Usmívat se do telefonu

Vyhledáme-li si ve španělsko-českém slovníku slovo "expectante", zjistíme, že jde o adjektivum, které lze přeložit jako "vyčkávající" nebo "očekávající". Ne náhodou tento jednoslovný název nese zneklidňující peruánský film, který nás zavede do potemnělého města, ve kterém skupinka mladých přátel tráví jeden ze svých volných večerů. Přestože bydlí v relativně bezpečné čtvrti, poskytují i zamčené dveře a branky jejich domovů bezpečí pouze iluzorní, což je úvaha platná napříč celým světem. Kamera, jejímž černobílým pohledem sledujeme zpovzdálí dění filmu, jako by jen vyčkávala, než dostane šanci zaútočit.„Myslím, že kinematografie má vyvolávat pocity a usilovat o osobní jazyk jako o způsob manifestace naší individuální vize.“ F. Rodriguez Rivero

Uprchlický tábor v Idomeni sdružoval běžence z Blízkého východu, kteří zkoušeli přejít evropské hranice. Když řecká policie tábor zavřela, uprchlíci se postavili na odpor a začali blokovat železniční dodávky zboží. Minimalistický dokument Marie Kourkoutaové tyto události nejen pozoruje, nýbrž formuje vycizelovanými statickými obrazy, jež otevírají prostor dění uvnitř i vně záběru, a v závěrečné černobílé sekvenci k nim nabízí poetický komentář. Postupně tak vyvstává bezútěšný portrét lokality, v níž si uprchlíci v nekonečných zástupech snaží uchovat poslední zbytky individuálních svobod. “Thi s film i s a call to welcome the refugees that cros s the European borders , as well as the ghosts that return with them.”

Kamera pohlíží na americký motel u hlavní silnice. Je přesně takový jako stereotyp uložený v našich představách. Dokument sleduje čtyři protagonisty v útrobách pokojů na jednu noc, kde už několik let prožívají svůj osobní očistec. Drogy, kriminalita a špatná rozhodnutí jsou jejich neřestmi. Pomalý tok jednotlivých sekvencí a místy rozmazaný obraz nastolují atmosféru bezčasí a neurčeného prostoru. Stejně tak se pravděpodobně cítí kvarteto neschopné vyjít z bludného kruhu každodenní apatie. Čtyři dokumentární portréty skládají obraz neútěšného života jednotlivců bdících nad malým plamínkem naděje. „,Byla jsem v pekle a vrátila se / zpátky. / A řeknu / vám: / bylo to / báječné‘ (z díla Louise Bourgeoise)“ A. Kandy Longuet

Dokumentární esej nahlíží do vnitřního světa Angela Santagostina, muže trpícího chorobou ALS, která mu znemožňuje provádět běžné úkony a komunikovat bez pomoci speciálního počítače. Nemoc jej natrvalo uvěznila v invalidním vozíku, uchoval si však bohatý vnitřní život. Snímek zprostředkovává Angelovy sny, vzpomínky a fantazie v záběrech, jež evokují odpoutaný pohyb překonávající běžné horizonty, ať už jde o cesty vesmírem, plavání pod vodou, či jízdy v lunaparku. Symbolický kontrast mezi znehybněným tělem a nekonečnou duší utváří obraz člověka, který si tváří v tvář smrti zachovává obdivuhodnou důstojnost.„Angelo byl nejdelší i nejkratší poutí, kterou jsem v životě nastoupila, na každý pád byl tou nejkrásnější.“ 

Niterná sonda do vzpomínek na jednu smrt. Režisér El-Amine přišel v průběhu noci ve svém rodném domě o otce. Přešel přes chodbu, vstoupil do ložnice rodičů a jeho matka řekla: „Tvůj otec umírá.“ Šok způsobený traumatem uvádí al-Amina do stavu absolutní apatie. Bez výrazu prochází domem, ve kterém ožívají vzpomínky na společné chvíle. Bolestné okamžiky střídají stylizované výpovědi dalších příbuzných o událostech té noci. Prožitek ztráty se promítá do mnoha drobných detailů v dokumentu. Nelibozvučná hudební kulisa je ohlušující jako žal. Film se zase jednou stává nástrojem k vyrovnání se se smrtí. „Ve snímku Přešel jsem chodbu je čas jen nepřetržitá smyčka. Tento film je dlouhá cesta, dlouhá chodba, kde se skrývá skutečnost, sny i vzpomínky.“ R. al-Amin

Chronofotografická návštěva muzea ve věku jeho digitální reprodukovatelnosti. Takto charakterizuje režisér projekt Karusel stojící na hraně dokumentu a výtvarného umění. Snímek pomocí nekomentovaných obrazů usouvztažňuje prostor muzea, jeho návštěvníky a digitální záznamové technologie. Díky změněné rychlosti snímání se z návštěvníků stávají přízraky, u nichž je nejzásadnější jejich pohyb, diktovaný spíš potřebou všechno dokumentovat pomocí fotoaparátů než touhou prohlížet si vystavené objekty. Závěr pak ukazuje, že nejpozoruhodnějšími exponáty dnešních muzeí jsou jejich návštěvníci. „Nemusíte vidět. Nemusíte cítit. Nemusíte se dělit. Musíte jen sledovat průvodce, otáčet se a obdivovat.“ A. Gerber

