Průhledná bytost: Shirley Clarke

Soubor krátkých němých snímků byl určen pro americký pavilon na Světové výstavě Expo v Bruselu v roce 1958. Filmové sekvence byly v pavilonu přehrávány v neustálé smyčce: nešlo v nich tedy o vyprávění příběhu a kresbu postav, ale spíše o ukazování záblesků z každodenního amerického života. Ve filmovém programu měly být prezentovány chlouby tehdejších Spojených států: moderní metropole, šťastné nukleární rodiny, technologické vymoženosti a plné regály supermarketů. Díky dynamické montáži a výrazné estetice se však režisérce podařilo vytvořit filmovou koláž připomínající avantgardní experimenty.„Měly ukázat záblesky z amerického života. Zatímco já točila v New Yorku a okolí a pak stříhala, Donn Pennebaker cestoval po státech a sbíral snímky, které mi pak posílal. Natočili jsme zhruba 30 smyček. Některé točil Penny, některé já, a Ricky Leacock a Wheaton Galentine každý udělali jednu. Já přišla s rytmickým střihem, aby ty tříminutové smyčky fungovaly. Musela jsem do cca 30 metrů filmu dostat hodně informací. Na Expu tyto smyčky měly velký úspěch.“ — Shirley Clarke

Adaptace stejnojmenné knihy Warrena Millera přenáší diváka do drsného světa newyorského Harlemu. Hlavní hrdina filmu, náctiletý Afroameričan Duke, se snaží zvýšit své společenské postavení koupí pistole, která mu pomůže stát se vůdcem gangu Royal Pythons. Polodokumentární styl filmu ukazuje realitu černošského ghetta a pouličního násilí, drogové závislosti i prostituce, zatímco dějem filmu provází autentičtí neherci i skuteční členové gangů. Temný snímek představuje sociálně-kritickou sondu do každodenní reality obyvatel ghetta i archetypální příběh o touze po úspěchu navzdory překážkám osudu.„Celé roky jsem se cítila jako outsider, a tak mi byly problémy menšin blízké. Přišlo mi, že je důležitější být podělaný feťák, který cítí odcizení, než přiznat, že to odcizení cítím i já jako žena, která má pocit, že do světa, do něhož chce zoufale patřit, vlastně nepatří.“ — Shirley Clarke

Jason Holliday byl afroamerický prostitut, tanečník v nočních klubech a kluk pro všechno. V hotelovém apartmá popíjí, kouří a předvádí se před kamerou, zatímco se jej režisérka a zbytek štábu vyptávají na jeho život. Minimalistický formát filmu pracuje s principy cinéma vérité, jež však podrývá snaha filmařů dostat Jasona do extrémních poloh, v nichž se vyjevuje tragičnost jeho osudu. Díky protagonistově extrovertní povaze a zvyšující se hladině alkoholu v krvi se odkrývají příběhy z Jasonova života, jež v něm probouzí hysterický smích i pláč a poukazují na každodenní realitu menšin v 60. letech v USA. „V Jasonově portrétu se Shirley Clarke projevila jako naprostý génius. Doufám, že ji jednoho dne budou srovnávat se mnou. Shirley a Rogosin se o své subjekty doopravdy zajímají, chtějí vědět, jak přemýšlejí, a co cítí.“ — John Cassavetes „Nejpozoruhodnější film, jaký jsem kdy v životě viděl, byl Jasonův portrét… Ten film mě naprosto fascinuje.“ — Ingmar Bergman  

Snímek zachycuje umírajícího muže, který vede svůj poslední – dadaisticky hravý i intimní – monolog. Kamera zachycuje jeho tvář a experimentování se střihem a digitální manipulací mění významy vyřčeného. Autorem monologu je americký dramatik Sam Shepard a jediným hercem divadelní inovátor Joseph Chaikin.

