krátké filmy

Stručný obsah dokumentu zní jako netradiční pohádka – starý poustevník a mladá dívka, která umí komunikovat s ptáky, zaslechnou jednoho dne zpěv neznámého ptáka a vydávají se do lesa a opuštěného dolu, aby jej našli. Ačkoli ve skutečnosti příběh zahrnuje moderní nahrávací zařízení a mikrofony, na jeho pohádkové poetičnosti mu to neubírá. Snímek, jehož středobodem je ptačí zpěv, nabádá k soustředěnému poslechu, a zároveň vede k zamyšlení nad tím, že i tak běžný zvuk, jako je zpěv ptáků, má v sobě něco záhadného.„Hluboko v lesích svět přírody vybízí stejnou měrou k tomu, aby byl předmětem zájmu vědců a předmětem touhy básníků.“---Zdroj citátu: https://www.cinemadureel.org/en/films/7h15-merle-noir-2/  

Autorský videodeník, dokumentující režisérovu snahu o umělé oplodnění. Cuthand popisuje svoji touhu po vlastních dětech a nelehkou cestu, kterou musí absolvovat, aby je mohl mít, cestu, jež je zároveň úzce spjatá s jeho příslušností ke kanadským Prvním národům, a tedy i s otázkou zachování původní kultury.„Oplakávat lidi, kteří nikdy neexistovali, je těžší, než se zdá.“ (TJ Cuthand)---Zdroj citátu: https://asinabkafestival.org/portraits-short-docs

Marině je 26 let a na studium vysoké školy si vydělává jako prostitutka. K této práci se dostala náhodou a tím nejlepším možným způsobem – ve feministickém, bezpečném prostředí a obklopena lidmi se zájmem o její dobro. Společně čelí situacím provázeným přehnanými požadavky a předsudky.„Společně čelí konstrukci současné společnosti založené na řadě požadavků a soudů namířených proti sebemenší nekonzistentnosti.“---Zdroj citátu: https://archivodelcortometraje.es/en/cortometraje/30-70-60-120/

Krátké vertikální video přibližuje prostory knihovny broumovského kláštera a kombinuje dokumentární prvky s 3D animací a syntetickým, hudebně laděným komentářem. Vnitřní režijní dialog reflektuje Kohoutova vlastní díla vystavená v rámci projektu Ora et lege, jenž spojuje současné umění s kulturou a učením benediktinů.„Jedním z tematických okruhů projektu Ora et lege je sekulární či spíše nejednoznačný vztah k církvi (Ed Atkins, Martin Kohout), který sice ctí její tradici a dějiny, ale upřednostňuje či hlásá světské humanistické ideály.“---Zdroj citátu: Recenze výstavy Ora et Lege https://kubaparis.com/archive/ora-et-lege

Amazonie, 19. století. Alexandrina byla ženou, jejíž rysy a barva pleti z ní udělaly objekt pozorování. Exponát, který mohl bílý kolonizátor zkoumat, hodnotit a vlastnit. Jenže odkaz, který Alexandrina a stovky dalších s podobným osudem zanechaly, přežívá dodnes. V jejich tvářích, rituálech, špercích a symbolech.„V této válce bojujeme proti smrti vzpomínek.“

V roce 1772 Angličanka Mary Delany napsala své neteři: „Našla jsem nový způsob, jak imitovat květiny.“ Onou imitací byla umělecká forma decoupage, popisující vystřihování a skládání obrazů. Půvab a botanická přesnost díla poutá pozornost doteď, mezi jinými nejmenovanou programátorku, která se pokouší najít způsob, jak zachytit živost rostlin do obrazové podoby. Za tímto účelem vytváří algoritmus, který by, podobně jako Delany, jejíž ilustrace rozhýbává, propojil vědu a krásu.„Jako režisérka jdu opačným směrem, než jsem byla naučena: nemám žádný zájem o to, co je nazýváno ‚krásným obrazem‘. Zkoumám limity kompozitního videa, mezi přeexponováním a absolutní temnotou, abych posunula hranice digitálních obrazů.“ (Miléna Trivier)---Zdroj citátu: https://screen.brussels/fr/professional/milena-trivier