Film 29 26 je audiovizuálním záznamem myšlenek a pocitů dvou šestnáctiletých a dvou devatenáctiletých dívek, které v monolozích odkrývají své obavy i představy o životě, jaký povedou za deset let. Režisér jejich promluvy podkládá stylizovanými i realistickými obrazy jich samotných, pořízenými za různých okolností a na různý materiál, čímž vzniká originální dílo propojující prvky několika uměleckých odvětví, která jsou autorovi blízká. Dlouhé záběry tváří aktérek, snímaných ve velkých detailech, ozvláštňuje expresivním svícením a prokládá poetickými, experimentálně pojatými pasážemi.„‚Ve světě blízko nás roste strach‘ – film 29 26 se snaží být intimním a upřímným holdem či portrétem dospívání. Společně vytvoříme nový prostor někde mezi performancí a filmem v naději, že si jednou budeme pamatovat, kdo jsme byli.“ P. Velho

V nedávných dějinách Slovenska lze těžko najít významnější postavu, než je Vladimír Mečiar. Režisérka Tereza Nvotová se k němu přibližuje z několika směrů. Jednak v rozhovoru, který s ním přímo vedla, jednak prostřednictvím svého vypravěčského monologu, kde uvádí velké slovenské dějiny do vztahu s historií své vlastní rodiny, a jednak skrze archivní obrazy Mečiarových dobových veřejných vystoupení v médiích. Její film, provázený leteckými záběry dnešní slovenské krajiny, si klade otázku, co Mečiar znamenal pro její generaci, pro tehdejší společnost a pro Slovensko jako takové. „Keď som mala desať, hrávali sme sa na Winnetoua, E.T.ho a Mečiara. Dnes ma zaujíma, kto to bol a čo spravil s nami a našou krajinou. Mám totiž pocit, že podobná story sa odohráva všade možne po svete.“ T. NvotováProjekce filmu a následná diskuze se koná ve spolupráci se Zastoupením Evropské komise v České republice.

Temná psycho-etnografická expedice Marii von Hausswolffové a Anne Gry F. Kristensenové hluboko do džungle lidského podvědomí. Záběry z panamského pralesa jsou natočeny na 16mm film a všechen zvuk je nahraný na kazetové pásky. Film je podvědomou odpovědí na ultranásilný italský snímek Kanibalové ze 70. let, jakož i na všechna romantická pojetí přírody coby harmonického místa, které je v rovnováze samo v sobě i ve vztahu ke svým obyvatelům. Dílo mezi fantazií a skutečností a jeden z nejvíce nekompromisních filmů v tomto roce.  „Film je básnickou, tajemnou cestou děsivou džunglí, kde se divák setkává se všemožnými živými i mrtvými tvory a duchy. Točil se 16mm kamerou Bolex a zvuky se nahrávaly na analogové pásky.“ M. Von Hausswolff, A. G. Friis Kristensen 

Život autorky a zároveň hlavní postavy filmu je determinován dvojím strachem. Na jedné straně se její svět hroutí pod nánosem osobních i dějinných tragédií, na straně druhé ji děsí i ztráta vzpomínek na vše, co je jí drahé. V dokumentu stírajícím hranice mezi intimním a veřejným se snaží všechny dostupné stopy paměti zachránit, ať už jde o záběry zesnulého manžela či ruiny někdejších bejrútských monumentů. Pomalu plynoucí obrazy, téměř bez hudebního doprovodu, dovolují, aby střípky paměti vynořující se z povrchu materiálních věcí, včetně hrdinčina těla, dostaly prostor k samovolnému působení. „Tento film je prostoupen dojmy ze ztrát a postupného mizení. Z jednotlivých úmrtí, ztracených míst a ztráty jak osobní, tak kolektivní paměti.“ R. Mitriová

Minimalistický observační portrét devadesátičtyřleté Concepcion představuje život člověka trpícího již padesát let psychickou chorobou. Babička autora snímku se po nervovém zhroucení rozhodla izolovat od zbytku světa a vypořádat se s nemocí sama. Ve své samotě je pronásledována náhodnými vzpomínkami, halucinacemi a postupně se začíná potýkat se ztrátou paměti a rozumu. Černobílý snímek plný melancholické nálady citlivě zachycuje témata stáří, nemoci a lidské samoty. Pomalé tempo a malé množství dialogů napomáhají divákovi přenést se do světa trpící osamocené ženy nenápadným a vysoce sugestivním způsobem. „Milá babičko, pokud si jednou všimneš, že jsem se ztratil ve tmě, připomeň mi prosím utrpení a paměť našeho národa. Moje křehké srdce může zachránit jen historie a pravda.“ L. P. Dela Cruz

Svět je divadlo. A za jevištěm se v divadlech většinou nacházejí prostory pohledu běžného diváka skryté. V stylizovaném observačním dokumentu nás režisér Marques nechává nahlédnout do zákulisí menších portugalských souborů. V časech, kdy velká kovová monstra v podobě obřích bouracích bagrů rozebírají budovu tradičního kamenného divadla, se mezní situace před vstupem na scénu stává pro většinu divadelních outsiderů ještě tíživější. Z útržků hovorů před zrcadlem v šatně, poetických komentářů a přírodních motivů se skládá podobenství plné odrazů, ať už těch v zrcadle, nebo mimetických v divadle svět. „Tak nevím, jestli umělec – proletář není už málem vyhynulým druhem. Tento observační i esejistický film podobný atlasu buduji tak, abych zachytil odraz těch, kteří odvážně bojují o přežití.“