vztahy

Louise je mladá žena s bohatou představivostí, která své deníky zaplňuje fragmenty myšlenek. Když jeden ze zápisníků objeví mladík jménem Thomas, stává se součástí jejího přízračného světa. Společně se ocitají v temném lese, do něhož jen skrze úzké trhliny proniká světlo a smích. Prostor formovaný vzpomínkami i nevědomými silami je pro mladé milence útočištěm i portálem do jiné reality. Isabel Pagliai ve svém dokumentárním snu prozkoumává křehký vnitřní vesmír hrdinky zpracovávající nejniternější strachy a tužby. Realita a iluze, fantazie a emoce se slévají do jedné hypnotické kompozice. „Měla jsem silnou touhu spojit dvě věci, které se mohou jevit jako protichůdné: to, co se děje v daném okamžiku, a to, co patří do říše tajemna, do světa snů.“ — Isabel Pagliai

Genealogické putování za původem exotických druhů rostlin začíná v Královské botanické zahradě v Madridu. Právě zde byla nalezena tajemná skříňka se semeny rostlin z výpravy do Jižní Ameriky v roce 1936. Putování zpět časem i prostorem na jih Peru zahrnuje rozkrývání vrstev pohnuté minulosti. Vědecké poznání a katalogizace flory pomáhá vysvětlit povahu koloniální extrakce všeho cenného a napomáhá k nastolení alespoň částečné spravedlnosti a vymýcení historických křivd. Národní dědictví zde funguje jako nesamozřejmý sociální konstrukt, o nějž je nutno bojovat a pečovat o jeho celistvost. Ambientní zátiší haciend odkrývá tušenou bestialitu otrokářských dob. „Přítomnost pozorovatele nemůže být neutrální. Ať už o tom ví, či nikoliv.“

Mimořádně intimní pohled na téma otevřeného vztahu přináší dokument režisérky Diany Fabiánové. Společenskou debatu týkající se této problematiky film příliš nereflektuje, ale nahrazuje ji osobním příběhem, který ukazuje, jaké nečekané faktory do takovéto manželské dohody vstupují. Tvůrkyně obrátila kameru přímo proti sobě a své rodině a zdokumentovala, jak se jí a jejímu partnerovi daří žít v partnerství s posunutými „hranicemi věrnosti“. Řadu situací snímá ruční kamerou přímo ona sama nebo její manžel, díky čemuž se dostáváme až na dřeň jejich několikaletého experimentování s dalšími sexuálními partnerkami a partnery. Snímek, kterým nás provází monolog samotné režisérky a který se drží především její perspektivy, se nakonec zabývá otázkou upřímnosti v manželství, ale také identity, dědičných vzorců chování a smyslu nukleární rodiny jako takové. Fabiánová v souvislosti s filmem a jeho názvem mluví také o tématu stanovování si a porušování hranic mezi milostnými partnery. „Definice nevěry se odvíjí od toho, na čem se pár dohodne, že pro něj nevěrou bude.“ — Diana Fabiánová Zdroj citátu: Forbes

Film řízený chaotickou energií pražských ulic je tvořen několika bezprostředními anketními sondami. Společně podávají obraz celospolečenské apatie i hodnotového světa současné české mládeže. Tu kromě samotné autorky zastupují více i méně střízliví mladí lidé svěřující se kameře bez ostychu se svými postoji ke klimatické krizi, feminismu nebo válce na Ukrajině. Mluví ale také o smyslu života, tajemství dobrého sexu nebo lásce, jejíž hledání (a nenacházení) představuje jedno z ústředních témat filmu. „Jsme moc málo času na tomhle světě, abychom byli plní nenávisti.“

Pro ni neexistovala jiná volba. Musela jít bojovat proti zlu, které zachvátilo její zemi. Zlu, které na vlastní kůži dobře poznala v roce 2014, když na Donbase strávila čtyři dny v ruském zajetí. Byla tak odhodlaná, že dokázala na dlouho opustit i svého malého syna. Teď mu v hlavě skládá dopisy, když jí nad hlavou létají vrtulníky a v blízkosti vybuchují minometné granáty. Sugestivní dokumentární portrét pobytu v těsné blízkosti válečné fronty staví na kontrastu neskutečné vůle žít a povinnosti nasazovat život pro vyšší věc. Ne pro národ, ne pro vlast, ale pro svobodnou budoucnost vlastních dětí. „Moje kamera mě doprovází od prvního dne války.“ — Alisa Kovalenko

