české filmy - celovečerní

Film se odehrává během osmého dne ruského válečného tažení na Ukrajinu. S deníkovou bezprostředností sleduje osm Ukrajinců a Ukrajinek žijících v Česku – podnikatelku, uklízečky, stavební dělníky nebo řidiče autobusu. Dál se věnují svým zaměstnáním, nemohou si dovolit vystoupit z dosavadních životů. Myšlenkami jsou ale stovky kilometrů daleko a všemi dostupnými prostředky pomáhají krajanům*kám. Zajišťují ubytování pro uprchlíky*lice, shánějí neprůstřelné vesty, volají blízkým, kteří se schovávají před dopadajícími bombami. Čeká je hektických, emocionálně náročných 24 hodin. Ne prvních, a ne posledních.„Skrze osobní příběhy konkrétních lidí film přináší intimní vhled do několika tváří války.“ — Oksana Moiseniuk---Zdroj: https://www.dokrevue.cz/clanky/osmy-den-valky

Dětský film o největší hromadné sebevraždě 20. století rekonstruuje událost z roku 1978. Reverend Jim Jones přiměl téměř tisícovku stoupenců a stoupenkyň své sekty Chrám lidu, aby v osadě Jonestown v jihoamerické Guyaně vypili jed. Třetina z nich byly děti. Jan Bušta dává sadistům, voyerům a nekrofilům minutu na to, aby opustili kinosál. Jeho sebereflexivní dokument, který je výsledkem desetiletého časosběrného natáčení, nevyobrazuje drastické scény. Za zvuků audionahrávky z osudného dne sleduje koláž dětských přízraků, z jejichž úst zaznívá kázání o úniku před zkažeností světa.„Ve svém debutovém filmu nám Jan Bušta ‚v přímém přenosu‘ přináší elektrizující zážitek z demagogie a manipulace.á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je také cinefilní poctou milníkům filmového experimentu, ‚demagogicky manipulující‘ se všemi aspekty filmového vyprávění a očekáváním publika.“---Zdroj citátu: https://www.filmcenter.cz/files/files/1645626325_czech-documentaries-2021-2022.pdf

„Vyhořelá skupina brněnských intelektuálů se rozhodne odjet do Koločavy na Ukrajině a odehrát tam představení Balady pro banditu.“ Těmito slovy uvádí autorský kolektiv svůj film, ve kterém z převážně dokumentárních obrazů skládají lyrickou grotesku o jedné epochální cestě, která může být cílem. Ale taky nemusí. Hlavním výrazovým nástrojem se tu stává střih, stavící vedle sebe, často do produktivního konfliktu, různé záběry, výpovědi i významy. Stejně jako v básni se před našima očima v plné síle manifestuje „poetická funkce“ umění, jeho schopnost sloužit jako primární nástroj vyjadřování krásy.„Mám tedy v tuto chvíli naději, že i druhý film na téma tohoto příběhu může cosi znamenat navzdory osudu. Že je třeba ještě cosi dodat, a to právě skrze zacházení s filmovou řečí. Já sním o jiném filmu.“---Zdroj citátu: https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/zbojnicka-odysea-reziser-vladimir-moravek-pracuje-na-celovecernim-filmu-nikola-suhaj.A190823_144814_ln_kultura_jto

V 80. letech minulého století byly desítky namibijských dětí vychovány v socialistickém Československu. Speciální vzdělávací program měl za cíl vychovat z dětí novou generaci politicky uvědomělé elity. Tento experiment ale skončil začátkem 90. let v důsledku zásadních politických změn v obou zemích. Děti byly bez ukončeného základního vzdělání a bez jakékoliv jazykové a psychologické přípravy nuceně přesídleny do Namibie, kde se nedokázaly kulturně adaptovat. Dokumentaristé pátrali po stopách dnes již dospělých namibijských dětí a sledovali jejich osudy jak v Namibii, tak v České republice po dobu tří let.“Nikdo nemá právo brát dětem jejich dětství a mrzačit jejich sny. Je jedno v jaké době, zemi, kultuře nebo ideologii se tak děje – prostě je to zločin.”

Eduard Štorch (1878–1956) byl prvním spisovatelem u nás a jedním z prvních ve světě, kdo zasadil své příběhy do pravěku. Je přitom paradoxní, že on sám své knihy z doby kamenné a bronzové považoval jen za doplněk ke svému hlavnímu celoživotnímu poslání, jímž mu bylo povolání učitele. Další profesí, již se Štorch věnoval, byla archeologie. Neobvyklý nález v kanalizačním výkopu se stal prvotním impulsem k napsání Štorchova nejslavnějšího díla. Lovci mamutů se dočkali více než dvaceti vydání a přes půl miliónu výtisků. V němčině vyšli nejméně desetkrát a byli přeloženi i do japonštiny.

