Usmívat se do telefonu

Nedávné dějiny Sicílie se v tomto dokumentu mění na kaleidoskopickou skrumáž dobových záznamů obírajících televizní médium o jeho mýtotvorný potenciál. Snímek se skládá z částí materiálů natočených regionální televizní stanicí v Katánii na Sicílii mezi lety 1991 a 1994, v době významných politických proměn. Kontrastní a nepředvídatelný tok obrazů nekreslí mapu této proměny, ale rozstříhává tuto mapu do podoby volné koláže.

„Strašná zima přišla. Sníh padal v nekonečných poryvech. Vítr zchladil vzduch i zemi. Slunce přestalo svítit. Tři zimy šly jedna za druhou, bez léta, které by je vystřídalo.“ Těmito slovy začíná dokumentární dystopie koncipovaná jako osobní korespondence mezi ženou-přírodou a posledním žijícím mužem. Na pozadí obrazů přírodních scenérií a vylidněných výdobytků civilizace se v recitační dikci střídají poetizovaná vyznání citů, popisy banálních prožitků i symbolických situací. V posledních momentech lidstva se obnovuje zpřetrhané pouto mezi milující matkou a znovu nalezeným ztraceným synem.„Miloval jsi mě, jako muž miluje ženu – i s jeho nejhoršími chybami. Chtěl jsi mě vlastnit, ovládat, kontrolovat, svlékat. Dusil jsi mě a uchvacoval. Miloval jsi mě jen kvůli sobě a bral sis všechno, co bylo moje. A nevěděl jsi, že zemřeš.“ F. Cousseau

Co začíná jako poklidný observační záznam z výletní lodi s tchajwanskými turisty obdivujícími ledovce, se brzy mění ve zběsilý, místy až halucinogenní sled bizarních událostí poté, co se v záběru objeví černá díra na obloze. Turisty střídají koně pasoucí se uprostřed zasněžené krajiny, pár v hotelu a skupinka mladých vyhrabávajících filmové pásy z popelnice. Divák od začátku pátrá po klíči nesouvisle řazených výjevů beze slov a snaží se udržet tempo s rychlou, místy až stroboskopickou montáží juxtapozičních záběrů, jež je zpomalována kontemplativními záběry monstrózních ledových ker. „Ledovce existují mimo lidský časoprostor. Od té doby, co se demokratizovala sebeprezentace, historie zaostává. Toto je milostný příběh uživatelů kybernetického systému. Lineární charakter života je oddenkům cizí.“ E. Makoszay

Kamera pohlíží na americký motel u hlavní silnice. Je přesně takový jako stereotyp uložený v našich představách. Dokument sleduje čtyři protagonisty v útrobách pokojů na jednu noc, kde už několik let prožívají svůj osobní očistec. Drogy, kriminalita a špatná rozhodnutí jsou jejich neřestmi. Pomalý tok jednotlivých sekvencí a místy rozmazaný obraz nastolují atmosféru bezčasí a neurčeného prostoru. Stejně tak se pravděpodobně cítí kvarteto neschopné vyjít z bludného kruhu každodenní apatie. Čtyři dokumentární portréty skládají obraz neútěšného života jednotlivců bdících nad malým plamínkem naděje. „,Byla jsem v pekle a vrátila se / zpátky. / A řeknu / vám: / bylo to / báječné‘ (z díla Louise Bourgeoise)“ A. Kandy Longuet

Uprostřed léta 2011 vyrazil Paulo Carneiro s filmovým štábem pracovat jako asistent režie na jistém projektu na západoafrické pobřeží. Nakonec tam neplánovaně natočil film vlastní – dokumentární reportáž z potápějící se lodi u pobřeží Guinea-Bissau, jejímž byl pasažérem. Digitální kamerou zaznamenal vzrůstající paniku na plavidle, jež v tísnivé noční atmosféře uvízlo uprostřed oceánu. Roztřesené záběry zachycují rozhovory pasažérů, jež z počáteční netečnosti přechází v úzkostlivou nervozitu plynoucí ze strachu o holý život. Vzrůstající napětí na lodi se odráží v plynulé gradaci tempa snímku.DETAIL:Sežeňte někoho, ať nás odsud dostane. Prosím, dostaňte nás odsud. – Co se děje? – Dostaňte nás odsud, prosím. – Není tu nikdo, kdo by nás odsud dostal. Jsme všichni jen pasažéři.

São Paulo, červen 2013: rozhodnutí městské samosprávy zvýšit cenu lístků městské dopravy o 20 centů vyvolává vlnu sociálních nepokojů. Ty jsou jen výrazem obecnější nespokojenosti pracujících se životními podmínkami. Společné vize však masa protestujících dosáhnout nedokáže: étos karnevalu střídá atmosféra guerillových bojů, solidaritu násilí. Observační dokument diváka umisťuje přímo doprostřed chaotického dění odehrávajícího se po dobu několika dní. Kadence kinetických záběrů na rozhořčené počínání davu, které doprovázejí tribální rytmy i metalové riffy, dokáže u diváka vyvolat závrať.DETAIL:„Brazílie nemůže být i nadále zemí, kde vládne beztrestnost. Zemí, kde do vězení posílají jen chuďasy. Je načase, aby do vězení putovali politici.“

