krátké filmy

Porosty a nerosty rozvětvují pohled do struktur, v nichž se les setkává se svým digitálním i filmovým odrazem. Zanořování do detailů zkoumá zároveň přírodu i možnosti jejího zobrazení: každé přiblížení otevírá další prostor. Vroucí vyznání hmotě, jež přesahuje svá zachycení a poznání vrací k úžasu. „‚Když se děje něco zajímavého, možná se rozhodnu namířit kameru opačným směrem‘ [říká Seppo Renvall], a často tak nachází něco subtilnějšího a výmluvnějšího než tu podívanou před sebou. Jeho sympatie patří drobnostem všedního života, nebo bych snad měl říct: empatie.“ — Klaus W. Eisenlohr Zdroj: Directors Lounge: Seppo Renvall — Times, Songs and Material.

Ostré paprsky křížového laseru rozvrhují intimní domácí zákoutí do vzájemně kolmých rovin. Světlo je skutečné, a přesto působí virtuálně: jeho chvějivost, zesílená rozkolísaným pohybem kamery a srážkami s texturami každodennosti, stojí proti neústupné geometrii, kterou podtrhuje vyměřující grafika. „Když jsem v temné komoře pozoroval zelený prostor osvětlený zelenými paprsky z křížového laseru, neubránil jsem se úvahám o povaze světla — něčeho tak důvěrně známého, a přece tak tajemného.“ — Yoshiki Nishimura

Nieves si nepřeje nic jiného než mít králíka. Nebylo tomu tak vždycky. Po podvázání vejcovodů se probudila a zatoužila po ušatém kamarádovi. Nieves je totiž mentálně postižená. Po smrti matky žije se svou sestrou v dělnickém domku na okraji Madridu, pracuje u prádelního mandlu (kalandru), kde se jí za okny prohánějí králíci.calandra (šp.) – průmyslový žehlicí stroj používaný v profesionálních prádelnách (hotely, nemocnice, prádelenské provozy) k žehlení a sušení plochého prádla.Zdroj citátu

Afričtí studenti filmové školy se rozhodnou natočit film o sexuálním obtěžování na pracovišti. Chtějí z toho mít komedii, protože humor podle jejich názoru lépe prodává závažné sdělení. Svůj záměr konzultují se sestrou jednoho ze členů štábu. A mladá feministka s nimi začne vytvářet úplně jiný příběh…„Členové redakční rady Cinergie, kteří se sešli, aby vybrali vítězný film v kategorii Young Belgian Talents, vyzdvihli originalitu tématu, jeho aktuálnost ve světě, kde ženy stále musí bojovat o respekt, a nápaditost jeho zpracování, a cenu udělili filmu Citlivé téma od Niny Hamzeh a Mathise Albeta.“ — The Millenium Festival

Bolestivé je už jen to, když musíte opustit místo svého původu, jako se to stalo Alimu Al Azharimu v roce 1948 při vysídlování palestinských obcí v důsledku vzniku Státu Izrael. Ještě trýznivější může být skutečnost, když už se není kam vracet, protože taková lidská osada zanikla. V exploračním dokumentu se Ali ve společnosti režiséra a kameramana po desetiletích vypraví na cestu zpět do prostoru bývalé vesnice Saffuriya, kde sice už nežijí lidé, ale jinak tu bují bohatý život. Ali umí pojmenovat biologický druh každé rostliny, každého stromu a keře. Všech se jich dotýká, ochutnává je. Jsou to jeho staří známí. „Zatímco někteří lidé se vidí jako moucha na zdi, já se vidím jako moucha v polévce!“ — Avi MograbiZdroj citátu: Cineaste

