násilí

Co může dělat uprchlík v cizině, aby pomohl svému státu vyhrát válku? A čím si při tom musí projít? Ve snímku se projdete od Staroměstského náměstí k Václavskému a uvidíte. Nebo uslyšíte?

Když začala totální ruská invaze na Ukrajinu, Světlana se svými dvěma dcerami odjela do Česka. Teď se hodlá do země rozvrácené válkou vrátit. Blíží se totiž Vánoce a rodina je chce strávit s manželem a otcem, který zůstal v Kyjevské oblasti. Kamera nezaujatě zaznamenává přípravu na riskantní cestu. „Říkám ti, že na Ukrajině probíhá válka! A ty tam jedeš!“

Prázdný sklad na okraji Paříže se pod vedením režiséra Mehrana Tamadona mění ve vězeňskou celu. Klaustrofobní prostor rekonstruuje podle instrukcí tří osob, které byly kvůli svým politickým názorům vězněny íránským režimem. Taghi Rahmani je proskribovaný, nespočetněkrát tvrdě vyslýchaný novinář. Mazyar Ebrahimi provozoval půjčovnu filmové techniky. Na základě pomluvy konkurenta byl obviněn ze špionáže. Homa Kahlori zakusila mučení íránských věznitelů již v 80. letech. Zatímco každý z nich podrobně popisuje a přehrává vliv hrůzných zážitků na tělo a mysl, klademe si spolu s režisérem otázku, zda vůbec existuje inscenační metoda, která by podobné útrapy zachytila v plném rozsahu. „Ve filmu Kde Bůh není jsem se snažil být ke svým postavám citlivý, protože to trauma je obrovské a já se o ně musel postarat. Vždycky jsem se snažil ujistit, že mohou jít dál; neustále jsem se jich ptal, jak se cítí. Byl jsem opravdu s nimi a chápal jsem, že přehrávání těchto scén jim může i trochu pomoci. Ale nebylo mým jediným cílem jim pomáhat, šlo mi o to, abych natočil film. Nemyslím si, že filmař je anděl nebo že má jenom dobré úmysly.“ — Mehran Tamadon Zdroj citátu: Cineuropa

Mezi profesí režiséra a pyrotechnikem je rozdíl takový, že režisér si může dovolit udělat spoustu chyb. Protagonisté filmu, kteří se věnují pyrotechnice, si ovšem nemohou dovolit udělat chybu ani jednu – jakýkoli přešlap by totiž mohl být jejich posledním.

Martinu její expřítel polil kyselinou a způsobil jí popáleniny třetího stupně na horní polovině těla i téměř úplnou slepotu. Dokumentární portrét sleduje její životní příběh po tomto fatálním útoku – vyrovnávání se se ztrátou fyzické atraktivity, strach ze světa, který nevidí, i hledání nového smyslu života. Martinin příběh nese všechny rysy dobrého biopicu. Představuje silnou ústřední postavu procházející složitými situacemi a navzdory mnoha nástrahám nacházející štěstí. Od mainstreamové produkce se ale odlišuje přímočarostí, se kterou k nám Martina promlouvá, a potenciálem prolamovat mnohá tabu. „Když jsme začaly spolupracovat, byla tím útokem velmi traumatizovaná. S novináři se nestýkala a s natáčením dokumentu souhlasila jen s podmínkou, že kdyby chtěla, vše vyhodím do koše.“ Zdroj citátu: Vlasta.cz

Reportérka fiktivní televize, původem z Ukrajiny, vyráží na cestu po Slovensku a klade na památných místech lidem otázky o povaze fašismu a duši slovenského národa. Dokumentární esej usiluje na podkladu vyřčených slov a obrazů davových scén zachytit podobu společnosti na okraji politického spektra. „Podle Centra pro výzkum etnicity a kultury mají lidi na Slovensku všeobecně odpor k extremistickým hnutím. Ale zároveň se 75 procent z nich ztotožňuje hned s několika jejich idejemi.“ Zdroj citátu: Aktuality.sk

