kristýna Sidlárová presents her project Digital Climate. Novy Zine 1. https://novyzine.com/Digital-Climate

Krátká hybridní esej opírající se o teorii dromologie Paula Virilia sleduje automobilovou závodnici Irinu, která nadevše miluje rychlou jízdu, a francouzského odborníka, jenž vysvětluje, že rychlost byla odjakživa jedním ze základních faktorů politické moci. Výsledkem je reflexe praktických i ideologických aspektů rychlosti – jak se rychlost vztahuje ke gravitaci, lidskému prožívání, přítomnosti i mocenským praktikám.„Bylo by chybou zapomínat, že bohatství je aspektem rychlosti. Člověk obvykle předpokládá, že moc je spojená s bohatstvím. Podle mého názoru je moc nejdříve spojena s rychlostí, bohatství přichází až poté.“

Inspirován stejnojmennou básní Anatola Sterna (1929), ve které vyhladovělý proletariát křičí: „Krmí nás / potravou pro duši / vecpanou do našich hrdel!“, hlásí se i tento experimentální film k tradici angažované poezie. Film, pokládán za zničený nacisty, byl znovu objeven v roce 2019 v Bundesarchivu.

Spršky zabarvených světelných paprsků protínají temnotu jako o silvestrovské noci. Zatímco se ale oslavné ohňostroje po zahřmění rozplynou do nicoty, po roztříštěných sklenicích zůstává materiální artefakt. Řezavé střepy se tak stávají připomínkou reálné stopy, kterou na nebi zanechává lidská atrakce.„Odjakživa mě fascinovala monumentálnost ohňostroje, proto jsem se rozhodl ztvárnit jeho nápodobu.“---Zdroj citátu: Z. Picpauer https://fud.ujep.cz/sites/digitalni-media/student/zdenek-picpauer/

Dokumentární esej se zaobírá otázkou, čím vším může být pornografie, jakými způsoby se na ni lze dívat a kdo by měl být jejím subjektem. Opíraje se o výroky teoretiků a teoretiček porn studies, odkrývá ideologické a estetické vlivy vizuální formy, jež reprezentuje fyzické potěšení s cílem vyvolat podobný druh potěšení i u svého publika.„Různorodé zamlžené videoklipy nízké kvality se otírají o osamoceného ajťáka ponořeného do sledování pomíjívých pornoutopií. Co tomu takhle říkat malá sbírka, či snad skromný archiv sexuálních výjevů a potěšení?”---Zdroj citátu:https://mikehoolboom.com/?p=20435

Rapper Čavalenky vypráví příběh dubového lesa. Příběh stromů, jejichž kořeny sahají do doby před antropocénem a jejichž dřevo pomohlo lidstvu k nejzásadnějším historickým průlomům. Stromů, jejichž hodnotu přesto všechno vnímáme pouze optikou trhu, neboť cenu pro nás mají, jen když jsou pokáceny, nařezány a prodány. „Stromy nejsou ticho. Vyprávějí nám, co se stalo. Za ty roky se do nich vryla paměť přírody.“

Dokumentární opera netradičním způsobem zpracovává životní příběh československého hudebního skladatele Jana Kapra (1914–1988). Tento dříve oslavovaný a komunistickým režimem protežovaný skladatel byl však v průběhu 70. let umlčen a vymazán z historie. Snímek využívá Kaprových hudebních kompozic stejně jako amatérských filmových záběrů a pomocí dadaisticky hravého libreta odhaluje jeho život a tvorbu na pozadí historických změn. Zákulisní záběry z nahrávání sboru přitom dekonstruují biografický žánr a ukazují, jak náročné může být interpretovat archivní materiál, paměť a lineární vyprávění.  

