mládí

Animovaný dokument vytvořený pomocí loutek z novinových výstřižků pojednává o čtyřčlenné kurdsko-íránské rodině, která v roce 2020 zahynula při potopení migrantské lodi v Lamanšském průlivu. Na té se v době tragédie nacházelo o deset lidí více, než byla schopna pojmout. Jednou z obětí byla i devítiletá Anita, z jejíž perspektivy příběh sledujeme. Změnil však její osud striktní zákony omezující bezpečné přechody hranic? A kolik obětí si ještě vyžádají? „Osoba, která touží opustit místo, kde žije, je nešťastná osoba.“ — Milan Kundera

Q&A s Hansem Blixem (EN jazyk)Bývalý šéf zbrojního inspektorátu Rady bezpečnosti OSN, švédský diplomat Hans Blix, v současnosti prožívá poklidný důchod, avšak teroristické útoky 11. září 2001 otřásly i jeho životem a kariérou. Po zmiňované tragédii mu totiž bylo svěřeno hledání zbraní hromadného ničení v Iráku a s tím i úloha domnělého mírotvorce, jenž mohl ovlivnit budoucí osud této země. Aniž by byla existence zbraní jakkoli prokázána, posloužila o rok a půl později jako záminka k invazi amerických jednotek do Iráku. Greta Stocklassa se ve svém dokumentu ptá, kde začíná a končí hranice diplomacie, lidské empatie či osobní zodpovědnosti za politická rozhodnutí, jež mají dopad na světové dějiny. „Svět se postupně stal nepřátelským. Je to jen tím, jak člověk dospívá? Proč se nám nedaří žít v míru?“ — Greta Stocklassa

Dětské prádlo na šňůře, vymyšlená maminka a postýlky pro šedesát pět chlapců a děvčat uvíznutých v čase dotváří citlivý portrét o obyvatelích a obyvatelkách dětského domova. Sonda do křehkého světa čekajících doplňuje Táborského sociálně laděné celovečerní snímky Útěk do větru a Zázračný hlavolam.

Postarší vietnamský pár už mnoho let provozuje stánek s čerstvou pomerančovou šťávou. Žijí a pracují na pražské tržnici Sapa. Observační dokument o práci a stesku po domově nabízí unikátní skicu každodennosti na místě, které bývá označováno za srdce vietnamské komunity v Česku. „Někdy člověk náhle zemře kvůli ironii.“

Starý mládenec Jiří Menzel si v instruktážním filmu o tom, jak nebýt sám, hledá partnerku. Sociálně futuristická sonda do duší nezadaných s nedostatkem příležitostí k seznámení ukazuje, že nová doba nabízí nové možnosti. Třeba švýcarský počítač na hledání partnera či partnerky snů.

Dokumentární adaptace románu známého vlámského spisovatele Louise Paula Boona je pojata jako mnohohlas skládající se z voiceoverů tří postav obývajících jeden společný byt. Muž, žena a jejich o mnoho let mladší služebná na střídačku vyslovují svým vnitřním hlasem úvahy o životě vlastním i těch druhých.„Poetika románové předlohy získává novou sílu, protože tento velmi originální přístup oživuje literaturu, zatímco zdánlivá nahodilost překrývajících se textů a opakujících se motivů vytváří velmi zvláštní a nečekaný filmový zážitek.“Zdroj citátu: Diagonale

Divadelní režisér Jan Kačena se v roce 2019 otrávil inhalováním výparů a nenávratně se mu poškodil mozek. Zatímco mu jeho partnerka natáčí film jako vyznání lásky, on leží ve stavu v bezvědomí. Ve snímku režisérka sleduje okamžiky každodenního života tří blízkých osob: českého rappera Tylera Durdena, malíře Tadeáše Pochmana a filmové režisérky Heleny Papírníkové. Naturalistickým způsobem přitom zachycuje drogovou závislost, sebedestruktivní sklony i rodinné problémy, které jsou předmětem intimních, často nepříjemných rozhovorů. Vytváří se tak deníková sonda do osudů umělecké bohémy pozdního kapitalismu. „Jestli třeba nejseš jenom rozmazlenej fracek, co si na toho anarchistu jenom trochu hraje.“

Autobiografický snímek stojící na pomezí reality a fikce zkoumá rozmanité podoby víry a duchovnosti. Režisérka Irene Dorigotti provází filmem oblečená ve skautském stejnokroji – jako připomínce svého rodinného dědictví – a cestuje po rodné Itálii i odlehlých končinách, kde se setkává s duchovními vůdci i obyčejnými lidmi. Tato setkání pro ni znamenají rozhodující momenty na její duchovní cestě a za poznáním toho, jakou roli může hrát náboženství v životě současného člověka. Poetické obrazy krajiny, snové pasáže a fragmenty osobní historie společně s jímavou hudbou vytváří silnou výpověď o podstatě lidství.„Většinu svého dětství jsem strávila chozením po lese společně s ostatními dětmi, zatímco jsem hledala Boha v padajících hvězdách – Boha, který dokáže odpovědět na velké otázky malého života.“ (Zdroj)

