Bez názvu

Společensko-politická realita lotyšské republiky před tím, než se osvobodila od sovětské nadvlády. Černobílá koláž podvrací symboly totalitní moci, tříští a rozkládá propagandistické obrazy dělníků a někdejší politické reprezentace a zpřítomňuje tak prázdno jejich ideologické křeče.

Hravá groteska o jednom dobrodružném dni v Estonsku 70. let svou spontánností, živelností a neotřelým filmovým jazykem vyděsila dobové cenzurní orgány natolik, že snímek nejen zakázaly, ale nařídily jej rovnou zničit. Tuto „hrozbu režimu“ se však podařilo ukrýt a po roce 1990 vypustit do světa.

Vizuálně podmanivý statický pohled do podbarvené krajiny reflektuje vnitřní dimenze snů, vzpomínek a představ. Důraz na niternou náladu je podpořen minimalistickým akustickým projevem charakterizovaným táhlými poetickými tóny.

Observační antropologická studie sleduje život obyvatel v největší romské osadě v Litvě. Místo tendenčního upozorňování na chudobu, nedostatek vzdělání nebo diskriminaci se soustředí především na ideologicky nezatížené ztvárnění všednodenních rituálů.

Významný film, který předznamenává ukrajinskou poetickou školu, vznikl jako absolventská práce na umělecké škole, ale diplomová komise ho nařkla z přílišného formalismu a nepřijala jej. Panoramatická observace přelidněné pláže je prologem k lyrické studii pohybů ve zkoumavých záběrech tváří a těl muže, ženy a dítěte, slunce a moře.

Básnivý portrét sochařů, kteří vytvářejí svá díla na hrnčířském kruhu z hlíny a dalších přírodních materiálů. Motiv kruhu prostupuje poetickými výjevy, v nichž jsou sochaři zachyceni při práci, s rodinou, v sepětí s přírodou a také v živých obrazech, kdy jsou do všedních prostředí instalováni jak tvůrci, tak jejich artefakty.

Film oceněný roku 1968 na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Oberhausen se pokouší zprostředkovat zkušenost srdeční zástavy. Rytmus filmu udává nejen dynamický střih či vychýlená kompozice záběrů, ale také zvukové efekty a hudba vyjadřující překotnost pulsu nemocného srdce. Paradoxem prvního studentského filmu režiséra Wojciecha Wiszniewského je ironický fakt, že autor zemřel ve 34 letech právě na zástavu srdce.

Technika rozdělené obrazovky jako jedna z možností práce s médiem videa dominuje dvouminutovému filmu, jehož provedení přesvědčivě mate divákovy smysly. Záběry na hráče stolního tenisu ze tří různých uhlů pohledu se stávají prostorovými paradoxy navazujícími na sebe tak, aby vytvářely kontinuální zápas v reálném čase.

Observační snímek, který vyhrál velkou cenu na festivalu v Oberhausenu, je považován za manifest postsovětské generace dokumentaristů využívajících metodu pozorování. Snímek bez komentáře svou pohlcující obrazovou poetikou vtahuje diváka do života prostých lidí v historické části Vilniusu.

Alegorické výjevy z venkovského života, zjevně inspirované poetikou filmů Sergeje Paradžanova, ukazují otce a syna, pokušení, čin a trest v mýtotvorném prostředí zahrady. Rurální lyrika je prostoupena obrazy obstarávání zvířat, jablka se stávají obrazoboreckým nástrojem, hojnost je vykoupena ukřižováním.

Coitus je experimentální film vytvořený chemickým čištěním filmového pásu. Výsledkem je abstraktní umělecké dílo.

Minutový autoportrét ukazuje archivní fotografii Milenka Jovanoviće z jeho dětství, relativizuje důvěryhodnost historických artefaktů ve vztahu k nespolehlivé lidské paměti. Pomocí flicker efektu jako by se statická fotografie rozpohybovala v čase. Autor upozorňuje na strukturální kvality obou médií, stálost fotografie a schopnost filmu zachytit pohyb, a jejich vliv na vnímání zobrazeného.