mládi

Uprostřed vřavy pouličních nepokojů se seznamuje filmařka a mladý levicový aktivista Pierre. Každou sobotu se potkávají, aby společně podpořili hnutí žlutých vest v pařížských ulicích protestující od listopadu 2018 za dostupné ceny bydlení a pohonných hmot, později však za celkovou ekonomickou spravedlnost a odstoupení francouzského prezidenta. Snímek sestává ze záběrů natočených ze srdce davu a autentických rozhovorů s odpůrci*kyněmi i příznivci*kyněmi hnutí. Introspektivní voiceover autorky přitom tematizuje její vášeň a romantické city, jež se v ní probouzí navzdory brutalitě a naléhavosti demonstrací. „Filmařka se rozhodla využít linie láskyplné vášně a nerozumného okouzlení jako zrcadla ohnivých, revolučních nadějí sociálního hnutí, které každý týden v ulicích Paříže shromažďuje jednotlivce z velmi odlišných horizontů.“ (Fabien Lemerciera)---Zdroj citátu:https://cineuropa.org/en/newsdetail/423280/

Uprostřed rozlehlé pouště na americkém Západě leží opuštěné ruiny města, v nichž přežívají poslední podivínští obyvatelé. Jedním z nich je mladý*á člověk, který*á se rozhodl*a opustit hektický ruch moderního života a zasvěcuje svůj život tvrdé práci. Přes den opravuje rozpadající se domy v městečku, v noci spí ve svém karavanu. Potkává přitom řadu místních i cestovatelů, s nimiž sdílí své radosti i pochyby. Časosběrný dokument funguje jako dvojí portrét: portrét figury vzdorující představám společnosti a portrét místa žijícího v minulosti, které je plné svérázných figurek a fascinujících životních příběhů.

„Před válkou jsem měla mnoho přátel, mnozí z nich už jsou mrtví,“ komentuje jedna z vypravěček školní fotku svých spolužáků*aček. „Měli jsme perfektní život, ale nikdy jsme nebyli spokojeni,“ dodává lakonicky. Gymnázium v Mostaru je spojilo, válka za nezávislost rozdělila. Mozaika vzpomínek na počátek 90. let je skládána z dobových pohlednic a tichých záběrů míst, kde se kdysi válčilo. Jejich dnešní klid kontrastuje s emotivními úryvky z dopisů chorvatských studentů*ek. Popisují v nich svůj útěk za hranice, zážitky z uprchlických táborů i přetrvávající nenávist k nepřátelům, kteří je připravili o domov i mládí.„Vzali mi všechno, všechno, co jsem měla. Vyhnali mě z domova, okradli mě, uvěznili mého otce, zničili mé město a všechno, co jsem na něm milovala.“

Pier Luigi, zvaný Gigi, je venkovský policista, který tráví dny vyšetřováním drobných přestupků, flirtováním s novou kolegyní přes vysílačku a hádáním se se sousedem o své přerostlé zahradě. Jeden případ sebevraždy mu však nedá spát, a tak začíná vyšetřovat, zda se za ním neskrývá něco víc. Pomalé vyprávění, absurdní situace a charakter hlavního hrdiny evokují evropský umělecký film. Příjemná atmosféra nenuceného plynutí času a příběhy ze života Gigiho a lidí kolem něj vytváří poutavý, empatický a místy až snově poetický snímek. „Poetický komediální dokument připomínající Tatiho film Můj strýček.“ — Cirriere della Sera---Zdroj citátu: https://shellacfilms.com/international-sales/gigi-la-legge

Mnohovrstevnatý snímek na jedné straně funguje jako autobiografický portrét nebinárního člověka, zároveň však přibližuje široké spektrum obtíží i radostí, kterými prochází trans a nebinární lidé v Česku. Osobní je v tomto filmu politické, a proto se v kaleidoskopu situací objevují intimní rozhovory s maminkou u smažení řízků, záběry na krojované slavnosti Jízdy králů na Slovácku, povídání o svých coming outech u ohně i vážná témata diskriminační české legislativy týkající se trans osob. Civilní charakter snímku přitom umocňují autentické rozhovory a záběry z ruční kamery provázející životy protagonistů*ek. „Šak si moja."