Ve své intimní filmové básni autorka pomocí abstraktních obrazů pozoruje proměňující se lesní krajinu. Nejprve zelenou a důvěrně známou, posléze zasaženou ohněm a poznamenanou požárem, kdy se popel stává její přirozenou součástí. Může popel, jenž je následkem ničivé síly, být znakem znovuzrození a domova?„Tak jako teď za sebe skládám slova, skládala jsem vedle sebe částice prachu ve snaze pochopit, jak se věci k sobě vztahují. Minerály popela, co se hýbou ve tvaru našich potřeb.“

Na konci 70. let bylo na pobřeží Tchaj-wanu vystavěno několik futuristických budov v eliptickém tvaru, které se staly známé pod názvem „UFO domy“ a měly být pronajímány americkým vojákům. Projekt ale zkrachoval a pozůstatkem vizionářství realitních makléřů*ek je podivné město duchů. Režisér se ve své filmové eseji zamýšlí nad kapitalismem, architekturou a významy utopie a kombinuje digitální a celuloidové materiály pro audiovizuální zážitek podobně enigmatický jako samotné „UFO domy“.„Po desetiletích už dávno odešli spekulanti s nemovitostmi a oportunisté, zůstal jen severovýchodní monzunový vítr, který se prohání napůl opuštěnými domy. Koneckonců historie se opakuje, podobně jako každoroční migrace krabů.“ (Chun-tien Chen)---Zdroj citátu: https://filmfreeway.com/ChronicleofNowhere927

Muzea jsou podle Jana Švankmajera uspořádaná racionálně, kunstkamery emocionálně. Platí to i pro film, kterým český surrealista uzavírá jak svou filmografii, tak spolupráci s producentem Jaromírem Kallistou. S velkou hravostí v něm přistupuje k uměleckým dílům, kuriozitám i předmětům denní potřeby, které se svou manželkou Evou v průběhu několika desetiletí shromáždil v prostorách bývalé renesanční sýpky v Horním Staňkově. Nehybné objekty ožívají díky Švankmajerovým tradičním skladebným postupům a hudbě Antonia Vivaldiho. Dalí, Štýrský, Toyen, miska pro psa i vrzající podlaha vytvářejí organický celek, který rozněcuje imaginaci a touhu tvořit.„Představa Rudolfovy kunstkomory mě vždycky fascinovala. Ani ne tak skutečnými uměleckými poklady, které císařova sbírka obsahovala, ale onou mimouměleckou, někdy i pokleslou složkou předmětů, objektů a kuriozit, které tvořily její nedílnou součást.“ Jan Švankmajer---Zdroj: https://program.lfs.cz/detail/?film=The-Kunstcamera

Změť mořského pobřeží, travnatých plání a hustých lesů splývá na časem poškozeném filmovém políčku v jeden rozostřený obraz a vytváří tak asociativně propojený deník impresí a vzpomínkových fragmentů, které se míhají pamětí stejně nepředvídatelně jako vlny přelévající se na pláži jedna v druhou.„Krátká únorová skica z pobřeží Baltského moře.“---Autor citátu: Peter Podolský

Kombinovaný snímek v sobě spojuje nejen různé techniky, ale i tematické okruhy. Titulní mytická postava je jen jedním z aktérů ve snovém světě promlouvajícím k současnému publiku kódy médií a narativů jemu blízkých. Jako bychom vidinu nebo noční můru uvěznili ve smyčce počítačového prostředí.>Mrazivý bílý šum, nehybný sníh >Na to si vzpomínáš >A přestože vím, že se nikdy nesetkáme >Jsi součástí celičkého mého já.---Zdroj citátu: http://marinah.eu/stuff.html

Snímek je sondou do romantických vztahů i sexuálních dobrodružství mladých gay mužů, jejichž životy se odklání od tradičních heteronormativních představ. V intimních rozhovorech s několika protagonisty přijde řeč na randění v queer komunitě, polyamorii i nenaplněné lásky. Scény sestávají z barvitých animací inspirovaných arabskými pohádkami, teatrálních hraných scén s explicitní nahotou i muzikálových čísel s arabskými popovými písničkami. Ostré kontrasty mezi jednotlivými formami vyprávění podporují ironické vyznění filmu zkoumajícího možnosti opravdové lásky stojící mimo očekávání společnosti.„Je to pozoruhodná sbírka příběhů, které vynalézavě a poctivě zkoumají maskulinitu queer pohledem.“---Zdroj citátu: Rich Cline recenze, 26. 9. 2022. http://www.shadowsonthewall.co.uk/22/d11.htm#shal