Apokalyptické cinéma vérité ukazuje socio-ekonomickou situaci zapadlé íránské vesnice, kterou sto dvacet dní v roce bičují prudké písečné bouře. To není výjev z apokalypsy, ale syrová realita obyvatel Tádž Miru v provincii Jižní Chorásán. Jejich jediným zdrojem příjmu jsou ručně šité panenky dotuk, tradiční rituální předmět, který se stává komoditou. „Obyvatelé vesnice oživují panenky svých předků jako prostředek k přežití a čelí tak křehké hranici mezi kulturním dědictvím a drsnou současnou realitou.“ 

Na vyhlídce Sderot umožňuje návštěvníkům mincový dalekohled, který se po vhození pěti šekelů otevře na dvě a půl minuty, zahlédnout ruiny Gazy.„Soucit, i když se to zdá téměř nemožné, může být jediným výchozím bodem, od kterého může začít uzdravení.“Tento film vznikl nezávisle díky dobrovolné spolupráci všech tvůrců. Žádný člen tvůrčího ani produkčního týmu ani žádný člen filmového štábu neobdržel za svou práci na filmu žádnou finanční odměnu.

V budoucnosti bez představivosti znamená vyprávění příběhů jen recyklaci minulosti. Dobový návod namluvený umělou inteligencí provází tvůrce spojováním fragmentů starých příběhů a odhaluje, že tvoření je konstrukcí, nikoli vynalézáním. Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Edison je pouliční prodejce sorbetu, který musí vyprodat všechny zásoby, aby mohl oslavit Vánoce, kterými žije celá Manila, jinak nedostane volno. Jenomže zákazníci a zákaznice se moc nehrnou. Observační portrét otevírá intimní pohled na realitu nejen filipínských pracovníků a pracovnic v obchodu a službách a tematizuje otázku pracovních podmínek a práva na odpočinek. „Vitali využívá film jako prostor pro reflexi a konfrontaci, v němž propojuje osobní zkušenosti s širšími systémovými reáliemi filipínské společnosti.“ 

Ve světě plném hranic představuje film umění, kde přechod z jednoho místa na druhé je až neuvěřitelně snadný. Experimentálně pojatý found footage dokument řadí za sebe záběry z filmů různé provenience, které mají společné to, že tematizují exulantskou zkušenost. Postavy odlišného genderu, barvy pleti i kulturní zkušenosti si předávají slovo a vypovídají o pocitu vykořenění, hledání identity nebo o své neviditelnosti v očích většinové společnosti. Univerzálnost takové existenciální situace stvrzuje fakt, že ačkoli promlouvají různými jazyky, jako by hovořily jedinou řečí smutku a naděje.„Jazyky jsou živé organismy a každý z nich v sobě nese celý vesmír.“ — Lost for Words, přednáška-performance Silvie Maglioni a Graema Thomsona Zdroj citátu

Dospělí tam nejsou. Děti si hrají, předvádějí scény. Scénář, který skrze nápodobu inscenují, je svět, v němž vyrůstají. Je to děsivý, krutý svět: jsme to my. Ale ony to jen předstírají.Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Palestinský režisér Kamal Aljafari se po tříleté nepřítomnosti vrací do domu svých rodičů a sleduje v televizi zprávy z rozbombardované Gazy. Zpravodajské záběry zničených domů, ohořelých aut a lidí shánějících pitnou vodu proměňuje v home video zbavené původního informačního charakteru. Přibližuje gesta, tváře a detaily v pozadí a upravuje zvuk, takže ne všechny palestinské hlasy k nám dolehnou. Neustálé upozorňování na mediální zprostředkovanost jedné z největších humanitárních krizí posledních desetiletí dává vyniknout faktu, že výrazná medializace násilí nedokáže zabránit jeho pokračování.„Obraz vyjadřuje to, co slova nedokážou.“

Inspirovaná básnickou Knihou otázek od Pabla Nerudy, obrací finská vizuální umělkyně Heidi Piiroinen pozornost k samotné materialitě 16mm filmu. S využitím chemické techniky zvané mordançage rozleptává filmový pás, odlupuje vrstvy emulze a vytváří závojovité, neustále se proměňující textury. Tekutá estetika obrazu zhmotňuje říční proudy, delty a mokřady. Voda zde vystupuje jako živý organismus s vlastní pamětí, jehož proudění připomínají cestu krve oběhovým systémem. Neustálý pohyb se stává metaforou lidského bytí.   „Proč mi vlny kladou stejné otázky, jaké kladu já jim?“ 