Mara znamená v běloruštině sen, ve smyslu naděje, ve slovanské mytologii se tak označuje žena duch, která se lidem zjevuje ve spánku a přináší buď sny, nebo noční můry. Umělecké zosobnění této mytické postavy se ve stejnojmenném filmu prochází ulicemi Minsku v letech 2020–2021. Během protestů proti diktátorskému režimu je symbolickým vyjádřením nadějí i následných hrůz pro občany*ky dožadující se svých prostých práv i svobod. A pro režisérku filmu je ztělesněním alter ega, které jí v poetické zkratce umožňuje mluvit o nejosobnějších obavách i tužbách tváří v tvář neradostné realitě nepřející snům.„Nechtěl jsem natočit typickou filmovou ,reportáž‘. Nejdůležitější pro mě bylo ukázat, co dokáže provést trauma s lidskou duší.“---Zdroj citátu: https://eefb.org/country/belarus/sasha-kulak-on-mara/

Marek Holeček patří mezi nejvýznamnější české a světové horolezce současnosti. Na ty nejvyšší hory těsně pod nebem leze bez kyslíku náročným alpským stylem. Jeho extrémní přístup k horám i životu mu přináší úspěchy a také problémy. Film Mára jde do nebe sleduje jeho pět pokusů o prvovýstup na náročnou horu Gašerbrum I v pákistánském pohoří Karákóram. Dívá se na ně očima Máry Holečka a zároveň očima lidí okolo něj, očima lidí, kteří čekají, zda se vrátí. Úspěšná totiž byla až pátá expedice a film sleduje i ty nepovedené a dokonce ty tragické. Během nich přišel díky omrzlinám o několik článků prstů na noze a také o kamaráda a spolulezce, jenž přímo před ním spadl z výšky tisíc metrů.

Mezi peřinami, ve kterých se mladý pár od rána do večera povaluje, se dlouho ukrývaly bobtnající problémy. Někdy je samotná láska málo, i když opar zamilovanosti tvrdí opak. Intimní a nebulvární vhled do postele milenců, kteří už nemohou utíkat dál od nevyhnutelné pravdy.„Nevíme, jestli naše vzájemná láska převáží naši negativní dynamiku.“

Po ukončení výuky v semináři se absolvent v ortodoxní církvi stává knězem, jen když se ožení nebo stane řeholníkem. Vitalij a Łukasz tento moment oddalují, bydlí ve sdíleném bytě, kde se obklopeni knihami věnují svým zálibám – filozofickým disputacím a nácviku sborového zpěvu. Citlivě komponovaný dokument tematizuje nekonformní přátelství vzniklé uvnitř konformní instituce. Na jedné straně stojí tlaky vyvolávané očekáváními svázanými se společenskou funkcí, na druhé individualistický prožitek radosti z pouhé existence v mezičase, zvláště když nachází oporu v rodině a mezi blízkými lidmi.„Ukáže se vazba mezi hlavními hrdiny silnější než jejich náboženské cítění?“---Zdroj citátu: https://www.krakowfilmfestival.pl/en/online-cinema/film/3547-light-years/

Tři skupiny dospívajících kamarádek z Québecu procházejí obdobím velkých změn. Proces objevování vlastního těla a identity zaznamenávají chytrými telefony a sdílejí s vrstevníky*icemi z jiných koutů sesíťovaného světa. Kvůli silné potřebě vnějšího potvrzení své životy proměňují v pásmo vyretušovaných fotek a videí. Filmová kamera ale zachycuje i pocity prázdna a samoty a projevy hluboké vnitřní nejistoty, které pro Periscope, TikTok nebo Instagram nejsou tak atraktivní. Intimní portrét adolescence je natočen s pochopením pro prožívání a sebeprezentaci generace vyrůstající na pomezí skutečného a virtuálního světa.„Je jednodušší mluvit s telefonem než s ostatními lidmi.“

V čiré observaci se režisér Viktor Németh soustřeďuje na zobrazení ZÓNY (jednoho z posledních lisabonských ghett v Amadoře) a vyvolává tím otázky – jde o umělecké uskupení, komunitu, nebo zkrátka o životní styl? Útržky vizuálně nápaditých obrazů, zvukové otřesy elektronické hudby linoucí se nemilosrdně z reproduktorů či zastřené záběry interakcí, k nimž nemáme přístup, mystičnost ZÓNY pouze stupňují.„Je vcelku známá věc, že v těsné blízkosti samého centra Lisabonu stále existují jistá ,ghetta‘... Tyto čtvrti jsou mytizovány jako natolik nebezpečná a nekontrolovatelná místa, že se je bojí navštěvovat i policejní hlídky. Ve skutečnosti však obyvatelé těchto míst tvoří velmi silnou a houževnatou komunitu.“---Zdroj citátu: doplňující text od režiséra