historie

Když se režisérka a etnoložka Hana Nováková setkala s losem, změnilo jí to život. A nebyla první. Prastarým totemovým zvířetem, jedním z největších savců severní polokoule, jsou již po staletí fascinováni lidé napříč kontinenty a kulturami. Zatímco dříve si jej chtěli podmanit, dnes mu spíš naslouchají. Režisérčina filmová odysea je výsledkem několikaletého pátrání po losím tajemství. Vede z českých lesů přes ruskou domestikační stanici až na území původních obyvatel Kanady. Koláž příběhů, vyprávěných z osobní, spirituální i vědecké perspektivy, ukazuje losa jako průvodce mezi světy, symbol rovnováhy a obnovy a možnou odpověď na otázku, jak můžeme uzdravit náš vztah k přírodě.„Natáčení živočichů napříč planetou je věc neobyčejně výpravná – a to tím spíš, jde-li člověku o ‚procesový film‘, tedy o rozehrané pozorování dějů, u nichž často tak úplně nevíme, jak skončí, byť je jisté, že jejich rozbuškou bylo právě natáčení.“ — Hana NovákováZdroj citátu: Dok.revue

Režisérka Allegra Stodolsky se rozhodla pokračovat v práci své babičky a vyprávět příběh jejich příbuzné Lisy Fittko. Film, který reflektuje důležitost hodnot, za něž se tehdy bojovalo – a které jsou dnes v Evropě znovu ohroženy. V Berlíně 30. let se Fittko již v mládí politicky angažovala a připojila se k levicovému mládežnickému odboji, který bojoval proti vzestupu nacismu. Pomocí archivních záběrů, rekonstrukcí a hlasu samotné Lisy Fittko tento dokument vypráví příběh odvahy mladé ženy, která pochopila, že svoboda není samozřejmostí, a rozhodla se vzdorovat, místo aby mlčela tváří v tvář útlaku.„Žena, která dospěla v době vzestupu fašistického režimu a rozhodla se zůstat bdělá i tváří v tvář strachu.“

Severochorvatské přístavní město Fiume zažilo po první světové válce jedno z nejbizarnějších vojenských tažení v dějinách. Trvalo šestnáct měsíců a vedl ho italský básník Gabriele D'Annunzio, který v září roku 1919 se třemi sty vojáky obsadil dnešní Rijeku. Založil zde vlastní stát a vládl v něm, dokud se proti němu nepostavila armáda jeho rodné Itálie. Básník-diktátor, u kterého se inspiroval Benito Mussolini, zvěčnil období své vlády na deseti tisících dobových fotografií. Rodák z Rijeky Igor Brezinović je podvratně oživuje a v propletenci historických faktů a nadsázky, v proluce mezi historií a současností, objevuje kořeny fašismu. „D'Annunzio přistupoval k obsazení Fiume se stejným romantismem jako ke svému psaní, dokonce zašel tak daleko, že nechal sebe a své muže obsesivně natáčet a fotografovat, aby vytvořil propagandistický ideál.“ — Igor Brezinović

Během 80. let byly v New Yorku stovky opuštěných domů, které jejich majitelé nedokázali udržovat. Převzali je squatteři, kteří v nich vlastníma rukama budovali domovy, ale i utopickou komunitu založenou na antikapitalistických principech. Archivní záběry a výpovědi mapují jejich příběh až po nucené vystěhování v 90. letech. „Jak přežít bez nájmu: Kniha o tom, jak si vzít zpět domovy, které vám vzala vláda a korporace.“

Film, jehož natáčení trvalo pět let a který vznikl na základě návštěvy předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu v roce 2020, mapuje současnou geopolitickou situaci tohoto ostrovního státu a hledá nejen historické, ale hlavně současné paralely mezi postavením Tchaj-wanu vůči Číně a postavením Ruska vůči menším zemím, včetně Ukrajiny, pobaltských států a dokonce i České republiky. Tlak Číny na Tchaj-wan se zesiluje a ostrovní stát je stále více ohrožen. Udrží si svou svobodu a nezávislost v dnešním složitém světě, kde konflikty narůstají a s možnou pomocí demokratického světa se situace stává stále komplikovanější? Po projekci proběhne debata s Milošem Vystrčilem, sinologem Davidem Gardášem a tchajwanským spisovatelem Kevinem Chenem. Debata nabídne pohled přímo zevnitř mise na to, co znamenala pro českou diplomacii, vztahy s Tchaj-wanem i pozici Česka v mezinárodním prostoru. Jaké jsou její politické, ekonomické i kulturní důsledky – a co z ní zůstává živé dodnes?

