historie

Zpěvačka Eva Pilarová, textař Jan Schneider a hudební skladatel Bohuslav Ondráček v magickém prostoru mezi tichem a zvukem hledají správnou melodii, slovo, tón. Intimita jejich tvůrčího procesu připomíná alchymii, při které se z not, textu a nahrávací aparatury rodí hořce houpavá milostná píseň To se stává.

Druhé největší norské město není jen tak obyčejným sídlem s komplexem méněcennosti a velkými ambicemi. Z jedné strany obklopeno mořem a z druhé horami, v mírném odtržení od vnějšího světa, si Bergen žije svůj osobitý příběh. Kinematografická pocta městu a jeho lidem je pojata jako série mikropříběhů vyprávěných na pozadí filmových obrazů pořizovaných více než sto let. Dozvídáme se z nich, co vtisklo Bergenu jeho modernistickou architektonickou tvář, proč je stále vstřícný k nově příchozím, a především na čem se zakládá nezahubitelná hrdost obyvatel na své věčným deštěm bičované město. „Déšť, humor, vášeň, hádky, katastrofy, komplexy, večírky an extravagance – to jsou některé z ingrediencí tohoto vyznání lásky Bergenu.“ Zdroj citátu: VERDENSTEATRET

Q&A s Hansem Blixem (EN jazyk)Bývalý šéf zbrojního inspektorátu Rady bezpečnosti OSN, švédský diplomat Hans Blix, v současnosti prožívá poklidný důchod, avšak teroristické útoky 11. září 2001 otřásly i jeho životem a kariérou. Po zmiňované tragédii mu totiž bylo svěřeno hledání zbraní hromadného ničení v Iráku a s tím i úloha domnělého mírotvorce, jenž mohl ovlivnit budoucí osud této země. Aniž by byla existence zbraní jakkoli prokázána, posloužila o rok a půl později jako záminka k invazi amerických jednotek do Iráku. Greta Stocklassa se ve svém dokumentu ptá, kde začíná a končí hranice diplomacie, lidské empatie či osobní zodpovědnosti za politická rozhodnutí, jež mají dopad na světové dějiny. „Svět se postupně stal nepřátelským. Je to jen tím, jak člověk dospívá? Proč se nám nedaří žít v míru?“ — Greta Stocklassa

Dětské prádlo na šňůře, vymyšlená maminka a postýlky pro šedesát pět chlapců a děvčat uvíznutých v čase dotváří citlivý portrét o obyvatelích a obyvatelkách dětského domova. Sonda do křehkého světa čekajících doplňuje Táborského sociálně laděné celovečerní snímky Útěk do větru a Zázračný hlavolam.

Budu malovat i slepý, prohlašuje český malíř Jan Zrzavý ve filmovém dialogu se sebou samým o stárnutí a nekonečnosti. Čas je pro něj magicky zvnitřnělý. Zastavený uprostřed ničeho se proměňuje v rozostřené struktury a krajiny, ukryté před okolním světem.

Tvrdé české palice vydržely už mnoho dat končících osmičkou, od Přemyslovců po Sověty. Miloš Kopecký ve filmu-anketě vede švejkovský rozhovor s krejčovskou pannou a s hlavou vytesanou do kamene debatuje o významu Alexandera Dubčeka a Pražského jara.

Dobrá Voda jako bývalý vojenský újezd i poutní místo s léčivými prameny. Příběh místa zachycený v jediném domě, jediném jméně, jediné kapce vody.

Byli jsme si nejbližší, teď si budeme cizí, loučí se Věra a Vladimír s prohranými roky manželství, završeného rozvodovým řízením. Dámské boty, pánská aktovka a fotografie s malým synem a detaily osobních fetišů se v propasti jednací síně proměňují v odcizení fragmenty lidských tváří, těl a vzpomínek.