Nebezpečí a nepředvídatelnost býčích zápasů se v tomto filmu staví do paralely s vášnivostí a expresivitou tance. Dokumentární záběry na publikum i matadory španělské corridy se proplétají s moderním výrazovým tancem mladé ženy, která svým pohybem vystihuje jak matadora, tak i nezkrotné divoké zvíře.„V mnoha ohledech tento film prostě nefunguje. Je v něm však pár výjimečných momentů, třeba ten, kdy umírá býk. Příběh sleduje ženu, která se dívá, jak její milenec bojuje s býkem a zabíjí ho. V původním pojetí byla sólistka zároveň matadorem i ženou, jež ho pozoruje, a já pouze přidala, že je zároveň i býkem. Přišla jsem s několika zajímavými koncepty. Využila jsem opakování, předělala jsem choreografii. Využila jsem abstrakce barev, rychlý střih, vrstvení obrazů.“ — Shirley Clarke

Záběry newyorských mostů a horizonty mrakodrapů vytváří abstraktní obrazce připomínající barvitý pohled kaleidoskopem. Autorka přitom objevuje novou tvář New Yorku, v níž se vyjevuje neobvyklá industriální krása. Dynamickou montáž a vrstvení obrazů podtrhuje temperamentní experimentální jazz.

Za doprovodu ambientní elektronické hudby se v tomto vizuálním experimentu ukazuje New York se svou industriální architekturou jako neznámé, dystopicky působící město. Z každodenních urbánních elementů přitom vznikají impozantní abstraktní koláže, které navozují pocit mimozemského tísnivého údolí.„Mosty-kolotoč, to je čistá Shirley Clarke, krásný příklad její schopnosti manipulovat s obrazem, od tónování až po extrémní úhly, které vás vezmou na závratnou projížďku po městských mostech. Skoro byste tomu mohli říkat tanec.“ — Christopher S. Long

Černobílý snímek dokumentuje stavbu impozantního mrakodrapu na Páté Avenue, od architektonických návrhů přes pokládání základů až po samotnou výstavbu – celý stavební proces je doplněn o svérázné rozhovory a průpovídky dělníků. Z tvrdé práce se přitom okem kamery stává poetický obraz New Yorku 50. let.„Když jsem stříhala Mrakodrap, seděla jsem u své movioly a dávala dohromady scénu, když najednou vidím záběr, v němž je v oknech mrakodrapu vidět odraz, a napadlo mě, že by z toho mohla být zajímavá scéna. Takže jednoho filmaře pošlu ven s rolí filmu točit odrazy v oknech, a pokud mu zbyde film, natočí ještě něco dalšího. Pak se na to podívám a říkám, ‚skvělá práce‘. Byl to opravdu ručně dělaný film, který jsme dávali dohromady kousek po kousku.“ — Shirley Clarke

Dva mladí milenci tančí uprostřed krajiny a svými pohyby si vyjadřují lásku, ale i pochybnosti a strach. Jejich vášeň rozhýbe jejich těla a okolní krajina se mění podle nálady v jejich romantickém vztahu. Impresionistické přírodní obrazy a expresivní choreografii přitom umocňuje tklivá smyčcová hudba. „Většina tanečních filmů, které jsem viděla, byly otřesné, a tak mě napadlo, že to umím udělat lépe. Film je v podstatě choreografické médium.“ — Shirley Clarke

Ornette Coleman (1930–2015) byl afroamerický jazzový saxofonista, houslista, trumpetista a přední osobnost avantgardního žánru free jazz. Snímek sestává z různorodých archivních záběrů, úryvků z rozhovorů, hraných scén i divokých hudebně-tanečních sekvencí. Nejedná se tedy o tradiční životopisný film, ale spíše o zachycení muzikantovy vášnivé povahy a hudebního talentu, přičemž mezi zpovídanými fanoušky a fanynkami se objeví i řada významných skladatelů a literátů a literátek tehdejší americké umělecké scény. Kromě úspěchů této ikony jazzové hudby však film zobrazuje i Colemanovo nelehké dětství a zkušenost s rasovou segregací.

