Meteory

Příspěvek do cyklu Český žurnál sleduje, jak se do našeho prostředí čím dál více vrací vojenský duch. Pokusy obnovit brannou výchovu nebo povinnou vojenskou službu a celkově připravovat národ na příští velkou válku jde ruku v ruce se strachem společnosti z Rusů, muslimů nebo libovolných jiných „nepřátel“. Observační přelet nad kulometným hnízdem českého militarismu se stává groteskní i zneklidňující vojenskou přehlídkou. Lze ji chápat jako zprávu o tom, jak snadno se lidé nechají zmanipulovat médii k paranoii, ale i coby varování před možností, že se extremismus stane součástí školních osnov.„Rozhodla jsem se poznat motivace lidí, kteří se ve jménu míru chystají na válku, a tak jsem začala natáčet kaleidoskopický obraz vzrůstajícího vojenského ducha.“

Místo v Maroku jménem Warzazát slouží už od úsvitu kinematografie jako oživlý depozitář komparzu do filmů s arabskou tematikou. O tom, jak elektrizující energie filmu prostupuje zdejšími lidmi, vypráví poetický dokument pracující záměrně s přiznanou inscenací. V této „hře doopravdy“ tvůrci snímku dekonstruují film jako imitaci života, která se ale pro několik zpovídaných komparzistů stává více než skutečností. Příběh totality pohyblivých obrázků z lokace, kde byste ji rozhodně nehledali. „Jde nám o ideologie a představy, které formují ojedinělé komunity. Ve snímku Bez hluku, pouštní komparz jsme se rozhodli s pomocí komparzistů z Warzazátu ztvárnit obrazy, coby úvahy nad iluzorností filmu.“ G. Lepore, Maciej a Michał Mądracki

Dějiny ozbrojeného konfliktu v Kosovu, do nějž posléze zasáhly i jednotky NATO, zahrnují četné dosud neprobádané události. Patří mezi ně masové vraždy civilistů, které se srbská policie snažila utajit. Poetický dokument Ognjena Glavoniće prezentuje šokující výpovědi svědků a nechává na divákovi, aby si z nich poskládal obraz tehdejšího dění. Znepokojivě úchvatná vizuální stránka dodává událostem aktuální rozměr – dlouhé záběry míst paměti, v nichž se zvěrstva odehrávala, tvoří emblém přežívání minulého v přítomném, jež nezadržitelné plynutí času vpřed obvykle zahlazuje.„Za pomoci světla a zvuku, záznamů svědeckých výpovědí kombinovaných s obrazy z míst, kde se zločiny udály, působí film přímo na divákovy pocity, představy a emoce.“ Ognjen Glavonić

V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

Zatímco Tunisko zakouší revoluční nepokoje, Diane se vyrovnává s intenzivními projevy maniodepresivní psychózy, které ji zasáhnou natolik, že téměř ztrácí paměť. Po pěti letech však nachází pestrou směs záznamů, jež v krizové době pořídila, od fotografií přes deníky až po domácí videa. Tyto dokumenty se proměňují v nástroje, s jejichž pomocí zachytává domněle ztracené střípky vzpomínek. Jejím cílem nicméně není splést fragmenty v celistvé vyprávění, nýbrž zachovat jejich tekuté hemžení a zprostředkovat tak chaotický vír událostí, které učinily propast mezi veřejným a soukromým nemyslitelnou. „Je to příběh poničené paměti, zachycené na pevném disku. Chtěla jsem si prohlédnout kousky skládačky – obrazové a zvukové záznamy, postavit se těm černým dírám, vzpomenout si. Ukázat lidem ten běs mé vnitřní bouře.“ D. S. Bouzgarrouová  

Quebec je největší kanadskou provincií a jedinou, jejímž úředním jazykem je pouze francouzština. Novodobý zápas za nezávislý Quebec vyvrcholil dvěma referendy o odtržení provincie, která ale potvrdila jeho příslušnost ke Kanadě. Snímek zkoumá quebeckou identitu skrze to, jak ji nahlížejí mladí lidé, kteří se referend ještě nemohli zúčastnit. Ptá se, jaký mají vztah k předkům, jejichž tradice se snažil zachytit dokumentarista Pierre Perrault, a zda dříve jasné vymezování se ztrácí na síle. Během kontemplativního putování městy i přírodou uslyšíme odpovědi a myšlenky sedmnácti z nich. „Tam, kde země končí je hlas a prostor. Hlas, který jsem si uvědomil, že už jsem neslyšel, a přece jsem ho slyšet potřeboval. Prostor, který prostřednictvím některých stále žil, který jsme však my sami už nemohli obývat.“ L. Darses       