České komponistce Vítězslavě Kaprálové bylo 22 let, když v roce 1937 odjela studovat hudbu do Paříže. O tři roky později kvůli nemoci umírá. Dokument pojatý jako dialog napříč časem a generacemi se vydává po jejích stopách. Krátké, ale intenzivní období skladatelčina života rekonstruuje pomocí archivních záběrů a dopisů plných bezprostředních dojmů, které mladá umělkyně sdílela se svou rodinou v Československu. Její odkaz paralelně ožívá díky nové generaci dirigentek, jako je Bianca Maretti, která s orchestrem nacvičuje některé skladby své předchůdkyně. Portrét Kaprálové se tak stává poctou všem ženám, které se vzdor jazykovým bariérám, předsudkům i svému původu dokázaly prosadit v prostředí klasické hudby. „V Paříži se chystají na válku. Čekáme napjatě, co řekne dnes Hitler. Myslíme, že to bude směrodatné pro celý vývoj situace.“ — citace z filmu

Když britští kolonizátoři v Malajsii poprvé vysadili kaučukovník, otevřeli cestu k budoucnosti místního hospodářství i ekonomické a kulturní porobě obyvatelstva. Za zpěvu lidové písně se v tomto poetickém dokumentu probouzí starý muž a započíná svůj tanec navzdory odlesněným horizontům současnosti. „Zajímá mě kontrast mezi texturami v hudbě a tempem ve filmu, přičemž syntézu zvuku, hudby, textu a vyprávění převádím do symfonické oblohy plné hvězd v bezmračné temné noci – do všezahrnujícího prostoru, který je upřímný, komplexní a má léčivou sílu.“ — Wey Yinn Teo

Kakadu Koki byl oblíbeným papouškem jugoslávského diktátora Josipa Broze Tita. Umí mluvit, a to dost nevybíravým slovníkem. Co je ale ještě neuvěřitelnější, stále žije! Jako zvířecí kuriozitu ho ukazují turistům a turistkám navštěvujícím Brijunské ostrovy, místo bývalé luxusní Titovy rezidence. Právě Kokiho výpovědi a průpovídky, které režisér zaznamenával po čtyři roky, tvoří základ zvukové stopy filmu. Do komického kontrastu jsou vkládány neznámé nebo méně známé obrazové materiály, na kterých se Koki s Titem setkávají s hodnostáři a celebritami zašlých časů – Chruščovem, Ceaușescem nebo Sophií Loren. „Celý život mě fascinují příběhy vyprávěné z pohledu zvířat.“ — Quenton Miller

Dokufikce natočená ve spolupráci s kečuánskou komunitou z náhorní plošiny Altiplano přináší svědectví o tajných sterilizacích žen prováděných americkými zdravotníky v rámci Mírových sborů v Bolívii. Ve strohém vyprávění o bezmoci, neústupnosti a žalu se kamera vpíjí do tváří místních lidí i do vysokohorské krajiny. Zvuková stopa, vytvořená uskupením Teatro Collasuyo, skládá z hluků prostředí, vzlyků a tradičních nástrojů syrovou kompozici. Název odkazuje k posvátnému andskému ptáku, jenž se stává metaforou oběti i odporu původních obyvatel vůči kolonialismu a násilí. „[Krev kondora] je zuřivý, lyrický a nekompromisní film, který však není didaktický. Namísto tradiční distribuční strategie cestovali Sanjinés a jeho tým po Altiplanu a malých vesnicích západní Bolívie s projektorem, reproduktory a generátorem a promítali film na bílé plátno. Sanjinés odhaduje, že film vidělo 250 000 Bolivijců, a protesty v hlavním městě inspirované kritickým zobrazením intervence USA ve filmu vedly v roce 1971 k vyhoštění Mírových sborů z Bolívie.“ — Lucia Ahrensdorf, Notebook Primer: The Grupo Ukamau Zdroj citátu: Mubi Notebook

