Léto

Příběh mladé dívky nahlíží do problematiky fenoménu sebepoškozování. Zdá se, že fyzická bolest zmírňuje vnitřní úzkost a osamělost. Teenageři vnímají vlastní tělo jako jediné, co mohou ovlivnit a ovládat; bolest a krev mohou navodit pocit nezávislosti a opravdové existence. Navzdory jizvám po celém těle se však hrdince nakonec daří najít způsob, jak se se sebou a svým životem vyrovnat.

Spolu jsou šťastni, ale ona dostává nabídku pracovat v zahraničí, kam on nechce jet. Její rozhodování se pokusí zviklat ve svůj prospěch nabídkou k sňatku… Formát filmu se asi nejvíc blíží videoklipu, ale kromě hudby vypráví svůj děj i prostřednictvím veršů a tance. Natočeno na iPhone 7 Plus.

(Kde) existují místa, která známe ze svých vzpomínek, ptá se Camila Ausenteová v úvodu svého dokumentu, jehož desetiminutová stopáž představuje pátrání po odpovědi na tuto otázku. Ausenteová jej provádí kombinací opakujících se záběrů z Mexika a orálně podaných vzpomínek jejího otce na dětství prožité v Argentině.

Jeden z mnoha uprchlíků, kteří byli neprávem uvězněni v detenčních centrech blízko evropských hranic, zde dostává šanci k vylíčení svého příběhu. Jeho otřesnou zkušenost ilustrují statické, hloubkově komponované záběry, jež v opuštěných prostorech zařízení objevují stopy přežívajícího utrpení.

Pohled na balkánskou migrační trasu v prosinci 2015. Do Dobové ve Slovinsku přijíždějí zástupy uprchlíků. Spořádaně nastupují do přistavených autobusů a vstupují do systému. Slovinská vláda má cestu měsíc pevně pod kontrolou. Sevřeni v jedné řadě, podstupují migranti kontroly, prohlídky a čekají na další krok.

„Jako tygřice bránila svého syna,“ líčí svůj traumatizující zážitek setkání se smrtí protagonista experimentálního filmu. Okolnosti incidentu nejsou zcela zřejmé, klíčový je způsob, jak se zachovali jeho svědci, a pocity, které ve vypravěči vyvolal a které film přibližuje sugestivní montáží černobílých záběrů.

V rozmanité muslimské komunitě sleduje autor jeden z jejích aspektů: modlitbu. Pravidelný akt dne se může odehrát i na ruchem bouřící ulici. Na jeden záběr natočený krátkometrážní dokument zaměřuje pozornost na obyvatele procházející filmovým rámem a detaily řadící je do rozdílných kast.

Experimentální filmový záznam ukazuje přírodní fenomény v jejich syrové existenci. Záběry na moře jsou rozmanitou metaforou pro zrození, ztrátu, šílenství a smrt. Archetypální sekvence doprovázené zvukovou kakofonií se mísí s intimními záběry autorky. Mystérium života v devatenácti minutách.

Cestu vinoucí se mezi poli zabírá nehybná kamera. Ruch davu v pohybu je předzvěstí narušení statického obrazu. Procesí uprchlíků putující pod dohledem obranných složek slovinskou krajinou postupuje spořádaně. Bez zájmu o oko kamery nebo s explicitním odhalením její existence pochodují někam dál.

Nomádi v mořích Indonésie říkají, že když matka porodí dítě, porodí zároveň jeho dvojče v podobě chobotnice. Dokument ukazuje prostředí utvářené tradiční lidovou vírou. Kamera sleduje muže plavícího se s tváří ponořenou v moři, demonstrujícího jeden z rituálů k uctění chobotnice. Zneuctění bratra z vody vede k neštěstí.

Politická vizuální báseň o současném osudu ostrova Lampedusa. Ostrý kontrast trosek uprchlických lodí a „nejkrásnější pláže na světě podle tripadvisor.com“ mizí v mlžném asociativním oparu melancholicky ironického komentáře, lyrických zrnitých obrazů a ambientní hudby.

Míň než tři je výsledek matematické šifry, který představuje vyznání lásky, a zároveň symbolizuje srdce. Autorka filmu přináší třetí paralelu v podobě problematiky polyamorních vztahů. Protagonistka Rasa se vyrovnává s rozchodem, přičemž stále žije ve společné domácnosti se svou bývalou partnerkou Elenou a její současnou přítelkyní.