Molly Maguires, tajné organizaci irských přistěhovalců, byly v 60. a 70. letech 19. století přičítány na vrub četné vraždy, ke kterým docházelo v hornickém regionu amerického státu Pennsylvania. Jednostranný historický narativ o střetu různých imigračních skupin rekonstruuje film složený z dobových písemných záznamů a obrazů v textu exponovaných míst. Tragické události nahlíží jako důsledek mnohem komplikovanějších souvislostí, zahrnujících problematiku rasismu, ale i rostoucího sociálního útlaku a jemu se pomalu formujícího vzdoru. Dlouhý stín bolestných událostí bohužel dopadá na kraj dodnes. „Vágní hrůza jako by umlčela jazyk se pokouší přenést přízrak násilí, které se vynořilo z rasové nevraživosti a dělnických bojů občanské války, do současnosti a zasadit krvavé události konce 19. století do současné krajiny skomírajícího uhelného hospodářství.“ Zdroj citátu: Edward Kinh

Ikonografie zahradních kolonií, do které spadají i ploty, se před námi rozprostírá v obrazově-zvukové studii jednoho českého fenoménu. Všechny ty houpačky, chatky, rezivějící branky a chodníky z betonových panelů prorůstaných plevelem jsou pomníkem lidských pokusů o zkrocení přírody v rozumných mezích.

Pachatelé sexuálních útoků bývají vykreslováni jako monstra. Signe Rosenlund-Hauglid k nim oproti tomu přistupuje s empatií a snahou pochopit, co je k činu vedlo. V jejím dokumentu sledujeme trojici mužů ve věku 20 až 27 let, kteří se po večírku dopustili znásilnění. Čeká je obvinění, soudní proces, vynesení rozsudku a nakonec propuštění. Během toho Morten, Benjamin a Kasper v otevřených rozhovorech mluví o krizi identity, společenském stigmatu i sebevražedných myšlenkách. Tváří v tvář režisérce, která se sama stala obětí napadení, jim zároveň dochází, jak zničující může být zásah do něčí tělesné integrity. „Ztotožnit se s pojmem ‚znásilnitel‘ je vskutku nemožné.“

Původně šestidílný televizní seriál nabízí podrobný vhled do politických změn v několika posledních dekádách v Brazílii. Transformace režimu, zavedení ústavy, rozvoj lidských práv, ale i neustále bobtnající soudnictví, jehož vysoko postavení protagonisté a protagonistky paradoxně stojí nad zákonem. Snímek se bez užití typických mluvících hlav obrací k archivním záběrům, televizním reportážím, hraným filmům i náladotvorným uměleckým videoklipům a vytváří tak dokumentární koláž. Historické události vypráví ze současné, kritické perspektivy a odhaluje mechanismy stojící za bezprávím v jihoamerických státech. „Nesvrhují mocné zbraněmi nebo bitvami, ale pery, tresty a v koordinaci s ministerstvy.“ Zdroj citátu: Ponte Jornalismo

Válečná novinařina je v žurnalistickém světě vskutku speciální disciplínou. I elitní žurnalisté se sklánějí před těmi několika odvážnými, kteří se vydávají do míst konfliktů a z extrémního prostředí přinášejí kvalitní zpravodajství. A zřejmě i největší cynik vnímá, že jejich práce si zaslouží úctu a obdiv. Dokumentarista Petr Jančárek mluví s řadou reportérů, kameramanů a fotografů o tom, jak svoji profesi vnímají.

Pohled z předního sedadla do zadní části vozu tvoří většinu záběrů tohoto minimalistického dokumentu. Automobil pendluje tam a zpět mezi oblastmi ohroženými boji na Ukrajině a polskou hranicí. Jeho řidič a zároveň režisér filmu převáží válečné uprchlíky a uprchlice do pociťovaného bezpečí. Projíždí rozbombardovanými městy, kolem zničené vojenské techniky a přes další a další kontrolní stanoviště. Ve tvářích jeho pasažérů a pasažérek se zračí někdy uvolnění, někdy vyčerpání, ale skoro vždy obavy z věcí budoucích. S sebou si kromě těch pár nezbytností natěsnaných v kufru vezou traumata a strach o ty, které museli nechat doma. „Nikdy jsme lidi nestavěli do situace, kdy by měli pocit, že musí něco udělat, aby byli evakuováni.“ Zdroj citátu: Point of View Magazine

Rok 1953 byl pro československé občany rokem velkého smutku. Povinné truchlení zasáhlo do jejich životů po smrti Stalina a Gottwalda. Smutek upřímný přinesla měnová reforma, která zruinovala jejich celoživotní úspory. Zpětným pohledem byl rok 1953 vrcholem společenské beznaděje.