Rumunský komunistický režim si prostřednictvím tajné služby Securitate vybudoval obludný systém špehování a vzájemného sledování vlastních občanů a občanek. Stylizovaný dokument, imitující optiku tajných kamer, ve třech krátkých rozhovorech rozkrývá, jak děsivých rozměrů může potřeba všeprostupující kontroly nabývat. „Film je pro ni médium s určitou vlastností, která implikuje zásadně konkrétní vztah k času.“ — webová stránka Lévany Schützové

Asllan se po desetiletích v exilu vrací se svou dcerou do rodné kosovské vesnice, aby spolu s místními obyvateli znovu oživili svět jeho dětství, který zničila válka. Prostřednictvím inscenovaných vzpomínek, rozhovorů s pamětníky a intenzivní spolupráce s komunitou se snaží dopátrat pravdy o minulosti a pochopit, jak utvářela přítomnost. Proces rekonstrukce vzpomínek odhaluje napětí mezi idealizovanou minulostí a realitou poznamenanou ztrátou, traumatem a vykořeněním. Osel přítomný v příběhu funguje jako metafora trpělivosti, kontinuity a paměti, zároveň je však zcela reálným, symptomatickým zvířetem pro vesnický život a každodenní rytmus komunity. Intimní dialog mezi otcem a dcerou se proměňuje v širší reflexi kolektivní paměti, identity a vztahu člověka k domovu, přičemž film ukazuje sílu komunity ve společném hledání smyslu a porozumění. Dílo propojuje prvky dokumentární rekonstrukce, performativního gesta a poetického realismu, čímž vytváří vrstevnatou výpověď o vztahu mezi minulostí a přítomností. „Všechno bylo tak intenzivně tady a teď. Každý byl tak plný života.“

Na pozadí rodného města a převratných historických událostí hledá režisér odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku: Co je má úplně první vzpomínka? Audiovizuální topografie paměti se s ubíhajícím filmem mění v labyrint, kde za každým rohem může číhat trauma a zklamání, a přesto si jím procházíme. „Režisér, který se chce vrátit do nejzajímavějšího období svého dětství, bloudí ulicemi města, kde se narodil a vyrostl, aby našel stopy těchto let. Cesta ho zavede na místo jeho první vzpomínky.“

Dokumentární pátrání po osudu dvou amazonských domorodců zavlečených na počátku 20. století do evropské civilizace se mění v senzorický cestopis krajinou archivních i současných záběrů. Obrazy starého a nového světa se kupí přes sebe, naráží jeden do druhého nebo pomalu plynou kolem jako Amazonka. Na letmé okamžiky, na fotografiích, v deníkových zápiscích, se Aredomi a Omarino vyhoupnou na hladinu historie, než zase zmizí, možná už natrvalo. Ostudná historie nelidského zacházení s příslušníky domorodých kmenů je bolestnou kapitolou také v příběhu režisérčiny rodiny. I proto se vydává na tuto cestu. „Nechtěla jsem tuto historii napravovat, protože si nemyslím, že je možné něco napravit, ale myslím si, že je možné ji transformovat.“ — Tatiana Fuentes Sadowski

Lotyšský dokumentarista Juris Podnieks (1950–1992) si získal celosvětovou pozornost svou neutuchající potřebou „být u toho“, ale také schopností zachytit unikátní okamžiky tepající přítomnosti. Naléhavý dokumentární portrét pomocí osobních deníků, fotografií i filmových záznamů předestírá fascinující životní pouť filmaře, který svou posedlost reflektuje, ale zároveň ji nezvládá usměrnit. Potřeba zachytit „smrt monstra“, rozpad Sovětského svazu a boj Lotyšů za svobodu se stala osudným jemu i jeho dlouholetým kolegům. Nevyjasněné okolnosti smrti ukazují velikost nedokončeného díla přední osobnosti evropského dokumentu. „Na Západě to vnímají jako film. Nechápou, že v této ‚perestrojce‘ se rozhoduje o lidských osudech. A to způsobuje obrovskou bolest. Dokonce tomu někdy říkáme probuzení, ale nikdo se ve skutečnosti probudit nechce.“ — Juris Podnieks, 1987

