Člověk hledá duhu

Společensko-politická realita lotyšské republiky před tím, než se osvobodila od sovětské nadvlády. Černobílá koláž podvrací symboly totalitní moci, tříští a rozkládá propagandistické obrazy dělníků a někdejší politické reprezentace a zpřítomňuje tak prázdno jejich ideologické křeče.

V krátké miniatuře autorka soustřeďuje pozornost na své vlastní ruce jako na nejpřirozenější nástroj umělce. 8 mm film se v transfokovaných záběrech zaměřuje na autorčiny ruce v tvůrčím procesu. Ruce jsou zachyceny nejen jako činitel výtvarného projevu, ale sami se přímo stávají uměleckým objektem. 

Hravá groteska o jednom dobrodružném dni v Estonsku 70. let svou spontánností, živelností a neotřelým filmovým jazykem vyděsila dobové cenzurní orgány natolik, že snímek nejen zakázaly, ale nařídily jej rovnou zničit. Tuto „hrozbu režimu“ se však podařilo ukrýt a po roce 1990 vypustit do světa.

Anglický název Manual je slovní hříčkou symbolizující jak příručku, tak i přívlastek „manuální“. Středobodem obrazu je kamera na stativu namířená směrem k podlaze. Autor s ní pohybuje, vyvažuje záběr, balancuje. Zatímco kamera je statickým bodem, „ujíždějící“ podlaha vytváří optický efekt způsobující závrať.

Oceňovaný studentský snímek v animovaných a humorem prostoupených kolážích rozehrává motivy postav, herců a tvorby velkých filmových studií. Za doprovodu dialogického komentáře a hudby rozvíjí v evokaci různých filmových žánrů kritickou úvahu o hvězdném systému v kinematografii.

Technika rozdělené obrazovky jako jedna z možností práce s médiem videa dominuje dvouminutovému filmu, jehož provedení přesvědčivě mate divákovy smysly. Záběry na hráče stolního tenisu ze tří různých uhlů pohledu se stávají prostorovými paradoxy navazujícími na sebe tak, aby vytvářely kontinuální zápas v reálném čase.

Strukturalistický film převádí známý Rimbaudův sonet na filmové plátno a zasazuje jej do kontextu filmového výrazu. Samohlásky jsou zbaveny básníkových asociací s barvami, místo nich jsou symbolizovány různorodými postupy úpravy videa či práce s kamerou – samohláska I tak například představuje skokový střih.

Performance vizuální umělkyně Kristín Helgy Ríkharðsdóttirové interpretuje pomocí tření kartáčku o zuby velikány klasické hudby. Na zubní kartáček zazní skladby Mozarta, Beethovena, Brahmse, Wagnera, ale také narozeninová píseň Happy Birthday.

Filmový záznam performance uměleckého hnutí OHO, které do projektu zapojilo i obyvatele Lublaně, přirovnává mrknutí lidského oka k fungování objektů (např. semaforů či světlometů). Vytváří tak dojem, že slovinská metropole je žijící bytostí, která interaguje s člověkem a na mrkání mu stejným způsobem odpovídá prostřednictvím zdánlivě neživých objektů.

Všemi smysly prozkoumávají svět dospělých děti a kočka. Hrou si přisvojují knihovnu, vodu z moře, celý byt i park. Za rozverného hudebního doprovodu komentují novinové titulky a fotografie z magazínů svět, ukazovaný v analogii k rodinnému filmu.

Alegorické výjevy z venkovského života, zjevně inspirované poetikou filmů Sergeje Paradžanova, ukazují otce a syna, pokušení, čin a trest v mýtotvorném prostředí zahrady. Rurální lyrika je prostoupena obrazy obstarávání zvířat, jablka se stávají obrazoboreckým nástrojem, hojnost je vykoupena ukřižováním.