František Fajtl a Filip Jánský byli jedni z mála československých letců, kteří se za druhé světové války zúčastnili bojů na všech významných evropských válčištích a vyšli z nich živí. Právě různým místům a osudům, ale i cestám jim napříč je věnován ojedinělý střihový dokument, spojující autentické výpovědi přímých svědků událostí a málo známé archivní záběry. Vzniklý amalgám obrazů, proslovů a hudební/zvukové složky není ani zdaleka jen typickou historickou ilustrací. Před našima očima se odvíjí sugestivní vylíčení života v bezútěšných podmínkách, daleko od domova a blízko smrti.„Když jsem v Národním filmovém archivu viděl na plátně hrubý materiál, který s československými letci za války natočil režisér Jiří Weiss, zajímavě se mi to propojilo s texty knih obou letců.“---Zdroj citátu: https://protisedi.cz/trailer-good-old-czechs/

Koláž vlivů, vyřčených vět, skutků, stop a podob brněnského básníka a prozaika Jana Skácela. Současné kulturní osobnosti se na autora ohlížejí jako na sociální a kulturní fenomén. Režisér a režisérka dokumentu se rozhodli přistupovat k Janu Skácelovi jako k subjektu literárně-společenských dějin, jehož role v soukolí režimních a kulturních událostí je neochvějná a často – v dnešní době – až zbožšťovaná či jinak přikrášlovaná. Ve filmu se pokouší vymezit vůči zažitým představám o Janu Skácelovi – a zároveň interpretacím díla Jana Skácela v minulosti. Interpretují jej sérií vlastních obrazů.

Dokumentární opera netradičním způsobem zpracovává životní příběh československého hudebního skladatele Jana Kapra (1914–1988). Tento dříve oslavovaný a komunistickým režimem protežovaný skladatel byl však v průběhu 70. let umlčen a vymazán z historie. Snímek využívá Kaprových hudebních kompozic stejně jako amatérských filmových záběrů a pomocí dadaisticky hravého libreta odhaluje jeho život a tvorbu na pozadí historických změn. Zákulisní záběry z nahrávání sboru přitom dekonstruují biografický žánr a ukazují, jak náročné může být interpretovat archivní materiál, paměť a lineární vyprávění.  

Popularita poutní cesty do Santiaga de Compostela stále roste. Čtyři české poutní příběhy inspirovaly i nového poutníka, který se teprve vydává na svou dlouhou pouť. Dostává se mimo svou komfortní zónu a poznává nejen kouzlo poutnictví, ale i sám sebe. Když potká poutník poutníka na cestě do Santiaga de Compostela, tak je první otázka jasná: Odkud jdeš? Protože každý krok se počítá. O tom svědčí čtyři příběhy poutníků: Kvakina, jenž vyšel z Boskovic. Olgy, která pouť zvládla v seniorském věku. Maria, jehož si cesta přivolala sama, a Petra, který ochrnul na půl těla a když vstal z invalidního vozíku, vydal se na cestu. Do toho budeme sledovat poutníka Kamila Bartoška, který je známý jako Kazma Kazmitch – bavič a mystifikátor.

Muzea jsou podle Jana Švankmajera uspořádaná racionálně, kunstkamery emocionálně. Platí to i pro film, kterým český surrealista uzavírá jak svou filmografii, tak spolupráci s producentem Jaromírem Kallistou. S velkou hravostí v něm přistupuje k uměleckým dílům, kuriozitám i předmětům denní potřeby, které se svou manželkou Evou v průběhu několika desetiletí shromáždil v prostorách bývalé renesanční sýpky v Horním Staňkově. Nehybné objekty ožívají díky Švankmajerovým tradičním skladebným postupům a hudbě Antonia Vivaldiho. Dalí, Štýrský, Toyen, miska pro psa i vrzající podlaha vytvářejí organický celek, který rozněcuje imaginaci a touhu tvořit.„Představa Rudolfovy kunstkomory mě vždycky fascinovala. Ani ne tak skutečnými uměleckými poklady, které císařova sbírka obsahovala, ale onou mimouměleckou, někdy i pokleslou složkou předmětů, objektů a kuriozit, které tvořily její nedílnou součást.“ Jan Švankmajer---Zdroj: https://program.lfs.cz/detail/?film=The-Kunstcamera

Marek Holeček patří mezi nejvýznamnější české a světové horolezce současnosti. Na ty nejvyšší hory těsně pod nebem leze bez kyslíku náročným alpským stylem. Jeho extrémní přístup k horám i životu mu přináší úspěchy a také problémy. Film Mára jde do nebe sleduje jeho pět pokusů o prvovýstup na náročnou horu Gašerbrum I v pákistánském pohoří Karákóram. Dívá se na ně očima Máry Holečka a zároveň očima lidí okolo něj, očima lidí, kteří čekají, zda se vrátí. Úspěšná totiž byla až pátá expedice a film sleduje i ty nepovedené a dokonce ty tragické. Během nich přišel díky omrzlinám o několik článků prstů na noze a také o kamaráda a spolulezce, jenž přímo před ním spadl z výšky tisíc metrů.

