historie

Frankistický režim ve Španělsku si v průběhu čtyřiceti let vyžádal desetitisíce mrtvých a zmizelých. Zlověstná topografie teroru spočívá ve stovkách masových hrobů, kde končila těla zmizelých, zbavená vlastní identity a osudu. Kolosálním mementem pohnuté doby je zlověstný monument stvořený z ostatků tisíců anonymních identit, který nese pouze dvě jména – Francisca Franca a José Antonia Prima de Rivery. Tvůrci filmu navštěvují společně s archeology kontroverzní památník Údolí padlých (Valle de los Caídos) a pokouší se pomocí nových forenzních metod odhalit alespoň zlomek příběhů a identit, které se skrývají v lesích, polích a jeskyních.„Násilné zmizení probíhá ve třech fázích. Nejprve dojde k únosu. Poté k vraždě. To, co však tento zločin skutečně charakterizuje, je násilí páchané na důkazech: všechny stopy jsou zahlazeny, těla ukryta a svědci umlčeni.“

Po druhé světové válce bylo do Baltského a Severního moře potopeno přibližně 1,6 milionu tun nevybuchlé vojenské munice. O desítky let později se tato válečná zátěž stala součástí mořského ekosystému a ohrožuje ryby, pobřežní ekonomiku i nové stavební projekty. Film sleduje vědce, rybáře i obyvatele pobřeží, kteří se s jejími následky denně potkávají a pokoušejí se hledat řešení problému, jehož skutečný rozsah zůstává skrytý pod hladinou. Od drobných organismů postupně přechází k rozsáhlým oblastem zasaženého moře a lidským aktivitám, které jsou s nimi nevyhnutelně propojené. Výrazný ekologický apel přitom nevytváří prostřednictvím katastrofických obrazů, ale pomalým, meditativním pozorováním krajiny nad i pod hladinou. Moře se stává tichým svědkem lidského jednání i prostoru, do něhož se dějiny fyzicky propsaly. Snímek tak připomíná, že následky válečných rozhodnutí nekončí s válkou, ale mohou po generace proměňovat přírodu i život lidí, kteří ji obývají.„Plavete v neznámých vodách nebo třeba jen v temném rybníce a máte ten nepříjemný pocit, jako by vás každou chvíli měl někdo chytit za nohu.“ — Agnė Dovydaitytė, Alexander BelinskiZdroj citátu: EAVE. 

Bolestivé je už jen to, když musíte opustit místo svého původu, jako se to stalo Alimu Al Azharimu v roce 1948 při vysídlování palestinských obcí v důsledku vzniku Státu Izrael. Ještě trýznivější může být skutečnost, když už se není kam vracet, protože taková lidská osada zanikla. V exploračním dokumentu se Ali ve společnosti režiséra a kameramana po desetiletích vypraví na cestu zpět do prostoru bývalé vesnice Saffuriya, kde sice už nežijí lidé, ale jinak tu bují bohatý život. Ali umí pojmenovat biologický druh každé rostliny, každého stromu a keře. Všech se jich dotýká, ochutnává je. Jsou to jeho staří známí. „Zatímco někteří lidé se vidí jako moucha na zdi, já se vidím jako moucha v polévce!“ — Avi MograbiZdroj citátu: Cineaste

Experimentální dokument se zabývá tématem tělesnosti a erotickou imaginací. Vzpomíná přitom na nejslavnější kurtizánu korejské historie Myeong Wol, která je dodnes ceněná také jako významná básnířka. První část filmu je pojatá jako evokativní filmová esej, která pomocí obrazových montáží a úsečných komentářů sleduje status kurtizán v tradiční společnosti na jazykových metaforách s broskvemi a parazity. Druhá část nás pak má převést do erotického snění. Jde o sestřih 79 explicitních filmů na téma tělesnosti, které jsou převedené do negativů a prezentované ve formě němého filmu. „Pornografické reklamy, studie lidského těla, thesaurus korejských krásek. Metafora, komprese a vyříznutí. Broskev jako metafora ženských genitálií. Příčina smrti při pohlavním styku. Utrpení ženských genitálií. Mýtus a uchovávání ženských genitálií. Pověst o Myeong Wol. Rituál vyvolávání duchů zasvěcený ženským genitáliím. Proměna hmoty.“

Na setkání občanů Salaše nad historickými kronikami se otevírá otázka, co je důležité ze současnosti zapsat a zachovat pro budoucí generace. Názory se liší, kronika ovšem vždy nevybíravě vytvoří jen jeden obraz a odkaz obce. Film tak kromě životů jednotlivců sleduje i životy vznikající mezi nimi.

