24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava
Hlubina dva
synopse
Dějiny ozbrojeného konfliktu v Kosovu, do nějž posléze zasáhly i jednotky NATO, zahrnují četné dosud neprobádané události. Patří mezi ně masové vraždy civilistů, které se srbská policie snažila utajit. Poetický dokument Ognjena Glavoniće prezentuje šokující výpovědi svědků a nechává na divákovi, aby si z nich poskládal obraz tehdejšího dění. Znepokojivě úchvatná vizuální stránka dodává událostem aktuální rozměr – dlouhé záběry míst paměti, v nichž se zvěrstva odehrávala, tvoří emblém přežívání minulého v přítomném, jež nezadržitelné plynutí času vpřed obvykle zahlazuje.
„Za pomoci světla a zvuku, záznamů svědeckých výpovědí kombinovaných s obrazy z míst, kde se zločiny udály, působí film přímo na divákovy pocity, představy a emoce.“ Ognjen Glavonić
biografie
Srbský režisér a scenárista Ognjen Glavonić (1985) se věnuje jak dokumentární, tak hrané tvorbě. Již stihl projevit cit pro lyrické uchopení témat z moderní srbské historie, první mimořádný úspěch však zaznamenal s odlehčeným dokumentárním portrétem Živanův punkový festival (2014). Momentálně připravuje celovečerní hraný snímek The Load, který se k Hlubině dva volně váže.
více o filmu
| režie: | Ognjen Glavonić |
| producent: | Dragana Jovović |
| kamera: | Tatjana Krstevski |
| zvuk: | Jakov Munižaba |
další filmy v sekci
Krutá belgická koloniální politika, rakouský útisk Balkánu a etnické konflikty po rozpadu Jugoslávie – zdánlivě nesouvisející dějinné epizody propojuje dokument do jedné linie. Historie v něm získává povahu promluvy, která ale ve vyjádřeních člověka trpícího ztrátou či poruchou řeči často končí nemožností zformulovat celou větu. Ve třech aktech hledá film slova, která by popsala a umožnila pochopit existenci muzea belgické koloniální historie, přešlapování Kurta Waldheima před komisí prošetřující jeho působení v SS nebo nechvalně proslulou fotografii, na níž nejpopulárnější bělehradský DJ kope do hlavy mrtvé ženy.
„Slavenka Drakulic jednou napsala, že pokud věříme, že zločinci jsou zrůdy, je to kvůli snaze oddělit „nás” od „nich”. Afásie přichází jako výsledek zpochybnění této distance.“ J. Jureša
Afázie
Jelena Jureša
Belgie / 2019 / 80 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Brazilský stát Pará byl ještě před čtyřiceti lety pokryt deštným pralesem. Dnes je to území, na kterém se divočina tvrdě střetává s divokostí městské civilizace. Dvojice francouzských dokumentaristů skládá z několika segmentů zvláštní brutálně poetickou mytologii místa, kde pytláci loví několikametrové hady, policejnímu vyšetřování vražd přihlížejí davy lidí a kde se matka musí omlouvat za to, že její dospívající syn při rapování uráží místní policii. Tvůrci natáčejí na ruční kameru bezprostřední záběry citlivé na genia loci i na spontánní výpovědi místních obyvatel.
„Do brazilského Pará jsme jeli v honbě za jakousi vidinou divošství. Míšením příběhů, ekologických témat a fantastických zjevení se pokoušíme spojit fascinaci přírodou se strachem z násilí.“ J. Le Fourn
Divokost
Jonathan Le Fourn, Rèmi De Gaalon
Francie / 2017 / 94 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Lidé se mění z lovců v oběti a na města za ohlušujícího rachotu dopadají rakety i meteory ve stejný den. Mysteriózní dokufikce zachycuje očima herečky Ebru Ojenové historickou paměť jednoho kurdského města na východě Turecka, kam násilně vtrhne ozbrojený konflikt a stanné právo uvrhne život do nehybného bezčasí. Originální spojení výrazových prostředků s recyklovaným video materiálem propojuje jednotlivé fragmenty filmu do vizuálně a hudebně sjednocených kapitol na pomezí politického komentáře a dokumentární eseje o mizejícím světě.
