vztahy

V rozlehlých pláních Kyrgyzstánu pěstují muži skupinový sport s dlouhou tradicí. Cílem hry buzkaši je obrat soupeřící družiny jezdců o trofej v podobě mrtvého kozla a udržet se přitom celou dobu na koňském hřbetě. Do tohoto drsného maskulinního světa vstupuje žena Atirkül s podnikavým duchem a smyslem pro humor. Snímek sleduje všední dny svéhlavé milovnice koní Atirkül, jejíž ambicí je vybudovat vlastní tým hry buzkaši z místních mladých mužů a zachovat tak dědictví svého rodného kraje. Etnografický pohled se přitom střídá s ryze osobním a postupně vyjevuje možnosti překonávání genderových rolí.„Říkají, že to není pro ženy! To mě znejisťuje. Ale nesejde na tom, prostě následuji své srdce.“

Zmrazení vajíček dnes ženám umožňuje oddálit tikání biologických hodin. V České republice máme již téměř padesát center, kde se tyto zákroky provádějí. Navíc po vlně pandemie se počet žen, které podstoupily tento zákrok, zpětinásobil. Aktuálně se tedy jedná o nepřehlédnutelný demografický jev, který se významně podílí na vývoji populačního přírůstku. Dlouhodobě ale statistiky příliš optimismu nevzbuzují.

Shiv se již před osmi lety přestěhoval se svou ženou i mladým synem z Nepálu za lepším životem do Polska. Nyní se ve Varšavě živí rozvážením jídla a po nocích jako taxikář. Syn v pubertě přitom chodí za školu, manželka sedí nešťastná doma. Časosběrný portrét sleduje jejich zdánlivě obyčejný život i mezilidské konflikty. Neporozumění, staré křivdy i odlišné hodnoty vedou k rozkladu rodinné pohody a bolestivým odloučením. Snímek citlivě zobrazuje problémy, s nimiž se imigranti a imigrantky v Evropě potýkají, a zároveň zaměřuje pozornost na jejich individuální životní osudy, sny a naděje. „Nemůžeš odejít ze školy, aby ses stal YouTuberem. Takhle to nefunguje.“

Byli jsme si nejbližší, teď si budeme cizí, loučí se Věra a Vladimír s prohranými roky manželství, završeného rozvodovým řízením. Dámské boty, pánská aktovka a fotografie s malým synem a detaily osobních fetišů se v propasti jednací síně proměňují v odcizení fragmenty lidských tváří, těl a vzpomínek.

Starý mládenec Jiří Menzel si v instruktážním filmu o tom, jak nebýt sám, hledá partnerku. Sociálně futuristická sonda do duší nezadaných s nedostatkem příležitostí k seznámení ukazuje, že nová doba nabízí nové možnosti. Třeba švýcarský počítač na hledání partnera či partnerky snů.

„Myslela jsem si, že to půjde snáz,“ připouští režisérka Marta Kovářová v půlce filmu. Formou živého deníku v něm zachytila boj svého otce za klimatickou spravedlnost. Jiří Svoboda z Ústavu fyziky materiálů Akademie věd přišel s geniálně jednoduchým nápadem, jak snížit emise skleníkových plynů. Navrhuje globální zpoplatnění uhlíku. Brněnský vědec za doprovodu dceřiny kamery a písní navštěvuje lokální protestní setkání i světové ekologické summity. Nakažlivé odhodlání obou protagonistů ale naráží na liknavost politiků a političek a nepružnost mocenských struktur. Svobodu přesto neopouští humor a víra, že určité věci má smysl dělat zkrátka proto, že jsou správné.„Chtěla jsem filmem prověřit, proč by to na světě nemohlo fungovat tak, jak si táta v kuchyni představuje.“ — Marta Kovářová.Citát z časopisu dok.revue.

Bouřlivá letní noc. Úder blesku do vody. Začíná řetězová reakce. Režisér Emilien Dubuc využívá barvitého líčení, evokativních zvukových efektů a mikroskopických záběrů biochemických experimentů, aby nám v detailu vysvětlil, jak vzniká život na Zemi. Jeho vyprávění se ale postupně stává méně vědeckým a více osobním.

