Juliino ostří

Klasika avantgardní kinematografie, v níž se intimita tělesného prožitku setkává s materialitou média ve spontánně poetické oslavě fyzické existence. Postupy vypalování, malování a kreslení na filmový pás, upravování rychlosti záběrů a víceexpozice vrství v nenarativní skladbě výjevy z přírody a sexuální scény, v nichž vystupuje autorka se svým partnerem.

Básnivá found footage koláž zkoumá, jak málo je třeba k rozeznání touhy. Bleskovými přiblíženími se ženskému tělu a tváři, někdy sotva rozeznatelnými v zásvitech paží, oka, rtů, a doplněnými podobně členitým uspořádáním přerývaných zvuků, vytváří soustavu pulzujících aluzí na fyzickou i fantazijní slast.

Ve své době kontroverzní film převádí sexuální akt do křehké skladby záběrů předmětů z pokoje milenců a artefaktů všednodennosti, které jej tvarovým či pohybovým vzezřením připomínají. Hravě symbolická, rytmická koláž je doplněna poetickým komentářem, jehož autorem je fotograf, skladatel a kritik umění John Gruen.

Radikální politické gesto kritizující nový zákon o financování filmu v Německu, jenž obsahoval ustanovení o „nemorálnosti“, zatřáslo filmovou obcí ve vyhrocené debatě o (ne)přijetí snímku na festival v Oberhausenu. Iniciátor zákona je v něm zpodobněný mluvícím penisem a projevy politické propagace či servility vůči moci jsou ironizovány masturbací mezi promítanými obrazy.

Vrcholné dílo filmového dadaismu je oslavou fotogenie nenápadných předmětů, kde je mezi zachycené objekty, jejich pohyblivé rayogramy či poutavě asymetrické stíny vřazený záběr na nahé tělo Kiki z Montparnassu, múzy celé meziválečné pařížské umělecké generace, jež se stává ladnou projekční plochou pro průniky světla oknem v dokonalé geometrii touhy.

Legendární film svobodné poetiky těla pracuje s DIY estetikou, rozverným inscenováním, performancí i humorem. Transgresivně odkazuje k postupům melodramatu i burlesky, které využívá k vytvoření nekonvenčního a dobově radikálního zobrazení sexu. Kvůli zpodobnění erotických výjevů byl v řadě zemí zakázaný a ve Spojených státech se stal rozbuškou debaty o cenzuře.

Film, který se stal klasikou experimentální a queer kinematografie, spřádá sadomasochistickou fantazii násilného střetu hrdiny s urostlými námořníky. Režisér v roli mladého muže zkoumá touhy a představy, přičemž sexuální motivy doplňují odkazy na opory konzervativního amerického snu krátce po druhé světové válce.

Ostře ironická aluze na postupy hollywoodského i avantgardního filmu tematizuje sexuální frustraci zpodobněnou ve fiktivní situaci depresivního nezávislého režiséra vyžadujícího po herečce nahotu ve sprše. Undergroundový krátký film se i díky spojení humoru a pokleslé estetiky stal Kucharovým nejznámějším.

Ženský akt sestupující ze schodů, zmnožený při optickém kopírování víceexpozicí svých tří opakování. Textura je třetí částí čtyřdílného filmu Amalgám, experimentu s dobou expozice a vrstvením obrazů, který zkoumá filmový čas a pohyb v napětí mezi konkrétním obrazem a abstraktními stopami pohyblivých objektů na filmovém materiálu.

Koláž z pornografických filmů 70. let, v nichž autorka bělidlem a odlakovačem na nehty vymazala jejich aktérky. Blednoucí místa ve tvaru ženského těla kriticky zdůrazňují jeho pozici v situaci natáčeného svádění a sexuálního aktu, zatímco muži jsou zobecněni, až ironizováni redukcí na lačné pohledy a majetnické doteky.

Vášnivé pozorování milence, jehož tělo se vpíjí do zrnité textury a výbušných přesvětlení filmového materiálu. Režisér rychlými střihy spojuje kontrastní černobílý negativ a barevný pozitiv stejných obrazů, aby deníková zachycení okamžiků či unikavé aluze mohly mizet v tekutosti vědomí a proměnlivé prchavosti vzrušeného zaujetí.

Tělo a smyslnost oslavuje proslulý japonský avantgardista poetickou montáží detailů pohybů svalů a tkání, dráždivých pohledů na štěrbiny a proluky. V duchu abstraktního dokumentarismu a za doprovodu konkrétní hudby Yoko Ono se plochy kůže dotýkají v rytmicky komponovaných přiblíženích záhybům a svraštěním.