Intimní dokument sleduje budoucí nevěstu, která podle tradice mandingské kultury musí tři dny před svatbou strávit v izolaci. Ticho vyvolává otázky: Bála se i matka? Jak být jemná, silná a opravdová? Mezi rituály a modlitbami žena zakouší hlubokou introspekci. A tuší, že jí ani zdaleka nebylo řečeno vše. „Je to velmi osobitý filmový žánr, protože v něm prožíváme jedinečné a nezapomenutelné okamžiky.“ — Zeinab Soumahoro, Abidjan.netZdroj citátu

Starý pes a člověk prožívají svůj vzájemný vztah utvářený časem – od vysněných vzpomínek na dětství strávené v horách až po současnost v malém bytě. V tichém rozhovoru beze slov se proplétá lidská a zvířecí paměť. Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Standardní telefonní podvod se mění v terapeutické sezení v momentě, kdy umělkyně s tvůrčím blokem odmítne hrát roli pasivní oběti. Namísto típnutí hovoru nebo výsměchu nabídne falešnému IT technikovi vlastní citovou prázdnotu a pocit vyhoření. Záměrná manipulace na obou stranách telefonní linky postupně přerůstá v intimní zpověď dvou osamělých cizinců, kteří jsou oběťmi téhož vykořisťovatelského systému. Krátkometrážní esej o globální nerovnosti a odvrácené straně online vigilantismu umně balancuje mezi absurditou, sarkasmem a tragédií.„Dnes je známo, že mnohá takzvaná podvodná call centra nejsou jen pochybná pracoviště. Jsou součástí rozsáhlejších struktur, v nichž dochází k vykořisťování, nucené práci a obchodování s lidmi.“

Naomi je třiadvacetiletá Francouzka se senegalskými kořeny. Její rodiče konvertovali k islámu a ona teď konvertuje k judaismu. Kombinace osobní zpovědi a umělecké instalace přesazuje mladou ženu do pozic, z nichž prozkoumává různé aspekty své identity a pátrá po významu komunity a podstatě náboženské víry. „Výsledné formy nejsou pouhou dokumentací, ale transpozicí, ba dokonce sublimací společné zkušenosti.“ — Le Fresnoy Studio national des arts contemporains Zdroj citátu: https://www.lefresnoy.net/en/ecole/etudiant/627/

Binarita pod drobnohledem: Nanotechnologickou laboratoří prostupuje zvědavost, nebinární tělo však nesmí pózovat nahé. Esej s věcností vědeckého výkladu přechází od kresby těla vystaveného chladu laboratoře k návodným vizualizacím, zatímco se noří do částic organické i umělé hmoty. Tělo se v proměnách zobrazení stává zrcadlem technických procesů i objektem, u něhož poznávající pohled naráží na pravidla zviditelňování. „A nakonec, ať už chci vyjádřit cokoli, do slov se to jen tak nevejde.“ — Kwan Q Li Zdroj citátu: Oui.Gallery.

V roce 2002 na střední škole v Severní Karolíně hromadně omdlela skupina roztleskávaček. Patnáctiminutový snímek se tento záhadný incident nesnaží rekonstruovat. Pomocí found footage videí z internetu rozebírá mýty a rituály amerických středních škol. Šepot dospívajících hlasů, tísnivé ambientní zvuky a záměrně deformované obrazy dívčích těl v předepsaných pózách odkrývají vrstvy latentního, genderově podmíněného násilí. Lynchovská koláž z fragmentů kolektivní paměti rámuje kolaps středoškolaček především jako formu fyzického vzdoru vůči nepolevujícím nárokům a požadavkům systému.„Střední školy zůstávají kolébkou světa, který je rozdělen podle pohlaví, šablonovitý a hierarchický. (…) Zajímalo mě, jak byla tato měkká síla, tyto všední obrazy hluboce vryté do naší kolektivní představivosti znovu využity a zkresleny.“ — Lilith Grasmug, z rozhovoru pro FID Marseille.

