vztahy

Stručný obsah dokumentu zní jako netradiční pohádka – starý poustevník a mladá dívka, která umí komunikovat s ptáky, zaslechnou jednoho dne zpěv neznámého ptáka a vydávají se do lesa a opuštěného dolu, aby jej našli. Ačkoli ve skutečnosti příběh zahrnuje moderní nahrávací zařízení a mikrofony, na jeho pohádkové poetičnosti mu to neubírá. Snímek, jehož středobodem je ptačí zpěv, nabádá k soustředěnému poslechu, a zároveň vede k zamyšlení nad tím, že i tak běžný zvuk, jako je zpěv ptáků, má v sobě něco záhadného.„Hluboko v lesích svět přírody vybízí stejnou měrou k tomu, aby byl předmětem zájmu vědců a předmětem touhy básníků.“---Zdroj citátu: https://www.cinemadureel.org/en/films/7h15-merle-noir-2/  

Marině je 26 let a na studium vysoké školy si vydělává jako prostitutka. K této práci se dostala náhodou a tím nejlepším možným způsobem – ve feministickém, bezpečném prostředí a obklopena lidmi se zájmem o její dobro. Společně čelí situacím provázeným přehnanými požadavky a předsudky.„Společně čelí konstrukci současné společnosti založené na řadě požadavků a soudů namířených proti sebemenší nekonzistentnosti.“---Zdroj citátu: https://archivodelcortometraje.es/en/cortometraje/30-70-60-120/

Film se odehrává během osmého dne ruského válečného tažení na Ukrajinu. S deníkovou bezprostředností sleduje osm Ukrajinců a Ukrajinek žijících v Česku – podnikatelku, uklízečky, stavební dělníky nebo řidiče autobusu. Dál se věnují svým zaměstnáním, nemohou si dovolit vystoupit z dosavadních životů. Myšlenkami jsou ale stovky kilometrů daleko a všemi dostupnými prostředky pomáhají krajanům*kám. Zajišťují ubytování pro uprchlíky*lice, shánějí neprůstřelné vesty, volají blízkým, kteří se schovávají před dopadajícími bombami. Čeká je hektických, emocionálně náročných 24 hodin. Ne prvních, a ne posledních.„Skrze osobní příběhy konkrétních lidí film přináší intimní vhled do několika tváří války.“ — Oksana Moiseniuk---Zdroj: https://www.dokrevue.cz/clanky/osmy-den-valky

Legendární hotel Chelsea v New Yorku se nachází v kritickém momentu své existence. Už osm let trvající rekonstrukce znamená naději pro majitele, že jej zase otevřou v jeho plné slávě a kráse. Pro více než 50 pravidelných nájemníků*ic už tak těžké životní podmínky uprostřed staveniště mohou ale vyústit v ještě tíživější situaci existenční. Právě unikátní moment na předělu tematizuje dokument, který z profilů obyvatel*ek různého věku a zájmů skládá dohromady historický obraz ikonické budovy. Hotelu, který se v popkulturní představivosti, ale zjevně i ve skutečnosti, pozvedl nad místo pouhého přebývání.„Naším záměrem bylo udržet si odstup od mytologie a zároveň snaha o její dekonstrukci. Chtěli jsme vpustit diváky do hotelu Chelsea zadním vchodem a ukázat jim něco jiného, než co si většina lidí obvykle představuje.“---Zdroj citátu: https://www.cineuropa.org/en/interview/422124/

Normy, umělé konstrukty, kladené na podobu těla, tíživě doléhají zejména na ženy. V osvobodivém gestu tato dokumentární esej ukazuje nejen pestrost lidské fyzičnosti, ale i rozdílnost v sebepojetí a individualitě. Lišíme se nejen tím, jak vypadáme, ale i jak se sami vidíme, a hlavně vnímáme a prožíváme.„Vizuální průzkum ženského těla a sebeuvědomění, nenápadně vyprávěný různými ženami, které své tělo používají jako plátno.“---Zdroj citátu:https://cphdox.dk/film/red-lines-white-lines-fine-lines-eva-a-visual-essay-on-the-female-body-kiss-me-never-letters-from-st-petersburg-toxic-magnus/

Film nahlíží do každodennosti jedné z mnoha gruzínských žen, které v Řecku slouží jako pečovatelky. Krátké svědectví o odloučení, životě bez zázemí a soukromí, o náročné a podhodnocené práci a důležitosti lidské slušnosti, která těmto ženám dává sílu nepropadat pocitům méněcennosti.„Být hospodyní není práce, je to oběť.“

