Usmívat se do telefonu

Drama na pomezí dokumentu a fikce, zachycené z pozice nezúčastněného pozorovatele a posluchače, představuje rybáře Maldonada opuštěného manželkou Celií, bez možnosti jejich vzájemné interakce. Zatímco sledujeme jeho uvěznění v cyklech návratných činností všedního dne, komentář patří Celiinu vyprávění. To má tendenci se opakovat, kdežto každý den odhaluje z rybářovy rutiny něco nového – sledujeme vždy jinou část každodenní práce nebo ji nahlížíme ze změněné pozice kamery. Rozpor posilují protichůdné motivy v obraze a v komentáři. Slovo se utkává s obrazem, všednost s výjimečností, prostor s časem.

Kultovní knihu Patrika Ouředníka Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku, která poprvé vyšla v roce 2001, proměňuje obraznost francouzského dokumentaristy v apokalyptickou kroniku minulého století. Přímočaré svědectví o vědecké racionalitě, která dovedla společnost do duchovní krize a vyústila v šest genocid, melancholicky prostupují mahlerovské dozvuky La Belle Époque, kdy se svět teprve připravoval na století, které popřelo veškerou humanitu. Snímek vznáší otázku, zda v době post-historie a post-lidství bude současná Evropa, sladce uspaná do kolektivního bezvědomí, předstírat, že se vlastně nic nestalo.  „Chtěl jsem veřejnosti představit úchvatný Ouředníkův text a převést jeho vize na filmové plátno. Výsledná filmová hříčka má diváka pobídnout k zamyšlení nad různými stránkami lidství.“ A. de Mezamat

Dokumentaristka Annick Ghijzelingsová využila svého pobytu v Polynésii k natočení osobité meditace nad fenoménem trvání. Zpomalila plynulý chod času, aby se v 27 krátkých fragmentech mohla zamyslet nad různými formami jeho reprezentace. Činí tak funkční souhrou poetického komentáře, pomalých záběrů přírody a místního života i výjevů sahajících do rozličných vrstev minulosti. Postupně tak utváří mnohoznačný obraz času, který zpochybňuje neprostupnost hranic mezi uměním, vědou a filozofií, mezi vyspělou a domorodou kulturou i mezi minulostí, současností a budoucností.„Příběhy, které neinklinují k popisnosti ani odborným vysvětlivkám. Často jsou mimo hledáček kamery, stěží vyřčené, šeptané do ucha jako tajnosti mezi přáteli, které vábí ke sdílení.

Bezmála apokalyptický obraz oblasti doslova pohlcované těžebním průmyslem ukazuje dokument pozorující titulní severošvédské město, jehož část se propadá kvůli těžbě v nedalekém dole na železnou rudu. Vedení důlní společnosti se rozhodlo nezastavit výnosnou těžbu a obyvatele ohrožených čtvrtí přestěhovat. Režisérka z natáčení ve městě za polárním kruhem i přímo v důlním prostředí vytěžila uhrančivé filmové obrazy a na příkladu tří protagonistů, nyní žijících ve zvláštním mezičase, nápaditě otevírá témata přesidlování, tradice a vztahu k určitému místu. „Dystopický příběh Kiruny je o vykořeněných lidech hledajících domov ve vykořeněném městě. Vypovídá přitom o odvrácené stránce celé vyspělé společnosti, ať už ve Švédsku, nebo v Čechách." G. Stocklassa

Nečekané narození mláďat rámuje Přelétavý příběh ptačí kolonie pozorované dennodenně z oken jednoho římského bytu. Na minimalistické scéně o několika šikmých střechách se odehrává poetická paralela ptačího a lidského, hledání boha i touhy po dokonalosti. Záběry městských racků, pořízené roztřesenou ruční kamerou a prokládané momentkami jeptišek ze sousedního kláštera, se mísí s verši, citacemi z románů i tematickou hudbou klasiků. Jen tu a tam se v odlesku oken nebo ze zdánlivě banální konverzace na pozadí dozvídáme něco o lidech za kamerou.„Ubíhá snad život lineárně? Proč by měl být lineární příběh. Naše těkavé oči dávají myšlenkám podněty. Následujme je. Přelétavý příběh se rozvíjí asociacemi a popisuje nikoli realitu, nýbrž zkušenosti.“ C. Vestroniová

První záběry filmu ukazují demonstrace a protesty Pařížanů, které střídají výkřiky politických hesel íránských aktivistů. Zatímco v Paříži je situace velmi vyostřená, ve stejné době v Íránu panuje klidná atmosféra. Francouzská rodinka zde cestuje v karavanu a poznává tak místní zemi. Otec natáčí záběry z cest i svou ženu a dcery. První třetina filmu naznačuje, že tématem je národnostní otázka, konkrétně pak íránských občanů, zbylé dvě třetiny však ukazují Francouze na dovolené. Z formálního hlediska jsou zajímavé záběry pořízené ruční kamerou, dále velmi přesvícené, až bílé záběry a dvojexpozice. „Možná je politika násobkem experimentů a vynálezů v rovnici se dvěma neznámými: ‚já‘ a ‚my‘. Nejde o to tuto rovnici jednou provždy vyřešit, ale spíš se o to snažit. Znovu. (Nejistá jara národů, Maria Kakogianni, 2017)“ L. Krief