„Naše chování závisí na místě, kde žijeme a na tamní historii. Obé formuje naše vzpomínky, způsob, jakým je zaznamenáváme. To, co se tehdy stalo je jen vybledlou vzpomínkou, filmem Meteority přetvářím obraz toho, jak na vše vzpomínáme.“ G. Keltek
Meteory
Gürcan Keltek
Turecko, Nizozemsko / 2017 / 85 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Sedmdesátiletý Augusto v setmělém pokoji svého bytu vrhá plaché pohledy na kameru, za kterou stojí pětadvacetiletá režisérka Cristina. Po dobu tří let za ním opakovaně jezdí a natáčí jejich vzájemné rozhovory, v nichž používají jména António a Catarina. Hra s identitou a především s povahou jejich vzájemného vztahu se odráží v nezávazných dialozích, kde přichází řeč na různá témata včetně masturbace nebo genderových stereotypů. Augusto/António je většinou ten, kdo mluví, a také ten, kdo stojí před kamerou, která ho snímá v tmavých detailech. Cristina/Catarina je za kamerou a klade otázky.
„Při natáčení tohoto snímku jsem se nechala vést energií jednoho okouzlujícího starého pána, aniž jsem věděla, kam mě film zavede.“ C. Hanesová
António a Catarina
Cristina Hanes
Portugalsko / 2017 / 40 min.
sekce: Mezi moři
Východoevropská premiéra
Pravidelné přívaly vln omývají ghanské pobřeží a skupina rybářů, tak jako každý den, vytahuje z moře svůj úlovek. Krátkometrážní snímek zachycuje v několika kapitolách pracovní úsilí místních rybářů. Až asketicky statická kamera a minimální zásah střihu přitom práci rybářů oprošťují od čehokoli, co by se toho dne na pláži nestalo. Díky pomalému tempu v obraze vyznívají i bezděky vzniklé abstraktní kompozice rybářských sítí nebo v pozadí se rýsující osamělá hora. Atmosféru filmu přitom neurčují lidé, ale rytmus moře, barva nebe a struktura písku na Bojo Beach.„Posedět na pláži vždycky znamená nasávat atmosféru, dýchat vzduch, rozjímat, pozorovat věci kolem sebe a prostě je nechat, aby se děly. To vše v globalizovaném světě.“ E. Groenová
Pláž Bojo
Elke Groen
Rakousko / 2017 / 25 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Hlavní protagonista filmu Alexandr Zarchikov pracuje na nákladních lodích, jež přepravují napůl rozřezaná japonská auta do ruského přístavního města Vladivostok. Zde jsou auta znovu smontována a dopravci je odtud odvážejí na místo určení. Zarchikov se rozhodl, že si vyzkouší práci na pevnině, a proto se jedním z aut vydává na cestu Sibiří. Svou zkušenost přetavil v meditativní filmovou esej, symbolicky rozdělenou na dvě poloviny (moře a země), ve které rozvažuje o svém vztahu k rodné zemi, náboženství a přírodě a pokouší se překonat pocit vykořeněnosti.DETAIL:„Když jsem pracoval na lodi, jako je tahle, vždycky jsme se v pořádku vrátili. Teď už se ale na moři necítím doma. Ani na Sachalinu, kde jsem se narodil, už mě to netěší. Možná, že pomocí tohohle filmu zjistím, kam vlastně patřím.”
Poloviny
Alexandr Zarchikov
Francie, Rusko / 2015 / 95 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
V centru dění observačního dokumentu stojí režisérčina matka Renée, zákeřnou nemocí upoutaná na lůžko. S respektem k oddané víře své matky zaznamenává ateisticky smýšlející filmařka konání ženy, která z náboženských důvodů odmítla podstoupit tradiční léčbu chemoterapií a mezi zdmi své ložnice čeká na zázrak. Zatímco venku za oknem ženina pokoje den za dnem ubíhá život, kamera aktérku trpělivě sleduje při běžných úkonech, kterými si krátí dlouhý čas – sledování televize, telefonování s přáteli, modlení se s kamarádkou, setkávání s ošetřovatelkami, ale i rutinní uklízení v domě.„Ve snaze vyrovnat se s traumatem z diagnózy své matky i s výčitkami společnosti kvůli jejímu rozhodnutí jsem chtěla její portrét natočit bez odsudku, ovšem s empatií, se zvědavostí a s trpělivostí.“ J. Walinga
Bůh tě srovná
Joële Walinga
Kanada / 2018 / 67 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Muž a byt, o kterých nic nevíme. To jsou východiska konceptuálního dokumentu zakládajícího si na úmyslně omezeném množství informací, které divákovi poskytuje. Nahlížíme do intimního prostoru za zavřenými vstupními dveřmi, kde se odbývají ty nejvšednější činnosti: vaří se oběd, připravuje se čaj, obědvá se, chystá se oheň v krbu. V bytovém monodramatu ale zoufale absentuje druhý živoucí aktér, který by do něj vnesl děj vtělený do promluv. Stává se studií pobytu člověka na jeho nejvlastnějším místě – příbytek může být stejně tak hájemstvím klidu a bezpečí, jako zlatou klecí samoty.„Jaké jsou pocity člověka, který nic nedělá, zatímco každý očekává, že něco udělá? Co má dělat? Existuje obecně nějaký rozdíl mezi pocity dvou lidí? Co znamená portrét? Lidskou tvář, nebo něco jiného?“ H. Baydarov
Jeden den v Selimpaše
Hilal Baydarov
Ázerbájdžán / 2018 / 64 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Pohnuté dějiny severní Evropy skrze příběh jedné obyčejné rodiny. Lotyšská režisérka Una Celmaová rozehrává na půdorysu skutečných událostí zábavné dokudrama kombinující inscenované segmenty se střihovými kolážemi vhodných archivních či ilustračních záběrů, které spojuje ironickým i lehce edukativním voice overem.