Miko je kamioňák, po otci Rom a především člověk, který chtěl pomoci potřebným. Když česká vláda po chemických útocích na syrské civilisty a civilistky v roce 2018 hledala důvody, proč nepřijmout pár desítek dětí z řeckých utečeneckých táborů, vzal Miko spravedlnost do vlastních rukou a společně s iniciativou Češi pomáhají připravil pro dětské uprchlíky a uprchlice zázemí. Vládní představitelé ale dali přednost politickým zájmům. Zachrání situaci alespoň parlamentní volby a výměna na ministerstvech? Nelichotivý, ale přesně artikulovaný portrét Česka jako země, která nabídne pomocnou ruku jen, když se jí to vyplatí.„Dnešní stát ti vlastně nedovoluje jednat podle svého svědomí.“

Nejseverněji položené město na světě Longyearbyen je nejlidnatějším sídlem norského souostroví Špicberky. Česká sociální antropoložka se zde pokouší najít nový domov se svou rodinou, zatímco pracuje na výzkumu společenských proměn v tamější komunitě. Ztráta pracovních míst v těžebním průmyslu i komplikované vztahy mezi norskými rodáky, cizími přistěhovalci a turisty přispívají k proměně nálad ve městě, zatímco okolní zasněžená pohoří tají a laviny ohrožují každodenní existenci místních obyvatel. Portrét mikrokosmu ledového městečka je přitom syrovým obrazem současného globalizovaného světa. „V tom kouzlu je skrytý taky to riziko. Protože kdyby si každej řekl, že by sem chtěl jet a užít si čistoty a prostoru, tak už tady ani čistota ani prostor nebude.“  

Dokumentární snímek vycházející z výzkumné metody field-recordingu dává prostor zaznít fyzickým místům, kde se odehrávají významné energetické, přírodní, ale i politické procesy. Režisér, hudebníci Václav Havelka a Pan Throrarensen, filozof Lukáš Likavčan a field-recordistka/a Sara Pinheiro a Magnús Bergson se ptají, o čem vypovídají zvuky, jimž v běžném životě nepřikládáme význam, a jak předznamenávají vývoj událostí, které ovlivňují životy nás všech. Zvuk se zde stává nástrojem, který leckdy dokáže zachytit geologický čas lépe než obraz.„Cílem česko-islandského uměleckého projektu je zaměřit se zejména skrze zvuk na kritické infrastruktury a zlomová místa budoucnosti.“ — Ivo Bystřičan---Zdroj citátu: https://www.ceska-krajina.cz/2869/zvuky-prirody-v-rezervaci-velkych-kopytniku-dnes-nahravali-umelci-v-ramci-mezinarodniho-projektu/

Dokumentární snímek vycházející z výzkumné metody field-recordingu dává prostor zaznít fyzickým místům, kde se odehrávají významné energetické, přírodní, ale i politické procesy. Režisér, hudebníci Václav Havelka a Pan Throrarensen, filozof Lukáš Likavčan a field-recordistka/a Sara Pinheiro a Magnús Bergson se ptají, o čem vypovídají zvuky, jimž v běžném životě nepřikládáme význam, a jak předznamenávají vývoj událostí, které ovlivňují životy nás všech. Zvuk se zde stává nástrojem, který leckdy dokáže zachytit geologický čas lépe než obraz.   „Cílem česko-islandského uměleckého projektu je zaměřit se zejména skrze zvuk na kritické infrastruktury a zlomová místa budoucnosti.“ — Ivo Bystřičan   --- Zdroj citátu: https://www.ceska-krajina.cz/2869/zvuky-prirody-v-rezervaci-velkych-kopytniku-dnes-nahravali-umelci-v-ramci-mezinarodniho-projektu/

Štefan Pongo odešel z Česka do Británie, aby spolu s rodinou unikl rasovým stereotypům a diskriminaci. Aby měl normální život. A také ho má, tedy až do chvíle, než se rozhodne na internetu reagovat na rasistické řeči českého prezidenta Miloše Zemana. Dráha osudu řidiče kamionu tak nabere úplně jiný směr. Citlivě pojatý osobnostní i rodinný portrét, film-argument, který proti zjednodušujícím, šovinistickým hodnocením staví plnokrevný obraz, v němž jsou rasové otázky více problémem k řešení než žitou skutečností. Je to vyprávění o cestě tam a zpátky napříč státy, přesvědčeními i naším svědomím.„Vrtalo mi hlavou, jak se žije Romům, kteří emigrovali do Velké Británie, tak jsem se tam vydal a našel kamioňáka Štefana Ponga a jeho báječnou velkou rodinu.“---Zdroj citátu: http://www.romea.cz/cz/kultura/premiera-dokumentarniho-filmu-pongo-calling-probehne-v-patek-na-mezinarodnim-filmovem-festivalu-docfest-v-sheffieldu  