Labe. Páteřní řeka Evropy, korigovaná a spoutaná jezy, přehradami, hrázemi. Řeka, sloužící jako zdroj vody, dopravní kanál i přirozená hranice zemí a regionů. Hypnotická audiovizuální esej nás ponoří do historie budování koridorů řeky i jezů, v mlčenlivých obrazech ukazuje industriální symfonii vodních děl a staveb industriálního věku, stejně jako prvek vody coby nespoutaný živel. Pouť od pramene řeky v Krkonoších až do estuária ústícího v Severním moři představuje přirozenou cestu v koloběhu vody i výpravu do fascinujících hlubin soužití člověka a řeky, bez které by nebyl život představitelný.„Labe je filmovým průzkumem, který proniká hluboko pod povrch viditelné skutečnosti a odhaluje stopy lidské činnosti. Dokumentarista Timo Großpietsch tímto snímkem uzavírá svou trilogii Město, Krajina, Řeka.“Zdroj citátu.

První vesmírná stanice NASA se jmenovala Skylab a během 24 týdnů se na ní v letech 1973 a 1974 vystřídaly tři posádky. Členové té poslední z nich se zapsali do dějin mimo jiné jako první astronauti vůbec, kteří vstoupili do stávky. S ohledem na citlivou povahu zdrojových materiálů sledujeme dokumentární rekonstrukci, ve které vystupují herci v improvizovaných kulisách a strukturu vyprávění udávají inscenované repliky komunikace mezi Skylabem a vesmírným střediskem. O to víc ale vyniká tísnivá atmosféra pracovních podmínek, kdy jsou zástupci náročné profese úmyslně tlačeni za hranu svých možností.„Žít pro mě neznamená jen přežívat. Žít znamená žít svůj život.“ — Graeme ArnfieldZdroj citátu: Business Doc Europe

Šedesát let po Velké říjnové socialistické revoluci se sovětský jaderný ledoborec vydal za severní polární kruh, za účelem oslav památného historického okamžiku. Dokumentární fikce čerpající z populárně-vědeckého snímku K vershine planety (Na vrchol planety, 1978) Galiny Čubakovové vede pomyslný dialog s tvůrcem tohoto nového filmu, chyceným mezi koncepty minulosti a budoucnosti. „Komunismus vždy působil a dodnes působí strašidelně. Nejenže skončil, k tomu ještě ani nikdy neexistoval, byl to jen přízrak.“

Světlo znamená vědění a pokrok, tma nevědomost a nebezpečí. Co když ale tento zdánlivě samozřejmý protiklad obrátíme? Světlo a tma ve snímku nejsou pouze metaforickými principy, ale přímými fyzikálními jevy, jejichž vztah se proměňuje spolu se společností. S postupujícím kapitalismem přibývá světelného smogu, ubývá míst, odkud lze pozorovat hvězdy, a umělé světlo zasahuje do přírodních cyklů – co se stane s krajinou, ze které postupně mizí světlušky? Tma naopak poskytuje útočiště těm, kteří se potřebují skrýt. Ve vizuálně podmanivé kontemplativní eseji se tak setkávají příběhy vězňů prchajících roku 1938 z pevnosti Ezkaba, portugalských migrantů a migrantek z poloviny 20. století i lidí, kteří dnes překračují řeku Bidasoa. Film jednotlivé vrstvy nevysvětluje ani neskládá do lineárního vyprávění. Z obrazů noční krajiny, písní, textů, vzpomínek a archivních fotografií vytváří mozaiku místa, v níž světlo znamená pokrok i kontrolu a temnota nejistotu i možnost bezpečně zmizet.„Volně už létají pouze ptáci a bankovky.“

Šepot z dálky začíná nepřítomností: chybějícími historickými a obrazovými záznamy ženských protestů z 8. března 1979 v Íránu. Tři umělkyně různých generací, žijící v různých zemích, pátrají prostřednictvím fotografií, nahrávek, svědectví a archivních fragmentů po tom, co se dochovalo a co zmizelo. Archiv se stává zdrojem i prostorem pro kladení otázek. Krátký dokument Iranian Women’s Liberation Movement: Year Zero (1979) nabízí jednu z mála dochovaných vizuálních stop protestů, zatímco osobní svědectví vnášejí jiné podoby paměti. Film neusiluje o úplnou rekonstrukci dějin, ale zůstává u těchto fragmentů a ptá se, jak archiv utváří to, co si lze pamatovat, co lze spatřit a co lze chápat jako historii. „Film Šepot z dálky není jen aktem uchovávání paměti, ale také výzvou k novému promýšlení budoucnosti utvářené kolektivní odvahou.“Zdroj citátu

