Odysea

Dokáže kritický obraz války vzniknout například pomocí poetiky, či výtvarného výrazu? Nebo by u takovéhoto počinu bylo ve prospěch kritičtějšího pohledu záhodno tendenčně se vyhnout jednoznačným slovům a obrazům? Pokud by text nebo film byl stvořen tak, že by se zdánlivě neodkazoval na realitu, pokud by chyběly styčné body s ní (například válečná zvěrstva), bylo by pak nalezení pravdy zbytečné? Nebo by takto stvořený text, či film nabízel možnost posoudit problematičnost povahy jakýchkoli pokusů popsat, či ukázat komplikovanost zla?

Filmová esej o obsesi uchovávání vizuální paměti pomocí polaroidu funguje jako historický exkurz, technický manuál i filozofická kontemplace. Za doprovodu hypnotického soundtracku odhaluje snímek kouzla instantní fotografie v podmanivě nostalgické estetice doby, jež neznala digitální fotoaparáty.

Intimní zpověď Ady, ženy, která byla ve svých devatenácti letech znásilněna, vypráví ve filmu dvanáct žen a dva muži. Individuální pojetí jedné a té samé výpovědi zasahuje svou věrohodností a vytváří emocionálně velmi sugestivní dokument konkrétní a komplexní představu o prožitku násilí a o všech následcích, které oběť pronásledují celý život.

Bezmála apokalyptický obraz oblasti doslova pohlcované těžebním průmyslem ukazuje dokument pozorující titulní severošvédské město, jehož část se propadá kvůli těžbě v nedalekém dole na železnou rudu. Vedení důlní společnosti se rozhodlo nezastavit výnosnou těžbu a obyvatele ohrožených čtvrtí přestěhovat. Režisérka z natáčení ve městě za polárním kruhem i přímo v důlním prostředí vytěžila uhrančivé filmové obrazy a na příkladu tří protagonistů, nyní žijících ve zvláštním mezičase, nápaditě otevírá témata přesidlování, tradice a vztahu k určitému místu. „Dystopický příběh Kiruny je o vykořeněných lidech hledajících domov ve vykořeněném městě. Vypovídá přitom o odvrácené stránce celé vyspělé společnosti, ať už ve Švédsku, nebo v Čechách." G. Stocklassa

V horách, kde útočí Daesh, Turecko i Írán, žije skupina bojovnic Strany kurdských pracujících. Tyto dívky a ženy opustily své rodiny, aby ochránily rodiny jiných. Společně se cvičí v boji, odcházejí do válečných zón a vracejí se do zaminovaných kopců. Otevřeně vypovídají o válce a roli žen v ní.

Dětství jako věk nevšední fantazie, her a pocitu bezpečí ve světě ohraničeném blízkým horizontem líčí observační dokument přibližující rok života norské waldorfské školky. Citlivá studie projevů moderní, progresivní pedagogiky může v českém divákovi obnovit víru ve školství a význam práce učitele.

Citlivý portrét šestadvacetileté Taelor nabízí sondu do mentality americké vyšší třídy za vlády Donalda Trumpa. Absurdní majetkové spory a dysfunkční rodinné vztahy s příměsí alkoholismu, závislosti na drogách a lásky ke zbraním zrcadlí realitu současného amerického jihu s dávkou kruté upřímnosti.

Pomocí rozhovorů a záběrů z divadelních zkoušek film reflektuje vznik divadelní inscenace chorvatského režiséra Olivera Frljiće o zavraždění dvanáctileté dívky za války v Jugoslávii.  Co se může zdát jako historie, je pro chorvatské Srby každodenní realita plná nenávisti a strachu.

Poetický dokument je elegií za Blízký východ, kde se beton přelévá po regionu s tím, jak stále znovu povstávají budovy ničené válečným běsněním. Vůně a chuť cementu jsou pro vypravěče zároveň vzpomínkou na otce, odjíždějícího za prací do sousední země, i děsivým zpřítomněním devastovaného domova.

Francouzský režisér uvedl civilním filmovým jazykem do pohybu velkolepý polyptych sienského malíře Duccia di Buoninsegni. V šestadvaceti současně probíhajících hraných pašijových scénách objevujeme políčko po políčku majestátní umělecké dílo ze 14. století v dříve nepoznaném detailu.

Válečník jako archetyp – symbol – skutečná osoba – po této ose sestupují tvůrci filmu do srdce temnoty občanské války v Libérii z přelomu tisíciletí. Sedm frakčních generálů postupně hovoří o tom, co znamená odevzdat svůj život válce, v níž se střetávají dávné tradice s moderní odcizeností.