Odysea

Filmová esej o obsesi uchovávání vizuální paměti pomocí polaroidu funguje jako historický exkurz, technický manuál i filozofická kontemplace. Za doprovodu hypnotického soundtracku odhaluje snímek kouzla instantní fotografie v podmanivě nostalgické estetice doby, jež neznala digitální fotoaparáty.

Pomocí rozhovorů a záběrů z divadelních zkoušek film reflektuje vznik divadelní inscenace chorvatského režiséra Olivera Frljiće o zavraždění dvanáctileté dívky za války v Jugoslávii.  Co se může zdát jako historie, je pro chorvatské Srby každodenní realita plná nenávisti a strachu.

Intimní zpověď Ady, ženy, která byla ve svých devatenácti letech znásilněna, vypráví ve filmu dvanáct žen a dva muži. Individuální pojetí jedné a té samé výpovědi zasahuje svou věrohodností a vytváří emocionálně velmi sugestivní dokument konkrétní a komplexní představu o prožitku násilí a o všech následcích, které oběť pronásledují celý život.

Citlivý portrét šestadvacetileté Taelor nabízí sondu do mentality americké vyšší třídy za vlády Donalda Trumpa. Absurdní majetkové spory a dysfunkční rodinné vztahy s příměsí alkoholismu, závislosti na drogách a lásky ke zbraním zrcadlí realitu současného amerického jihu s dávkou kruté upřímnosti.

Bezmála apokalyptický obraz oblasti doslova pohlcované těžebním průmyslem ukazuje dokument pozorující titulní severošvédské město, jehož část se propadá kvůli těžbě v nedalekém dole na železnou rudu. Vedení důlní společnosti se rozhodlo nezastavit výnosnou těžbu a obyvatele ohrožených čtvrtí přestěhovat. Režisérka z natáčení ve městě za polárním kruhem i přímo v důlním prostředí vytěžila uhrančivé filmové obrazy a na příkladu tří protagonistů, nyní žijících ve zvláštním mezičase, nápaditě otevírá témata přesidlování, tradice a vztahu k určitému místu. „Dystopický příběh Kiruny je o vykořeněných lidech hledajících domov ve vykořeněném městě. Vypovídá přitom o odvrácené stránce celé vyspělé společnosti, ať už ve Švédsku, nebo v Čechách." G. Stocklassa

V horách, kde útočí Daesh, Turecko i Írán, žije skupina bojovnic Strany kurdských pracujících. Tyto dívky a ženy opustily své rodiny, aby ochránily rodiny jiných. Společně se cvičí v boji, odcházejí do válečných zón a vracejí se do zaminovaných kopců. Otevřeně vypovídají o válce a roli žen v ní.

Francouzský režisér uvedl civilním filmovým jazykem do pohybu velkolepý polyptych sienského malíře Duccia di Buoninsegni. V šestadvaceti současně probíhajících hraných pašijových scénách objevujeme políčko po políčku majestátní umělecké dílo ze 14. století v dříve nepoznaném detailu.

Poetický dokument je elegií za Blízký východ, kde se beton přelévá po regionu s tím, jak stále znovu povstávají budovy ničené válečným běsněním. Vůně a chuť cementu jsou pro vypravěče zároveň vzpomínkou na otce, odjíždějícího za prací do sousední země, i děsivým zpřítomněním devastovaného domova.

Válečník jako archetyp – symbol – skutečná osoba – po této ose sestupují tvůrci filmu do srdce temnoty občanské války v Libérii z přelomu tisíciletí. Sedm frakčních generálů postupně hovoří o tom, co znamená odevzdat svůj život válce, v níž se střetávají dávné tradice s moderní odcizeností.

Dokáže kritický obraz války vzniknout například pomocí poetiky, či výtvarného výrazu? Nebo by u takovéhoto počinu bylo ve prospěch kritičtějšího pohledu záhodno tendenčně se vyhnout jednoznačným slovům a obrazům? Pokud by text nebo film byl stvořen tak, že by se zdánlivě neodkazoval na realitu, pokud by chyběly styčné body s ní (například válečná zvěrstva), bylo by pak nalezení pravdy zbytečné? Nebo by takto stvořený text, či film nabízel možnost posoudit problematičnost povahy jakýchkoli pokusů popsat, či ukázat komplikovanost zla?

Dětství jako věk nevšední fantazie, her a pocitu bezpečí ve světě ohraničeném blízkým horizontem líčí observační dokument přibližující rok života norské waldorfské školky. Citlivá studie projevů moderní, progresivní pedagogiky může v českém divákovi obnovit víru ve školství a význam práce učitele.