Káhira se v tomto filmu stává prostorem, v němž se osobní vzpomínky setkávají s historickou pamětí a dějiny se propisují přímo do podoby města. Režisérka prochází jejími ulicemi a prostřednictvím volných asociací propojuje minulost Egypta s vlastním životním příběhem poznamenaným stěhováním v důsledku politických událostí i nahodilými vzpomínkami na předchozí návštěvy země. Na své cestě potkává obyvatele města: muže, který krmí toulavé psy, nebo ženu provozující útulek pro více než sto koček. Zvířata jsou výraznými aktéry filmu i neodmyslitelnou součástí Káhiry, její každodennosti, historie a náboženství. Lyrické výjevy se mísí s nepřikrášlenými záběry z ulic a archivními materiály, poetický voice-over s výpověďmi místních. Vzniká tak asociativní mozaika, v níž se hranice mezi osobní zkušeností a dějinami neustále rozostřuje. Závěrečná návštěva školky pro osiřelé děti z Gazy vrací snímek naléhavě do současnosti a propojuje aktuální politickou situaci s historickými událostmi, jejichž stopy režisérka během svého putování hledá.„Svůj domov nacházím v srdci Káhiry. Tady se ztrácím, a když se bezcílně procházím, cítím se svobodná.“

Sun Ra, jedinečný vizionář hudebního afrofuturismu, vzbuzuje po své smrti zájem celé řady současných filmařů. Tento snímek zachycuje jeho mládí v Birminghamu ve státě Alabama. Sám Ra tvrdil, že pochází z planety Saturn, nicméně v Birminghamu vytvořil základy svého mystického myšlení a hudby, když ve svém městě viděl neuvěřitelný svět plný znamení. Film The Magic City je portrétem mladého excentrického umělce stejně jako samotného rasově segregovaného městského vesmíru, který byl zároveň politický i magický, všední i fantastický, znepokojující i fascinující.

Kodaňská čtvrť Tingbjerg vznikla jako ambiciózní sociální experiment. Urbanista a vizionář Steen Eiler Rasmussen se pokusil naplnit sen o propojení různých sociálních skupin v přívětivém prostředí malých bytovek obklopených zelení. Do konce 20. století se tento experiment proměnil v noční můru doprovázenou výbuchy etnického násilí, policejní represe i politické demagogie. V roce 2018 přichází starosta Kodaně s novým experimentem: umístit do veřejné zástavby vybrané rodiny v nových bytech s výhodnou odkupní cenou. Prvotní idealismus po čtyřech letech vyprchá a mladé rodiny bilancují, co jim účast v experimentu dala a vzala. Je ghetto privilegovaných v jiném ghettu řešením vleklých problémů?„Ptáte-li se, zda Tingbjerg dopadl podle mých představ, říkám ano. Vcelku a na povrchu to vypadá jako moje původní vize.“ – „Je něco, co se pod tímto povrchem nezdařilo?“ – „Ano, obyvatelstvu se v něm nedaří tak, jak jsem předpokládal.“ — Steen Eiler Rasmussen 

V režisérčině rodné vesnici na Sicílii je už po staletí zvykem pořádat v létě procesí věnované mučednici svaté Lucii. Jedna místní dívka je vždy zvolena, aby ztvárnila světici, která byla v době římského pronásledování křesťanů mnohokrát týrána různými mužskými autoritami. Autorka tu natočila sérii rozhovorů se ženami, které Lucii během let ztvárňovaly, a doplnila je o dobové amatérské záznamy procesí. Ukazuje tak nejen jak se proměňuje vnímání osobnosti světice z pohledu zástupkyň různých generací, ale zároveň předkládá historii sicilských žen jako takových, jimž je dokument také dedikován.

Pochybnosti o vlastní minulosti a rozpad dosavadních jistot přivádějí ukrajinskou režisérku Katerynu Ruzhynu k revizi starých amatérských videí. Při rekapitulování svého dětství v Záporoží objevuje stopy ruského kulturního vlivu a podrobuje vlastní paměť procesu dekolonizace. Retrospektivní rovinu doplňují necenzurované rozhovory z její pražské emigrace. S kamarádkami z Ukrajiny a Ruska si klade otázku, zda lze zachovat přátelství, když jsou vaše rodné země ve válce. Sebereflexivní esej o hledání rovnováhy mezi osobním a politickým dává prostor zranitelnosti, hněvu i formálnímu experimentu. „Život je o tom pochopit, co změnit můžeme, co změnit nemůžeme, a umět mezi tím rozlišit.”

Hluboko v arktickém permafrostu je schovaná kolektivní paměť lidstva. Světová paměťová banka leží na Špicberkách, tři sta metrů pod povrchem v opuštěném uhelném dole. Niterná i hypnotická audiovizuální esej se zamýšlí nad pokusem člověka vzdorovat vlastní pomíjivosti. Uprostřed monumentální, mrazivě pusté i melancholicky nekonečné ledové krajiny čekají materiální i digitální záznamy o existenci lidstva na to, až je někdo za tisíc let objeví. Ale to už tu možná nebudeme. Snímek je součástí projektu, který zahrnuje i webovou aplikaci a představuje krajinu jako archiv či intermediální mapu textů, obrazů, vědomostí a myšlenek. „Arktida v sobě uchovává archetypy, skrze něž lze porozumět příběhu proměny v planetárním měřítku.“