Léto

Před dvaceti lety se rozpadla jedna rodina. Dvacet let poté smutné období rekonstruují čtyři na sobě nezávislé výpovědi jednotlivých členů rodiny. Jejich vzpomínky jako voice over dokumentu ilustrují fiktivní obrazový materiál a zároveň zhmotňují mlhavou představu o tom, jak to bylo. I po dvaceti letech se do hlasů manželů dere smích při vzpomínce na zamilované začátky a pláč při vyprávění rozchodu. Barva hlasových projevů se stává jediným dramatickým prvkem v neosobním filmovém obraze norského dokumentu.

Pohanský zvyk doprovází velikonoční neděli v polské vesnici Sternalice. Drsně vyhlížející muži odkládají své pracovní náčiní. Osedlají divoké koně a s pokorou před Bohem se vydávají na pouť. Obrazová a zvuková kakofonie zachycující starobylou tradici dotahuje dokument ve strhující vizuální mýtus.

O jedné z mnoha podob lásky, bez patosu a s citlivostí. Daniela se potkala s Fouadem náhodou. Ona je sama a on potřebuje povolení k pobytu. Pragmaticky motivovaný vztah postupem času splétá protagonisty do křehké pavučiny intimity. Fouadova zamilovanost však začíná být pro Danielu překážkou.

Dokument kombinuje rozhovory s účastníky etnografického výzkumu, který sám filmař vedl, a pásmo jeho vlastních osobních úvah a postřehů. Zvukový záznam, nashromážděný během tří let před koncem autoritativní vlády zimbabwského prezidenta Mugabeho, obrazově doprovází záběry Rhodesie z 8mm pásu.

Snímek skládá dohromady obrazy z každodenní práce chovatelů dobytka v nehostinné maďarské stepi, kde běžné časové zákonitosti přestaly platit. Souhra panoramatických záběrů krajiny s výstižnými detaily života na farmě utváří pochmurnou vizi místa, jež přítomné lidi i zvířata odsuzuje k úpadku.

Nomádi v mořích Indonésie říkají, že když matka porodí dítě, porodí zároveň jeho dvojče v podobě chobotnice. Dokument ukazuje prostředí utvářené tradiční lidovou vírou. Kamera sleduje muže plavícího se s tváří ponořenou v moři, demonstrujícího jeden z rituálů k uctění chobotnice. Zneuctění bratra z vody vede k neštěstí.

Vtipná konceptuální hříčka postavená na prostém nápadu – záznamu příprav amatérských plavců před skokem do vody z desetimetrové věže. Drobné situace se rozvíjejí v mix grotesky, psychologických mikroportrétů a estetické studie fyzických či verbálních mimikry a odvahy.

Úsměvný snímek na pomezí dokumentu a hraného filmu je místy až dojemným, v dotecích prstů a něžných slovech láskyplným příběhem postaršího muže, jenž svůj život zasvětil akvarijním rybkám. Pojednává o jeho touze vstoupit do světa pod hladinou a naplnit svůj sen. „Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.“ Dlouhé řady akvárií, líhní a van plných pestrobarevných rybek i rybek připomínajících boloňské špagety v přízračné atmosféře umělého osvětlení. Království rybího člověka prodchnuté krásou nekonečného úžasu. 

Syrová zpráva o osudu kriminálníka nespravedlivě obviněného z vraždy syna prominentního texaského právníka, které se dopustil jeho společník během loupežného přepadení. Skrze záběry pořízené přímo ve vězení snímek zachycuje zoufalost muže pár hodin před plánovanou popravou.DETAIL:„Kam mě to vedete? Asi bych neměl nic proti… Ale řekněte mi, co se mnou chcete dělat. Jak mám asi spolupracovat, když mi neřeknete, co se mnou hodláte dělat.“

Symbol rozděleného Československa, autoritativní samovládce, na kterého už každý zapomněl. Film sleduje Mečiara v důchodu, ve vile, v samotě. Jeho dva oponenti sledují zase jeho ve filmu. Kde začala ryzí slovenská schizofrenie? Mečiar si ve své vile Elektra staví svoje vlastní malé Slovensko. Hlinka, Ježíš a buřt. Privatizace, únos a noc dlouhých nožů. Co se vlastně na Slovensku v 90. letech stalo?

Jako nesplnitelný se protagonistovi filmu jeví cíl, který si vytyčil: kontaktovat svou bývalou partnerku za účelem setkání s vlastním synem. Videoesej na téma toho, co je možné a co nemožné, vnitřně sjednocuje použitý materiál – videa volně dostupná na YouTube a monochromatický žlutý filtr, jehož prostřednictvím je sledujeme.

Filmová esej na pozadí lyrických obrazů draní peří nebo kresby křídou představuje klerikální rady islámským ženám, jak držet na uzdě své nečisté touhy. Jako subverzivní element islámského fundamentalismu předčítá režisérka báseň feministické íránské spisovatelky Forough Farrokhzad.