Édouard Louis pochází z chudé rodiny ze severozápadu Francie. Během necelé dekády od vydání debutového románu Skoncovat s Eddym B. se z něj ale stala jedna z předních figur francouzské literární scény. Transformace kluka z proletářského prostředí v privilegovaného pařížského intelektuála s vysokým kulturním kapitálem je jednou z ústředních linií životopisného dokumentu. Louis dostává prostor, aby příběh nelehkého dětství, dospívání a začleňování se do nové sociální třídy převyprávěl vlastními slovy. Seznamuje nás s krajinou svého mládí i aktem psaní, které je pro něj především prostředkem k překračování hranic. „Tohle je mladý muž, který se už dvacet let nepřestal proměňovat. Celá jeho kariéra se nese ve znamení obnovy.“ – François Caillat Zdroj citátu: Outplay FilmsDo češtiny je tlumočena první projekce filmu.

Dokument se vydává po stopách kontroverzní osobnosti MUDr. Františka Kriegla, který se narodil v židovské rodině v Haliči, zachraňoval životy jako frontový lékař ve Španělsku, Číně, Barmě a Indii a po druhé světové válce se dal do služeb KSČ a Lidových milic. V roce 1968 se stal jedním z hlavních představitelů našeho státu a jako jediný člen unesené delegace si zachoval tvář a oficiálně neodsouhlasil „bratrskou pomoc“, což pro něj mělo citelné profesní i společenské následky.

Hodím tě do jámy, zasypu tě pískem a bude od tebe pokoj, povzdychne si řidič tatrovky, který musí za jednu směnu dojet osmnáctkrát z pískovny k náplavce do Veltrus a zpátky. Jezdit, vysypat, nabrat a zase jezdit, prach, horko a opálené tváře ošlehané větrem představují atributy nechtěného hrdinství.

Život je jako hospoda, groteskní mikrokosmos, před kterým parkuje kočárek a rakev. Přehlídka lidských osudů v expresivním detailu očí, tváří a těl, intimních obětí, letmých polibků, bezzubých úst a svraštělých tváří ukazuje, že všichni se vezeme.

Když zavřeme oči, svět kolem nás zmizí, ale v našem nitru se objeví nový. Po stopách lidí, hledajících tento neviditelný svět, se vydává vizuální umělkyně Lea Petříková. Jako bránu do rozšířené reality nevyužívá psychedelika, ale záhadná místa. Hora, kde sídlí ďábel, kámen s otiskem Kristovy nohy, rampa pro přistání UFO nebo krypta s prastarými nápisy představují zkratky do abstraktních, imaginárních či duchovních světů. Takovou branou je i filmové médium, které je jako turínské plátno malované světlem a stínem a představuje magický otisk něčeho většího.„Film by mohl být něco jako turínské plátno, tím, že se otiskne něco většího. Nejde jen o to zachytit, ale zachytit něco, co nás přesahuje, a udělat to tak, abychom mohli zažít i ten přenos.“ — Ladislav ValešDo češtiny je tlumočena druhá projekce filmu.

Střední oblast Apalačského pohoří byla odjakživa spjata s těžbou uhlí, které do dnešního dne nepředstavuje pouze zdroj obživy, ale ovlivňuje a utváří životní styl místních komunit. Autorský dokument Elaine McMillion Sheldon je působivou mozaikou, v níž se prolínají mýty, minulost i současnost daného regionu, ale i poetickým zamyšlením nad jedinečným prostředím a jeho proměnou. Král Uhlí, jak ona sama svůj domov nazývá, je totiž místem, kterému – stejně jako na vrcholcích hor – vévodí drsná krása, snovost a tajuplné příběhy.„Někteří si myslí, že na místě dnes záleží méně. Ale my víme, že naše těla jsou vždy jen na jednom místě.“

Rodiny na výletě, lidé při práci, slavnostní průvody, ulice měst, interiéry bytů. Diapozitivy zachycující všednodennost bývalé NDR slouží jako vizuální podklad pro reflexivní lyrický komentář. Ten je tvořen úryvky z prozaických i esejistických děl Jamese Joyce, Georgese Orwella, Henryho Jamese, Josepha Conrada, F. Scotta Fitzgeralda nebo Virginie Woolf. Obrazy konkrétních lidí, míst a rituálů, o kterých se ovšem nic podrobnějšího nedozvíme, získávají nadčasové kvality díky mimoobrazovým úvahám nad smrtelností, osudem nebo otiskem, který po sobě na tomto světě – třeba prostřednictvím fotografií – zanecháváme. „Člověk se zřejmě stává tělesnějším a smrtelnějším. Jak člověk stárne, jen mládí má chuť nesmrtelnosti.“

