mládí

Nevysvětlitelná epidemie chronické únavy, malátnosti a ochromení končetin paralyzuje životy desítek norských teenagerek. Dvojice specialistů z univerzitní nemocnice v Tromsø nabízí nezvyklou léčbu. Zkušený pediatr Hans Petter Fundingsrud a dětská psychiatrička Elin Drivenes nabourávají dominantní trend instantní medikace. Nabízí dívkám vysvobození ze zajetí společenských očekávání a tenat sociálních sítí v podobě holistického přístupu, upřímného zájmu a důvěry. Cesty k uzdravení jsou podloženy záběry kontemplativní norské krajiny i hledáním vlastní duševní rovnováhy lékařů v psychicky náročné klinické praxi. „Nestačí těmto mladým lidem říct: vyšetřili jsme vás a nic jsme nenašli. To zní stejně jako tvrdit: nemáte žádné bolesti. Je potřeba říct: vyšetřili jsme vás, nenašli jsme nic, co je možné operovat nebo léčit, ale chápeme, že máte bolesti, a budeme se jimi zabývat.“ — Hans Petter Fundingsrud

Louise je mladá žena s bohatou představivostí, která své deníky zaplňuje fragmenty myšlenek. Když jeden ze zápisníků objeví mladík jménem Thomas, stává se součástí jejího přízračného světa. Společně se ocitají v temném lese, do něhož jen skrze úzké trhliny proniká světlo a smích. Prostor formovaný vzpomínkami i nevědomými silami je pro mladé milence útočištěm i portálem do jiné reality. Isabel Pagliai ve svém dokumentárním snu prozkoumává křehký vnitřní vesmír hrdinky zpracovávající nejniternější strachy a tužby. Realita a iluze, fantazie a emoce se slévají do jedné hypnotické kompozice. „Měla jsem silnou touhu spojit dvě věci, které se mohou jevit jako protichůdné: to, co se děje v daném okamžiku, a to, co patří do říše tajemna, do světa snů.“ — Isabel Pagliai

Naladit se na vodu a nechat se táhnout ke středu Země a možná i ke středu sebe sama se pokouší česká freediverka, národní rekordmanka a dcera akvabely a potápěče Jindřiška Zajacová. Rozjímavý portrét o přitažlivosti konejšivě modrého absolutna osahává fyzické hranice lidského těla a hledá způsob, jak proplouvat suchozemským světem nad hladinou. „S každým výdechem splýváš víc a víc s vodou, až nerozeznáš hranice. Jsi všude a nikde.“

Sergej Loznica nás v dalším ze svých portrétů ukrajinské každodennosti v časech ruské okupace bere na exkurzi do kyjevského Národního přírodovědného muzea, které patří k těm největším na světě. Společně se školní třídou zde mezi dvojicí leteckých poplachů absolvujeme přednášku o paleontologii. Učitel zaníceně vypráví o dinosaurech a ježatých rybách a děti mu zvídavě a s pobavením naslouchají. Spolu s nimi jsme živým výkladem na chvíli přeneseni do světa vzdáleného miliony let, ve kterém sice oblohou nekřižovaly ruské rakety, ale v lecčem byl podobně nemilosrdný jako současná válečná realita.

Film řízený chaotickou energií pražských ulic je tvořen několika bezprostředními anketními sondami. Společně podávají obraz celospolečenské apatie i hodnotového světa současné české mládeže. Tu kromě samotné autorky zastupují více i méně střízliví mladí lidé svěřující se kameře bez ostychu se svými postoji ke klimatické krizi, feminismu nebo válce na Ukrajině. Mluví ale také o smyslu života, tajemství dobrého sexu nebo lásce, jejíž hledání (a nenacházení) představuje jedno z ústředních témat filmu. „Jsme moc málo času na tomhle světě, abychom byli plní nenávisti.“

Šestnáctiletý mladík během léta započíná své studium na střední škole. Jelikož se ale nachází v Číně, všemu předchází povinný vojenský výcvik. Mezi drilem a vyřváváním ideologických hesel se v tomto temně lyrickém dokumentu postupně ztrácí léto i přesvědčení mladého muže o smyslu jeho momentálního jednání. „Během minulého léta jsem přemýšlel o odchodu a rozloučení a o svých pocitech osamělosti.“ — Yupeng He

Klaustrofobní nácvik války jako ubíjející rutina, která je ale zároveň neustále prostoupena hrozivým napětím. Takhle vypadá pohled na tréninkové soustředění na bojové lodi NATO Louise-Marie v podání dokumentu Připravit se!. Observační snímek sleduje posádku nových i zkušených námořníků a také několika námořnic, jak procházejí sérií simulací nepřátelských útoků, ale také přednášek, večerů v posilovnách nebo nezávazných hovorů při večeři. Všechno je jenom jako, ale z mnoha poznámek velících důstojníků jasně vyplývá, že by stejná situace mohla velmi brzy nastat i doopravdy. Film nemá ústřední figuru, ale zaměřuje se na několik osobností, které nezkoumá příliš jako individuality – zajímá se spíš o to, jak zapadají do celkové dynamiky týmu. Snímek koncentrovaný do časoprostoru jediného válečného stroje jako by mezi řádky ukazoval, že přes všechen armádní dril se na skutečnou válku tak docela připravit nedá – a tohle vědomí je v gestech a chování jednotky neustále přítomné. „Vidím tu hodně tváří, které znám. Ale vidím i přinejmenším stejně tváří, které neznám. Tváří mladých lidí. Mnoho zkušeností a málo zkušeností dává dohromady tak akorát zkušeností, abyste zvládli úkol, před nímž teď stojíte.“

Jedno z deseti dětí ve Spojených státech amerických žije pod hranicí chudoby. Patří k nim i dvanáctiletý Mikel, který s rodiči Jasonem a Tonyou žije v jednopokojovém bytě levného motelu. Jeho příběh je výjimečný tím, že se do prostředí extrémní chudoby a závislosti na alkoholu narodil a jiný život nezná, přestože po něm touží. Empatický rodinný portrét bez předsudků a s neobvyklým pochopením pro situaci postav vypráví o lásce a bolesti, bezvýchodnosti a naději a poukazuje na chybu v systému, který vyřazuje nízkopříjmové domácnosti z běžného realitního trhu a vytváří sociálně podmíněné generační trauma.„Je to komentář k USA jako instituci a společnosti, kde jsou lidé ‚shromažďováni‘ pouze proto, že musí existovat vedle sebe, ne nutně spolu.“ — Monica StrømdahlZdroj citátu: International Documentary Association.