Silvan Skrivanic byl posledním obyvatelem odlehlého ostrova v Jaderském moři, ovšem i stopy jeho existence postupně mizí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už ve vzpomínkách jiných, nebo v krajině zpustošené nelítostným klimatem. S blednoucími stíny lidské duše jako by z ostrova mizel život sám, zanechávaje za sebou jen vítr, kostry živočichů a nápisy na zdech, které pro ostatní ztratily význam.„Stopy poslední duše a otisky její existence, vzkazy místa, kde všechno zmizelo.“

Drobný zdroj světla v pohybu je zachycen extrémně pomalou expozicí, díky které zanechává v emulzi stopu po své trajektorii. Autor si pro svůj film číslo 3 připravil rozsáhlou partituru o 13 částech, do které zahrnul délku expozice, barvu, pozici kamery, šířku světelné stopy a rychlost pohybu. Zároveň však světlo přichytil k dvojitému kyvadlu, které se za jistých okolností chová naprosto nepředvídatelně.„Již dlouho mě fascinuje skutečnost, že je možné vytvořit statický obraz pomocí pohybu a že je možné znovu vytvořit pohyb tím, že ukážete několik těchto statických obrazů za sebou. Tímto způsobem jsou jak samotné obrazy, tak i jejich transformace způsobeny interferencí mezi pohybem jednoho jediného světelného zárodku a pohybem filmové kamery. Považuji to za jakýsi bod nula fotograficky zaznamenaného filmu.“ - Joost RekveldZdroj: joostrekveld.net

27. září 2020 vypukla druhá válka o Náhorní Karabach mezi mezinárodně neuznanou Republikou Arcach a Ázerbájdžánem. Během tohoto čtyřiačtyřicetidenního konfliktu zmizel uprostřed válečné zóny mladší bratr režisérky, Soghomon, který právě absolvoval vojenskou službu. Ve snaze vypořádat se se strachem a nejistotou, které ochromily její rodinu po dobu dvou následujících let, kdy se Soghomona pokoušeli usilovně najít, Shoghakat Vardanyan začala zaznamenávat každodenní realitu na kameru svého telefonu. Pozoruhodně vyspělý, trýznivý i nadějeplný dokumentární debut režisérky, jež s filmem do té doby neměla žádné zkušenosti, dokazuje, že i se sebebolestnější ztrátou se lze smířit teprve ve chvíli, kdy je uzavřená.„Tento film jsem natočila pro lidi, kteří jsou stále drženi v zajetí, a pro všechny rodiny, které někoho ztratily. Je to emocionálně velmi náročný film, ale možná pro ně jeho sledování může být terapeutické.“ — Shoghakat VardanyanZdroj citátu: IDFA

Během tří předjarních týdnů zachycoval filmař tentýž panoramatický výhled z okna. Do kamery přitom denně vkládal v opakujícím se pořadí tři totožné role filmu, avšak na objektiv každý den nasadil jinak proděravělou masku a otevíral clonu v různých úsecích z 90 metrů filmového pásu. Podle předem daného schématu tak vznikla časosběrná koláž, v níž se vedle sebe vyjevují okamžiky jednoho místa z různé doby.

Kvadratické číslo 36 a jeho podmnožiny, včetně prvočísel, na které ho lze rozložit, funguje jako základní organizační princip dvouminutového videa rozděleného do tří polí, v nichž se odehrávají proměny vertikálních a horizontálních struktur, které propojuje minimalistický elektronický soundtrack Stefana Németha. Práce připomíná ranou digitální estetiku, absolutní film i minimalistické kompozice.

Experimentální film nahlíží drobnohledem entomologa cyklické vzorce chování propojující člověka se světem hmyzu. Stejně jako fíková vosa neodvratitelně nachází smrt při opylování květu fíkovníku, vrháme se i my do tanců vášně a smrti. Přitahováni svůdnou vůní vábení a nevyhnutelnosti definitivního konce. „Věřím, že dokumentární filmy, a umění obecně, dokážou alchymickým způsobem zpracovat realitu tak, aby měla správnou reprezentaci.“Zdroj citátu: Dok.revue

Předehrou k záběru z autorského tanečního představení, v němž se pohyby tanečnice a jejího dvojníka jemně desynchronizují, je intimní samomluva o paměti, snech a úzkosti, která na sebe bere podobu terapeutického dialogu. Autorčin hlas ve výrazně stereofonním záznamu interpretuje text vycházející z jejího deníku.

Vzdouvající se, rotující a skotačící Lissajousovy obrazce, které tvoří křivky, vzniklé při skládání dvou navzájem kolmých kmitů, pozorně sledují soundtrack tvořený skladbou Hoe Down (1942) Aarona Coplanda a Ranch House Party Dona Gillise. Film vznikl s pomocí přístroje využívajícího osciloskop navržený v Bellových laboratořích.„Krásné Lissajousovy křivky mohou vytvářet choreografii, která inspiruje a povzbuzuje představivost. Výsledná krása a pohyb naznačují jevy subatomárního světa, do této doby lidské mysli přístupné jen jako matematické možnosti.“Zdroj: CVM

Agitka venovaná povojnovej výmene obyvateľstva na juhu Slovenska. Dokument o slovensko-maďarskej presídľovacej akcii na juhu Slovenska. Film vysvetľuje – samozrejme zo slovenskej perspektívy, akým spôsobom výmena prebiehala, ako napohľad malebne vyzerala, aké boli jej „čísla“ a mali byť jej kultúrne efekty. Hoci nikdy nešlo o vyslovenú traumu (podobnú nemeckému odsunu), slovensko-maďarské vzťahy sa, aj vďaka nešikovnosti neskorších politikov, dodnes celkom neustálili.

Úlomky každodenní rutiny – spánek, kafe, potrava, prášky a výřezy nehostinného výhledu z okna – uvádí slovníkové heslo vysvětlující termín „acedia“, duchovní apatie projevující se paralyzující lhostejností k sobě i okolí. V této stop-motion animaci na sebe bere podobu blikajícího kurzoru na prázdné obrazovce počítače, odlupujících se vrstev skutečnosti i umírající pokojové květiny.

Rozverná hybridní opera o architektce buduje napětí mezi destrukcí a stavěním. V konfliktu exaltovanosti a věcnosti zdůrazňuje nenahraditelnost prožitku fyzického kontaktu s vnějškem a rozlití pohledu do krajiny. Carla v opozici ke kolegům, kteří – téměř jako by byli z jiné planety – plánují vše za zdmi laboratoří, vnímá, že i vítr může být sochařem.

Dokument, který byl součástí stejnojmenné výstavy, zachycuje momenty společného setkávání ptáků a lidí v městském prostoru. Nejkřiklavějším znakem nesouladu v takovém vztahu jsou četná zranění, se kterými se okřídlení obyvatelé metropolí dostávají do záchranných stanic. Rány a nezvratná poškození jim způsobuje záměrnou i nezáměrnou činností člověk, ale i lidské výtvory sloužící ke každodennímu fungování společnosti. Na druhé straně spektra se nacházejí jedinci, kteří se o život ptáků nejen zajímají, ale dbají o jejich blaho a v přeneseném významu s našimi každodenními souputníky komunikují. „Ptáci se skládají z příběhů. Žádný pták nikdy neumře, i kdyby umřel. Všichni ptáci, kteří kdy žili, mají společnou paměť. Ptáci naučili lidi, jak ze skalnatých hor stavět svá města.“Zdroj citátu: Galerie Jeleni