Jedna z největších chorvatských loděnic Uljanik po více než 160 letech své existence zaniká. Místo, kde se vyráběly a posléze odtud i odplouvaly lodě impozantních rozměrů i nemalého významu, se proměnilo v průmyslový hřbitov pro vraky, nefunkční jeřáby a opuštěné dílny, které kdysi kypěly životem. Prostřednictvím koláže observačních záběrů však nyní pozorujeme takřka postapokalyptickou krajinu areálu, který se stal domovem pro racky, mořské živočichy a hladové kočky. Jak se původně významné rakousko-uherské lodní impérium v Pule dočkalo svého konce? Bývalá sláva Uljaniku i jeho cesta k zániku ožívá ve vzpomínkách nespočtu osob, z nichž mnohé Uljaniku zasvětily svůj pracovní i soukromý život. „Každý den chodím kolem Uljaniku a myslím na ty scény. Teď už si prostě nechci na tento okamžik vzpomenout.“

Matčina smrt režisérku filmu zasáhla velmi silně. Byla ještě dítě, vzpomínky s postupujícím časem blednou a do nich vstupují domácí videa, která nejdůležitější žena v jejím životě natáčela v extenzivním množství. Dokumentární film s poetickou dikcí autorčina podmanivého hlasu zaznamenává její cestu z arabských písků až do ledové Antarktidy, kde se účastnila populárně-vědecké výpravy. Právě kontrast dvou světů, dvou naprosto odlišných míst iniciuje její tázání se po titulních místech duše. Kde zůstávají naše vzpomínky? Kam doopravdy domovsky náležíme? A kde zanecháváme ty, co nás už opustili? „Jsem první katarskou ženou v historii, která se vydala na Antarktidu, takže tato cesta je duchovní a zkoumá otázky tradice, životního prostředí a větší otázky ztráty.“ Zdroj citátu: Khaleejesque

Molly Maguires, tajné organizaci irských přistěhovalců, byly v 60. a 70. letech 19. století přičítány na vrub četné vraždy, ke kterým docházelo v hornickém regionu amerického státu Pennsylvania. Jednostranný historický narativ o střetu různých imigračních skupin rekonstruuje film složený z dobových písemných záznamů a obrazů v textu exponovaných míst. Tragické události nahlíží jako důsledek mnohem komplikovanějších souvislostí, zahrnujících problematiku rasismu, ale i rostoucího sociálního útlaku a jemu se pomalu formujícího vzdoru. Dlouhý stín bolestných událostí bohužel dopadá na kraj dodnes. „Vágní hrůza jako by umlčela jazyk se pokouší přenést přízrak násilí, které se vynořilo z rasové nevraživosti a dělnických bojů občanské války, do současnosti a zasadit krvavé události konce 19. století do současné krajiny skomírajícího uhelného hospodářství.“ Zdroj citátu: Edward Kinh

Elena Lacková (1921–2003) byla významná romská spisovatelka, dramatička a sociální pracovnice. Její pravnučka Alžběta Ferencová alias Zea je zpěvačkou, tanečnicí a herečkou. Snímek vytváří paralely mezi dvěma rodinně spřízněnými ženami, které navzdory společenským předsudkům věnují svůj život umělecké tvorbě. Skrze archivní materiály a povídání pamětníků se odhaluje nelehký osud Eleny Lackové: od vyrůstání v romské osadě přes období romského holokaustu až po emancipační práci za komunismu. V poetickém vyprávění se přitom vyjevuje, jak může v naší společnosti osobní nabývat politických rozměrů. „Celkově mi v mediálním prostoru chybí prostor k tomu, abychom se my Romové mohli vyjadřovat. Proto je potřebné, abychom se o ten prostor hlásili.“Citát z časopisu A2larm.