Inspirován deníkovými filmy Jonase Mekase i domácími videi svého otce, skládá Michal Böhm z mnoha obrazových fragmentů upřímný autoportrét vlastní touhy po otcovství. Šest let života, desítky gest, úsměvů i zamlklých tváří zachycených hbitým okem osmičkové kamery. Rozchod s partnerkou, nový vztah, matčina vážná nemoc, setkání s přáteli. Demonstrace, pandemie, válka a svatby. Věci pomíjivé i zásadní. Život jako tkanivo prchavých impresí a kamera jako nástroj, který je zachycuje, tvaruje a uchovává pro příští generace. A nad tím vším úvahy nad budoucností a odkazem, který po sobě zanecháme, a pochybnosti, jestli je tohle ten správný svět a správná chvíle na to mít dítě.„Ve zvukové stopě ale něco být muselo, a osmimilimetrová kamera sama o sobě žádný zvuk nenahrává. Takže jsem nakonec užíval útržky rozhovorů a výňatky z vlastních i cizích promluv.“ — Michal BöhmZdroj citátu: Dok.revue

Pohled do hermeticky uzavřeného, velmi privilegovaného, ale zároveň hluboce toxického mikrosvěta nám nabízí režisérka Victoria Hely-Hutchinson ve svém rodinném portrétu Prázdniny. Časosběrný snímek natáčený v průběhu deseti let sleduje příslušnice několika generací bohaté aristokratické rodiny s rakousko-uherskými kořeny. Celý film je zasazený do prostředí provensálské vily, jejímž společenským srdcem je bazén, kolem nějž se ženy sdružují, aby si vyměňovaly různé postřehy a pokoutně také pomluvy. Středobodem rodiny je stárnoucí matriarcha, která s oblibou mluví o svém extravagantním, promiskuitním životě, ale zároveň kolem sebe soustředí veškerou pozornost a autoritu okolí. Její vliv nicméně s přibývajícími generacemi rodu postupně slábne. Sama režisérka je členkou sledované rodiny a zachycuje zdejší vztahovou dynamiku s bezprostředností, kterou některé její příbuzné přímo na kameru označují za krutou. „Chtěla bys z lidí vytáhnout všechny jejich zlé sklony. A pak jsi jako malý skřítek, který říká: ‚Hahahaa! Podívejte, co mám. Mám co utrácet.‘ A já si říkám: ‚Jo, ale jsi pěkně zlá.‘“

Sang se celý život potýká se stigmatizující nálepkou „dítě prachu“. Tak jsou nazýváni nechtění potomci vietnamských žen a amerických vojáků. Během války ve Vietnamu se jich narodily desítky tisíc. Velká část své otce nikdy nepoznala. Sang po něm ani padesát let od konce konfliktu nepřestává pátrat. Doufá, že se mu s pomocí testu DNA konečně podaří zjistit, kam patří. Aby ale našel svou novou rodinu, musí opustit tu stávající. Stejně jako kdysi jeho otec. Emočně náročnou cestu za sebepoznáním a přijetím přesto zvládá se stoickým klidem. Stejnou vyrovnaností se vyznačuje nevtíravá kamera Mikaela Lypinského a jemně melancholický soundtrack argentinského skladatele Joaquína Garcíi. „Otcovství ve Vietnamu je tvým společenským postavením. Když se ti stane něco zlého, tvůj otec je tvým pojištěním na celý život… nemít otce znamená, že nemáš společenský význam.“ — Weronika Mliczewska

Jako název pro svůj krátkometrážní film si Giuseppe Polerà zvolil úryvek z básně italského lyrika Sandra Penny. Jeho verš ale přesadil z lyrického kontextu do drsné materiální reality kubánského venkova, kde s hospodářskými zvířaty koexistují Leonardo a Mercedes. Pár ve středních letech žije sice v extrémní chudobě, ale ne ve smutku. Jejich soukromý svět je v kontrastu s neměnnou pracovní rutinou prostoupen vřelostí a radostnou smyslností. Přestože skoro nic nemají, nepřestávají toužit. Intimní portrét neuhýbá ani před těmi nejtělesnějšími projevy lásky, které jsou zároveň nejautentičtějším vyjádřením vlastního já v jinak bezútěšných sociálních podmínkách. „Je čas, kdy se líbají ospalé děti na teplých kolenou. Ale já, na dlouhých cestách, svýma očima marně. Já, nicotný netvor.“ — Sandro Penna

Snímek vypráví autentický příběh mladé ženy, která se z ekonomické nutnosti rozhodne splatit své dluhy prací v oblasti zábavy pro dospělé. Původně dočasné řešení se nakonec stává určujícím momentem jejího života. Po návratu do rodného města v Illinois se pokouší znovu začlenit do komunity, která ji kdysi odmítla, a začíná pracovat v domově pro stárnoucí katolické kněze. Věnuje se tvůrčí činnosti, nahrává svou první desku, píše knihu a hledá nový smysl života. Když jí po sérii nevysvětlitelných obtíží církev přisoudí posedlost démonem, rozvíjí se meditace o víře, vině a vykoupení. Zatímco v televizi běží přenosy z politických kampaní posledních prezidentských voleb ve Spojených státech, Katelyn podstupuje sérii exorcistických seancí. Intimní zpověď se propojuje s analýzou politické a kulturní polarizace Ameriky a zkoumá, jak patriarchální struktury formují individuální zkušenost ženy v příběh o spáse.