V částečně autobiografickém dokumentu mapuje režisér historii tzv. Generace 90, skupiny slovenských filmařů, kteří studovali v 90. letech. Kuboš se svými souputníky a souputnicemi, k nimž patří Jaroslav Vojtek, Peter Kerekes nebo Zuzana Piussi, vede rozhovory, které prostřihává s jejich tvorbou, a zároveň obojí vsazuje do širší kulturně-politické historie. Filmem prosvítá hravost a zároveň respekt k dokumentárnímu filmu jako takovému. „Generacia 90 je teraz ta dominantna, myslím, že ona spoluurčuje tvár slovenskej kinematografie celej, aj tvár dokumentarismu. Já si neviem představit vetší zlom, skok do vody. Také niečo se historicky nestává často.“ — Pavel Branko

Stručný obsah dokumentu zní jako netradiční pohádka – starý poustevník a mladá dívka, která umí komunikovat s ptáky, zaslechnou jednoho dne zpěv neznámého ptáka a vydávají se do lesa a opuštěného dolu, aby jej našli. Ačkoli ve skutečnosti příběh zahrnuje moderní nahrávací zařízení a mikrofony, na jeho pohádkové poetičnosti mu to neubírá. Snímek, jehož středobodem je ptačí zpěv, nabádá k soustředěnému poslechu, a zároveň vede k zamyšlení nad tím, že i tak běžný zvuk, jako je zpěv ptáků, má v sobě něco záhadného.„Hluboko v lesích svět přírody vybízí stejnou měrou k tomu, aby byl předmětem zájmu vědců a předmětem touhy básníků.“---Zdroj citátu: https://www.cinemadureel.org/en/films/7h15-merle-noir-2/  

Tim den Besten a Nicolaas Veul stráví 100 dní na stáži na různých odděleních psychiatrické kliniky. Dozvídají se o tom, co vedlo k některým problémům pacientů, o různých dostupných způsobech pomoci lidem s duševními problémy a o tom, do jaké míry je obecná nálepka „šílenství“ používaná pro duševní onemocnění užitečná všem, kteří s nimi bojují.„Programy jako tento hodně pomáhají. Myslím, že je dobré ukázat, že je to běžné a že nejsme 'blázni'. Můžeme tak odstranit předsudky." (Nienke van Oosten, pacientka psychiatrické kliniky trpící depresí)---Zdroj citátu: https://kro-ncrv.nl/docuserie-100-dagen-in-je-hoofd-maakt-veel-los-ze-zijn-niet-allemaal-gek

Autorský videodeník, dokumentující režisérovu snahu o umělé oplodnění. Cuthand popisuje svoji touhu po vlastních dětech a nelehkou cestu, kterou musí absolvovat, aby je mohl mít, cestu, jež je zároveň úzce spjatá s jeho příslušností ke kanadským Prvním národům, a tedy i s otázkou zachování původní kultury.„Oplakávat lidi, kteří nikdy neexistovali, je těžší, než se zdá.“ (TJ Cuthand)---Zdroj citátu: https://asinabkafestival.org/portraits-short-docs

Marině je 26 let a na studium vysoké školy si vydělává jako prostitutka. K této práci se dostala náhodou a tím nejlepším možným způsobem – ve feministickém, bezpečném prostředí a obklopena lidmi se zájmem o její dobro. Společně čelí situacím provázeným přehnanými požadavky a předsudky.„Společně čelí konstrukci současné společnosti založené na řadě požadavků a soudů namířených proti sebemenší nekonzistentnosti.“---Zdroj citátu: https://archivodelcortometraje.es/en/cortometraje/30-70-60-120/

Ve své diplomové práci se Eva Jiřička rozhodla osadit zpustlý záhonek na chodníku před Akademií výtvarných umění květinami. Hodnoticí komisi poté pozvala ven a požádala zúčastněné, aby nastoupili do pronajatého autobusu a podíleli se tak na znehodnocení jejího záhonu, na kterém se autobus otočil o 360°. Absolvující umělkyně tak konfrontovala sebe, diplomní komisi i vedoucího ateliéru Michaela Bielického s otázkou vztahu mezi studujícími a institucí.