Bezmála apokalyptický obraz oblasti doslova pohlcované těžebním průmyslem ukazuje dokument pozorující titulní severošvédské město, jehož část se propadá kvůli těžbě v nedalekém dole na železnou rudu. Vedení důlní společnosti se rozhodlo nezastavit výnosnou těžbu a obyvatele ohrožených čtvrtí přestěhovat. Režisérka z natáčení ve městě za polárním kruhem i přímo v důlním prostředí vytěžila uhrančivé filmové obrazy a na příkladu tří protagonistů, nyní žijících ve zvláštním mezičase, nápaditě otevírá témata přesidlování, tradice a vztahu k určitému místu. „Dystopický příběh Kiruny je o vykořeněných lidech hledajících domov ve vykořeněném městě. Vypovídá přitom o odvrácené stránce celé vyspělé společnosti, ať už ve Švédsku, nebo v Čechách." G. Stocklassa

Aktualizace šesté části Hledání ztraceného času prozkoumává současnou identitu Proustovy románové předlohy. Inscenovaná dokufikce s prvky performance zbavuje literární text, citovaný zaměstnancem požární stanice, dobových odkazů a dodává mu nové atributy. Véronique Aubouyová natáčí od roku 1993 čtenáře, jak recitují jednotlivé části Proustova vrcholného díla. Její monumentální projekt, který vnímá protagonistu jako objekt zasazený do kinematografické krajiny a literární předlohu jako rozcestník různých interpretací, má být dokončen v roce 2050.„Od objevu Proustova Hledání ztraceného času jsem přesvědčena, že tato kniha je vyjádřením toho, co je tady a teď. Když jsem poznala Jeana, hasiče a anesteziologického pracovníka, který si v Hledání ztraceného času četl během noční směny, film vznikal tam, tady a teď.“ V. Aubouy

Herečka, režisérka, tanečnice a básnířka Kobra Amin-Sa'idi, vystupující pod uměleckým jménem Šeherezáda, byla v šedesátých a sedmdesátých letech výraznou tváří íránské nové vlny jakož i symbolem boje za sociální změny. Po revoluci v roce 1979 však nedobrovolně odešla do ústraní a v dnešní době sotva přežívá. Parhamiho snímek není klasický dokumentární portrét, nýbrž působivé sebereflexivní dílo, v němž tvůrce upozorňuje na své zásahy do reality a nechává prostor mladým protagonistkám, které se slavnou umělkyní samy vedou rozhovory. Emocionální výpovědi Šeherezády neznačí rezignaci, naopak vyzývají k angažovanosti.DETAIL:„A tak se stala sama sebouJejí bývalé já stalo se jí těsnýmPrach usedá na její tvářjako by sedal na kus kameneDo nějž je vytesána legenda,a lidská srdce ten příběh sdílejí...“

V průměru na šest vteřin spočine náš zrak na reklamní ploše. Přitom jsou reklamní poutače asi nejobvyklejším kanálem ideologie, jak se s ní setkáváme ve viditelné podobě. Na tomto rozporu zakládá režisér Luis Ortiz svůj dokumentární film à la thèse. Obrazový podklad snímku tvoří 57 minutových statických pohledů na reklamní plochy. Ve zvukové stopě přitom zaznívají texty, které zpochybňují danost ideologie jako takové (Borgesova povídka Tlön, Uqbar, Orbis Tertius) a upozorňují na její nepatřičné zaměňování s ontologií (kritikové neoliberalismu, například Ignacio Ramonet či Noam Chomsky).„V době politického extremismu se musím ptát, které mechanismy vedou v takzvaných moderních společnostech k oslabení demokracie. Zjednodušující výroky pravice si žádají nových progresivní odpovědí.“ 

Vizuálně strhující observace skotské oblasti nabízí nejen pohled na členitou krajinu, pastviny, rozlehlé lesy a větrné mlýny, ale i detailní průzkum precizní ruční práce v místní textilní továrně. Prozkoumáváním přirozenosti digitálního záznamu tvarů krajiny vynalézá obrazy příznačné pro místní každodennost. Pohyb po oblasti je zároveň cestou dovnitř zobrazení, které se pozvolně rozpadá na částečky barvy, posunující se plochy a opětovně skládá do počasím i časem dne proměnlivých obrysů. Skrze důraz na barvy a plynutí v poklidných kompozicích se vyjevují znaky tradičního života regionu.DETAIL:„Ten film jsem natáčel ve Skotsku dlouhé tři roky. Cesta, po které jezdíme, vede do srdce původně hustě zalesněné oblasti Ettrick Forest, kol kolem textilní průmysl. Je to místo, které je ovládáno složitým vztahem mezi člověkem, strojem a přírodou, určujícím jejich budoucnost.“ Jacques Perconte

Velmi subjektivní filmová esej upozorňující ve zcizujícím gestu na konstruovanost každého uměleckého díla a vnímání obecně. Muž vracející se po dlouhých letech do newyorské čínské čtvrti vypráví ve dvou jazycích příběh svého života a života jeho umírající matky. Film plný radikálních přechodů mezi tichem a slovem.„Čínská čtvrť je tvořena dvěma prostupujícími se kmeny: pozorovateli a pozorovanými.“ „Chtěl jsem být fotograf. Stal jsem se knihovníkem, katalogizujícím životy druhých lidí, zatímco tajně utvářím ten svůj.“