Svižný výlet do minulosti akcentuje signifikantní detaily historie – kupříkladu každé jedno šlápnutí do pedálu rezavé zubní vrtačky maluje obraz žalostného stavu zdravotní péče v zemích Sovětského svazu.
Můj rodokmen
Una Celma
Lotyšsko / 2013 / 71 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Cestopisná koláž o hledání polské identity v nejistém světě. Komponované snění o nenalezené jednotě národa, starých křivdách i hvězdné hodině, která uniká pod tíhou malicherností i strachu z neexistujících nepřátel. Výběr z dobových materiálů, novinových článků i hořce aktuálních citátů z internetu se v osobité interpretaci proplétá s deníkovými črty spisovatele Andrzeje Stasiuka. Na pozadí inscenovaných filmových portrétů obyčejných Poláků, v napětí tvořeném disharmonickým operním podhoubím sledujeme nesouvislé obrazy a myšlenky, jež postupně skládají portrét duše polského národa.„K tomu, abyste mohli začít s léčbou či terapií, musíte znát svou diagnózu. Musíte pochopit, jaké chyby se kdysi staly. Zjistěte, zda nežijete v mystifikaci a nevěříte lžím.“ P. Stasik
Opera o Polsku
Piotr Stasik
Polsko / 2017 / 41 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Osobnost transylvánského venkovského učitele matematiky, který vyučuje své studenty u sebe doma a ignoruje stávající osnovy, vypovídá leccos nejen o rumunském školském systému, ale také o tamní společnosti jako takové. Zarputilý starší pán se řídí slovy esejisty Constantina Noicy, podle nějž by v ideální škole neměla probíhat výuka, ale studenti by se tam naopak měli chodit osvobodit od tyranie učení. Portrétní observační dokument sleduje především dynamiku samotných lekcí, kde se kromě matematiky řeší také problém školství jako takového a kde učitel vystupuje jako otcovská figura.
„Pokud si přejete dosáhnout toho, že něco bude mít hodnotu i za sto let, musíte podle mě nejdřív poskytnout lidem vzdělání.“ A. Brendea
UČIT
Alex Brendea
Rumunsko / 2019 / 82 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Výrazný snímek jugoslávské černé vlny WR – mystéria organismu byl v roce 1971 nadšeně přijat na festivalu v Cannes. V zemi svého vzniku ale radikální a ironickou úvahu o sexualitě a komunismu tehdejší režim zakázal a režisér Dušan Makavejev následně emigroval. O zákazu bylo rozhodnuto při premiérové projekci, která se změnila v neoficiální proces. Nově objevený audiozáznam celé debaty tu zazní v plné šíři. Obrazy filmu jsou složené především z nevěřícně se tvářících posluchačů magnetofonového záznamu, ať už jsou to herci z Makavejevova filmu, kolemjdoucí na ulici nebo opice v klecích.
„Makavejev je můj nejoblíbenější srbský režisér. Film WR – mystéria organismu se stal symbolem Makajevova odkazu: filmový jazyk jako hříčka a zároveň nikdy nekončící režijní experiment.“ G. Radovanovic
Případ Makavejev aneb Proces v kinosále
Goran Radovanovic
Srbsko / 2019 / 73 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
