Bez názvu

Film Domov byl natočený v duchu využívání prostředků minimální výpovědi. Představuje záznam akce uskutečněné v okruhu přátel a známých na bratislavské Železnej studničke. Čtyři losem vybraní aktéři jsou autorem zašiti do připravené plachtoviny, která po napnutí získá tvar bílé kočky s rozměry 2x2x2 metry. Snímek kombinuje černo-bílé snímání objektu, který se pohybuje interiérem lesa s barevnými záběry zachycenými paralelně z vnitřku kočky.

Performance vizuální umělkyně Kristín Helgy Ríkharðsdóttirové interpretuje pomocí tření kartáčku o zuby velikány klasické hudby. Na zubní kartáček zazní skladby Mozarta, Beethovena, Brahmse, Wagnera, ale také narozeninová píseň Happy Birthday.

Performativní miniatura s vystoupením autorů, studentů Polytechnického institutu v Charkově, kteří dokumentují svoji pouliční klauniádu, s níž vstupují do veřejného prostoru. Svou bezprostředností a hravostí jako by nevědomky předznamenali blížící se konec komunistického režimu.

Rozlitá vývojka na filmovém materiálu způsobila vznik pohybujících se obrazových skvrn, které za doprovodu rytmických úderů na radiátor připomínají hmyzí roj. Navzdory autorovu záměru zparodovat avantgardní film však snímek vyhrál cenu za nejlepší experimentální film na Žánrovém filmovém festivalu v Záhřebu.

Osobní rozměr příběhu o lotyšské metropoli a jejích obyvatelích v době svého vzniku radikálně překračoval ideologickou rétoriku dobových děl. Představoval jeden z prvních projevů proudu poetického dokumentárního filmu, který se svými stylistickými experimenty bouřil proti režimu.

The Space Transmission je Bruszewského snímek zkoumající koncept prostoru a prostorového vnímání ve filmu. Tento koncept je zkoumán prostřednictvím živé TV show, ve které oko několika kamer sleduje Bruszewského kroužícího na kole kolem studia Polské televize.

Propast mezi mikrosvětem lidí a makropohledem času všehomíra ukazuje asociativní montáž, která využívá rytmus a tempo jako významotvorný prvek. Na pozadí plynutí a zastavení v přírodě se freneticky hemží lidské mraveniště, které pulzuje v cyklu probuzení a usínání, zrodu a smrti, úsvitu a soumraku.

Básnivý portrét sochařů, kteří vytvářejí svá díla na hrnčířském kruhu z hlíny a dalších přírodních materiálů. Motiv kruhu prostupuje poetickými výjevy, v nichž jsou sochaři zachyceni při práci, s rodinou, v sepětí s přírodou a také v živých obrazech, kdy jsou do všedních prostředí instalováni jak tvůrci, tak jejich artefakty.

Prosluněné obrazy kolchozníků při sklizni se mísí s komentářem oslavujícím kolektivizaci a modernizaci venkova. Přesto se do ideologicky podbarveného snímku dostávají silně lyrické tóny mizejícího světa, stáří a samoty. Staří vesničané a polozbořená stavení symbolizují mizející vesnice, zakořeněnost a lásku k půdě.

Film oceněný roku 1968 na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Oberhausen se pokouší zprostředkovat zkušenost srdeční zástavy. Rytmus filmu udává nejen dynamický střih či vychýlená kompozice záběrů, ale také zvukové efekty a hudba vyjadřující překotnost pulsu nemocného srdce. Paradoxem prvního studentského filmu režiséra Wojciecha Wiszniewského je ironický fakt, že autor zemřel ve 34 letech právě na zástavu srdce.

Snímek Vird pracuje s metodou manuálního střihu přímo při natáčení s přímým použitím světla jako střihového nástroje. Jedinou postprodukční technikou byla kompozice zvukové kulisy odpovídající pohybům a ořez rámečků do menších rozměrů, které jsem pouštěny zlomek vteřiny dříve nebo později před následujícím zmenšeným rámečkem. Vird je výsledkem snah o rozfázování pohybu v čase, dle principu surrealismu a filozofie zlobivých holek v Sedmikráskách a s využitím novátorského způsobu střihu.