Usmívat se do telefonu

Poetický dokument o poutnících je uzpůsobený rytmu jejich chůze. Ta slouží jako akt osvobození a poznání, navracející člověka stejně jako meditace do přítomného okamžiku. Během každoroční pouti krajinou Dekánské náhorní plošiny se stírají rozdíly mezi pohlavími, různými náboženstvími i kastami. Všichni směřují za stejným cílem. Jednou z mnoha milionů putujících se stává sama autorka, popisující v mimoobrazovém komentáři dojmy z cesty napříč zemí i k vlastnímu nitru. Film koncipovaný jako osobní deník je současně výzvou ke zpomalení v přetechnizovaném, zrychlujícím se světě.

Grande-Synthe je předměstí francouzského přístavu Dunkerque. Roku 2002 jeho obyvatele šokovala rasově motivovaná vražda, jejímž pachatelem byl starousedlík hledající v etnickém násilí kanál pro svou frustraci. Více než deset let po tragické události do města přicházejí filmaři, aby zaznamenali jeho proměňující se podobu. Jednotlivá zastavení při putování po aglomeraci jim vytyčuje násilníkova jízda autem, když těsně před vraždou hledal v ulicích budoucí oběť. Předčítané záznamy z výslechů spolu se současnými výpověďmi obyvatel a klavírním doprovodem dodávají dokumentu nádech bezútěšnosti.DETAIL:„Když mi bylo 16, taky jsem chtěl umřít. Nechala mě holka, tak jsem se chtěl zastřelit. To bych ale opustil svýho psa. Lidi určitě řeknou, že je to moje chyba. Vždycky to tak je.“

Cesta zpátky je dokumentární poutí do místa a času, které již byly považovány za ztracené. Hlavní postava se snaží nalézt zmizelou vesnici poblíž bývalé mezinárodní železnice, kde její nedávno zesnulá matka strávila své mládí. Minulost a přítomnost do sebe vzájemně pronikají mísením dobových filmových materiálů a detailních záběrů přírody se zašlými fotografiemi. Právě prolnutí dvou médií s odlišným vztahem k času zde tvoří východisko, jež umožňuje objevovat pozůstatky minulého, skryté pod nánosem přítomných jevů, ale také nezadržitelný proud trvání ve zdánlivé neměnnosti.„Do struktury narace filmu jsou zakomponovány charakteristiky domácího videa, jejichž pomocí se Cesta zpátky pokouší být zosobněným, intimním filmem.“

Finley Blakeová se živí tím, že na internetu přes webkameru naživo předvádí erotické show. Kvůli této činnosti jí byl odebrán malý syn, kterého se zoufale snaží získat zpět. Je jí 33 let a sama, jen se svou kočkou a potkany, obývá dům ve městě Austin v Texasu. Snímek zachycuje několik běžných dní jejího života. Dní, ve kterých je tak strašně sama, a přesto obklopena lidmi. Života prožívaného přes monitory počítačů, tolik vzdáleného od vnějšího světa. Ačkoliv se jedná o observační dokument, jeho střihová skladba, často střídající velikosti záběrů, velmi napomáhá dynamičtějšímu tempu snímku. „Nejdřív mě napadl název. Ve sprše jsem se rozhodl, že jednoho dne natočím film o erotice a internetu s názvem Paměť těla. Pak jsem se seznámil s Finley. A najednou všechno dávalo smysl. Člověk vždycky dostává ty nejlepší nápady ve sprše, že?“ J. Goldberg

Od švýcarských vědců zkoumajících ve 27 kilometrů dlouhém urychlovači částic čas, který ještě nedokážeme pochopit, přes lávu, jež na jižní části havajského Velkého ostrova pohltila, mimo jednoho, všechny domy, až k výjevům z pohřbu, který probíhá nedaleko místa Buddhova osvícení. Petr Mettler opět posouvá možnosti filmu, tentokrát lidské vnímání času, vůbec povahu času – „Co je tedy čas? Když se mě na to nikdo neptá, pak to vím. Ale když to mám někomu vysvětlit, pak to nevím.“ (Sv. Augustýn)

Bývalý člen Černých panterů Saeed „Shariff“ Torres pracuje pro FBI.  Má za úkol odhalovat projevy terorismu v amerických muslimských komunitách. Reportážní dokument zachycuje paranoidní rozměr bezpečnostní politiky USA v nejlepší tradici americké investigativní žurnalistiky. Režisérka odkrývá nedemokratické principy zaštiťující fungování americké demokracie. Z odhalování zločinu předtím, než k němu dojde, se stává hon na duchy, pokřivování skutečnosti a šíření pocitu strachu mezi často nevinnými lidmi.DETAIL:„Myslíte si, že je vaše současnost nějak spojena s vaší minulostí?“ „Já vlastně žádnou minulost nemám. Nechci se k ní vracet. Vážně, ani trochu.“