Dokumentární esej se zaobírá otázkou, čím vším může být pornografie, jakými způsoby se na ni lze dívat a kdo by měl být jejím subjektem. Opíraje se o výroky teoretiků a teoretiček porn studies, odkrývá ideologické a estetické vlivy vizuální formy, jež reprezentuje fyzické potěšení s cílem vyvolat podobný druh potěšení i u svého publika.„Různorodé zamlžené videoklipy nízké kvality se otírají o osamoceného ajťáka ponořeného do sledování pomíjívých pornoutopií. Co tomu takhle říkat malá sbírka, či snad skromný archiv sexuálních výjevů a potěšení?”---Zdroj citátu:https://mikehoolboom.com/?p=20435

Meditativní dokument Petra Michala sleduje současný život uznávané překladatelky Anny Kareninové. Film se do velké míry zabývá jejím vztahem s již zesnulým manželem a básníkem Petrem Kabešem a samotou, s níž se překladatelka musela vyrovnat. Nejedná se o konvenční dokumentární portrét, jelikož režisér neklade otázky a nechává Kareninu nahlas vyřknout její myšlenky a pocity, pozoruje ji nenucenou kamerou při práci či horských výpravách. Zároveň snímek představuje implicitní důkaz lásky k analogovému médiu, nejen knize, ale také analogovému filmu, jehož vlastnosti jsou nejen viditelné, ale téměř i hmatatelné.„Vím, že ta samota je nějaký úkol, proto abych udělala nebo dokončila to, na čem jsme se dohodli jednak s Petrem a na čem jsem se dohodla vlastně se svým osudem.“ — Anna Kareninová

Argentinský prozaik Félix Bruzzone si před několika lety koupil dům poblíž rozlehlé vojenské základny Campo de Mayo u Buenos Aires. Nešlo o náhodnou volbu. Jeho matka byla během vlády vojenské junty na přelomu 70. a 80. let unesena a držena právě tam. Cílem spisovatelovy autoterapeutické mise je odhalit také ostatní temná tajemství dané lokality. Idylická okolní příroda vytváří ostře kontrastní podklad ke krutostem páchaným argentinskou vládou, o nichž vyprávějí místní pamětníci. Z jejich výpovědí Bruzzone skládá obraz místa, které významně přispělo k rozvratu jeho rodiny i celého národa.„Tento film je jako báseň ve smyslu, že nejde o snímek, jenž by trval na pečlivých podrobnostech. Rozvíjí se postupně, za pomoci symbolismu, a snaží se nalézt způsoby, pakliže je to tedy možné, jak překonat zármutek. Rozhodně to není bezprostřední materiál připomínající učebnici historie.“ — Jonathan Perel---Zdroj citátu: https://www.latinolife.co.uk/articles/camuflaje-camouflage-2022-jonathan-perel

V prosinci 2020 se z důvodu pandemie zrušila veškerá představení, které měla autorka filmu sjednaná pro malé experimentální divadlo v newyorském obvodu Queens. Rozhodla se tedy se svým partnerem, hudebním skladatelem, do divadla na dva týdny nastěhovat a každý večer performovat pro absentující publikum. Snímek přitom sestává ze směsice žánrů a forem od stand-up výstupů přes monology o umění i životě až k hudebním instalacím. V kombinaci s dokumentárními záběry na každodenní úkony tak vznikl film odhalující tragikomičnost osudu umělce v karanténě, jehož tvorba postrádá bez živého publika smysl.„Vtip neexistuje bez publika.“

Čeští homosexuálové a lesby se o svoje práva zasazovali už za první republiky. V roce 1961 tak došlo ke zrušení trestnosti homosexuality. Nicméně téma zůstalo i po této, v evropském kontextu progresivní zákonné úpravě, v šedé zóně, nemluvilo se o něm. Jeden ze čtyř dílů cyklu, natočeného pro iVysílání ČT.

V 50. letech se českoslovenští sexuologové rozhodli zkoumat jev, jehož význam a smysl vědě unikal – ženský orgasmus. Jeden ze čtyř dílů cyklu, natočeného pro iVysílání ČT.