Šaty se oblékají do otisků protestu: pohyby performerky střídavě skrývají a odhalují tváře muslimských žen, které na odpor proti novele zákona o občanství obsadily ulice v dillíské čtvrti Šáhín Bágh. Jediné tělo tak nese kolektivní vzdor. Zatímco hlas geografky Srilaty Sircar rozebírá vládní výklady událostí, oděv vrací znevažovanému shromáždění žen váhu tělesné přítomnosti. „Jak mohou protestující sladit potřebu být vidět s potřebou zůstat v anonymitě?“ — Manu Luksch Zdroj citátu: Manu Luksch.

Participační dokument z andsko-amazonského podhůří podkopává koloniální narativ o džungli jako neobydlené divočině a oběti vykořisťování přírodních zdrojů. Původní obyvatelé přebírají aktivní roli a propojují znalosti předků s moderními technologiemi. Prales vnímají jako místo setkání lidského a nelidského, racionálního a mystického. „Audiovizuální záznamy se stávají nejen prostředkem k dokumentaci ekologických praktik, ale také způsobem, jak promýšlet vztahy mezi vědeckými poznatky, tradičními ekologickými znalostmi a prožitou zkušeností s daným územím.“

Dobová ilustrace ze spisu Oculus Artificialis Teledioptricus z roku 1685 připomíná dobu, kdy byl zrak vnímán jako aktivní paprsek vycházející z oka. Vizuální umělec Gregor Eldarb na tuto myšlenku navazuje svým analogovým experimentem. Za pomoci lupy, slunečního svitu, magnetu a olejovité kapaliny s magnetickými vlastnostmi vytváří v objektivu kamery krystalické struktury a amorfní krajiny. V kombinaci s digitálním displejem a minimalistickým hudebním doprovodem Stefana Nemetha se zkoumání lidského pohledu mění v působivou podívanou, v níž se historické představy o vidění střetávají s dnešní fascinací zářícími obrazovkami. „   „Podoby věcí se jako jemné membrány třepotají vzduchem a všude tam, kam dospějí, se v průhledu ukazují zraku.“ — Johann Zahn, Umělé oko na dálku neboli dalekohled

Ahmed se roku 2017 přestěhoval ze Saúdské Arábie zpět do Egypta. To bylo naposledy, kdy viděl svého spolužáka a nejlepšího kamaráda. Sugestivní zpověď o ztrátě se ve videích a vnitřním monologu vrací zpět v čase a prostřednictvím šesti symbolických darů prozkoumává, proč se některá přátelství rozpadají a kde leží hranice mezi zájmem a závislostí.„Netvrdím, že jsem řekl úplnou pravdu… ale doufám, že všechno, co jsem tady řekl, je pravda.“

Cílevědomý videomaker dostane za úkol natočit krátké video na sociální sítě, které má propagovat myšlenku, že městská parkoviště jsou ekologická. K ruce má kameramana a nešikovného inženýra. Všudypřítomná šedivá krajina a absurdita celého úkolu však trojici vtáhnou do tragikomické spirály recenzování parkovišť. Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Serhij, postarší Ukrajinec, nedostal od zaměstnavatele zaplaceno. Nemá smlouvu. A na rozdíl od místních lidí zdánlivě žádné zastání. Reportážně pojatý snímek sleduje skupinu cizinců usilujících o nic jiného než o férové jednání v zemi, která se dlouho honosila emblémem demokratické a otevřené společnosti.„Cílem bylo poukázat na paralelní realitu, která se ve Švédsku vyvinula – realitu neplacených mezd, vykořisťování a podvodných firem.“ — Arberaten