Melancholický dokumentární portrét Roberta Frosta představuje tohoto amerického básníka a čtyřnásobného nositele Pulitzerovy ceny v podzimu života, kdy reflektuje svůj osobní příběh, poezii a existenciální a filozofická témata, jimiž se zabýval napříč svou tvorbou. Frost tráví své dny v milované rurální Nové Anglii a stále se věnuje přednáškové činnosti na univerzitách, zatímco oko kamery přetváří tuto legendu americké poezie v obyčejného člověka ve světle univerzálního humanismu. Jedná se o první dlouhometrážní dokumentární film Shirley Clarke, za nějž byla v roce 1963 oceněna Cenou Akademie.„Jakkoliv zůstává umělec věrný své vizi skutečnosti, ve střetu s vtíravou společností a vlezlým státem ji upozadí a do popředí se dostává jeho individualita a vnímavost.“ — John F. Kennedy

Věhlasný režisér a kameraman natáčí neobvyklý dokument o skupině drogově závislých čekajících v bezútěšném, špinavém bytě na svou spojku s další dávkou heroinu. Naturalistickým způsobem se vyjevuje existenciální tíseň drogově závislých kontrastující s optimistickými jazzovými melodiemi, jež si hrají k poslechu. Film o natáčení filmu je založen na stejnojmenné divadelní hře Jacka Gelbera a využívá strategie found footage a metanarativních experimentů. Zatímco se režisér neustále snaží navádět své protagonisty k přirozenému projevu před kamerou, sám se postupně začíná v jejich opojném světě ztrácet.„Byla jsem odhodlaná to natočit a nezajímalo mě, co si o mně kdo myslí. Pokud mě měli za blázna, bylo mi to jedno. Stejně tak, pokud si mysleli, že mi přeskočilo nebo že jsem tvrdohlavá. Za sebe můžu říct, že dokud jsem to mohla natočit tak, jak jsem chtěla, byla jsem ochotná tomu obětovat prakticky cokoliv.“ — Shirley Clarke

Z taneční zkušebny se skrze dynamický pohyb muže přenášíme na pláž a mezi písečné duny. Svým tancem muž vyjadřuje poctu slunci, které ozařuje jeho atletické tělo. Další z tanečních filmových studií režisérky experimentuje se střihem a ostrými kontrasty světla a stínu, tentokrát za doprovodu klavíru.„Kamera tančí společně s tanečníkem a zdůrazňuje jeho pohyby, gesta a plastičnost jeho projevu. Změny prostoru se dějí bez varování a filmová forma tematizuje pohyb samotný. Doprovodná hudba Ralpha Gilberta není lyrická; je to surový materiál, který upozorňuje na tanečníkovy pohyby v prostoru.“ — Angelos Koutsourakis

Rozverný snímek zachycuje poklidné odpoledne v parku v centru Paříže: hrající si děti, jízdy na kolotočích, korzující zamilované páry a muže hrající kroket. Optimistickou náladu filmu doplňuje hravá hudba a dynamický střih ukazuje autorčin entuziasmus pro nově objevenou formu uměleckého vyjádření.„Tanečnice, nevěsta, manželka na útěku, radikální filmařka a průkopnice – Shirley Clarke představuje jednu úžasnou a prakticky neznámou kapitolu v dějinách americké nezávislé kinematografie. Žena pracující v převážně mužském světě, bílá režisérka, která před svou kameru staví černé protagonisty, bohatá holčička z Park Avenue, která se rozhodla stát se tanečnicí a režisérkou a jež utekla do bohémského světa, kde trávila čas s beatniky a úspěšně i neúspěšně se držela své vlastní vize. Byla inspirací novému filmovému hnutí a točila naléhavé snímky plné života, v nichž se mísí fikce se skutečností. Nakonec však skončila na okraji a byla vyškrtnuta z dějin jakožto diletantka.“ — Manohla Dargis