Dokumentární adaptace románu známého vlámského spisovatele Louise Paula Boona je pojata jako mnohohlas skládající se z voiceoverů tří postav obývajících jeden společný byt. Muž, žena a jejich o mnoho let mladší služebná na střídačku vyslovují svým vnitřním hlasem úvahy o životě vlastním i těch druhých.„Poetika románové předlohy získává novou sílu, protože tento velmi originální přístup oživuje literaturu, zatímco zdánlivá nahodilost překrývajících se textů a opakujících se motivů vytváří velmi zvláštní a nečekaný filmový zážitek.“Zdroj citátu: Diagonale

Matčina smrt režisérku filmu zasáhla velmi silně. Byla ještě dítě, vzpomínky s postupujícím časem blednou a do nich vstupují domácí videa, která nejdůležitější žena v jejím životě natáčela v extenzivním množství. Dokumentární film s poetickou dikcí autorčina podmanivého hlasu zaznamenává její cestu z arabských písků až do ledové Antarktidy, kde se účastnila populárně-vědecké výpravy. Právě kontrast dvou světů, dvou naprosto odlišných míst iniciuje její tázání se po titulních místech duše. Kde zůstávají naše vzpomínky? Kam doopravdy domovsky náležíme? A kde zanecháváme ty, co nás už opustili? „Jsem první katarskou ženou v historii, která se vydala na Antarktidu, takže tato cesta je duchovní a zkoumá otázky tradice, životního prostředí a větší otázky ztráty.“ Zdroj citátu: Khaleejesque

Divadelní režisér Jan Kačena se v roce 2019 otrávil inhalováním výparů a nenávratně se mu poškodil mozek. Zatímco mu jeho partnerka natáčí film jako vyznání lásky, on leží ve stavu v bezvědomí. Ve snímku režisérka sleduje okamžiky každodenního života tří blízkých osob: českého rappera Tylera Durdena, malíře Tadeáše Pochmana a filmové režisérky Heleny Papírníkové. Naturalistickým způsobem přitom zachycuje drogovou závislost, sebedestruktivní sklony i rodinné problémy, které jsou předmětem intimních, často nepříjemných rozhovorů. Vytváří se tak deníková sonda do osudů umělecké bohémy pozdního kapitalismu. „Jestli třeba nejseš jenom rozmazlenej fracek, co si na toho anarchistu jenom trochu hraje.“

Autobiografický snímek stojící na pomezí reality a fikce zkoumá rozmanité podoby víry a duchovnosti. Režisérka Irene Dorigotti provází filmem oblečená ve skautském stejnokroji – jako připomínce svého rodinného dědictví – a cestuje po rodné Itálii i odlehlých končinách, kde se setkává s duchovními vůdci i obyčejnými lidmi. Tato setkání pro ni znamenají rozhodující momenty na její duchovní cestě a za poznáním toho, jakou roli může hrát náboženství v životě současného člověka. Poetické obrazy krajiny, snové pasáže a fragmenty osobní historie společně s jímavou hudbou vytváří silnou výpověď o podstatě lidství.„Většinu svého dětství jsem strávila chozením po lese společně s ostatními dětmi, zatímco jsem hledala Boha v padajících hvězdách – Boha, který dokáže odpovědět na velké otázky malého života.“ (Zdroj)

Nomádství dnes už není jen projevem tradičního způsobu života ani svobodnou volbou mladých lidí, ale pro řadu seniorů v USA je vnucenou nutností. Dům na čtyřech kolech pro ně zůstává jedinou ekonomicky dostupnou variantou. V časosběrném dokumentu sledujeme osudy tří žen na dlouhé cestě po Spojených státech, ve kterou se proměnil jejich život. Jak se vyrovnávají s radikální změnou? A co na jejich rozhodnutí říkají blízcí a přátelé? I na tyto otázky dostáváme odpovědi ve filmu, který životní filozofii znouzectnosti ukotvuje v širších politických a společenských souvislostech. „Tyto tři lehkomyslné ženy, z nichž každá utíká před částí své minulosti, křižují silnice v naději, že znovu vybudují své životy.“ Zdroj citátu: Grizzly Films