Co může krajina vypovědět o dávné historii a způsobu, jakým je utvářena? Filmová esej George Clarka tento problém řeší zdánlivě nehybnými záběry kalifornské pouště doprovázenými minimalistickým chorálem. Zvolená forma zdůrazňuje na první pohled nepatrné posuny v rázu krajiny, která se stává jevištěm pro vyjednávání mezi egyptským archeologem a členy domorodého kmene na téma starověkých hrobek ukrytých pod vrstvami písku. Vzniká tak mnohovrstevnatý příběh rozkrývající stopy minulosti, krajinnou ekologii, ale i filmovou historii, vyjevující se v lokacích, jež kdysi sloužily k natáčení hollywoodských eposů.„Vzdálená ozvěna oscilující mezi poli působnosti ekologie, kinematografie a akustiky zkoumá mýtickou kontinuitu písku coby dějiště transformace, dějin i zachování. Někdy musíme pohřbít i věci, které milujeme.“

Film takřka beze slov o věcech, o kterých se často moc nahlas nemluví. Armádní pokusy učinily z italské vojenské zkušební střelnice místo nebezpečné pro život lidem a vůbec všem živým tvorům z nejbližšího okolí. Místo ne náhodou asociující Zónu ze Stalkera, které probouzí zvědavost právě vnucenou negací života. Temná hmota je hypotetický fyzikální jev, který vůbec neinteraguje se světlem. Ani je nevydává, ani je nepohlcuje. Sama o sobě temná hmota nezáří a nemůžete ani vidět její stín. Přesto jsou vědci přesvědčeni, že existuje.

Bývalý ministr zahraničí samostatné Abcházie – země, kterou v její nezávislosti na Gruzii uznává jen několik států světa – Maxim Gvinjia je přítelem režiséra Erica Baudelaira, který mu od roku 2012 posílá dopisy z Francie. Baudelairovy dopisy jsou ve filmu zobrazeny ve formě textu, Gvinjiovy telefonické odpovědi jsou čteny ve voice overech. Gvinjiova osobní vyprávění i úvahy nad vlastním národem a jeho historií doprovází záběry každodenního života v Abcházii, zpravidla krátké civilní momentky snímané profesionální kamerou z ruky, bez zjevné souvislosti s obsahem dopisů.DETAIL:„První dopis, který jsem dostal. Byl to skutečný dopis. Byl zabalený v papírové obálce. ‚Drahý Maxi, jsi tam? Eric.‘ Ano, někde jsem. Jsem tady, v Abcházii, v kanceláři. Je slunečný den. Slavíme den nezávislosti.“

Zvrstvená úvaha propojuje formy a kódy zápasu ve dvojici se zápasem se společností, systémem návyků a předpojatostí. Opírá se o několik ústředních motivů, jako je zobrazení tváře, doteků, projekce nebo vybuchujícího světla. Skládá argumenty o produkci (vztahů), podobách odporu (vůči omezením), aparátech organizujících způsob, jakým se díváme (na sebe i druhé), o způsobech projekce (sebe do druhého), o osobních a výrobních vztazích, projevech krásy (a politiky) ve věku, kdy „intenzity jsou důležitější než trvání“. V montážně a rytmicky brilantní kolážovité eseji autor kombinuje převzatý a vlastní materiál.„Lékem na osamění je samota.“ (Marianne Mooreová)

Temná psycho-etnografická expedice Marii von Hausswolffové a Anne Gry F. Kristensenové hluboko do džungle lidského podvědomí. Záběry z panamského pralesa jsou natočeny na 16mm film a všechen zvuk je nahraný na kazetové pásky. Film je podvědomou odpovědí na ultranásilný italský snímek Kanibalové ze 70. let, jakož i na všechna romantická pojetí přírody coby harmonického místa, které je v rovnováze samo v sobě i ve vztahu ke svým obyvatelům. Dílo mezi fantazií a skutečností a jeden z nejvíce nekompromisních filmů v tomto roce.  „Film je básnickou, tajemnou cestou děsivou džunglí, kde se divák setkává se všemožnými živými i mrtvými tvory a duchy. Točil se 16mm kamerou Bolex a zvuky se nahrávaly na analogové pásky.“ M. Von Hausswolff, A. G. Friis Kristensen 

Aktualizace šesté části Hledání ztraceného času prozkoumává současnou identitu Proustovy románové předlohy. Inscenovaná dokufikce s prvky performance zbavuje literární text, citovaný zaměstnancem požární stanice, dobových odkazů a dodává mu nové atributy. Véronique Aubouyová natáčí od roku 1993 čtenáře, jak recitují jednotlivé části Proustova vrcholného díla. Její monumentální projekt, který vnímá protagonistu jako objekt zasazený do kinematografické krajiny a literární předlohu jako rozcestník různých interpretací, má být dokončen v roce 2050.„Od objevu Proustova Hledání ztraceného času jsem přesvědčena, že tato kniha je vyjádřením toho, co je tady a teď. Když jsem poznala Jeana, hasiče a anesteziologického pracovníka, který si v Hledání ztraceného času četl během noční směny, film vznikal tam, tady a teď.“ V. Aubouy