Do historie

Film zobrazuje příběh erotického vzplanutí pomocí symbolických obrazů silně ovlivněných meziválečnou avantgardou. Vladimír Šmejkal a Čeněk Zahradníček ve svých filmech využívali avantgardních postupů téměř doslovně. Snímek byl několikrát oceněn na mezinárodních soutěžích amatérských filmů v Barceloně, v Budapešti a ve Vídni.

Ve svém prvním autorském filmu pomocí subjektivní kamery evokoval Alexander Hackenschmied modernistické dilema: oslavu velkoměsta a sociální kritiku. Hrdina, který je do jisté míry alter egem samotného Hackenschmieda, cestuje tramvají z centra města až na jeho periferii. Dopravní ruch střídá omšelost předměstí a hrdina zůstává rozpolcen mezi oběma světy.

Adaptace povídky Borise Viana Blues pro černého kocoura zasazená do prostředí plzeňské periferie v šedi 80. let. Fantaskní postavy zastupující dekadentní pařížskou smetánku film přenáší do groteskního světa normalizace a hospodských intelektuálních kruhů.

Vraždu Milana Kohouta prvomájovým mávátkem v této žánrové parodii neúspěšně vyšetřuje socialistická reinkarnace detektiva Pinkertona. Ten je zároveň zosobněním komické figury místního důstojníka StB. Film je natočený v době, kdy byl Milan Kohout sledován plzeňskou policií.

Klášter formou vizuální básně zachycuje rozpad opuštěného augustiniánského kostela Zvěstování Panny Marie v obci Klášter na Domažlicku. V 80. letech byl úspěšně přijat na amatérských filmových festivalech jako svědectví o zanedbání a chátrání historických památek.

Film volného tvaru, připomínající lyrické filmy poválečné avantgardy, natočil Dvorský jako báseň plnou vizuálních experimentů s tvary, barvami a texturami městské krajiny, v níž se střídají roční období celého roku.

Čerstvě rostoucí brutalistní stavby velkoměsta v protikladu k chátrajícím historickým památkám. Dvorského film je jedním z kritických filmových experimentů, východní Koyaanisqatsi, které v průběhu 80. let ve východním bloku adresovaly zhoršující se stav urbanismu a životního prostředí.

Multimediální inscenace Máj (1935–1936) divadelního režiséra E. F. Buriana spočívala v komplexním avantgardním záměru syntetického divadla D 34, které obsahovalo legendární voiceband a integrovalo filmovou projekci. Tyto scénické filmy, které v roce 1935 natočil pro první sezónu Jiří Lehovec a o rok později Čeněk Zahradníček, patří k příkladům využití surrealistického tvarosloví české meziválečné avantgardy. Zatímco z Lehovcova materiálu se dochovaly pouze fragmenty, Zahradníček v roce 1976 svou verzi znovu sestřihal do podoby krátkého avantgardního snímku.

Tento satirický film na téma lidského spěchání je na pomezí filmu dokumentárního a hraného. Zachycuje hektický prostor města prostřednictvím řady vizuálních metafor, ale i vizuálních experimentů s filmovým materiálem.

Filmový portrét Pražského hradu komponoval Alexander Hackenschmied nejen jako oslavu emancipovaného sídla československé státnosti i historie, zaměřil se na něj jako na pozoruhodný architektonický komplex. Dynamické záběry jsou organicky propojené s experimentální hudbou, již přímo pro tento snímek složil hudební skladatel František Bartoš.

Film vznikl v době, kdy se Milan Kohout věnoval studiu filozofie v rámci podzemních přednášek pražského disentu a četl samizdatové spisy Egona Bondyho. „Jatka“ vznikla jako osobní reflexe nemožnosti poznání a konfliktu mezi vnitřním prožitkem a neuchopitelností filozofického pohledu na svět.

Komentované pásmo archivních rozhlasových nahrávek a filmů přiblíží mediální obraz nejsledovanějšího z retribučních soudů. Rok 1946 se v českých zemích nesl v duchu vyrovnávání se s nacistickými zločiny. Od března do května probíhal v pankrácké soudní síni proces s „katem českého národa“, bývalým státním ministrem K. H. Frankem, který veřejnost díky rozhlasu sledovala den co den v přímém přenosu. Po své linii ale pohnání Franka k odpovědnosti zaznamenávali i filmaři. Výběrem archivních záznamů provedou Tomáš Dufka (Archiv ČRo) a Terezie Hlaváčková (Národní filmový archiv).

Film Příběh vojáka ztvárňuje obavy z mobilizace, zatímco ještě rezonují dozvuky traumat z první světové války. Díky promyšlenému střihu evokují obrazy střelby, náletu letadel či křičících lidí také zvukovou složku, přestože byl snímek natočen jako němý.

Film Ruce v úterý je možné řadit k žánru městských symfonií, v nichž se opěvuje ruch moderního městského života. Autoři snímku, v němž není jediný záběr na lidskou tvář, veškerou pozornost upřeli na možnosti vyprávění filmovým detailem, střihem a obrazovou koláží.

Dárek ke svatbě Jiřího Dvorského natočil Kohout jako karikaturu svobodného muže vstupujícího do područí manželských povinností. Parodický komentář psaný v jazyce poezie 19. století rozehrává hru mezi vysokým a nízkým či vznešeností a všedností nad obrazem typizované socialistické rodiny.

Reklamní snímek Školní úkol natočili ve filmových studiích Baťových závodů ve Zlíně režisér Elmar Klos a kameraman Alexander Hackenschmied. Vznikly tehdy rovnou dvě jazykové verze – česká a německá –, jež měly stejný humorně laděný scénář, avšak jiné herecké obsazení. Obě verze se dochovaly v Národním filmovém archivu.

Na palubě potápějící se lodi pozdního socialismu probíhá divoký večírek, jemuž vévodí plamenný politický projev Milana Kohouta. Z dějiště dramatu se film chvílemi přenáší do televizního pořadu o významu vody. Dění se s přibývajícím časem vymyká kontrole a s blížící se katastrofou chaos narůstá.