Mike a Jeanne spolu bydlí, tráví volný čas, mají sex, prostě dělají vše, co obvykle partneři dělávají. Akorát že na začátku jejich vztahu nebyly vzájemné sympatie, následované postupným sbližováním, ale právní kontrakt. V něm jsou jako smluvní závazky vypsány některé z povinností a práv obvykle doprovázejících soužití dvou lidí. Sociální experiment, do kterého oba s odlišnými očekáváními vstoupili, je hlavním tématem filmu, který ohledává konfliktnost emocí a rozumu v síti mezilidských vztahů. A snaží se zodpovědět otázku: Dá se naplánovat láska stejně jako projekt se stanoveným cílem? „Tím, že se Jeanne chová jako součást obyčejného páru, snaží se zapadnout do heteronormativního světa, aby ukázala jeho absurditu.“ Zdroj citátu: Leon Blog

Ikonografie zahradních kolonií, do které spadají i ploty, se před námi rozprostírá v obrazově-zvukové studii jednoho českého fenoménu. Všechny ty houpačky, chatky, rezivějící branky a chodníky z betonových panelů prorůstaných plevelem jsou pomníkem lidských pokusů o zkrocení přírody v rozumných mezích.

Rumunský senior Constantin Reliu nemá žádné doklady, práva ani nárok na důchod. Pětadvacet let pracoval v Turecku. Poté byl ze země deportován. Po návratu do vlasti zjistil, že je považován za mrtvého. Systém odmítá formálně uznat, že stále žije. Ale zatím mu nedošly síly na boj s byrokratickým aparátem. Dokumentaristka Ilinca Calugareanu se suchým humorem zaznamenává jeho osamělou a strastiplnou snahu získat zpět ztracenou identitu. Příběh, připomínající absurdní výchozí situací snímky rumunské nové vlny, je ale temnější a spletitější, než se zpočátku zdá. A autorka se do něj stále více zaplétá. „Třiašedesátiletý muž, který byl v roce 2016 prohlášen za mrtvého, je pro stát neviditelný.“

Pachatelé sexuálních útoků bývají vykreslováni jako monstra. Signe Rosenlund-Hauglid k nim oproti tomu přistupuje s empatií a snahou pochopit, co je k činu vedlo. V jejím dokumentu sledujeme trojici mužů ve věku 20 až 27 let, kteří se po večírku dopustili znásilnění. Čeká je obvinění, soudní proces, vynesení rozsudku a nakonec propuštění. Během toho Morten, Benjamin a Kasper v otevřených rozhovorech mluví o krizi identity, společenském stigmatu i sebevražedných myšlenkách. Tváří v tvář režisérce, která se sama stala obětí napadení, jim zároveň dochází, jak zničující může být zásah do něčí tělesné integrity. „Ztotožnit se s pojmem ‚znásilnitel‘ je vskutku nemožné.“

Dánská umělkyně Pia Rönicke již několik let zkoumá skandinávské lesy jako proměnlivý historický a fenomenologický prostor. Inspiraci čerpá z konceptů ekoložky Suzanne Simard, podle které lesní ekosystém představuje arénu, kde se střetávají lidské i nelidské formy života. Stejně jako podzemní mycelium, ani tento polyfonní film není uspořádán hierarchicky, ale síťově. Kromě lidí spjatých s lesem a půdou nechává vyprávět samotné stromy. Jejich nelineárně prezentovaný příběh začíná na konci doby ledové a pokračuje až do současnosti, kdy člověk dřevo vyrval z jeho přirozeného prostředí a redukoval jej na průmyslovou komoditu. „Les je dynamický. Vznikají mýtiny a rostou nové stromy. Les se neustále proměňuje, stejně jako buňky v našem těle nejsou stejné jako loni.“ – Pia Rönicke Zdroj citátu: BLOOMDo češtiny je tlumočena první projekce filmu.

Dokumentární film o nejrůznějších podobách touhy po dokonalosti. Režisérka Eva Tomanová ukazuje na příbězích čtyř hrdinů motivace, které vedou člověka k mnohdy nereálným aspiracím, a zkoumá, proč a za jakou cenu je touží naplnit. Zamýšlí se nad tím, nakolik je proces k dosažení ideálu zrádný a jak snadné je na cestě k dokonalosti zabloudit.

Snímek zobrazuje očistný rituál za přítomnosti dvou bot a čtyř holek, které vědí, že pomsta je pro lidi zdravá.