Madridská residence Josete Massa je první domov důchodců na světě, určený pro seniory z řad LGTBIQ+ komunity. Javier Codesal zde natáčel mezi lety 2019 a 2020, v době, kdy budova procházela rekonstrukcí. Umisťuje obyvatele domova mezi sutiny téměř jako živé sochy do galerie. Jejich těla se, stejně jako jejich duše, vymykají heteronormativní představě o kráse. Jako novodobí apoštolové pronáší útržky biblických textů a citují Pasoliniho a Jarmana. Náboženské texty, které jim plynou ze rtů, se netýkají ani tak víry, jako kulturní tradice. Položily základ po staletí děděným kanonickým příběhům, které redukují představitele a představitelky sexuálních menšin na soubor stereotypů.„Žena stvořená z Adamova žebra dává translidem mytický význam. Tento mýtus nás vede k přesvědčení, že fyzická realita translidí vyjadřuje původní rysy naší proměnlivé tělesnosti.“

Mladá autorka se vydává do Argentiny, aby hledala ztracené střípky ze svého životního příběhu. Autobiografická rekonstrukce rodinné historie pomocí archivních fotografií a osobního vyprávění dokládá, jakým způsobem světové dějiny ovlivnily letní zamilování, vzniky nových rodin i tragická odloučení. „Paříž mě naplňuje radostí. Ale stejně odjíždím do Buenos Aires.“

Mnohovrstevnatý snímek na jedné straně funguje jako autobiografický portrét nebinárního člověka, zároveň však přibližuje široké spektrum obtíží i radostí, kterými prochází trans a nebinární lidé v Česku. Osobní je v tomto filmu politické, a proto se v kaleidoskopu situací objevují intimní rozhovory s maminkou u smažení řízků, záběry na krojované slavnosti Jízdy králů na Slovácku, povídání o svých coming outech u ohně i vážná témata diskriminační české legislativy týkající se trans osob. Civilní charakter snímku přitom umocňují autentické rozhovory a záběry z ruční kamery provázející životy protagonistů*ek. „Šak si moja."

Mezi peřinami, ve kterých se mladý pár od rána do večera povaluje, se dlouho ukrývaly bobtnající problémy. Někdy je samotná láska málo, i když opar zamilovanosti tvrdí opak. Intimní a nebulvární vhled do postele milenců, kteří už nemohou utíkat dál od nevyhnutelné pravdy.„Nevíme, jestli naše vzájemná láska převáží naši negativní dynamiku.“

Hortence byla ve svém životě čtyřikrát těhotná a na svět přivedla sedm dětí. O všechny se bedlivě stará, čtyři z nich jsou ale dřevěné sošky. Dvojčata mají totiž podle učení voodoo – které v Beninu patří mezi oficiálně uznávaná náboženství – zvláštní mystickou moc, která jim dodává téměř božský status. „Dvojčata jsou převtělením bohů na Zemi. Přicházejí na svět s nevysvětlitelnou mystickou mocí.“

Nejseverněji položené město na světě Longyearbyen je nejlidnatějším sídlem norského souostroví Špicberky. Česká sociální antropoložka se zde pokouší najít nový domov se svou rodinou, zatímco pracuje na výzkumu společenských proměn v tamější komunitě. Ztráta pracovních míst v těžebním průmyslu i komplikované vztahy mezi norskými rodáky, cizími přistěhovalci a turisty přispívají k proměně nálad ve městě, zatímco okolní zasněžená pohoří tají a laviny ohrožují každodenní existenci místních obyvatel. Portrét mikrokosmu ledového městečka je přitom syrovým obrazem současného globalizovaného světa. „V tom kouzlu je skrytý taky to riziko. Protože kdyby si každej řekl, že by sem chtěl jet a užít si čistoty a prostoru, tak už tady ani čistota ani prostor nebude.“  

Film začíná vzpomínkami Travise Wilkersona na dětství, jehož podobu formovala studená válka a matčina posedlost atomovou bombou. Život v permanentním strachu z jaderného holocaustu mu způsoboval noční můry. Po vítězství Donalda Trumpa se vrátily. Ve snaze pochopit kořeny svých neuróz se autor vydává na terapeutický roadtrip po Spojených státech. Doprovází jej jeho dcery a manželka, spolutvůrkyně dokumentu. Navštěvují nukleární sila i místa spjatá s vyhlazováním domorodého obyvatelstva. Rodinný výlet se stává podkladem pro pronikavou kritiku národní ideologie založené na destrukci a vyvolávání paniky.„Tento film je příběhem naší země – přestože nám osobně nikdy nepatřila –, naší rodiny, ale také násilí páchaného na domorodém obyvatelstvu, bez něhož bychom ji dnes neobývali.“ — Erin Wilkerson---Zdroj citátu: https://www.melodieundrhythmus.com/mr-2-2022/strahlende-zukunft/