Od války v Kosovu uplynulo už 25 let, ale obyvatelé Mitrovice, s albánskou většinou a srbskou menšinou, spolu stále ještě nemluví. Ruiny domů, které nikdo od války neopravil, dekadentní básně o umírajících matkách nebo izolované postavy mladých, zakořeněné v krajině zmrazené konfliktem, vypráví o minulosti a mlčení. Tichou prázdnotou neodbytně prorůstá rozkvetlá třešeň, která proti běhu dějin a vůli lidí podvratně roste a omamně voní v lyrickém západu slunce. Historie ale nekončí kýčem, obrázek se rozpadá do změti pixelů, až úplně ztratí smysl. Prázdnotu vyplní až budoucnost, která přinese nové významy.„Hlavní překážkou při natáčení byla nedůvěra mezi komunitami, kterou nakonec [Marko Grba Singh] využil ve svůj prospěch, protože, jak vysvětlil, ‚film je o chybějící komunikaci‘.“— Xhorxhina Bami, Balkan Insight

Už více než 100 000 ukrajinských lidí přišlo o končetinu v důsledku nespravedlivé války, kterou rozpoutalo Rusko. Jejich zjizvená těla ošetřují ve frontovém zázemí ruce ošetřovatelek. Toto je film o dotycích, útěšných a nezbytných, které se snaží znova uhníst z hmoty těla život tam, kde duše strádá.„To se podaří jen s odstupem času – v jejich případě po dvou a půl letech natáčení –, ale především díky důvěře, poutu a úctě, které se vytvoří s lidmi, příběhy a realitou, o nichž se rozhodnete vyprávět.“ — Giacomo Locci, FerraraToday.

Na nedefinovatelném místě a v neurčitém čase vidíme skupinu dětí, které už nepoužívají slova. Možná o ně přišly kvůli mocným magnetům na kradení hlasu, nebo je rozpustily bonbóny na ztrátu hlasu. Zdá se, že slova jsou ztracená, někde zapomenutá. A tak se děti začínají proměňovat a vyvíjejí nový systém komunikace tvořený vzdušnými tvary, ostrými pohledy nebo sdílenými myšlenkami. Při pohledu na ně by si člověk pomyslel, že mluví svými nosy, lokty či zorničkami. Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Josuého čeká skok do nové životní etapy. Se svou těhotnou partnerkou připravuje pokoj pro syna, na zdi věší fotografie z minulosti, střípky životů z rodinné kroniky, do které přidají další. Křehká observace v kulisách současné Kuby rozehrává tiché sociální a vztahové drama mladé rodiny na prahu nejisté budoucnosti.„Skok se zabývá křehkostí paměti a tím, jak ji potřebujeme k tomu, abychom se vypořádali s nejistotami budoucnosti.“

Časosběrný dokument vtěsnává do devíti minut stopáže všech 21 dní vývoje kuřete od oplodněného vajíčka až po vylíhnutí ptáčka. V mikroskopickém detailu a se všemi barvami sledujeme raný rozvoj života v křehké skořápce, která tak často praská předčasně v lidských rukou pro ukonejšení přízemní chuti.„Myslím, že obzvlášť zajímavé je, že základní principy embryonálního vývoje jsou u všech živočichů, včetně nás, stejné. Způsob, jakým se vyvíjíme, považuji za skutečný zázrak.“ — Jan van IJkenZdroj citátu: Colossal

Bratři Raul, Raimundo and Juldemar Batista de Souza vzpomínají na obchodování s lidmi, násilí a zabíjení, připomínající otrokářství na americkém jihu. Jenomže jejich zaměstnavatelem byla německá automobilka Volkswagen, která koupila část deštných pralesů v Brazílii a mezi lety 1973–1987 najímala pracovní síly na mýcení dřeva a chov dobytka. „Moje filmy stírají hranice mezi fikcí a realitou a zkoumají těla, krajiny a ústní tradici jako archivy, v nichž se minulost a přítomnost prolínají.“ — Benjamin Hindrichs Zdroj citátu: Benjamin Hindrichs.