Protagonista románu Orlando od Virginie Woolf se narodil jako muž. Po třiceti letech života se ale probouzí jako žena a jeho dosavadní perspektiva se radikálně mění. Podobně tato osobně laděná filmová esej mění hledisko, z něhož je obvykle prezentován příběh střední třídy. Když nejste ani bohatí, ani chudí, celý život se potýkáte s problémem identity. Tím spíš, svádíte-li navíc coby žena zápas o svá práva, vzdělání a finanční nezávislost. Film inspirovaný textem Daniely Dröscher nevypráví jen o vyrůstání v Západním Německu, ale obecněji o ztížených možnostech sociální mobility pro toho, kdo není heterosexuální muž. „Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že pocházím z nižší střední třídy, z maloměšťácké rodiny. Nějakou dobu jsem nevěděla, jak své sociální postavení nazvat.“Do češtiny je tlumočena první projekce filmu.

Miliardy let před vznikem života byla naše planeta aktivní, vyvíjející se entitou. Kameny, krystaly a minerály by mohly vyprávět. V meditativní eseji Debory Stratman dostávají možnost. Předtím a potom pro ně neexistuje. Také v jejich příběhu o evoluci Země dochází ke stírání hranic mezi minulostí a budoucností. Záběry vznešených skalních útvarů jsou doprovázeny komentářem renomované geoložky Marcie Bjornerud i úryvky z filozofických textů a spekulativní fikce. Pohlédnout na svět z perspektivy nerostů možná znamená přiznat si vlastní pomíjivost. A třeba díky tomu porozumět našemu místu ve vesmíru. „Zamilovala jsem si myšlenku, že vyprávění příběhů a rytmus jsou jakousi genetickou pamětí našeho druhu. Země jako magnetofon. Každý kámen jako text.“ — Deborah Stratman Zdroj citátu: MUBI

Datová centra společnosti Google jsou proslulá svou rozlehlostí a efektivitou. A taky opředena mnoha otázkami. Adam Diller se pokusil proniknout za bezpečnostní oplocení a některé z nich zodpovědět. Ve svém multimediálním projektu, který vedle tohoto filmu zahrnuje také knihu a výstavu, se zaměřil na datové centrum v oregonském městě The Dalles, postavené v roce 2006. S pomocí vlastních i archivních záběrů odkrývá jednotlivé mocenské, mediální a ekologické vrstvy, aby pochopil historii daného místa i materiální a diskurzivní postupy, s nimiž dennodenně přicházíme do kontaktu při používání internetu. „Internet, který toto datové centrum pomáhá vytvářet, mění náš vztah k sobě samým a všemu kolem nás.“Do češtiny je tlumočena první projekce filmu.

Dokumentární film První máj pojednává o více než stoletém vývoji oslav a smyslu tohoto dne. Strukturou je složený ze vzpomínek, novinových úryvků, výpovědí nalezených v archivech apod. – všechny tyto pasáže oživují herci svými hlasy a vžívají se do rolí novinářů, továrníků, strážníků, dělníků i obyčejných lidí, kteří sledují první máj někdy se zájmem a vervou, někdy s odstupem či ironicky.

Bohumil Modrý, nejlepší hokejový brankář světa, který se výraznou měrou podílel na prvních mezinárodních úspěších československého hokeje po 2. světové válce. V roce 1948 dostal nabídku jít chytat do NHL. Jeho hvězdnou sportovní kariéru i šťastný rodinný život zničil v roce 1950 vykonstruovaný politický proces. Na následky věznění a ozáření v roce 1963 předčasně zemřel ve věku 46 let.

Pohled na 40 let subverzivní tvorby amerického kolektivu Negativland. Šli byste si za svou tvorbu sednout do vězení? Říká se, že neměli nikdy hitový singl, zato měli hitový soudní proces. Mediální koláže, kterými Negativland od konce 70. let předbíhali éru webového sdílení, vyústily i do singlu nazvaného U2. Soudem uložený trest skupina zdokumentovala tak, že vznikl velkolepý artefakt. A také vyprávění o morálních standardech kolem autorských práv a intelektuálního vlastnictví. „Média přicházejí do našich domovů: jejich obrazy a zvuky tečou do našich obýváků. Pokládám je tedy za svoje – a chci mít právo s nimi nakládat,“ říká člen Negativland Don Joyce.

