město

Druhé největší norské město není jen tak obyčejným sídlem s komplexem méněcennosti a velkými ambicemi. Z jedné strany obklopeno mořem a z druhé horami, v mírném odtržení od vnějšího světa, si Bergen žije svůj osobitý příběh. Kinematografická pocta městu a jeho lidem je pojata jako série mikropříběhů vyprávěných na pozadí filmových obrazů pořizovaných více než sto let. Dozvídáme se z nich, co vtisklo Bergenu jeho modernistickou architektonickou tvář, proč je stále vstřícný k nově příchozím, a především na čem se zakládá nezahubitelná hrdost obyvatel na své věčným deštěm bičované město. „Déšť, humor, vášeň, hádky, katastrofy, komplexy, večírky an extravagance – to jsou některé z ingrediencí tohoto vyznání lásky Bergenu.“ Zdroj citátu: VERDENSTEATRET

Édouard Louis pochází z chudé rodiny ze severozápadu Francie. Během necelé dekády od vydání debutového románu Skoncovat s Eddym B. se z něj ale stala jedna z předních figur francouzské literární scény. Transformace kluka z proletářského prostředí v privilegovaného pařížského intelektuála s vysokým kulturním kapitálem je jednou z ústředních linií životopisného dokumentu. Louis dostává prostor, aby příběh nelehkého dětství, dospívání a začleňování se do nové sociální třídy převyprávěl vlastními slovy. Seznamuje nás s krajinou svého mládí i aktem psaní, které je pro něj především prostředkem k překračování hranic. „Tohle je mladý muž, který se už dvacet let nepřestal proměňovat. Celá jeho kariéra se nese ve znamení obnovy.“ – François Caillat Zdroj citátu: Outplay FilmsDo češtiny je tlumočena první projekce filmu.

Pocta prarodičům a jednomu bytu v nejvyšším patře bratislavského paneláku, s výhledem na Dunaj i Rakousko, má formu intimního dialogu. Mezi generacemi, minulostí a přítomností, východem a západem. Ve stejném prostoru se skrze rodinné zážitky a traumata formovala také identita autorky. „Pesimisté se dívají k Petržalce, optimisté k Rakousku.“

Jedna z největších chorvatských loděnic Uljanik po více než 160 letech své existence zaniká. Místo, kde se vyráběly a posléze odtud i odplouvaly lodě impozantních rozměrů i nemalého významu, se proměnilo v průmyslový hřbitov pro vraky, nefunkční jeřáby a opuštěné dílny, které kdysi kypěly životem. Prostřednictvím koláže observačních záběrů však nyní pozorujeme takřka postapokalyptickou krajinu areálu, který se stal domovem pro racky, mořské živočichy a hladové kočky. Jak se původně významné rakousko-uherské lodní impérium v Pule dočkalo svého konce? Bývalá sláva Uljaniku i jeho cesta k zániku ožívá ve vzpomínkách nespočtu osob, z nichž mnohé Uljaniku zasvětily svůj pracovní i soukromý život. „Každý den chodím kolem Uljaniku a myslím na ty scény. Teď už si prostě nechci na tento okamžik vzpomenout.“

Dánská umělkyně Pia Rönicke již několik let zkoumá skandinávské lesy jako proměnlivý historický a fenomenologický prostor. Inspiraci čerpá z konceptů ekoložky Suzanne Simard, podle které lesní ekosystém představuje arénu, kde se střetávají lidské i nelidské formy života. Stejně jako podzemní mycelium, ani tento polyfonní film není uspořádán hierarchicky, ale síťově. Kromě lidí spjatých s lesem a půdou nechává vyprávět samotné stromy. Jejich nelineárně prezentovaný příběh začíná na konci doby ledové a pokračuje až do současnosti, kdy člověk dřevo vyrval z jeho přirozeného prostředí a redukoval jej na průmyslovou komoditu. „Les je dynamický. Vznikají mýtiny a rostou nové stromy. Les se neustále proměňuje, stejně jako buňky v našem těle nejsou stejné jako loni.“ – Pia Rönicke Zdroj citátu: BLOOMDo češtiny je tlumočena první projekce filmu.

Režisér se vrací do svého rodného Lisabonu, aby zjistil, že město se za jeho nepřítomnosti téměř k nepoznání změnilo. Snaží se tento proces změny zachytit na kameře a alespoň pomocí filmu zdokumentovat poslední zbytky metropole, jak si ji pamatoval. Vlivy koronavirové pandemie, rozvoje trhu s nemovitostmi a masového turismu se podepisují na budovách v historickém centru, kde vše staré a nostalgické musí udělat prostor novému a blyštivému. Časosběrný snímek po dobu jednoho roku sleduje výstavbu jedné takové budovy a kriticky nahlíží pracovněprávní problémy námezdní práce v Portugalsku. „Práce na podobě filmu je pro mě organický proces, který se vždy rodí z konfrontace nápadu a materiálu, který mám před kamerou.“ — João Rosas Zdroj citátu: DocLisboa.org

Václavské náměstí je Československá socialistická republika v kostce, vysvětluje Karel Höger v komentované mozaice lokálních jevů, ke kterým patří setkávání u koně, rozvlněné davy turistů a turistek z Čech i zahraničí, nákupní horečka nebo vlastenecká náklonnost k českému pivu a sklu.

Reportáž z nedokončeného sídliště, oceněná na festivalu v Benátkách, zachycuje moře bláta, dělící obyvatele a obyvatelky pražských Malešic od jejich snů o novém světě, který dostali absurdně rozestavěný. Panely jako balíček sušenek, vodovodní kohoutek bez vody a konzerva s blátem k obědu připomíná, že společnost je dětské hřiště, na kterém se může stát cokoli.

Poslední zemětřesení, jež zasáhlo Popayán v roce 1983, zničilo nejen samotné kolumbijské město, ale zanechalo na životech jeho obyvatel a obyvatelek trvalé šrámy, které zdědily i mladší generace. Přítelkyně María José a Alejandra se s traumaty minulosti a bolestí vyrovnávají po svém –⁠ pomocí západů slunce, umění, poezie i kinematografie jako takové. „Nejdůležitější pro to, aby dům nespadl, je mít dobré základy, a myslím, že tak je to i s lidmi, ne?“ — Alejandra

Bez neziskových organizací není fungující demokratická společnost. Působí tam, kam nedosáhne stát. Přitom důvěra v neziskový sektor je u nás trvale nízká – podle posledního průzkumu jim nedůvěřuje na 60 procent dospělých. Dokumentární film na pozadí příběhů několika neziskových organizací zkoumá současný přístup Čechů k dárcovství a paradox plynoucí z konstantní nedůvěry vůči neziskovému sektoru na jedné straně a rostoucí štědrosti Čechů na straně druhé.