Mezi peřinami, ve kterých se mladý pár od rána do večera povaluje, se dlouho ukrývaly bobtnající problémy. Někdy je samotná láska málo, i když opar zamilovanosti tvrdí opak. Intimní a nebulvární vhled do postele milenců, kteří už nemohou utíkat dál od nevyhnutelné pravdy.„Nevíme, jestli naše vzájemná láska převáží naši negativní dynamiku.“

Ve dvou věznicích v severozápadní části USA probíhá experiment zaměřený na mentální zdraví. Vězněným jsou pouštěna videa přírody, kterou někteří již desítky let nezažili. Film je meditací o izolaci, lidském vztahu k přírodě a o skutečnosti, jak nesamozřejmý je zpěv ptáků či procházka v lese. „Modrý pokoj, který je zároveň meditací i provokací, poukazuje na škody způsobené odepřením přístupu do přírody a na to, jak se všichni stáváme vězni, když je nám odepřena základní lidská potřeba společenství s přírodou.“ (Angie Driscoll)---Zdroj: https://hotdocs.ca/whats-on/hot-docs-festival/films/2022/blue-room

Neúspěšný pokus polárníka Roalda Amundsena dosáhnout v roce 1925 letecky severního pólu je tématem unikátního archivního dokumentu. Záběry pořízené v ledové pustině na 16mm kameru doplňují umělé postsynchrony imitující křupání sněhu, dunění větru a další zvuky z konce světa.„Jak zachytit dobytí místa, jež je naprosto prázdnou zeměpisnou abstrakcí?“---Zdroj citátu: https://marvinwayne.com/en/la-banquisa

Čas není přímka, ale kruh, který nemá konec ani začátek. Život není pohyb vpřed, ale kličkování tam a zpět mezi tím, co by člověk chtěl, a tím, co by měl dělat. A někdy se proto ocitne uprostřed noci na křižovatce a nezbývá mu než v dešti přemítat, kterou ze tří cest si vybrat.„Když se dívám na sebe, vždy si přeji, abych sama sebe měla raději.“

Novodobý domorodec, sám na opuštěné planetě, obklopen chladnou přírodou buduje nový svět ze zbytků zaniklé civilizace. Surrealistické audiovizuální dílo se zamýšlí nad otázkou lidské existence, kdy svět je na pokraji zkázy, a evokuje truchlení aktivistického umělce nad ekologickou katastrofou.„Průvodním poselstvím postavy Domorodce, jenž putuje krajinou doprovázen svou bezmeznou představivostí, je přetavení sentimentu do nových tvůrčích postupů. Jde patrně o jediný způsob, jak se vyrovnat se současnou situací.”---Zdroj citátu: komentář k filmu

Dílo na pomezí dokumentu a fikce předkládá novou podobu budoucího světa, v němž energie, jakožto univerzální a nezničitelná síla, určuje uspořádání globálních aktivit a vztahů. Film je reflexí toho, jak může vypadat postkapitalistická společnost, v níž panuje energetická spravedlnost, na jejímž chodu se podílí jak lidský, tak i mimolidský faktor.„Vizuálny jazyk diela je postavený na juxtapozícii obrazu spoločnosti Energetickej Spravodlivosti a špekulatívneho archeologického výskumu prevedeného na území súčasnej komunálnej záhrady z pohľadu utopického status quo budúcnosti.“---Zdroj citátu: https://dspace.vutbr.cz/xmlui/handle/11012/195152?locale-attribute=pl

Jak dnes vypadají místa, v nichž se odehrály ikonické scény z československých filmových klasik? Snímek pomocí audiostopy přenáší publikum do kinematografických skvostů minulého milénia, zatímco pomocí kontrastních záběrů z dnešní doby vytváří provokativní most mezi předchozími dekádami a současností.„Sifon podáváme jenom ke kávě.“---Zdroj: Film Dědictví / in Prázdná místa / A co ty, Mirečku? (7:36 - 7:39)

Experimentální dílo dvojice Alexandra Moralesová a Georgy Bagdasarov připomíná digitální divadelní představení odehrávající se na počítačové obrazovce. Monolog morfujícího filozofa, uměle vytvořeného z neuronových sítí, generuje texty v myšlenkových paradigmatech Viléma Flussera, Günthera Anderse, Waltera Benjamina, Hannah Arendt, Byung-Chul Hana a mnoha dalších a je řízen lidským operátorem, jenž zkoumá možnosti performativity generativních systémů. „Představení je pokusem o kritický vhled do černé skříňky individuálních generativních vzorců, nicméně otázkou zůstává, zda na konci pořadu nedochází jen k doplnění o víceméně pravděpodobné konfigurace a za jak vysokou cenu technologie tyto nové možnosti nabízejí.“

