vztahy
19. podlaží
Po tři roky zaznamenává režisérka z oken svého bytu v 19. patře proměnlivou tvář Bogoty. V časosběrném materiálu se střídá den a noc, drobné situace v ulicích i velké události – ohňostroje, požár, demonstrace a nepokoje. Jejich politický kontext místy doplňuje zvuk televizních zpráv. Do pozorování města však postupně vstupuje také intimní život autorky: slyšíme rozhovory s jejím partnerem a čteme jejich vzájemné zprávy, od všedních otázek, co bude k večeři, až po vyhrocené okamžiky vztahu. Po smrti jejího životního a filmového partnera získává původně každodenní materiál nový význam. Zatímco obraz zůstává obrácený ven, k městu za okny, zvuk otevírá intimní prostor rodiny, jejíž členy a členky nikdy přímo nevidíme. Pohled z výšky zachovává odstup od dění hluboko pod okny, zároveň však zachycené obrazy prostupuje osobní zkušenost. Z fragmentů města, zvuků, zpráv a soukromých konverzací tak vzniká filmová úvaha o paměti, truchlení a významu, který obyčejné okamžiky získávají ve chvíli, kdy se stanou vzpomínkami. „Je to vyprávění v první osobě o rodině, která se dívá ven, zatímco příběh odehrávající se uvnitř ji postupně rozkládá.“ — Patricia Ayala RuizZdroj citátu: Rozhovor s režisérkou. ALZATE VARGAS, César. Entrevista a Patricia Ayala Ruiz: Un diálogo que no termina. Canaguaro: Revista de cine colombiano.
režie: Patricia Ayala Ruiz
originální název: Piso 19
země: Kolumbie
rok: 2026
délka filmu: 71 min.
Až budou prasata létat
Prasata jsou lidskými souputníky po několik tisíciletí. Prase domácí se stalo hospodářským zvířetem, potravou, komodifikovaným spotřebním zbožím. Jak se proměnil vztah člověka k tvorům, kteří k nám mají evolučně tak blízko? Filozofické a antropologické pojednání představuje novou disciplínu genetického inženýrství naplňovanou v praxi – prasata se stala pěstiteli srdcí pro lidi. Jak vnímáme tvora, v němž bije srdce určené k transplantaci do lidského těla? Dochází k symbolickému sbližování druhů? Snímek otevírá perspektivu etického chovu prasat jako počátek nové éry humanistické genetiky.„Je vaše srdce součástí toho, co určuje, kým jste? Uchovává vzpomínky na první polibky, zmařené sny, letní dny a prožitý život? Nebo je to jen sval, který pumpuje krev do celého těla?“ Zdroj citátu.
režie: Denise Riedmayr
originální název: When Pigs Fly
země: Německo
rok: 2026
délka filmu: 79 min.
DOSPĚLÝ HOLKY
Epistolární filmík o přátelství.
režie: Izabela Mahon, Julie Satranská
originální název: DOSPĚLÝ HOLKY
země: Česká republika
rok: 2026
délka filmu: 10 min.
Doufám, že se zamiluješ
Režisér Ariel Feldman natočil svůj celovečerní debut s rukou v sádře a zlomeným srdcem. Kronika jeho vlastního milostného života se skládá z rozhovorů s bývalými partnerkami, ale i rodiči a blízkými. Bilancování ho zavádí k úvahám o povaze romantické lásky v současné éře svobodnějších, ale také nestálejších vztahů. Staré záběry z romantických dovolených střídají záznamy jeho současného osamělého bloumání bytem, venčení psa, ale i stříhání samotného filmu. Bezprostřední, sebezpytný snímek vychází ze spontánně natočených záběrů, které používají zrnitý filmový materiál i ruční digitální kameru.
režie: Ariel Feldman
originální název: Espero te enamores
země: Argentina
rok: 2026
délka filmu: 83 min.
Lassiguili
Intimní dokument sleduje budoucí nevěstu, která podle tradice mandingské kultury musí tři dny před svatbou strávit v izolaci. Ticho vyvolává otázky: Bála se i matka? Jak být jemná, silná a opravdová? Mezi rituály a modlitbami žena zakouší hlubokou introspekci. A tuší, že jí ani zdaleka nebylo řečeno vše.
„Je to velmi osobitý filmový žánr, protože v něm prožíváme jedinečné a nezapomenutelné okamžiky.“ — Zeinab Soumahoro, Abidjan.netZdroj citátu
režie: Zeinab Soumahoro
originální název: Lassiguili
země: Pobřeží slonoviny
rok: 2025
délka filmu: 27 min.
Love video letter
Autem sice duní popový hit „Lásko má, já stůňu“, ale dvojice kamarádek nemá na romantiku náladu. Vybavené parukami a kečupem se vyrážejí pomstít klukovi, který jedné z nich ublížil. Rozjívená road movie Karolíny Hovězákové převádí ženský vztek do ustavičného pičování, drobných výtržností a spikleneckého smíchu. Cesta za odplatou se současně stává vyznáním přátelství, díky němuž přestává být ublížená láska středobodem jejich světa. Roztřesená digitální kamera a okázale neumělé prolínačky dávají chaotickému tažení podobu punkového videa, které se odmítá podřídit jak estetickým, tak společenským konvencím. „To prej není dobré, když kouříš a u toho jíš, že z toho můžeš dostat větší rakovinu.“
režie: Karolína Hovězáková
originální název: Love video letter
země: Česká republika
rok: 2026
délka filmu: 26 min.