V rámci cyklu mapujícího průmyslové stavby, které formovaly dějiny Slovenska, vznikl polohraný a polomytický portrét lidí, kteří své životy zasvětili Okrase v Čadci. Družstevní podnik jako jeden z mála přežil změnu režimu i polistopadový vzestup konkurence a dodnes do slovenských i zahraničních obchodů dodává vánoční ozdoby. „Mapovanie priemyselného dedičstva je dôležitou súčasťou našej kultúrnej pamäti. Máme voči nej dlh. Zatiaľ čo v zahraničí sa priemyselnej architektúre venujú výskumné centrá a opustené vodojemy, pivovary či sklárne sa po konverziách menia na živé kultúrne centrá alebo originálne rezidenčné bývanie, na Slovensku neexistuje systematický súpis priemyselných objektov.“ — Peter Kerekes---Zdroj citátu: https://mojakultura.sk/dokumentarny-cyklus-budujeme-slovensko-sa-vracia-na-obrazovky-rtvs/

Hudební kompilaci pěti interpretů*ek doplňují haptické obrazy sochařských objektů, u nichž autor vyzdvihuje látkovou materialitu. Snímek v návaznosti na aktuální ekologickou krizi nastiňuje surreální svět, v němž se zhmotňují představy nových organismů.„Sochařské objekty Michaely Rožnovské ve spolupráci s Martinem Dominikem Kratochvílem zpřítomňují představy nových živočichů na zemi, vycházejí z abstrahovaných tvarů rostlin či nejjednodušších organismů žijících na této planetě. Představují se jako dědicové naší kultury, mytologie a náboženství.“---Zdroj citátu: https://invenio.nusl.cz/record/501818?ln=cs

Vizuální esej za doprovodu ambientní elektroniky představuje virtuální prostředí, které pouze vzdáleně připomíná náš každodenní svět. Trojrozměrné digitální objekty komponované z technologických i organických struktur v něm vytváří dystopickou neznámou krajinu, z níž vše lidské již dávno vymizelo. „Proces navrhování odráží mé názory na různá témata, která jsou pro mě významná v okamžiku tvorby a která se snažím v sobě podvědomě nebo možná nevědomě vyřešit.“ ---Zdroj: Rozhovor: The virtual world of thoughts: Artist Kristýna Sidlárová presents her project Digital Climate. Novy Zine 1. https://novyzine.com/Digital-Climate

Krátká hybridní esej opírající se o teorii dromologie Paula Virilia sleduje automobilovou závodnici Irinu, která nadevše miluje rychlou jízdu, a francouzského odborníka, jenž vysvětluje, že rychlost byla odjakživa jedním ze základních faktorů politické moci. Výsledkem je reflexe praktických i ideologických aspektů rychlosti – jak se rychlost vztahuje ke gravitaci, lidskému prožívání, přítomnosti i mocenským praktikám.„Bylo by chybou zapomínat, že bohatství je aspektem rychlosti. Člověk obvykle předpokládá, že moc je spojená s bohatstvím. Podle mého názoru je moc nejdříve spojena s rychlostí, bohatství přichází až poté.“

Inspirován stejnojmennou básní Anatola Sterna (1929), ve které vyhladovělý proletariát křičí: „Krmí nás / potravou pro duši / vecpanou do našich hrdel!“, hlásí se i tento experimentální film k tradici angažované poezie. Film, pokládán za zničený nacisty, byl znovu objeven v roce 2019 v Bundesarchivu.

