Abeceda

Tento film má limit zhlédnutí 500.„Scéna není zinscenovaná, tohle není hraný film. Sbíráme materiál pro sociology a právníky,“ zdůrazňuje komentář autenticitu voyeuristických záběrů ze stanice, kam policie odvedla prostitutky po noční razii v ulicích a brlozích Varšavy. Formálně i obsahově nejradikálnější film polské „černé“ série přináší svědectví o jevu, pro který chyběl v zákoníku paragraf.

Zobrazovací systém složený ze dvou kamer, dvou monitorů a jedné rozsvícené žárovky. Obraz vysílaný první kamerou do druhého monitoru je zabírán druhou kamerou a přenášen do monitoru prvního, kde jej opět zachycuje první kamera. Světlo se přelévá smyčkou systému i po zhasnutí žárovky.

Na plátně, rozděleném do dvou oken, běží záběry, které Robakowski simultánně pořídil dvěma na paže připevněnými kamerami. Kamery, ovládané pohyby paží, převalují snímané prostředí parku bezohledně vůči perspektivě lidského oka.

Kamera, obvykle obrácená směrem dolů, na cestu pokrytou podzimním listím, se s každým krokem filmaře otřásá a obraz parku, polorozpadlých zídek a zarostlých cestiček, který kamera prostředkuje, je úlomkovitý a rozostřený. Její pohled se projasní jen na pár vteřin ve chvíli, kdy objeví další písmeno.

Důsledná filmová analýza série fotografií, znázorňujících lidské tělo v pohybu, které Rybczyński mnohonásobným přefotografováním, rozdělováním a překrýváním jednotlivých polí bílými a černými čtverci ručně „zdigitalizoval“ a následně za použití barevných filtrů roztančil v divoké jazzové rotaci.

Režisér, stojící uprostřed televizního studia, dává příkazy kameramanovi, který poslušně ukazuje situaci natáčení z pohledu tří kamer, mezi nimiž dle instrukcí rytmicky přepíná. Kwiekova performance byla vysílána naživo v pořadu věnovaném tvorbě členů Dílny filmové formy.

Řeč vrat, kterou tento film zachycuje, je výsledkem překladu latinkou psaného textu do materiální abecedy, složené z úhlu a směru pohybu vrzajících dveří.

Tento film má limit zhlédnutí 500.Na rozhraní snu a skutečnosti se ve filmu zhmotňují zákoutí a tváře, podoby města Krakova, dávno zmizelé, a přesto stále živé. Díky vypravěčovu proustovskému monologu se sesbírané černobílé záběry z Krakova 30. let stávají sytým obrazem jedinečné vzpomínky.

Extrémní tempo střihu propojuje zobrazení lidské postavy v proměnlivých velikostech záběrů a vytváří dojem pohybu a transformace ve všech myslitelných smyslech: od růstu přes rozpad až po změnu místa postavy, stejně jako úhlu divákova pohledu.

Plátno, rozdělené na devět polí, simultánně ukazuje v koláži statických záběrů fragmenty ze života několika protagonistů, soustředěných do prostoru mezi knihkupectví, kavárnu, byt, lavičku, podchod a autobus. Zvuková stopa dovedně splétá kousky dialogů a kontrabasovou improvizaci.

Kineformy, promítané na Expu 58 v Bruselu, byly původně improvizovanou světelnou performancí, předváděnou v experimentálním divadle jako průzkum tvarotvorby světlem. Barvy, osvobozené od povrchu věcí i od přesné znakovosti, se na černém pozadí zhmotňují jako mlhovina, odraz, odlesk a stín.

Sérii pěti statických, pečlivě nasvícených záběrů na osamělé dělnice, soustředěně vykonávající svou profesi, doplňuje neutěšený pohled na vyčerpanou matku. Zesílené zvuky prostředí, doprovázející každou scénu, zde vrcholí v kompozici křiku nemluvněte a vzdechů páru kopulujícího na obrazovce v ženině ložnici.