Štefan Pongo odešel z Česka do Británie, aby spolu s rodinou unikl rasovým stereotypům a diskriminaci. Aby měl normální život. A také ho má, tedy až do chvíle, než se rozhodne na internetu reagovat na rasistické řeči českého prezidenta Miloše Zemana. Dráha osudu řidiče kamionu tak nabere úplně jiný směr. Citlivě pojatý osobnostní i rodinný portrét, film-argument, který proti zjednodušujícím, šovinistickým hodnocením staví plnokrevný obraz, v němž jsou rasové otázky více problémem k řešení než žitou skutečností. Je to vyprávění o cestě tam a zpátky napříč státy, přesvědčeními i naším svědomím.„Vrtalo mi hlavou, jak se žije Romům, kteří emigrovali do Velké Británie, tak jsem se tam vydal a našel kamioňáka Štefana Ponga a jeho báječnou velkou rodinu.“---Zdroj citátu: http://www.romea.cz/cz/kultura/premiera-dokumentarniho-filmu-pongo-calling-probehne-v-patek-na-mezinarodnim-filmovem-festivalu-docfest-v-sheffieldu  

Studující učitel Ondřej, právnička Denisa a policista Petr jsou Romové, jimž se v Británii otevřel svět plný příležitostí, které by v Česku a na Slovensku hledali jen těžko. Mnohovrstevnatý, místy velmi intimní dokument, který obsahuje řadu scén natočených mobilními telefony samotných protagonistů*ek, vykresluje každodenní starosti i malá vítězství tří postav, které reprezentují vzdělanou a ambiciózní, a přesto stále zranitelnou komunitu Evropanů*ek, a pomáhají chopit se nabízených možností i ostatním. Kromě otázek o vykořeněnosti a hledání vlastní identity po Brexitu se humanismem protkaný snímek ptá i na to, jak jejich osudy ovlivnila epidemie covidu.„Tento film se během posledních čtyř let výrazně posunul. Pandemie nás přiměla využít nový koncept natáčení prostřednictvím iPhonů, jimiž jsme zachycovali životní osudy našich protagonistů z intimní blízkosti, což nám poskytlo možnost zkoumat fungování komunity zevnitř. Volba natáčecích postupů byla navržena tak, aby umožnila lidem zvyknout si na přítomnost kamery, a tento materiál se tak velmi rychle stal jádrem snímku, přičemž záznamy pořízené štábem poskytovaly flashbacky do doby před nástupem pandemie.“---Zdroj citátu: https://www.cinelinkindustrydays.com/2021-docu-talents-from-the-east/one-more-question

Neutuchající monolog svébytného regionálního malíře Jiřího Bakaly se tematicky rozpíná od přisprostlých odsudků politických poměrů přes jemnocitné vzpomínání na okamžiky osobního štěstí až po existenciální úvahy nad smyslem bytí. To všechno navíc zvládá se štětcem v jedné ruce a lahví vodky v té druhé.„Ale já vím, že by to člověk neměl dělat. Ale mně se líbí, jak to hoří. Chcu si zachovat nějakou svobodu.“

Kompilace scén z filmů klasického Hollywoodu, v nichž se muž dotýká loktu ženy, přisuzuje opakovanému zobrazení gesta hlubší význam. Nehledě na to, zda muž pomáhá ženě do vlaku, nebo zda jde o zjevný projev násilí, nabývá gesto na zlověstnosti a poukazuje na sexistický podtext prostupující kinematografií klasického Hollywoodu.„Jednou z věcí, které se učíme ve filmech režírovaných muži, je, co je to ‚vysněná žena‘. To, co se učíme ve filmech režírovaných ženami, je, co jsou skutečné ženy.“ (Jane Campion)---Zdroj citátu: https://www.inspiringquotes.us/author/7660-jane-campion

Abdi prožil dětství v Mogadišu během občanské války. Teď navrhuje a vyrábí nábytek v Nizozemsku. Dříve byl opakovaně svědkem násilí a válečných zločinů. Sám po emigraci porušil zákon a skončil ve vězení. Jeho sousedem je shodou okolností filmař Douwe Dijkstra. Společně se rozhodli rekonstruovat a zároveň lépe prozkoumat Abdiho mládí a dospívání plné traumatizujících incidentů. Vedle ne vždy spolehlivých vzpomínek jim k tomu slouží Dijkstrovo studio na speciální efekty se zeleným plátnem a množstvím miniatur. Film je současně životopisem i podnětnou dekonstrukcí snahy o uchopení něčí minulosti.„Pracuji velmi investigativním postupem zahrnujícím hledání informací a pokusy. Ale zjišťuji, že tento přístup, jako bych točil film o filmu, nikdy není o technické stránce věci. Pro mě je to vždy o tom ukázat svůj pohled filmaře nebo jak se stavím k danému tématu, postavě nebo předmětu.“ — Douwe Dijkstra---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/locarno-ff-neighbour-abdi-by-douwe-dijkstra/

