Bosákové hody

Absolventský film pomocí zoomu do hlubin krajiny přibližuje kouřící komín a velká těžební kolesa. Zapuštěnost do krajiny, kterou pozvolna zabydluje armáda, je barevnou vizuální poémou o hloubkách pohledu na život netečné přírody, v níž kontrastují ikonické civilizační motivy.

V průběhu zapomenuté cesty kamsi s Ivanem M. Jirousem narazil Jan Ságl na krajinu s desítkami volně visících reprodukčních kovolistů. V okruhu samizdatu zásadně nedostatkové zboží plnilo funkci plašičky ptáků. Film zaznamenává prosluněnou krajinu posetou stříbřitými body v různých prostorových konstelacích jako formu nalezeného land-artu. Práce volně navazuje na sérii krajinných intervencí Zorky Ságlové, které Ságl pravidelně spoluvytvářel a dokumentoval a v nichž hraje klíčovou roli právě konfrontace krajinných prvků s objekty geometrické povahy.

Vizuálně vytříbený film o odlévání zvonů je zároveň meditací o rytmu a čase, hmotě i možnostech filmového vyprávění. Vědomě navazuje na odkaz Jiřího Lehovce.

Průhled do neobyčejného života osobnosti, která se vymykala všem konvenčním představám vědce: chodil bos krajinou v jakémsi poutnickém plášti s kápí, pouštěl se do mnohahodinových vášnivých diskuzí, žertoval a smál se, vždycky přátelský, zaujatý rozhovorem s kýmkoliv o čemkoliv. Tomáš Škrdlant představí materiál pro připravovaný dokumentární film, který s ním po řadu let natáčel. Vědecké i filozofické dílo Zdeňka Neubauera představí Tomáš Daněk.

V záznamu z červencového koncertu Plastic People ve Skále u Humpolce Ságl zachycuje téměř apokalyptický rozměr vystoupení Plastiků. Snímá tanečníky ve velkých expresivních detailech s přímým ručním osvětlením a doplňuje klidnějšími záběry soustředění hrajících hudebníků. Stejně jako v jeho ostatních filmech se jedná o čistý kamerový střih. Film obsahuje veškerý, chronologicky natočený materiál, což vypovídá o Ságlově nebývale intuitivní a soustředěné práci s kamerou. Koncert se odehrál nedaleko Humpolce, kde na začátku 70. let Plastic People pracovali jako dřevorubci.

Prváckou dílnu katedry dokumentu na pražské FAMU vede Vít Klusák, který spolu se studenty představí koncept semináře i filmy, které z něj ve školním roce 2015/16 vzešly. Každý z pěti studentů uvede dva své filmy, které putovaly ke klauzurám, ale také filmová cvičení, která běžně nejsou mimo školu k vidění. V letošní várce se diváci dozvědí, co se skrývá za pojmy „norníci a ťapiny“, že hledání partnera lze pojmout filmově vytříbeným jazykem, a také uvidí reportáž od soudu, u kterého vítězí bezohledný individualismus jako dekadentní úchylka ze vznešeného ideálu svobody…Diskuze vítána!---Dílnu vede: Vít Klusák Studenti: Jindřich Andrš, Lenka Benešová, Matouš Bičák, Eliška Cílková, Zora Čápová

Autorské čtení Egona Bondyho v hospodě Klukovicích, listopad 1974. Bondy čte Invalidní sourozence, Ságlova kamera zabírá převážně tváře zúčastněných, asi v polovině filmu přichází improvizovaný akustický koncert členů Plastic People a atmosféra se proměňuje v rozjetý večírek, včetně Bondyho tanečních kreací.

Portrét chlapce vyslaného do služeb hospodáře, kde bude pomáhat na statku a chodit do místní školy. Ukazuje jej při těžké práci, ale i při hrátkách se psem či jeho častých kuřáckých přestávkách. Dokument vypráví skrze observační výjevy činností, a vytváří tak místy až idylizovaný obraz člověka ve spojení s přírodou.„(...) malý hospodář Jano touží po jediném – ze společnosti, které nerozumí a je mu cizí, vrátit se k samotě, zpět do přírody.“ Rudolf Urc

Záznam společného vystoupení Plastic People a Aktual v Music F Clubu 26. února 1971 bývá označován za jednu z klíčových událostí českého undergroundu. Film autenticky zachycuje přípravu a samotný koncert, včetně industriálních prvků hudby Knížákova Aktualu, využití vrtaček, kovových perkusí, objektů a házení rýže do publika. V druhé části filmu jsou na několika místech rozeznatelné kostýmy a scénografické intervence, které pro koncerty Plastic People realizovali v 70. letech manželé Ságlovi.

Jaká jsou ideová východiska založení samostatného studijního oboru dokumentární tvorby na FAMU? V čem spočívala nezastupitelnost a specifičnost dokumentárního přístupu k filmu? Jak se měla tato specifika odrazit ve výuce a odlišit se od tvorby publicistické? Na tyto otázky se pokusí odpovědět dokumentaristka Viola Ježková. Dílnu doplní ukázkami studentských filmových cvičení. Uvítá též podněty účastníků a diskuzi k tématu.

Cílem literární eseje je zachytit pohyblivé a nestabilní „já“, jehož součástí jsou věci i jiné osoby. Cílem dílny je prozkoumat způsoby, jimiž lze (a nelze) převést tuto volnou prozaickou formu do filmové podoby. Zajímat nás bude i to, jak filmovou esej chápou ve svých textech sami filmaři, počínaje Hansem Richterem a jeho úvahou-manifestem „Filmová esej: Nová forma dokumentárního filmu“ (1940). Součástí dílny budou komentované ukázky z filmů Dzigy Vertova, Hanse Richtera a Terence Daviese.

Filmová anketa druhého ročníku katedry dokumentární tvorby zkoumá rozpory, které vyvstanou v momentě, kdy se žena chce věnovat studiu, případně akademické dráze, a zároveň se touží dobře starat o děti a rodinu. Záběry vyjevují úsilí studentek, jejichž mimoobrazové výpovědi se mísí s dobovým komentářem.