Normy, umělé konstrukty, kladené na podobu těla, tíživě doléhají zejména na ženy. V osvobodivém gestu tato dokumentární esej ukazuje nejen pestrost lidské fyzičnosti, ale i rozdílnost v sebepojetí a individualitě. Lišíme se nejen tím, jak vypadáme, ale i jak se sami vidíme, a hlavně vnímáme a prožíváme.„Vizuální průzkum ženského těla a sebeuvědomění, nenápadně vyprávěný různými ženami, které své tělo používají jako plátno.“---Zdroj citátu:https://cphdox.dk/film/red-lines-white-lines-fine-lines-eva-a-visual-essay-on-the-female-body-kiss-me-never-letters-from-st-petersburg-toxic-magnus/

Řeka Guadiana, spojnice Portugalska a Španělska, mohutný pramen dodávající životní energii celému jihovýchodu Pyrenejského poloostrova, může utichnout. Stejně jako další řeky je ohrožována klimatickými změnami, kvůli nimž spějí k zániku i rytmické melodie, které vodní tok po staletí rozeznívaly.„My, lidské bytosti, jsme morová rána. Mor, který zahlcuje jeho vlastní planetu. A co je nejhorší, mor, který si je vědom toho, že takový je.“

Na polsko-běloruských hranicích začala na přelomu roku 2021 a 2022 krize, když se syrští migranti a migrantky pokusili*y dostat přes hranice. V prostoru mezi zeměmi trpí zimou, hladem a nemocemi. Skupina polských dobrovolnic se jim snaží zajistit humanitární pomoc, mnohdy ale marně. Komunikace přes SMSky často zůstane bez odpovědi, nikdo neví, co se s nimi stalo. To vede k frustraci, znepokojení a vyčerpání, které zachycuje snímek, pečlivě sledující práci dobrovolníků a dobrovolnic.„Uprchlická krize v Polsku hned tak nezmizí, a co teprve, když se nad ní člověk zamyslí v celosvětovém měřítku? Občas si možná říkáte, že jste zbyteční, ale i přesto můžete pomoct alespoň pár lidem z mnoha.“ (jedna z dobrovolnic)

Film nahlíží do každodennosti jedné z mnoha gruzínských žen, které v Řecku slouží jako pečovatelky. Krátké svědectví o odloučení, životě bez zázemí a soukromí, o náročné a podhodnocené práci a důležitosti lidské slušnosti, která těmto ženám dává sílu nepropadat pocitům méněcennosti.„Být hospodyní není práce, je to oběť.“

Eldar, student filmu a transgender muž, se připravuje na návštěvu své konzervativní ruské babičky, která netuší, že již nemá vnučku, ale vnuka. V autobiografickém snímku zachycuje svoji proměnu v bývalou ženskou identitu za účelem této návštěvy, a zároveň připravuje svůj film. V něm probíhá fiktivní setkání, v němž se babičce vyoutuje – jenomže ne té skutečné. Dokument je osobní výpovědí o identitě a mezigeneračním střetu v postsovětském světě.„O mé babičce není co vyprávět. Měla život obyčejné sovětské ženy: pionýři, komunistická strana, nevěrný manžel, ustavičná práce s domácností. Celý život zasvětila výchově dětí: mé matky a později mě. Doufám, že se jí to vyplatilo vzhledem k tomu, jak to dopadlo.“ (Eldar Basmanov)

Dokumentární esej se zaobírá otázkou, čím vším může být pornografie, jakými způsoby se na ni lze dívat a kdo by měl být jejím subjektem. Opíraje se o výroky teoretiků a teoretiček porn studies, odkrývá ideologické a estetické vlivy vizuální formy, jež reprezentuje fyzické potěšení s cílem vyvolat podobný druh potěšení i u svého publika.„Různorodé zamlžené videoklipy nízké kvality se otírají o osamoceného ajťáka ponořeného do sledování pomíjívých pornoutopií. Co tomu takhle říkat malá sbírka, či snad skromný archiv sexuálních výjevů a potěšení?”---Zdroj citátu:https://mikehoolboom.com/?p=20435