Po ukončení výuky v semináři se absolvent v ortodoxní církvi stává knězem, jen když se ožení nebo stane řeholníkem. Vitalij a Łukasz tento moment oddalují, bydlí ve sdíleném bytě, kde se obklopeni knihami věnují svým zálibám – filozofickým disputacím a nácviku sborového zpěvu. Citlivě komponovaný dokument tematizuje nekonformní přátelství vzniklé uvnitř konformní instituce. Na jedné straně stojí tlaky vyvolávané očekáváními svázanými se společenskou funkcí, na druhé individualistický prožitek radosti z pouhé existence v mezičase, zvláště když nachází oporu v rodině a mezi blízkými lidmi.„Ukáže se vazba mezi hlavními hrdiny silnější než jejich náboženské cítění?“---Zdroj citátu: https://www.krakowfilmfestival.pl/en/online-cinema/film/3547-light-years/

Film je portrétem kameramana Tomáše Šťastného, po němž režisér zdědil jméno i povolání. Šťastný kombinuje archivní rodinné a osobní videozáznamy a hranou dramatizaci, která je intimním náhledem do jeho vzpomínek a snahou o pochopení svého otce.„Já se s tebou neloučím tímhle filmem, protože vím, že tě budu furt objevovat.“ — Tomáš Šťastný ml.

Tři skupiny dospívajících kamarádek z Québecu procházejí obdobím velkých změn. Proces objevování vlastního těla a identity zaznamenávají chytrými telefony a sdílejí s vrstevníky*icemi z jiných koutů sesíťovaného světa. Kvůli silné potřebě vnějšího potvrzení své životy proměňují v pásmo vyretušovaných fotek a videí. Filmová kamera ale zachycuje i pocity prázdna a samoty a projevy hluboké vnitřní nejistoty, které pro Periscope, TikTok nebo Instagram nejsou tak atraktivní. Intimní portrét adolescence je natočen s pochopením pro prožívání a sebeprezentaci generace vyrůstající na pomezí skutečného a virtuálního světa.„Je jednodušší mluvit s telefonem než s ostatními lidmi.“

Okres Tchaj-nan leží na jihozápadním pobřeží Tchaj-wanu. Místní obyvatelé žijí skromným životním stylem a věnují se pěstování rýže a rybolovu. Autor snímku zde po dobu dvanácti let žil, sbíral záběry nádherné pobřežní krajiny a zaznamenával životní osudy jejích obyvatel. V tomto časosběrném dokumentu se tak vyjevuje proměna přírody i městského osídlení vlivem lidské činnosti a zároveň stálost tradice a lidské sounáležitosti. Statické záběry na mořské vlny a rozhlehlá rýžová pole budí dojem oživlých fotografií a vytváří tak kontemplativní film o pocitu bezčasí v rurální komunitě jihovýchodní Asie.„V roce 2021, když jsem byl zaneprázdněn závěrečnou fází postprodukce, můj otec náhle zemřel. Myslel jsem, že nejlepší dárek, který jsem mu mohl dát, je toto dílo plné mořské soli a silného větru, které se velmi podobalo našemu životu a osudu.“---Zdroj citátu: prohlášení režiséra, Taiwan Docs. https://docs.tfai.org.tw/en/film/6738

Meditativní symfonie o městu a smrti. Režisér snímku se vrací do míst, kde před osmnácti lety natočil film o sebevraždě. Nyní v přeplněných ulicích Teheránu i v jeho zanedbaných zákoutích s oprýskanými zdmi pátrá po důvodech, které přivedly tři sestry k rozhodnutí společně ukončit své životy. „Jejich životy byly shrnuty v několika větách; všechny věty jsou v minulém čase, není v nich budoucnost ani přítomnost.“

Moje vlasy nejsou vyzvání ke konverzaci. Moje vlasy nechtějí, aby se jich někdo dotýkal. Moje vlasy si neříkají o komplimenty. Moje vlasy prostě jenom jsou a ty s tím nic neuděláš. Stejně jako se mnou. Stylizovaná a klaustrofobická artikulace hranic těla a osobního prostoru. „Máš krásné vlasy.“