Moskva a Kyjev. Angela a Vlad. Dva mladí talentovaní lidé, které spojuje neobvyklá záliba v extravagantním a veřejném zdolávání zakázaných částí velkoměsta. Výškové stavby, podzemní tunely nebo nákladní vlaky jsou novou kratochvílí mladé generace, která touží vystoupit ze zajetých kolejí i předvídatelné budoucnosti a proslavit se díky riskantnímu „urbex“ videu mezi vrstevníky. Logikou sociálních sítí se však stávají součástí komerčního fenoménu, který může vynášet nemalé peníze, ale zároveň je nutí do čím dál bláznivějších kousků. „Jsme městský průzkumníci, kočko!“ „Tento film je portrét nové generace, o které málokdy slyšíme, je o lidech vytvářejících extrémní fenomén.“ A. M. Hoplandová

Observační dokumentární film pojednává o zániku Aralského moře a pokusech o jeho obnovu. Na místě, kde by se podle většiny map a atlasů měla rozkládat majestátní vodní plocha, nachází Katerina Suvorovová pouze velký rybník a vyprahlou pustinu, v níž zakotvily rezavějící vraky čelící nájezdům sběračů šrotu. Záběry enigmatické krajiny nekonečného písku a prachu se střídají s okouzlujícími detaily. Stejně fascinující je vůle a naděje lidí, kteří v nehostinném prostředí zůstali: starý zahradník, rybáři nebo hydrobioložka. Přejí si, aby se moře vrátilo, bojují za jeho záchranu a doufají v lepší zítřky. „Obyvatelé oblasti Aralského moře jsou pro mne předobrazem posledních žijících pozemšťanů. Jejich příběhy dokazují, že až poslední raketoplán opustí naši zpustošenou planetu, stále tu budou lidé, kteří dají přednost nápravě minulých chyb před nejistou budoucností.“ Katerina Suvorovová

Snímek sestává z videonahrávek autorčina otce dokumentujících každodenní scény rodinného života, oslav a svátků po dobu patnácti let. Mísí se v nich osobní s politickým – autorčin otec se politicky angažoval v zakládání revolučního hnutí, jež napomohlo k moci bývalému venezuelskému prezidentu Hugu Chávezovi. Na pozadí rodinného života sledujeme politický i ekonomický vývoj Venezuely a jeho dopad na životy běžných občanů. Autorka, která celým filmem provází pomocí komentáře plného osobních vzpomínek i historických faktů, se na konci filmu navrací do rodného domu, jenž se mezitím změnil k nepoznání. „Když jsem našla snímky rodiny svého otce, bylo to skoro zjevení, cítila jsem silnou potřebu vyprávět historii své země jejím pohledem. Jde o metaforu toho, čím jsme byli a čím jsme, o rekonstrukci a znovuzrození.“ D. Ferreira

Dokumentární projekt, v němž se Roman Štětina vrací k tématu rozhlasu, vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Štětina se zde pokouší uchopit rozhlasovou režii jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Dokumentuje průběh zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Aniž by Štětina divákovi zpřístupnil finální nahrávku, nabízí mu jedinečnou příležitost sledovat tvůrčí proces, jímž vzniká rozhlasová adaptace. Do voice-overu navíc vstupují interpretační komentáře, které reagují na situaci ve studiu. „Mluvte, tvořte, sdělujte geometricky. Žádné patlavé příbrusy lyrična. Jen smutek a touha. A respektujte pravidlo pravého úhlu.“ (Miroslav Buriánek)

Důsledně rozostřená obrazová stopa zachycuje debatu sedmi mužů nad scénářem k filmu o životní pouti mladého vraha Toma, který se po dvanácti letech vězení vrací do vesnice, kde žil, a pokouší se sobě i okolí dokázat, že se změnil. Kamera klouže po stěnách místnosti, slídí mezi nohami židlí a zabírá neužitečné detaily jednotlivých částí těl diskutujících postav. Schematický příběh Tomovy viny, trestu a nového počátku, kterým režisérka své konzultanty bod po bodu provází, postupně nabývá na plastičnosti a stává se překvapivě účinným nástrojem k úvaze o obrazu zločince a ideji spravedlnosti.„Fikce je mocný nástroj, jehož pomocí lze přetvořit obraz sebe sama i okolního světa. V ní není třeba soudit. V tomto snímku máme jedinečnou příležitost naslouchat pachatelům jako lidským bytostem žijícím ve stále pomstychtivější společnosti.“ S. Vanheeová

Hlavními tématy filmu jsou migrace a integrace přistěhovalců do nové společnosti. Snímek #3511 je ukazuje prostřednictvím příběhu australského vojáka, jehož korespondence a deník z dob, kdy cestoval ve službě v rámci první světové války, jsou kombinovány s povídkou spisovatele J. L. Borgese. Tento konkrétní osud představuje metaforu k dnešním otázkám ohledně exilu, paměti a integrace. Z formálního hlediska převažují zejména záběry na pustou krajinu a domy, které jsou doprovázeny komentářem. Výjimečně jsou vidět i tváře vyprávějících.„Film začal šťastnou náhodou: je to fikce i skutečnost. O 100 let později tento materiál posunuje hranice toho, co lze poznat a rekonstruovat. Jenže co když měla fikce ukázat skutečnost jako tajemství?“ I. Stillwell