Původně šestidílný televizní seriál nabízí podrobný vhled do politických změn v několika posledních dekádách v Brazílii. Transformace režimu, zavedení ústavy, rozvoj lidských práv, ale i neustále bobtnající soudnictví, jehož vysoko postavení protagonisté a protagonistky paradoxně stojí nad zákonem. Snímek se bez užití typických mluvících hlav obrací k archivním záběrům, televizním reportážím, hraným filmům i náladotvorným uměleckým videoklipům a vytváří tak dokumentární koláž. Historické události vypráví ze současné, kritické perspektivy a odhaluje mechanismy stojící za bezprávím v jihoamerických státech. „Nesvrhují mocné zbraněmi nebo bitvami, ale pery, tresty a v koordinaci s ministerstvy.“ Zdroj citátu: Ponte Jornalismo

Historický dokument koncipovaný jako diskuze nad dějinami i metodou tvorby, i tak se dá číst film o Portugalské koloniální výstavě, pořádané roku 1934 v Portu. Z archivních tiskových a obrazových materiálů skládá dvojice výzkumnic obraz události oficiálně prezentované jako přehlídka zahraničních úspěchů jihoevropské země. Z odstupu více než 70 let ale vyniká jednoznačně rasistický rozměr celé akce. Objektivizace pohledu procházejících návštěvníků na titulní Rosinhu a další zástupce nuceně sem dovlečených příslušníků afrických etnik nachází paralelu ve fungování zoo, muzeí a podobných institucí. „Titulní Rosinha je guinejská rodačka, která se stala symbolem první Portugalské koloniální výstavy pořádané Estado Novo v roce 1934. Je to výlet do minulosti pro lepší pochopení současnosti.“ Zdroj citátu: IndieLisboa International Film Festival

Rok 1953 byl pro československé občany rokem velkého smutku. Povinné truchlení zasáhlo do jejich životů po smrti Stalina a Gottwalda. Smutek upřímný přinesla měnová reforma, která zruinovala jejich celoživotní úspory. Zpětným pohledem byl rok 1953 vrcholem společenské beznaděje.

Propustit dějiny na svobodu. A to dějiny novodobé, uzavřené více než čtvrt století v opuštěné uherskohradišťské věznici s unikátními prostory dochovanými z 50. let minulého století. Prázdnotu areálu autoři naplňují situačním setkáním s budovou, přírodou a s lidmi, které spojuje zkušenost s daným místem a které často jejich životní zkušenost naopak rozděluje. Společná minulost jako východisko ke společné budoucnosti. „Do hradišťské věznice jsem jako kluk chodil do družiny, aniž bych při hrách na bývalém vězeňském dvoře tušil, co se tam před dvěma dekádami dělo. Prázdnotu zdejšího areálu uzavřeného od 90. let vnímám jako projev dějinné prázdnoty v nás. Vězení dějin pak považuji za příležitost otevřít areál i sebe samotné, abychom se potkali jako živí i mrtví přes to, že pocházíme z různých generačních, ideových a sociálních světů.“ – Jan Gogola ml.

Silný východní vítr přináší sníh, déšť a také vzpomínky na otce. Toho zpřítomňuje pouze pár předmětů, novinové výstřižky a deníkové zápisky. Maia by jej ale chtěla poznat lépe, poskládat z fragmentů celistvý portrét. Opouští proto Argentinu, krajinu svého domova, a cestuje na Západní břeh Jordánu, odkud nepřítomný rodič pochází. Zprvu ale nachází jen další ruiny, pozůstatky domů zničených izraelskými okupanty. Stejně zvolna, jako se vlní klidné moře, mění se autorčina pouť ke kořenům v setkání s celým národem, který byl připraven o domov. Sdílený prožitek ztráty jí pomáhá zaplnit prázdné místo ve svém nitru. „Když se ti stala ta nehoda, máma nechala v deníku osm prázdných stránek. Je tam mezera od 19. září do 27. září 1986.“

Reportáž z nedokončeného sídliště, oceněná na festivalu v Benátkách, zachycuje moře bláta, dělící obyvatele a obyvatelky pražských Malešic od jejich snů o novém světě, který dostali absurdně rozestavěný. Panely jako balíček sušenek, vodovodní kohoutek bez vody a konzerva s blátem k obědu připomíná, že společnost je dětské hřiště, na kterém se může stát cokoli.