Rapper Čavalenky vypráví příběh dubového lesa. Příběh stromů, jejichž kořeny sahají do doby před antropocénem a jejichž dřevo pomohlo lidstvu k nejzásadnějším historickým průlomům. Stromů, jejichž hodnotu přesto všechno vnímáme pouze optikou trhu, neboť cenu pro nás mají, jen když jsou pokáceny, nařezány a prodány. „Stromy nejsou ticho. Vyprávějí nám, co se stalo. Za ty roky se do nich vryla paměť přírody.“

Ve své intimní filmové básni autorka pomocí abstraktních obrazů pozoruje proměňující se lesní krajinu. Nejprve zelenou a důvěrně známou, posléze zasaženou ohněm a poznamenanou požárem, kdy se popel stává její přirozenou součástí. Může popel, jenž je následkem ničivé síly, být znakem znovuzrození a domova?„Tak jako teď za sebe skládám slova, skládala jsem vedle sebe částice prachu ve snaze pochopit, jak se věci k sobě vztahují. Minerály popela, co se hýbou ve tvaru našich potřeb.“

Polská vesnice uprostřed ničeho. A v ní skvadra svérázných vousatých staříků, kteří nešetří soudy nad světem i nad sebou samými. Zatímco v okolním světě řádí koronavirová pandemie, život na periferii se táhne stejně pomalu jako dosud. Do debat plných existenciálních otázek jen přibylo jedno téma navíc.„A lidi popadají jako mouchy.“

Na konci 70. let bylo na pobřeží Tchaj-wanu vystavěno několik futuristických budov v eliptickém tvaru, které se staly známé pod názvem „UFO domy“ a měly být pronajímány americkým vojákům. Projekt ale zkrachoval a pozůstatkem vizionářství realitních makléřů*ek je podivné město duchů. Režisér se ve své filmové eseji zamýšlí nad kapitalismem, architekturou a významy utopie a kombinuje digitální a celuloidové materiály pro audiovizuální zážitek podobně enigmatický jako samotné „UFO domy“.„Po desetiletích už dávno odešli spekulanti s nemovitostmi a oportunisté, zůstal jen severovýchodní monzunový vítr, který se prohání napůl opuštěnými domy. Koneckonců historie se opakuje, podobně jako každoroční migrace krabů.“ (Chun-tien Chen)---Zdroj citátu: https://filmfreeway.com/ChronicleofNowhere927

Pro někoho kretén, pro jiné génius. Zoran je legenda srbského sídliště, muž, který prý bez dokladů procestoval svět. Pak mu kvůli politice, válce a MDMA přeskočilo. „Viděl jsem to na vlastní oko“, přisvědčuje poloslepý stařec. Jasné odpovědi na otázku, kdo vlastně byl Zoran, se v závěru napůl vážného pátrání sice nedočkáme, ale jisté je, že kdyby neexistoval, museli by si jej místní vymyslet. „Znám ho od sedmi let, mám nekonečno příběhů.“

Změť mořského pobřeží, travnatých plání a hustých lesů splývá na časem poškozeném filmovém políčku v jeden rozostřený obraz a vytváří tak asociativně propojený deník impresí a vzpomínkových fragmentů, které se míhají pamětí stejně nepředvídatelně jako vlny přelévající se na pláži jedna v druhou.„Krátká únorová skica z pobřeží Baltského moře.“---Autor citátu: Peter Podolský

Mladá autorka se vydává do Argentiny, aby hledala ztracené střípky ze svého životního příběhu. Autobiografická rekonstrukce rodinné historie pomocí archivních fotografií a osobního vyprávění dokládá, jakým způsobem světové dějiny ovlivnily letní zamilování, vzniky nových rodin i tragická odloučení. „Paříž mě naplňuje radostí. Ale stejně odjíždím do Buenos Aires.“

Kombinovaný snímek v sobě spojuje nejen různé techniky, ale i tematické okruhy. Titulní mytická postava je jen jedním z aktérů ve snovém světě promlouvajícím k současnému publiku kódy médií a narativů jemu blízkých. Jako bychom vidinu nebo noční můru uvěznili ve smyčce počítačového prostředí.>Mrazivý bílý šum, nehybný sníh >Na to si vzpomínáš >A přestože vím, že se nikdy nesetkáme >Jsi součástí celičkého mého já.---Zdroj citátu: http://marinah.eu/stuff.html

