Poznámky k válce

Kultovní koláž archivních materiálů ze 40. až 60. let minulého století přináší absurdně humorný pohled na život v atomovém věku. Podvratná juxtapozice amerických propagandistických snímků, naučných filmů, reklam či novinových zpráv přináší mediální obraz světa, ve kterém vyrůstala generace dnešních šedesátníků a šedesátnic. Studenoválečná paranoia a hrozba nukleární války se do jejich životů propsala v mnoha bizarních podobách. Dobová média vytvořila jakýsi hypotetický vesmír, paradoxní nukleární kulturu vybuchujících jaderných bomb, válečného heroismu a populárních písní s atomovou tematikou.„Film Atomic Café naznačuje určité jizvy na duši země a odváží se i zesměšňovat zvrácenou směsku našeho utopismu a paranoii.“---Zdroj citátu: https://www.villagevoice.com/2018/07/31/newly-restored-the-atomic-cafe-is-just-as-vital-as-ever/

Pazderka žil v Rusku řadu let a sledoval vznik mohutné mašinérie státem kontrolovaných televizních kanálů, plně podřízených taktovce Kremlu, od samého začátku. Na příkladu ukrajinské krize od roku 2014 až do současnosti ukáže, jak tento pečlivě vyladěný stroj zásadně ovlivňuje myšlení běžných Rusů a vykresluje jim agresi proti Ukrajině i vraždění jako nutnou obranu před imaginárním útokem Západu.

1. radar 2. mír krajině 3. Amerika v Česku 4. brdští venkované se bouří 5. lesy jako cíl politického marketingu 6. vojenská policie mění relevanci daného prostoru 7. mediální válka mezi politiky a angažovanými občany 8. diskurzivní zbraně protivníků se sofistikují a zvyšují hlas 9. globální téma světových pacifistů se zhmotňuje v české kotlině 10. Bushe střídá Obama a ostnatý drát musí z kola ven Armáda obsazuje kótu a rezervuje ji pro americký radar, o který politici usilují, ale proti němuž se část společnosti bouří, zatímco místní obyvatelé hledají různé cesty, jak ubránit svůj životní prostor.

Oscarové dokudrama s děsivou názorností ukazuje, jak by mohl vypadat jaderný útok na Británii. Na záběrech imitujících styl válečných týdeníků vidíme popálená těla, zničené domy i hromadné popravy rabujících výtržníků. Rozvržení rolí známé z britských vlasteneckých dokumentů je zde ovšem provokativně převráceno. Utlačovatelem, který se po atomovém výbuchu snaží udržet pořádek, nejsou nepřátelští vojáci, ale britská vláda. Film vyrobený původně pro BBC shledalo vedení stanice natolik znepokojivým, že jej odmítlo odvysílat. Po krátkém uvedení v kinech jej širší britská veřejnost mohla zhlédnout teprve v roce 1985.„Mimo hranice formálního hlediska se pochopitelně nacházel můj zájem, jak tento film využít k přerušení mlčení médií v otázce závodů v jaderném zbrojení.“ — Peter Watkins---Zdroj citátu: http://pwatkins.mnsi.net/warGame.htmProjekce filmu je ve spolupráci s BBC dostupná zdarma.

Prostřední část Německé trilogie, do níž patří ještě Deutschlandbilder (1983) a Der VW Komplex (1989), dokumentuje stavbu monumentální dálnice napříč Německem. Projekt obklopovala masivní „marketingová kampaň“, která představovala betonový monument s podobnou estetickou silou jako Leni Riefenstahlová těla atletů a atletek v Triumfu vůle. Bitomsky sestříhal komentovanou archivní koláž, která odhaluje, jak byl vytvářen mediální obraz nacistického Německa. Rychlostní komunikace, která se jako betonové žíly postupně větvila krajinou, měla symbolizovat ekonomický růst a budování lepší budoucnosti. Dálnice představuje vzestup i pád megalomanské vize, kterou ukončila druhá světová válka.„Když točíte dokument, snažíte se dělat současně dvě věci: pozorovat svět a vytvářet jeho obraz. Tyto dvě věci nikdy nejsou totéž, obraz je obraz a svět je svět.“---Zdroj citátu: https://mubi.com/cast/hartmut-bitomsky

Středometrážním dokumentem Noc a mlha se francouzský režisér vrací k fenoménu systematického vyhlazování lidí, které ve své hrůzné dokonalosti symbolizují v moderních dějinách nacistické koncentrační tábory. Resnaisův dokument sleduje truchlivý vývoj modelu táborů masové smrti: od trigonometrického vyměřování prostoru přes stavění budov, odjezd prvních vězňů a jejich ponižující příjem, zaběhnutý provoz továren na smrt a nakonec co nejekonomičtější zabíjení – v bezmoci se mohla zrodit jediná lidská rebelie, „rebelie smrti”.

