Bosákové hody

Konec osmdesátých let. Petr Mička a Jirka Imlauf, kamarádi z pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Do sametové revoluce zbývají jen dva roky. Co mohla v takové chvíli způsobit náhodná účast dvou přátel na nepovolené demonstraci? A co náhodný pohled do Cibulkových seznamů o dvacet let později?

Jan Ságl (*1942) je považován za dvorního fotografa undergroundu 60. a 70. let. Je však i autorem celkem dvanácti dokumentárních a autorských filmů z let 1971–1974. V té době k fotoaparátu přibíral i kameru Super-8 a zachycoval s ní výjevy ze života v podzemí, koncerty, happeningy i všední události. Díky pohybu v uzavřené komunitě je jeho přístup důvěrný, proniká objektivem a ručním reflektorem do bezprostřední blízkosti aktérů událostí a strhujícím způsobem tak zachycuje atmosféru undergroundové kultury. ---Filmy jsou uvedeny v obnovené premiéře na základě digitálního rekonstrukce provedené v letech 2015–2016 v Centru audiovizuálních studií FAMU. The films being shown represent the premiere of digitally remastered copies made in 2015–2016 at FAMU’s Center for Audiovisual Studies.

Portrét mladé venkovské učitelky prvního stupně základní školy téměř bez komentáře ukazuje houževnatost ženy, která musí den co den do své práce absolvovat náročnou cestu na lyžích přes závěje sněhu. Záběry jejích všedních úkonů autor propojuje do poetických kompozic s lyrikou pohledů na krajinu. „Sýkorova témata oscilují okolo drobných lidí, kteří se ocitli v sociálně či psychologicky extrémní situaci. Své hrdiny si pokaždé lidsky zamiloval.“ Rudolf Urc

Nebe je vznikající celovečerní dokument Tomáše Etzlera, který vypráví příběh Číny 21. století prostřednictvím sirotčince v malé severočínské vesnici. Sirotčinec, který byl založen a provozován katolickými jeptiškami, formálně v Číně nelegálními, pojme přes 100 dětí. Všichni trpí mentálním nebo fyzickým postižením. Film přímo a nepřímo řeší některá z největších témat moderní Číny: politika jednoho dítěte, lidská práva, nedostatek svobody náboženského vyznání, korupce nebo zhoršení lidských hodnot v komunistickém režimu, je ale také příběhem o lásce. 

V záznamu z červencového koncertu Plastic People ve Skále u Humpolce Ságl zachycuje téměř apokalyptický rozměr vystoupení Plastiků. Snímá tanečníky ve velkých expresivních detailech s přímým ručním osvětlením a doplňuje klidnějšími záběry soustředění hrajících hudebníků. Stejně jako v jeho ostatních filmech se jedná o čistý kamerový střih. Film obsahuje veškerý, chronologicky natočený materiál, což vypovídá o Ságlově nebývale intuitivní a soustředěné práci s kamerou. Koncert se odehrál nedaleko Humpolce, kde na začátku 70. let Plastic People pracovali jako dřevorubci.

Přípravy společného koncertu Plastic People a Aktual v Suché u Nejdku. Film zaznamenává příjezdy účinkujících, stěhování aparatury a exteriéry kolem místa konání. Ne však samotný koncert. Ten se odehrával v naprosté tmě a ve filmu je z něj čitelný pouze několika okénkový záběr plivání ohně, které bylo jedním z mnoha pyrotechnických efektů využívaných na koncertech Plastiků. V tomto případě jde o mžikavou vzpomínku na technika, plivače ohně a pozdějšího bubeníka Dg307 Vladimír Vyšína.

Vizuálně vytříbený film o odlévání zvonů je zároveň meditací o rytmu a čase, hmotě i možnostech filmového vyprávění. Vědomě navazuje na odkaz Jiřího Lehovce.

Dramaturg, scenárista a režisér Pavol Sýkora (1931–1970) je klíčovou osobností slovenského dokumentu 60. let. Po začátcích v ČST Bratislava působil jako dramaturg dokumentárních filmů v ateliérech Koliba. Výběr představuje sérii jeho nejvýraznějších autorských portrétů. Kromě příklonu k flahertyovské rekonstrukci Sýkoru charakterizuje snaha o maximální přiblížení a porozumění bez příkras a akademismu, bez patosu a poučování. Výsledkem jsou hluboce procítěné obrazy člověka, často beze slov, sondy do vnitřního prožívání.

Jaká jsou ideová východiska založení samostatného studijního oboru dokumentární tvorby na FAMU? V čem spočívala nezastupitelnost a specifičnost dokumentárního přístupu k filmu? Jak se měla tato specifika odrazit ve výuce a odlišit se od tvorby publicistické? Na tyto otázky se pokusí odpovědět dokumentaristka Viola Ježková. Dílnu doplní ukázkami studentských filmových cvičení. Uvítá též podněty účastníků a diskuzi k tématu.

Absolventský film pomocí zoomu do hlubin krajiny přibližuje kouřící komín a velká těžební kolesa. Zapuštěnost do krajiny, kterou pozvolna zabydluje armáda, je barevnou vizuální poémou o hloubkách pohledu na život netečné přírody, v níž kontrastují ikonické civilizační motivy.

Období československé normalizace vnímáme nejvíce skrze dokumenty o disidentech nebo televizní retro seriály. Dilemata nastolená totalitním režimem se přitom nevyhnula nikomu. Šestnáctidílný cyklus Příběhy 20. století mapuje, jak a proč jednali různí lidé (studenti, novináři, havíři, spolupracovníci StB, vojáci, řadoví členové KSČ, homosexuálové a mnozí další) nejen pod tlakem normalizačního aparátu, ale i svého okolí. ---The project was made by Czech Television in collaboration with the Post Bellum non-profit organization. Projekt vzniká ve spolupráci České televize a Post Bellum, o. p. s.

V průběhu zapomenuté cesty kamsi s Ivanem M. Jirousem narazil Jan Ságl na krajinu s desítkami volně visících reprodukčních kovolistů. V okruhu samizdatu zásadně nedostatkové zboží plnilo funkci plašičky ptáků. Film zaznamenává prosluněnou krajinu posetou stříbřitými body v různých prostorových konstelacích jako formu nalezeného land-artu. Práce volně navazuje na sérii krajinných intervencí Zorky Ságlové, které Ságl pravidelně spoluvytvářel a dokumentoval a v nichž hraje klíčovou roli právě konfrontace krajinných prvků s objekty geometrické povahy.