Švýcarsko je jednou z mála evropských zemí, v níž stále platí povinná vojenská služba. Snímek dává nahlédnout za stěny kasáren, v nichž se vojáci účastní povinných drilů a cvičení, zároveň však nachází způsoby, jak si krátit dlouhou chvíli. Sledujeme mladé rekruty při každodenních činnostech: jídle, úklidu pokojů i videohovorech s okolním světem. Součástí montáže jsou však i domácí vlogy mužů, kteří již vojenským výcvikem prošli a o své zkušenosti, historky i frustrace se dělí s internetem. Mezi zábavnými úryvky z vojenského života se tak vyjevují problematické aspekty militarizované společnosti. „Lidé, kteří se mnou sdíleli pokoj naříkali / hej, nechci vždycky po ránu slyšet hip hop / řekl jsem, je mi to jedno, musím zničit špatné pocity z vojny.“ ---Zdroj citátu: Rap vojáka z filmu Over Our Hills (28:40-28:56)    

Kompilace scén z filmů klasického Hollywoodu, v nichž se muž dotýká loktu ženy, přisuzuje opakovanému zobrazení gesta hlubší význam. Nehledě na to, zda muž pomáhá ženě do vlaku, nebo zda jde o zjevný projev násilí, nabývá gesto na zlověstnosti a poukazuje na sexistický podtext prostupující kinematografií klasického Hollywoodu.„Jednou z věcí, které se učíme ve filmech režírovaných muži, je, co je to ‚vysněná žena‘. To, co se učíme ve filmech režírovaných ženami, je, co jsou skutečné ženy.“ (Jane Campion)---Zdroj citátu: https://www.inspiringquotes.us/author/7660-jane-campion

Film se pomocí světlo štěpících hranolů, celofánu, prskavek a ping-pongových míčků pokouší znázornit, co se děje v mysli při poslechu Griegovy hudby k dramatu Peer Gynt. Krouživý tanec tvarů a světel utopených v temnotě se k hudební skladbě váže strukturálně i rytmicky, přičemž jejich vztah ukotvuje matematický vzorec.  

Meditativní snímek odhaluje městská i přírodní zákoutí, jimiž vedou nekonečné záhyby průmyslového potrubí, které své okolí obtáčí jako had uroboros. Potrubí vede pohled kamery přes rozsáhlá pole i sídliště a spojuje tak vodáky na řece, hrající si děti i zurčící potok, jejichž počínání je němým svědkem.„Jsme tu společně a naše činy ovlivňují další lidi a prostor, ve kterém se nacházíme.“---Zdroj citátu: https://afo.cz/host/sarah-lomenova/

Abdi prožil dětství v Mogadišu během občanské války. Teď navrhuje a vyrábí nábytek v Nizozemsku. Dříve byl opakovaně svědkem násilí a válečných zločinů. Sám po emigraci porušil zákon a skončil ve vězení. Jeho sousedem je shodou okolností filmař Douwe Dijkstra. Společně se rozhodli rekonstruovat a zároveň lépe prozkoumat Abdiho mládí a dospívání plné traumatizujících incidentů. Vedle ne vždy spolehlivých vzpomínek jim k tomu slouží Dijkstrovo studio na speciální efekty se zeleným plátnem a množstvím miniatur. Film je současně životopisem i podnětnou dekonstrukcí snahy o uchopení něčí minulosti.„Pracuji velmi investigativním postupem zahrnujícím hledání informací a pokusy. Ale zjišťuji, že tento přístup, jako bych točil film o filmu, nikdy není o technické stránce věci. Pro mě je to vždy o tom ukázat svůj pohled filmaře nebo jak se stavím k danému tématu, postavě nebo předmětu.“ — Douwe Dijkstra---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/locarno-ff-neighbour-abdi-by-douwe-dijkstra/