Studující učitel Ondřej, právnička Denisa a policista Petr jsou Romové, jimž se v Británii otevřel svět plný příležitostí, které by v Česku a na Slovensku hledali jen těžko. Mnohovrstevnatý, místy velmi intimní dokument, který obsahuje řadu scén natočených mobilními telefony samotných protagonistů*ek, vykresluje každodenní starosti i malá vítězství tří postav, které reprezentují vzdělanou a ambiciózní, a přesto stále zranitelnou komunitu Evropanů*ek, a pomáhají chopit se nabízených možností i ostatním. Kromě otázek o vykořeněnosti a hledání vlastní identity po Brexitu se humanismem protkaný snímek ptá i na to, jak jejich osudy ovlivnila epidemie covidu.„Tento film se během posledních čtyř let výrazně posunul. Pandemie nás přiměla využít nový koncept natáčení prostřednictvím iPhonů, jimiž jsme zachycovali životní osudy našich protagonistů z intimní blízkosti, což nám poskytlo možnost zkoumat fungování komunity zevnitř. Volba natáčecích postupů byla navržena tak, aby umožnila lidem zvyknout si na přítomnost kamery, a tento materiál se tak velmi rychle stal jádrem snímku, přičemž záznamy pořízené štábem poskytovaly flashbacky do doby před nástupem pandemie.“---Zdroj citátu: https://www.cinelinkindustrydays.com/2021-docu-talents-from-the-east/one-more-question

Petr Nikl je zakládajícím členem výtvarné skupiny Tvrdohlaví. Je to intermediální umělec s klasickými kořeny, který se svobodně a přesvědčivě vyjadřuje prostřednictvím tradičních výtvarných technik, ale i autorských knih, interaktivních projektů a improvizačních akcí na bázi performance, divadla a hudebních vystoupení. Je nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1995, několikanásobným laureátem ceny za nejkrásnější knihu a držitelem Zlatého anděla v kategorii alternativní hudba z roku 2005. Petr Nikl se ohlíží za svým dosavadním životem, uplynulou kariérou a dává pomyslné vize, kam se bude jeho cesta ubírat v budoucnosti.

V roce 2022 uplyne 70 let od jednoho z největších, neblaze proslulých procesů, které se v poválečném Československu konaly. Před Nejvyšším soudem v Praze tehdy stanulo čtrnáct obžalovaných komunistických funkcionářů. Mezi nimi byl i Otto Šling. Soud odsoudil jedenáct z nich k trestu smrti, k propadnutí majetku a ke ztrátě čestných práv občanských. Všichni obžalovaní se vzdali práva na odvolání. Karel Šling je posledním přímým potomkem všech jedenácti popravených. Ani ve svých 75 letech nepůsobí šťastným a vyrovnaným dojmem. Dosud se vyrovnává s traumaty, na která neměl a ani nemohl mít žádný vliv.

Životní příběh neokázalé, skromné, ale nesmírně zásadové ženy je zároveň dramatickým portrétem doby, kdy samotná kritika režimu a obrana nespravedlivě stíhaných byla trestána vězením i stálou pozorností tajné státní bezpečnosti. Příběh odráží i přelomovou dobu po sametové revoluci, kdy Dana Němcová krátce vstupuje do politiky aktivně v roli poslankyně ve Federálním shromáždění anebo kdy v reakci na válku v bývalé Jugoslávii u nás zakládá poradnu pro uprchlíky a uprchlice a ve filmu se také po mnoha letech s některými z těch, kterým pomohla, znovu setkává.

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html  

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html

Již před pandemií žilo v České republice téměř 24 tisíc lidí bez domova. V následujících měsících se s bytovou nouzí kvůli růstu nezaměstnanosti začala potýkat řada dalších Čechů. Jejich realitu na vlastní kůži zakouší také Filip, pražský student sociální práce. Protagonista bezprostředního videodeníku natáčel v ulicích Ústí nad Labem. Během parných dnů se jeho existence scvrkla na hledání místa, kde by se najedl a přespal. Narůstající únavu a apatii prosvětlují krátké okamžiky radosti z projevů lidské solidarity nebo teplého jídla, které v daných podmínkách nepředstavuje samozřejmost, ale podmínku přežití. „Autobiografický videodeník sociálního pracovníka, který se rozhodl strávit týden na ulici v cizím městě. Je domov místo uvnitř, nebo venku?”---Zdroj citátu: od autorky