Experimentální esejistický dokument o americké anarchistce a politické aktivistce Emmě Goldmanové (1869–1940), známé jako „nejnebezpečnější žijící žena“ své doby, je druhým z režisérčiny trilogie o ženách a ideologii, v níž si klade stěžejní otázku, čeho se ženy musejí vzdát, aby byly víc než „pouze ženami“. Autorka předkládá bohatou koláž archivních záběrů, rekonstruovaných scén a pozorovaných momentů ze současnosti s cílem prozkoumat obrodu protestů v 21. století. V několika časových liniích se mj. prolínají fragmenty z deníkových záznamů Goldmanové s momenty z jejího života a prorockými projevy. „Druhý díl mé trilogie se v řadě útržkovitých ‚paměťových‘ kapitol zabývá Emmou Goldmanovou a anarchismem. Každá kapitola se snaží odpovědět na otázku: „Čeho se vzdáváme, abychom nebyly ‚jen‘ ženy?“ A. Childová

Mnozí si kladou otázku, zda lze hrůzu koncentračních táborů vůbec vypovědět. Režisér Pablo Baur dospěl k názoru, že taková reprezentace možná je, ovšem jen za cenu radikálního rozchodu s dominantní filmovou řečí. Svou filmovou esej, věnovanou bývalému argentinskému táboru La Perla, rozvrhl do 19 částí, z nichž každá zachází s formálními prostředky svébytně. Setkáváme se s různými pohledy na dané místo, od panoramatických jízd o 180° po okolní krajině až po černobílé postavy hlásající nesmyslně podrobné detaily z každodenního chodu instituce, které neutvářejí ucelený obraz, nýbrž síť vzájemně propletených diskurzů.„Není mi lhostejné, že v mém městě stál koncentrační tábor. Snažím se nabídnout úhel pohledu, jenž nezavírá oči před skutečností.“ Pablo Baur

Deset mladistvých delikventů z největšího převýchovného zařízení na Madagaskaru se zapojilo do čtyřměsíčního workshopu, v němž se učili pracovat s filmovou kamerou, stříhat, vytvářet jednoduché filmové triky a vyprávět vlastní příběhy. Kamera se pro ně stala nástrojem k novému uchopení reality, umožňujícímu jim vyjádřit se svobodně navzdory izolaci, ve které žijí. Film podává upřímné svědectví o životě v přísně hierarchizované uzavřené komunitě tak, jak jej vnímají sami mladí filmaři, kteří dostali příležitost nejen objevit a rozvinout svůj kreativní potenciál, ale také navázat nová přátelství.  „Chci oslovit diváky a šířit velkého ducha a kreativitu této silné skupiny slibných mladých filmařů z věznice Antanimora na Madagaskaru, inspirovat a vytvořit mimo jiné.“ L. Zacher    

Tváří v tvář možnému konci světa shromažďuje autor filmové záznamy lidské existence jako odkaz něčemu nebo někomu přicházejícímu po nás. Dokument vystavěný z pohledů do historie kultury, války, sportu tvoří pomyslnou archu připravenou přežít potopu. Dokumentární esej staví pomníky vynalézavosti i zkáze člověka. Přírodní živly bouří obrazovkou ve své nejsilnější formě. Doprovodný komentář, takřka v básnickém jazyce, podává svědectví o životě: hluboce osobní a generické zároveň. Vědomí nevyhnutelného konce nutí režiséra podniknout enigmatickou pouť za sběrem záznamu míst, lidí, jevů naší civilizace. „Vždy na mne silně působily dvě věci. Konec světa a zánik obrazu. Nevěděl jsem, že by obé mohlo nastat současně a už vůbec jsem netušil, že by mohly být provázány. Proto vznikl Den 32.“ A. V. Almeida

V nedávných dějinách Slovenska lze těžko najít významnější postavu, než je Vladimír Mečiar. Režisérka Tereza Nvotová se k němu přibližuje z několika směrů. Jednak v rozhovoru, který s ním přímo vedla, jednak prostřednictvím svého vypravěčského monologu, kde uvádí velké slovenské dějiny do vztahu s historií své vlastní rodiny, a jednak skrze archivní obrazy Mečiarových dobových veřejných vystoupení v médiích. Její film, provázený leteckými záběry dnešní slovenské krajiny, si klade otázku, co Mečiar znamenal pro její generaci, pro tehdejší společnost a pro Slovensko jako takové. „Keď som mala desať, hrávali sme sa na Winnetoua, E.T.ho a Mečiara. Dnes ma zaujíma, kto to bol a čo spravil s nami a našou krajinou. Mám totiž pocit, že podobná story sa odohráva všade možne po svete.“ T. NvotováProjekce filmu a následná diskuze se koná ve spolupráci se Zastoupením Evropské komise v České republice.

Co může způsobit letmo zaslechnutý útržek melodie, která zní až bolestivě povědomě? V domě paměti plném osobních fotografií se za zvuku flašinetové melodie režisérka snímku probírá historií své rodiny, která byla nucena před druhou světovou válkou prchnout ze Sovětského svazu. V experimentálním snímku s antropologickým zaměřením se zamýšlí nad fenoménem paměti, vázané na populární melodii a sdílený zážitek zpěvu. Umělá lidová píseň Kaťuša jako by akcelerována odpalem ze stejnojmenného raketometu prolétla civilizačním nebem, přitom se však stala soundtrackem k nejedné lidské tragédii.„Tento experimentální dokument, výsledek roků bádání, hledání v archivech a shánění výňatků z rodinných, státních i ostatních sbírek, hloubá nad vznikem a koloběhem kulturní paměti národa a jeho národních i nacionalistických příběhů.“