Dům ve zdevastovaném stavu dává válečným uprchlíkům*icím z Náhorního Karabachu to nejzákladnější přístřeší už 30 let. Tři generace, včetně dětí a vnuků lidí, kteří museli opustit své rodné vesnice, živoří v domě na předměstí Baku. Spojují je podobné problémy: pocit ztráty domova, vykořenění, stesk, zášť a nemoci. „Od konce druhé války se mi často zdálo o našem domě.“

Mezi peřinami, ve kterých se mladý pár od rána do večera povaluje, se dlouho ukrývaly bobtnající problémy. Někdy je samotná láska málo, i když opar zamilovanosti tvrdí opak. Intimní a nebulvární vhled do postele milenců, kteří už nemohou utíkat dál od nevyhnutelné pravdy.„Nevíme, jestli naše vzájemná láska převáží naši negativní dynamiku.“

Ve dvou věznicích v severozápadní části USA probíhá experiment zaměřený na mentální zdraví. Vězněným jsou pouštěna videa přírody, kterou někteří již desítky let nezažili. Film je meditací o izolaci, lidském vztahu k přírodě a o skutečnosti, jak nesamozřejmý je zpěv ptáků či procházka v lese. „Modrý pokoj, který je zároveň meditací i provokací, poukazuje na škody způsobené odepřením přístupu do přírody a na to, jak se všichni stáváme vězni, když je nám odepřena základní lidská potřeba společenství s přírodou.“ (Angie Driscoll)---Zdroj: https://hotdocs.ca/whats-on/hot-docs-festival/films/2022/blue-room

Neúspěšný pokus polárníka Roalda Amundsena dosáhnout v roce 1925 letecky severního pólu je tématem unikátního archivního dokumentu. Záběry pořízené v ledové pustině na 16mm kameru doplňují umělé postsynchrony imitující křupání sněhu, dunění větru a další zvuky z konce světa.„Jak zachytit dobytí místa, jež je naprosto prázdnou zeměpisnou abstrakcí?“---Zdroj citátu: https://marvinwayne.com/en/la-banquisa

Naoto Matsumara je jediný stálý obyvatel v okolí jaderné elektrárny Fukušima, kde v roce 2011 došlo k závažné jaderné havárii. Matsumara zůstal a svůj čas v zóně věnuje péči o opuštěná zvířata. Observační dokument je zamyšlením nad katastrofami lidmi stvořených technologií, nad ekologickou krizí a jejími následky. Film je součástí dokumentárního projektu We Have to Survive, jehož cílem je upozornit na současné a budoucí dopady klimatické nouze. „Takové je lidstvo. Všichni souhlasí, dokud mají pohodlí. Pokud nastanou zlé časy, nikdo nespolupracuje. A tak to s námi dopadne.“ (Naoto Matsumara)

Hortence byla ve svém životě čtyřikrát těhotná a na svět přivedla sedm dětí. O všechny se bedlivě stará, čtyři z nich jsou ale dřevěné sošky. Dvojčata mají totiž podle učení voodoo – které v Beninu patří mezi oficiálně uznávaná náboženství – zvláštní mystickou moc, která jim dodává téměř božský status. „Dvojčata jsou převtělením bohů na Zemi. Přicházejí na svět s nevysvětlitelnou mystickou mocí.“

Čas není přímka, ale kruh, který nemá konec ani začátek. Život není pohyb vpřed, ale kličkování tam a zpět mezi tím, co by člověk chtěl, a tím, co by měl dělat. A někdy se proto ocitne uprostřed noci na křižovatce a nezbývá mu než v dešti přemítat, kterou ze tří cest si vybrat.„Když se dívám na sebe, vždy si přeji, abych sama sebe měla raději.“