Poetický dokument ukazuje různé podoby Arménie prostřednictvím několika hrdinů a hrdinek, přičemž středobodem filmového vyprávění jsou jejich sny a tužby. Šedesátiletá operátorka výtahu v nemocnici sní o tom, že se dostane do vesmíru, muž z venkova hledá nevěstu a dvě mladé queer dívky chtějí žít svůj život navzdory homofobním náladám. Režisérská dvojice ke svým aktérům přistupuje s respektem a empatií a pohlíží na jejich životy a sny skrz kulturní zázemí Arménie. Celá země se tak stává pátým snílkem.“Aren Malakyan a Vahagn Khachatryan vytvořili elegantní a mysteriózní celovečerní debut o složité a rozporuplné zemi, kde archaické tradice koexistují s generací mladých dospělých, kteří sní o revoluci.” (Muriel de Don)---Zdroj citátu:https://cineuropa.org/en/newsdetail/424434/

Film se odehrává během osmého dne ruského válečného tažení na Ukrajinu. S deníkovou bezprostředností sleduje osm Ukrajinců a Ukrajinek žijících v Česku – podnikatelku, uklízečky, stavební dělníky nebo řidiče autobusu. Dál se věnují svým zaměstnáním, nemohou si dovolit vystoupit z dosavadních životů. Myšlenkami jsou ale stovky kilometrů daleko a všemi dostupnými prostředky pomáhají krajanům*kám. Zajišťují ubytování pro uprchlíky*lice, shánějí neprůstřelné vesty, volají blízkým, kteří se schovávají před dopadajícími bombami. Čeká je hektických, emocionálně náročných 24 hodin. Ne prvních, a ne posledních.„Skrze osobní příběhy konkrétních lidí film přináší intimní vhled do několika tváří války.“ — Oksana Moiseniuk---Zdroj: https://www.dokrevue.cz/clanky/osmy-den-valky

Krátké vertikální video přibližuje prostory knihovny broumovského kláštera a kombinuje dokumentární prvky s 3D animací a syntetickým, hudebně laděným komentářem. Vnitřní režijní dialog reflektuje Kohoutova vlastní díla vystavená v rámci projektu Ora et lege, jenž spojuje současné umění s kulturou a učením benediktinů.„Jedním z tematických okruhů projektu Ora et lege je sekulární či spíše nejednoznačný vztah k církvi (Ed Atkins, Martin Kohout), který sice ctí její tradici a dějiny, ale upřednostňuje či hlásá světské humanistické ideály.“---Zdroj citátu: Recenze výstavy Ora et Lege https://kubaparis.com/archive/ora-et-lege

Měla jsem to poblíž práce. Situace Dity, která se předčasně a zbytečně ocitla na konci života, a to jen kvůli svému lékaři. Intimní reflexe nejen vztahu k doktorovi, který Ditě podepsal ortel, ale především uplynulého krásna a přání. Záznam mezi polštáři s vědomím posledních několika dní v kontextu problematiky vydělávání peněz v oblasti onkologie.

Den po prezidentské inauguraci v lednu 2017 se ve Washingtonu, D.C. uskutečnil Pochod za práva žen. Záběry z manifestace, natočené na Super8, Sachs prokládá archivními záznamy protestních akcí z různých momentů v historii USA. Vizuálně – mezi tvářemi protestujících a hesly – tak ohledává tentýž prostor jako dětský hlas, který se pokouší co nejpřesněji vyjádřit, jaké to je demonstrovat za svá práva.

Reportáž o kolotočářích, o tom, co jejich profese znamená a jestli má vůbec budoucnost. Velký byznys, ale i malé upřímné úsměvy. Co je na tom všem vlastně nejpodstatnější?