V květnu 1962 se na Yaleově univerzitě odehrála dnes již klasická série experimentů. Stanley Milgram se v reakci na proces s Adolfem Eichmannem, potažmo esej Hannah Arendt o banalitě zla, rozhodl prozkoumat, nakolik ochotně budou účastníci a účastnice reagovat na příkazy autorit, které se příčí jejich svědomí. Dobrovolníci a dobrovolnice byli rozděleni na učitele a žáky. Učitel kladl žákům nacházejícím se v oddělené místnosti otázky. Trestem za nesprávnou odpověď měl být elektrický šok, jehož intenzita byla stupňována. Film, původně zamýšlený jako výukový materiál, se později stal nástrojem, který měl stvrdit platnost Milgramových zjištění.„Poslušnost je tím vůbec nejzákladnějším prvkem struktury společenského života, na nějž lze poukázat. Předpokladem veškerého komunitního soužití je nějaký systém autority, a jde tak pouze o člověka nacházejícího se v izolaci, který není nucen k reakci, ať již v podobě vzpoury anebo odevzdání, na příkazy ostatních.“ — Stanley Milgram---Zdroj citátu: https://web.archive.org/web/20101216075927/http://home.swbell.net/revscat/perilsOfObedience.html

Po druhé světové válce znaly Spojené státy sice účinky atomového výbuchu na města plná civilistů, ale poznatky dopadů exploze na vojenskou techniku ​​stále chyběly. Armáda tak přistoupila k testům na vyřazených lodích. Pro pokusy byl vybrán záliv atolu Bikini a operace byla nazvana Crossroads. Connerův snímek využívá materiálu natočeného během podmořského jaderného výbuchu, kdy několik kamer snímalo explozi z různých vzdáleností. Hypnotické obrazy fascinující energie podkresluje minimalistická hudba Patricka Gleesona a Terry Rileya.

Od konce druhé světové války až do stažení vojsk v 90. letech se ve Frankfurtu střetávaly světy Němců a Američanů, civilistů a armády, striktního řádu a iracionální vášně. Akademička Annette Brauerhoch mezi nimi suverénně přecházela. Její vlastní záběry 8mm kamerou ukazují, jak v klubech okolo americké vojenské základny navazovala intimní vztahy s afroamerickými vojáky. Protagonistčino nepolevující hledání rozptýlení souběžně na 16mm film zaznamenávala režisérka Eva C. Heldmann. Kombinace dvou vypravěčských perspektiv podává vrstevnatý portrét ženské touhy, prosazující se v silně machistickém prostředí.„Válečné filmy podle mě vytváří fantazii, v níž se násilně projevuje sexualizovaná moc, ale v níž si lze násilnost sexuality zároveň i užívat.“

Virtuální realita a herní technologie jsou dnes běžně využívány nejen při náboru a výcviku amerických vojáků, ale také k terapii traumatizovaných navrátilců. Trenažéry bojových situací přitom často nelze rozlišit od volně dostupných videoher, sloužících primárně k odreagování. Čtveřice samostatných filmů, původně videoinstalací, byla natočena přímo v amerických vojenských střediscích. Harun Farocki v nich konfrontuje počítačovou simulaci s reálnými válečnými cvičeními a kriticky reflektuje stále užší vazby mezi válkou, zábavním průmyslem a moderními technologiemi.„Při vědomí toho, že digitální krajiny a scénáře jsou využívány k přípravě vojáků na válečné operace, jsme chtěli zdůraznit zajímavou skutečnost, spočívající v jednoduchém protikladu: totiž, že podobný obrazový materiál je využíván k bojové přípravě i k nápravě důsledků války!“ — Harun Farocki---Zdroj citátu: http://neural.it/2012/11/harun-farocki-interview-serious-games-in-samos/