Mutar
Starý pes a člověk prožívají svůj vzájemný vztah utvářený časem – od vysněných vzpomínek na dětství strávené v horách až po současnost v malém bytě. V tichém rozhovoru beze slov se proplétá lidská a zvířecí paměť. Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.
režie: Maria Elena Franceschini
originální název: Mutar
země: Itálie
rok: 2025
délka filmu: 10 min.
Nevím, co říct
Animovaný portrét o samotě uprostřed davu a touze po blízkosti beze slov promlouvá prostřednictvím záhybů roztančených látek. Smělá intimita a plachá smyslovost rozevlátého vlasu, lesklých vláken plesových šatů, uklidňující bělosti ložního povlečení i textury nahé lidské kůže se odváží tam, kde slova nestačí. „Kéž bychom se mohli znát bez nutnosti mluvit.“
režie: Tereza Burianová
originální název: Nevím, co říct
země: Česká republika
rok: 2026
délka filmu: 6 min.
Přítel, který už tu není
Ahmed se roku 2017 přestěhoval ze Saúdské Arábie zpět do Egypta. To bylo naposledy, kdy viděl svého spolužáka a nejlepšího kamaráda. Sugestivní zpověď o ztrátě se ve videích a vnitřním monologu vrací zpět v čase a prostřednictvím šesti symbolických darů prozkoumává, proč se některá přátelství rozpadají a kde leží hranice mezi zájmem a závislostí.„Netvrdím, že jsem řekl úplnou pravdu… ale doufám, že všechno, co jsem tady řekl, je pravda.“
režie: Ahmed Elshabrawy
originální název: صديق لم يعد هنا
země: Egypt
rok: 2026
délka filmu: 12 min.
Setkání s Götzem
Götz Kubitschek je německý novinář, aktivista a zástupce ultrapravicového hnutí Neue Rechte. Je to také bývalý spolužák režiséra Gregora Centnera, který sám sebe charakterizuje jako liberálního levičáka. Centner na začátku autorského dokumentu Kubitscheka kontaktoval s nabídkou, že by o něm natočil film. Po dobu šesti let se pak scházeli a sdíleli vzpomínky na dětství a společné studium, ale především aby se bavili o Kubitschekově názorovém obratu k extrémní pravici. Výsledný snímek spoléhá na sílu bezprostředních záznamů společných rozhovorů a nahrávek, které si oba muži vzájemně posílali.„Nevím, jestli si uvědomuješ, co znamená natočit o mně film. Znamená to natočit film o nás a o hnutí, které zastupuji. Zvlášť za veřejné peníze. Už jen mluvit s námi, se mnou, znamená překro-čit určitou hranici.“
režie: Birgit Bergmann, Gregor Centner
originální název: Meeting Götz
země: Rakousko
rok: 2026
délka filmu: 77 min.
Venku/Uvnitř
Sedm let sleduje režisér život toulavé kočky Ceci, která se postupně zabydluje v jeho domově, aniž by zcela opustila svět ulice. Jejich proměnlivý vztah se stává osou časosběrného vyprávění, do něhož vstupují další kočky i fragmenty autorova života: nedokončené filmové projekty, vztahy se sousedy, zhoršující se zdraví i události odehrávající se ve městě a celé zemi. Dialogy téměř chybějí a režisérovy osobní vzpomínky a úvahy se objevují pouze v titulcích společně s informacemi o kočkách a historii jejich soužití s lidmi. Snímek tak důsledně přesouvá pozornost od člověka k nelidským protagonistům a každodennost nahlíží především jejich prostřednictvím. Detailní pozorování Ceci a dalších toulavých koček se střídá s melancholickými pohledy na město a zachycuje jejich vlastní vztahy, zvyky i způsoby přežití. Intimní kronika jednoho neobvyklého přátelství tak zároveň zaznamenává plynutí času a proměny lidského života, který se s životem kočky postupně stále těsněji proplétá. „Přítomnost kočky je pro film zásadní, nikoli však jako postavy v narativním smyslu. Stává se spíše výchozím bodem, který umožňuje opustit antropocentrickou perspektivu, aniž by ji nahrazoval jiným pevně daným pohledem.“ — Maani Petgar
režie: Maani Petgar
originální název: Biroun/Daroun
země: Írán
rok: 2026
délka filmu: 108 min.
Že se ještě uvidíme?
Rozchod jako začátek, blízkost někoho, kdo se vzdaluje, či pocit svobody, když někoho ztrácíme. Existenciální intimní dušezpyt se noří do chaotické materiality předmětů. Analogový záznam, hluk promítačky, běh filmového pásu nebo opuštěný pokoj v obrazové koláži tančí ve víru porozchodových pocitů a myšlenek. „Byl to hrozně zvláštní pocit, v jednu chvíli se rozcházíme a ve druhou chvíli jsem se k němu cítila nejblíž a měla jsem pocit, že spolu teprve začínáme chodit.“
režie: Anna Zubatá
originální název: Že se ještě uvidíme?
země: Česká republika
rok: 2026
délka filmu: 7 min.