Mike a Jeanne spolu bydlí, tráví volný čas, mají sex, prostě dělají vše, co obvykle partneři dělávají. Akorát že na začátku jejich vztahu nebyly vzájemné sympatie, následované postupným sbližováním, ale právní kontrakt. V něm jsou jako smluvní závazky vypsány některé z povinností a práv obvykle doprovázejících soužití dvou lidí. Sociální experiment, do kterého oba s odlišnými očekáváními vstoupili, je hlavním tématem filmu, který ohledává konfliktnost emocí a rozumu v síti mezilidských vztahů. A snaží se zodpovědět otázku: Dá se naplánovat láska stejně jako projekt se stanoveným cílem? „Tím, že se Jeanne chová jako součást obyčejného páru, snaží se zapadnout do heteronormativního světa, aby ukázala jeho absurditu.“ Zdroj citátu: Leon Blog

Elsova dcera nechce žít. Dříve veselé dítě začaly od třinácti let přemáhat sebevražedné sklony. A to v takové míře, že musí trávit většinu času pod lékařským dozorem. Jako jediné řešení svého zoufalého stavu vidí eutanázii. Chce opustit život, a bohužel i svou matku, která může všemu jen nečinně přihlížet. „Témata mateřství, motivy vztahu matky a dítěte, jsou inspirovány vztahem k mé vlastní matce a mým vlastním možným vztahem k mateřství.“ Zdroj citátu: We Are Moving Stories

Mužům stále patří privilegovaná pozice. Přesto do mediálního prostoru čím dál víc proniká pojem „krize mužství“, dochází k rozvolňování rolí a růstu nejistoty, co dnes vlastně znamená být mužem. Danou otázku si klade i režisér Jan Hušek. Do třinácti let se počůrával, čímž si vysloužil nelichotivou přezdívku z názvu filmu. Ve svém otevřeném videodeníku zachycuje fyzickou a duchovní transformaci při cestě od kluka k muži. Vrací se do lesů i ke kořenům dětských traumat. Kameru při tom otáčí jak na sebe, tak na různé učitele nebo svého otce. Možná znakem dospělosti nakonec není přepjatá mužskost, ale přijetí vnitřního pochcánka.„Utekl jsem v noci z domu a při chůzi lesem jsem pochopil, že stát se mužem je už jenom na mně samotném.“

Snímek zobrazuje očistný rituál za přítomnosti dvou bot a čtyř holek, které vědí, že pomsta je pro lidi zdravá.

Emmina matka si svůj idol našla nejprve v Arnoldu Schwarzeneggerovi. Pak ho vystřídal Russell Crowe a domácí kolekce DVD se rozrostla o všechny hercovy tituly. V matčině světě se přitom nevyskytuje žádný skutečný muž. Žije pro svou dceru a vystačí si s několika nejbližšími kamarádkami, se kterými pořádá frivolní domácí večírky. Zjevný rozpor mezi projevem sexuálního pudu a jeho naplňováním vede režisérku k tázání se po věcech, které zůstaly nevysloveny, a přitom definují jejich společné soužití. A v hluboké introspekci i k bolestivému poznání, že matčina traumata si možná ponese dále i ona sama. „Vidím, že budu pokračovat ve zkoumání hranic uměleckého a dokumentárního filmu. Nechat zaznívat svůj hlas v dnešní společnosti jako filmařka, která je náhodou queer a žena.“ Zdroj citátu: Film Freeway

Dětská představivost, naivní hravost a okouzlený pohled na svět stojí ve středu tohoto poetického snímku. Dětští protagonisté a protagonistky vypráví o svých snech, představách a zážitcích, zatímco se dotýkají metafyzických otázek těla a duše, života a smrti. Čarovnost prostupuje každým záběrem této pestrobarevné koláže. „Já nemám žádnýho imaginárního kamaráda, protože jsem realistka.“

Tři protagonistky představují svůj osobní vztah k nitrožilnímu užívání drog a do jejich intimních zpovědí se propisuje strach, nejistota, ale i láska ke stavu opojení. Ambientní hudba v pozadí a barvité struktury množící se přes záběry na každodenní realitu uživatelek drog při tom vytvářejí až snový svět. „Sice nebudu po celou noc cítit plný účinek, ale pomůže mi to na chvíli zapomenout.“

Lékařská profese vyžaduje nejen detailní znalost diagnostických a léčebných postupů, ale také osobnostní kvality, či komunikační dovednosti. Lze je naučit? Observační snímek Jindřicha Andrše zachycuje nové způsoby výuky na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Sledujeme mediky a medičky, kteří se ocitají v náročných simulovaných i reálných situacích – poprvé v roli lékaře. „Musím říct, že je to styl výuky, se kterým jsme se doposud neměli šanci setkat, a ten vlastní prožitek je naprosto nenahraditelný. Ty emoce jsou reálný a člověk se u toho vůbec necítí dobře.“

Zamilovaná mladá žena se vydává na nebezpečnou cestu za mužem, s nímž se seznámila přes internet a o němž toho příliš mnoho neví. Její tvrdohlavost zajde tak daleko, že jí je režisérka nucena v jejím záměru zabránit. Snímek tak otevírá otázky o autorské zodpovědnosti za sledované subjekty při natáčení dokumentárních filmů. „Bingru se seznámila s Cai Jinlongem, mužem z Kuang-tungu, na internetovém blogu.“