Šepot z dálky začíná nepřítomností: chybějícími historickými a obrazovými záznamy ženských protestů z 8. března 1979 v Íránu. Tři umělkyně různých generací, žijící v různých zemích, pátrají prostřednictvím fotografií, nahrávek, svědectví a archivních fragmentů po tom, co se dochovalo a co zmizelo. Archiv se stává zdrojem i prostorem pro kladení otázek. Krátký dokument Iranian Women’s Liberation Movement: Year Zero (1979) nabízí jednu z mála dochovaných vizuálních stop protestů, zatímco osobní svědectví vnášejí jiné podoby paměti. Film neusiluje o úplnou rekonstrukci dějin, ale zůstává u těchto fragmentů a ptá se, jak archiv utváří to, co si lze pamatovat, co lze spatřit a co lze chápat jako historii. „Film Šepot z dálky není jen aktem uchovávání paměti, ale také výzvou k novému promýšlení budoucnosti utvářené kolektivní odvahou.“Zdroj citátu

Každou první sobotu v měsíci se na chorvatských náměstích schází členové ultrakonzervativního náboženského hnutí Rytíři neposkvrněného srdce Panny Marie. Pokaždé je tam i umělkyně a aktivistka Arijana Lekić-Fridrih, dokud ji nevykáže policie, protože ženám je vstup zakázán. Fascinující observace zachycuje střet protichůdných sil ve veřejném prostoru, i koexistenci dvou ženských archetypů – svaté rodičky, která se tiše usmívá ze svatého obrázku, a bohyně v rudých šatech, která svou performancí bojuje proti patriarchálnímu násilí na ženách.„Veškeré umění je politickým vyjádřením.“ — Arijana Lekić-Fridrih Zdroj citátu

Krajky vyráběné ženami v chorvatské Lepoglavě patří k těm nejkrásnějším vůbec. Jsou pokládány dokonce za svého druhu kulturní dědictví. Ale znamenají mnohem víc. V malé obci propojují pomyslné i skutečné tisíce metrů nití v sepětí generace, rodiny a souručenství žen oddaných tiché a pečlivé práci. „Vedena touhou zkoumat skutečné příběhy a autentické zkušenosti se režisérka prostřednictvím tohoto filmu snaží propojit osobní s univerzálním a vytvořit prostor pro vyprávění, která vycházejí z každodenního života.“

Hluboko v arktickém permafrostu je schovaná kolektivní paměť lidstva. Světová paměťová banka leží na Špicberkách, tři sta metrů pod povrchem v opuštěném uhelném dole. Niterná i hypnotická audiovizuální esej se zamýšlí nad pokusem člověka vzdorovat vlastní pomíjivosti. Uprostřed monumentální, mrazivě pusté i melancholicky nekonečné ledové krajiny čekají materiální i digitální záznamy o existenci lidstva na to, až je někdo za tisíc let objeví. Ale to už tu možná nebudeme. Snímek je součástí projektu, který zahrnuje i webovou aplikaci a představuje krajinu jako archiv či intermediální mapu textů, obrazů, vědomostí a myšlenek. „Arktida v sobě uchovává archetypy, skrze něž lze porozumět příběhu proměny v planetárním měřítku.“

Dokumentární miniatura z kuřecích jatek, kde ve špíně, zápachu, mezi rozkládajícími se zbytky zvířecích těl a nálety hmyzu přežívá kočka s koťaty. Do místa tolik poznamenaného lidskou netečností k smrti druhých tvorů tak paradoxně vnášejí alespoň závan neodbytné touhy hrát si, objevovat nebo prostě jen žít. „Usiluji o naturalistický styl, v němž se diváci a divačky stávají bezprostředními pozorovateli dění.“ — Eric M. Weglehner Zdroj citátu: The Gap