Sang se celý život potýká se stigmatizující nálepkou „dítě prachu“. Tak jsou nazýváni nechtění potomci vietnamských žen a amerických vojáků. Během války ve Vietnamu se jich narodily desítky tisíc. Velká část své otce nikdy nepoznala. Sang po něm ani padesát let od konce konfliktu nepřestává pátrat. Doufá, že se mu s pomocí testu DNA konečně podaří zjistit, kam patří. Aby ale našel svou novou rodinu, musí opustit tu stávající. Stejně jako kdysi jeho otec. Emočně náročnou cestu za sebepoznáním a přijetím přesto zvládá se stoickým klidem. Stejnou vyrovnaností se vyznačuje nevtíravá kamera Mikaela Lypinského a jemně melancholický soundtrack argentinského skladatele Joaquína Garcíi. „Otcovství ve Vietnamu je tvým společenským postavením. Když se ti stane něco zlého, tvůj otec je tvým pojištěním na celý život… nemít otce znamená, že nemáš společenský význam.“ — Weronika Mliczewska

Anni Albers byla prominentní členkou meziválečného uměleckého hnutí Bauhaus v Německu. Po nástupu Hitlera k moci rodnou zemi opustila a své práci se s neutuchající vášní věnovala v USA. Tkaní textilních vzorů pro ni bylo více než estetickou činností, ve splétání nití spatřovala hmatatelnou projekci samotného přediva skutečnosti. „Umění je něco, co vám umožňuje dýchat jiným druhem štěstí.“ — Dedar

Kamera několikrát prochází prázdným bytem. Zdá se rozlehlý, nevyužitý, zanedbaný. Režisérka se v autobiografickém filmu vrací na místa, kde žila její rodina před nuceným útěkem ze země. S přeměnou v autoritativní teokracii po roce 1979 se z Íránu stalo zřízení utlačující řadu skupin obyvatelstva – v první řadě ženy, ale i zastánce liberálních hodnot a sekularizace. Jako by se takřka ze dne na den stala z blízkovýchodní země jiná společnost. Tuto neviditelnou hranici mezi starým a novým světem překračujeme ve filmu několikrát a spolu s jeho autorkou se snažíme chytit úběžník na horizontu minulosti i budoucnosti. „Moje dílo se zabývá prací paměti, je pokusem vytvořit místo pro další příspěvky a výzvou ke společné reflexi a účasti na archivaci.“ — Bani Khoshnoudi

 V roce 1967 došlo k rozsáhlým archeologickým vykopávkám poblíž koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, při nichž se podařilo odhalit přes 16 000 objektů, které patřily deportovaným osobám. Vykopávky se staly námětem čtrnáctiminutového dokumentárního filmu, který přímo na místě natočil režisér Andrzej Brzozowski. Po stopách tohoto snímku a celé události se pak vydala Ania Szczepańska se svým filmem Vykopané, na němž pracovala 14 let. Její autorský dokument sleduje autorčino pátrání po okolnostech vzniku filmu i po tom, jaký význam měly samotné vykopávky. Dějiny polských krátkometrážních dokumentárních snímků, často promítaných v kinech jako předfilmy, se prolínají s dějinami archivářství týkajícími se historie koncentračních táborů v Polsku. Režisérka zároveň natáčí sebe sama i svůj štáb při rozpravách o obecnějších tématech souvisejících s vnímáním nedávné historie a jejího otisku v současnosti zmítané mnoha novými válečnými konflikty.  „Když jsem se svým pátráním začínala, netušila jsem, že mě tento čtrnáctiminutový film bude zaměstnávat celých čtrnáct let, že změní můj pohled na Polsko, že mě změní jako člověka, tečka.“ 

Mladí muži v Gruzii devadesátých let minulého století v důsledku války hromadně umírali na infarkt. Zůstala po nich generace bez otců, do níž patří i Elene. Autobiografický portrét nahlíží do temné komory, v níž autorka vyvolává fotografie a filmy, které jí po otci zůstaly, propůjčuje jim vlastní narativ, a nalézá tak i sama sebe. „Mezi zemí a říší mrtvých se temná komora stává jedinou dimenzí, kde se mohou protnout cesty otce a dcery.“