Emmina matka si svůj idol našla nejprve v Arnoldu Schwarzeneggerovi. Pak ho vystřídal Russell Crowe a domácí kolekce DVD se rozrostla o všechny hercovy tituly. V matčině světě se přitom nevyskytuje žádný skutečný muž. Žije pro svou dceru a vystačí si s několika nejbližšími kamarádkami, se kterými pořádá frivolní domácí večírky. Zjevný rozpor mezi projevem sexuálního pudu a jeho naplňováním vede režisérku k tázání se po věcech, které zůstaly nevysloveny, a přitom definují jejich společné soužití. A v hluboké introspekci i k bolestivému poznání, že matčina traumata si možná ponese dále i ona sama. „Vidím, že budu pokračovat ve zkoumání hranic uměleckého a dokumentárního filmu. Nechat zaznívat svůj hlas v dnešní společnosti jako filmařka, která je náhodou queer a žena.“ Zdroj citátu: Film Freeway

Taxikář a jeho pasažér projíždějí kubánskými vesničkami a hovoří spolu o cestování, zlomených srdcích a lidském osudu. Jeden mluví anglicky, druhý španělsky, ale přesto najdou vzájemnou důvěru a porozumění. Pasažér, filipínský filmař, sděluje taxikáři šokující důvod, proč se nachází na Kubě, a žádá jej o spolupráci při svém pátrání. Zdánlivě dokumentární prolog otevírá cestu do posledních dní bývalého generála filipínského diktátora ukrývajícího se na banánové plantáži. Historie kolonialismu a politické diktatury se vyjevuje na horoucím kubánském slunci ve snímku stojícím na pomezí reality a fikce. „Je to strhující antiklimatický příběh, který se odehrává v naprostém klidu a v hrůze tak absolutní, že je zaměnitelná s každodenním životem; je mu imanentní, a proto definitivní, všudypřítomná, absolutní jako vzduch.“ — Antonio Enrique Gonzáles Rojas, Rialta Magazine Zdroj citátu: Rialta Magazine

Jakub a Martin uctívají svá těla. Jsou pro ně zdrojem obživy. Žijí totiž napůl v Brně, napůl v online rozhraní platformy OnlyFans, kde plní fantazie svých sledujících. Od vystavování bicepsů, které si zajišťují pravidelnými návštěvami posilovny, po pissing a napodobování prasete. K hovorům o práci přistupují stejně jako ke svým tělům – bez zábran. „Podívejte se na ty svaly. Já a Martin se před tebou předvádíme.“

Covidová pandemie rozdělila mnohé rodiny také v Rumunsku. Jedna z nich se různým omezením navzdory snaží i během pohřbívání zůstat v kontaktu jak s tradicemi, tak s příbuznými v zahraničí. Jejím členům a členkám při tom kromě moderních technologií pomáhá také černý humor.

Čím vším se dá překonat 550 km? Šplouchání oceánu, telefonní signál a kuchyňské rituály jako bilingvní příběh o hledání milostného jazyka.

Zamilovaná mladá žena se vydává na nebezpečnou cestu za mužem, s nímž se seznámila přes internet a o němž toho příliš mnoho neví. Její tvrdohlavost zajde tak daleko, že jí je režisérka nucena v jejím záměru zabránit. Snímek tak otevírá otázky o autorské zodpovědnosti za sledované subjekty při natáčení dokumentárních filmů. „Bingru se seznámila s Cai Jinlongem, mužem z Kuang-tungu, na internetovém blogu.“

Silný východní vítr přináší sníh, déšť a také vzpomínky na otce. Toho zpřítomňuje pouze pár předmětů, novinové výstřižky a deníkové zápisky. Maia by jej ale chtěla poznat lépe, poskládat z fragmentů celistvý portrét. Opouští proto Argentinu, krajinu svého domova, a cestuje na Západní břeh Jordánu, odkud nepřítomný rodič pochází. Zprvu ale nachází jen další ruiny, pozůstatky domů zničených izraelskými okupanty. Stejně zvolna, jako se vlní klidné moře, mění se autorčina pouť ke kořenům v setkání s celým národem, který byl připraven o domov. Sdílený prožitek ztráty jí pomáhá zaplnit prázdné místo ve svém nitru. „Když se ti stala ta nehoda, máma nechala v deníku osm prázdných stránek. Je tam mezera od 19. září do 27. září 1986.“