Zvířata zdecimovaná nesnesitelnou tíhou bytí, existenciální frustrací i každodenními maličkostmi. Lidé jako vyprázdněné loutky čekající na povel z režie anebo křepčící herci zběsile ochraňující svá křehká ega. Teatrální, multidimenzionální performance na motivy autorských frustrací a uměleckých (dez)iluzí. „Máme problém s vámi, máme problém s námi. Bojíme se mluvit jinak než metaforami.“

Snímek v historických souvislostech propojuje epidemii s migrací, kolonizací a xenofobií, aby vytvořil kontext pro dění ve světě zasaženém pandemií covidu-19. S pomocí voice-overu a koláže archivních videí, fotografií a tiskovin vzniká příběh o opakujících se vzorcích lidského chování v době krize, které odhalují nelichotivou podstatu takzvané civilizace.„Měli bychom tedy přemýšlet o propuknutí pandemií jako o metaforickém připomenutí společenské nespravedlnosti, na niž bychom se měli zaměřit.“ (Patricia J. Williams)

Opatrovatelka, parta dělníků a řidič dálkového kamionu. Narodili se na Slovensku, po vstupu země do EU ovšem využili možnosti pracovat v libovolné zemi schengenského prostoru. Během týdenních pracovních turnusů v Rakousku, Německu nebo na evropských dálnicích se snaží sžít s cizím prostředím a neztratit kontakt s dětmi a partnery. Kvůli jejich budoucnosti za lépe placenou prací odcestovali. Teď je vinou své nepřítomnosti ztrácejí. Neví, co je čeká, až se vrátí domů. Trojice posmutnělých příběhů skládá lakonický portrét globalizovaného pracovního trhu, který lidem sice umožňuje plnit si sny, ale často za cenu velkých obětí.

Moje vlasy nejsou vyzvání ke konverzaci. Moje vlasy nechtějí, aby se jich někdo dotýkal. Moje vlasy si neříkají o komplimenty. Moje vlasy prostě jenom jsou a ty s tím nic neuděláš. Stejně jako se mnou. Stylizovaná a klaustrofobická artikulace hranic těla a osobního prostoru. „Máš krásné vlasy.“

Hlavním motivem dokumentu je cesta. Cesta metaforická, duchovní, cesta hmatatelná, lesní stezka, silnice, chodník, drogový trip nebo cesta do zahraničí. Režisérka slepuje koláž mikropříběhů lidí a míst, kteří se k cestě vyjadřují. Její dokument osciluje mezi hravým absurdnem, existenčními a existenciálními otázkami, environmentalismem a společenským komentářem. Dynamičnost a rytmus vyprávění pak určují přeskoky mezi různými formami záznamu, jako je analogový film, digitální film či natáčení na mobilní telefon. „Já myslím, že existuje představa dobrodružství, že jdete někam rovně a nevíte kam dojdete. To je totiž jedno, kam jdete, hlavně, že někam dojdete.“ — Roman Prahl, historik umění

Již před pandemií žilo v České republice téměř 24 tisíc lidí bez domova. V následujících měsících se s bytovou nouzí kvůli růstu nezaměstnanosti začala potýkat řada dalších Čechů. Jejich realitu na vlastní kůži zakouší také Filip, pražský student sociální práce. Protagonista bezprostředního videodeníku natáčel v ulicích Ústí nad Labem. Během parných dnů se jeho existence scvrkla na hledání místa, kde by se najedl a přespal. Narůstající únavu a apatii prosvětlují krátké okamžiky radosti z projevů lidské solidarity nebo teplého jídla, které v daných podmínkách nepředstavuje samozřejmost, ale podmínku přežití. „Autobiografický videodeník sociálního pracovníka, který se rozhodl strávit týden na ulici v cizím městě. Je domov místo uvnitř, nebo venku?”---Zdroj citátu: od autorky

Sejdi dolů do údolí, do prašného lomu, kde široko daleko nic není. Jen ty a tvoje mysl, která se napíná, aby zachytila sebemenší chvění. V dáli slyšíš praskání ohně. Člověk musí projít žehem s plným vědomím, aby se stal úplným. Monochromatický hlubinný ponor k rozostřeným hranicím vědomí a nevědomí.„V záblescích paprsků minulých já hledám se – tě dnes.“