Novodobý domorodec, sám na opuštěné planetě, obklopen chladnou přírodou buduje nový svět ze zbytků zaniklé civilizace. Surrealistické audiovizuální dílo se zamýšlí nad otázkou lidské existence, kdy svět je na pokraji zkázy, a evokuje truchlení aktivistického umělce nad ekologickou katastrofou.„Průvodním poselstvím postavy Domorodce, jenž putuje krajinou doprovázen svou bezmeznou představivostí, je přetavení sentimentu do nových tvůrčích postupů. Jde patrně o jediný způsob, jak se vyrovnat se současnou situací.”---Zdroj citátu: komentář k filmu

Dílo na pomezí dokumentu a fikce předkládá novou podobu budoucího světa, v němž energie, jakožto univerzální a nezničitelná síla, určuje uspořádání globálních aktivit a vztahů. Film je reflexí toho, jak může vypadat postkapitalistická společnost, v níž panuje energetická spravedlnost, na jejímž chodu se podílí jak lidský, tak i mimolidský faktor.„Vizuálny jazyk diela je postavený na juxtapozícii obrazu spoločnosti Energetickej Spravodlivosti a špekulatívneho archeologického výskumu prevedeného na území súčasnej komunálnej záhrady z pohľadu utopického status quo budúcnosti.“---Zdroj citátu: https://dspace.vutbr.cz/xmlui/handle/11012/195152?locale-attribute=pl

Jak dnes vypadají místa, v nichž se odehrály ikonické scény z československých filmových klasik? Snímek pomocí audiostopy přenáší publikum do kinematografických skvostů minulého milénia, zatímco pomocí kontrastních záběrů z dnešní doby vytváří provokativní most mezi předchozími dekádami a současností.„Sifon podáváme jenom ke kávě.“---Zdroj: Film Dědictví / in Prázdná místa / A co ty, Mirečku? (7:36 - 7:39)

Experimentální dílo dvojice Alexandra Moralesová a Georgy Bagdasarov připomíná digitální divadelní představení odehrávající se na počítačové obrazovce. Monolog morfujícího filozofa, uměle vytvořeného z neuronových sítí, generuje texty v myšlenkových paradigmatech Viléma Flussera, Günthera Anderse, Waltera Benjamina, Hannah Arendt, Byung-Chul Hana a mnoha dalších a je řízen lidským operátorem, jenž zkoumá možnosti performativity generativních systémů. „Představení je pokusem o kritický vhled do černé skříňky individuálních generativních vzorců, nicméně otázkou zůstává, zda na konci pořadu nedochází jen k doplnění o víceméně pravděpodobné konfigurace a za jak vysokou cenu technologie tyto nové možnosti nabízejí.“

Kompilace scén z filmů klasického Hollywoodu, v nichž se muž dotýká loktu ženy, přisuzuje opakovanému zobrazení gesta hlubší význam. Nehledě na to, zda muž pomáhá ženě do vlaku, nebo zda jde o zjevný projev násilí, nabývá gesto na zlověstnosti a poukazuje na sexistický podtext prostupující kinematografií klasického Hollywoodu.„Jednou z věcí, které se učíme ve filmech režírovaných muži, je, co je to ‚vysněná žena‘. To, co se učíme ve filmech režírovaných ženami, je, co jsou skutečné ženy.“ (Jane Campion)---Zdroj citátu: https://www.inspiringquotes.us/author/7660-jane-campion

Meditativní snímek odhaluje městská i přírodní zákoutí, jimiž vedou nekonečné záhyby průmyslového potrubí, které své okolí obtáčí jako had uroboros. Potrubí vede pohled kamery přes rozsáhlá pole i sídliště a spojuje tak vodáky na řece, hrající si děti i zurčící potok, jejichž počínání je němým svědkem.„Jsme tu společně a naše činy ovlivňují další lidi a prostor, ve kterém se nacházíme.“---Zdroj citátu: https://afo.cz/host/sarah-lomenova/

