Susan Sontag: Filmování je výsada

Dva páry prožívají kritické období. Karen a Peter mají šestiletou němou schizofrenní holčičku Annu. Jejich vztah je chladný a nepřátelský. Léna a Martin jsou pět let rozvedení. Léna je známá herečka a Martin umělecký ředitel baletního souboru a žije na ostrově s přítelem Karlem. Léna s Karen se vydají je navštívit. Sontag dostala svou druhou, severskou šanci a rozhodla se navíc natočit celý film ve švédštině. Považovala ho za velkou zkoušku vlastní imaginace, přičemž ho srovnávala s posledním filmem Carla Theodora Dreyera nebo s filmy Jeana-Marie Strauba. Po skončení natáčení ale uznala, že tento pokus nevyšel…   „Aby ženy už netrpěly odsouzením, které jim brání vyjádřit své city. (…) Tělesná láska kvůli tomu nezmizí, ani se nepřestanou tvořit páry; pouze se muži a ženy přestanou od prvního sblížení navzájem posuzovat jako potenciální sexuální partneři.“

Léto 1993. Byla jsem v Sarajevu. Byl to můj druhý pobyt zde během války. K mému překvapení se tu zjevila Nicole, přijel s ní kameraman a zvukař. Chtěla tu natočit dokument o mé divadelní režii hry Čekání na Godota. Ten film se stal protiválečným gestem a poctou hrdinskému obyvatelstvu toho města. Sontag sice není režisérkou tohoto filmu, ale je v určitém slova smyslu jeho protagonistkou. Její tehdejší partnerka Nicole Stéphane se vydala do Sarajeva, aby zachytila atmosféru přípravy divadelní inscenace Beckettovy hry. Dokument vznikal v reálném nebezpečí života pro všechny zúčastněné. Unikátním způsobem se podařilo vystihnout genia loci obleženého města a postihnout stav lidí, kteří byli zároveň herci, obyvateli, obránci i oběťmi. Kamera podává svědectví o jiném boji. Město později vyjádřilo svůj dík přejmenováním na náměstí před divadlem na Divadelní náměstí Susan Sontag.

„Co je to partnerský vztah? Je to vztah mezi dvěma lidmi, nebo je to vztah mezi více páry? Kde je jeho formální a psychologický základ? Ve filmu Duet pro kanibaly jde o dva mladé lidi, kteří jsou psychologicky vzato pozřeni starším manželským párem. Možná je to sadomasochistický vztah… Krutý a zároveň soucitný…“ Na pozadí tématu života v politickém exilu se odehrává psychologický příběh o vztahu dvou párů. Mladý Tomas přijme práci u exulanta dr. Bauera a je postupně vtahován do nejasné hry. První verze scénáře byla napsána ve Stockholmu v srpnu 1968. V květnu 1969 byl již snímek uveden v rámci festivalu v Cannes. Nejdříve vznikly dialogy a vizuální stránka filmu. Ve druhé verzi scénáře ze září 1968 je již také popis dekorací. V říjnu a listopadu se natáčelo šest týdnů ve Stockholmu. V únoru až v březnu 1969 probíhal střih. I přes vypuštění některých scén se Sontag podařilo postihnout psychologické rozpoložení postav, jak bylo jejím záměrem.

Benátky jsou turisticky vyhledávané místo, které samotní Italové navštěvují, jako by bylo v jiné zemi. Cizinci do něj přijíždějí s obdivem, úzkostí či nedočkavostí, které si každý přináší uvnitř. Všichni ale sdílejí stejnou touhu být v Benátkách, moci říct: „Byl jsem tam.“ Režisérka se inspirovala vlastním textem Io, Eccetera a jde bezpochyby o její nejintimnější film. Možná lépe řečeno je to velmi osobní a subjektivní dílo. Ačkoliv sledujeme benátský pobyt jednoho páru, není vůbec jasné, zda jde o film hraný, dokumentární, nebo je to jen esej. Není samozřejmě podstatné, kam snímek zařadíme. Je poměrně zřejmé, že sledujeme návštěvu Benátek, kde nám průvodce dělá Susan Sontag. Strukturou se film podobá tanečnímu vystoupení, rytmus je vlastně choreografie hereckých výstupů, vnitřního hlasu a záběrů na starobylé město. Pod povrchem cítíme – obdobně jako například u Marguerite Duras – řadu velmi osobních témat a možná převažují úvahy o vnitřním exilu.   Filmová projekce je zdarma pro návštevníky festivalu, pro vstup nevyžadujeme akreditaci.

Pořád se s někým dohaduji ohledně označení dokumentární film. Vadí mi, že když mluvíme o jiných než hraných filmech, jsou ostatní označení značně omezující. Ten výraz „dokumentární“ evokuje, že má jít o nějaký dokument. Ale film je přece mnohem víc než to. Jediný samostatný výrazně dokumentární film Susan Sontag je její portrét Izraele. Po dobu pěti týdnů patnáct hodin denně natáčela s utkvělou myšlenkou vytvořit upřímný film. Fascinovala ji skutečnost, že se události (a tedy scény z jejího filmu) odehrávaly před kamerou v reálném čase a bez přípravy. Najednou její práce režisérky nespočívala v písemné přípravě předem, ale musela se ex post vyrovnat s událostmi, které nemohla předvídat. Výsledkem jejího hledání rytmu a struktury je myšlenka – nesnažit se zachytit události, ale podmínky a okolnosti, za nichž se odehrávají.   Polský institut v Praze je partnerem 25. MFDF Ji.hlava.

30. dubna 1971 se v New Yorku uskutečnilo otevřené fórum na téma ženské rovnosti a hnutí za osvobození žen. Čtyři panelistky, reprezentující odlišné proudy druhé vlny feminismu, ve svých příspěvcích čerpají z poznatků biologie, sociologie, filozofie i ze svých osobních zkušeností a kontruje jim na pódiu jediný muž –novinář a spisovatel Norman Mailer, předvádějící až modelový příklad blahosklonného mansplainingu. Smysl pro humor panelistek i jejich intelektuální a argumentační převaha si snadno získávají náklonnost publika v debatě o problémech, které zůstávají dodnes aktuální.   Muž z publika: „Já opravdu netuším, co ženy vyžadují. Za předpokladu, že bych jim to chtěl dopřát.“ Germaine Greer: „Poslyš, můžeš zůstat v klidu, protože ať už ženy vyžadují cokoliv, ty to rozhodně nejsi, zlato.“ (Z filmu.)