Snímek v historických souvislostech propojuje epidemii s migrací, kolonizací a xenofobií, aby vytvořil kontext pro dění ve světě zasaženém pandemií covidu-19. S pomocí voice-overu a koláže archivních videí, fotografií a tiskovin vzniká příběh o opakujících se vzorcích lidského chování v době krize, které odhalují nelichotivou podstatu takzvané civilizace.„Měli bychom tedy přemýšlet o propuknutí pandemií jako o metaforickém připomenutí společenské nespravedlnosti, na niž bychom se měli zaměřit.“ (Patricia J. Williams)

Audiovizuální esej využívající digitalizovaný 8mm formát se zabývá otázkou, co je podstatou současného umění a komu je určeno. Snímek rozdělený do devíti kapitol se opírá o praktické zkušenosti a vystavovaná díla v bratislavské galerii Gandy a zkoumá vztah mezi uměleckým dílem jako celkem, jeho znaky a signaturami i institucionálním zázemím.„Umělecká díla se podobají věcem kolem nás, záhadně odrážejí skutečnost. Instituce jsou také podobné objektům, které známe. Zrcadlí způsob, jakým jednáme.“

Meditativní symfonie o městu a smrti. Režisér snímku se vrací do míst, kde před osmnácti lety natočil film o sebevraždě. Nyní v přeplněných ulicích Teheránu i v jeho zanedbaných zákoutích s oprýskanými zdmi pátrá po důvodech, které přivedly tři sestry k rozhodnutí společně ukončit své životy. „Jejich životy byly shrnuty v několika větách; všechny věty jsou v minulém čase, není v nich budoucnost ani přítomnost.“

Jestli je na sebe hrdá? Zeptal se roku 2020 otec jedné z dobrovolnic po jejím návratu z mise ve Středozemním moři, při které zachraňovali topící se uprchlíky*ice. V odpověď vznikl medializovaný dopis a následně i film–ilustrace pocitu zhnusení a bezmoci, složený z mořských vln a různých filmových materiálů.„V červnu 2020 se jedna z mladých dobrovolnic vracejících se na plavidle humanitární pomoci Sea Watch 3 rozhodla napsat dopis svému otci. Jeho text se prolíná s filmovými materiály různých formátů (animovanými, Super 8, archivními záběry…).“---Zdroj citátu: https://www.shortfilmwire.com/en/film/200110598/En-col_re

Slévárenský průmysl kdysi postavil lucemburskou ekonomiku na nohy. Zůstaly po něm vylidněné monumentální budovy a životy poznamenané prací v nebezpečných podmínkách, která i tak pro mnohé znamenala každodenní jistotu i naději. Na zdech továren a vzpomínkách na dřinu stojí dokumentární pomník mizejícího světa dělnické práce.„Zapomenuté prostory vyplněné vzpomínkami na minulé životy: ZÁBLESK je hloubková zvuková pouť po kdysi rozkvétajícím ocelářském průmyslu v srdci Evropy. Film, vyprávěný výrazně osobní optikou, je zamyšlením nad tím, co tento průmysl lidstvu přinesl.“---Zdroj citátu: https://simonehart.com/discontinued

V čiré observaci se režisér Viktor Németh soustřeďuje na zobrazení ZÓNY (jednoho z posledních lisabonských ghett v Amadoře) a vyvolává tím otázky – jde o umělecké uskupení, komunitu, nebo zkrátka o životní styl? Útržky vizuálně nápaditých obrazů, zvukové otřesy elektronické hudby linoucí se nemilosrdně z reproduktorů či zastřené záběry interakcí, k nimž nemáme přístup, mystičnost ZÓNY pouze stupňují.„Je vcelku známá věc, že v těsné blízkosti samého centra Lisabonu stále existují jistá ,ghetta‘... Tyto čtvrti jsou mytizovány jako natolik nebezpečná a nekontrolovatelná místa, že se je bojí navštěvovat i policejní hlídky. Ve skutečnosti však obyvatelé těchto míst tvoří velmi silnou a houževnatou komunitu.“---Zdroj citátu: doplňující text od režiséra