Člověk hledá duhu

V Prostorové deformaci Petr Skala rozvíjí principy abstraktního expresionismu a přenáší metodu akční malby na bezkamerový experimentální film. Speciálního prostorového efektu dosahuje využitím optické kopírky ve smyčkách a víceexpozicích kreseb, maleb a rytin škrábaných přímo na filmovou surovinu.

Útržky rodinného filmu, v němž autor zachytil vedle rodinné procházky i tanky projíždějící městem. Výlet po památných místech a ve volné přírodě je ukázkou amatérského filmu, v němž je zjevný důraz na detaily, snaha o výrazné kompozice a doplňování situací běžně zachycovaných v rodinných filmech jedinečnými vizuálními motivy.

Observační snímek, který vyhrál velkou cenu na festivalu v Oberhausenu, je považován za manifest postsovětské generace dokumentaristů využívajících metodu pozorování. Snímek bez komentáře svou pohlcující obrazovou poetikou vtahuje diváka do života prostých lidí v historické části Vilniusu.

Film Domov byl natočený v duchu využívání prostředků minimální výpovědi. Představuje záznam akce uskutečněné v okruhu přátel a známých na bratislavské Železnej studničke. Čtyři losem vybraní aktéři jsou autorem zašiti do připravené plachtoviny, která po napnutí získá tvar bílé kočky s rozměry 2x2x2 metry. Snímek kombinuje černo-bílé snímání objektu, který se pohybuje interiérem lesa s barevnými záběry zachycenými paralelně z vnitřku kočky.

Performativní miniatura s vystoupením autorů, studentů Polytechnického institutu v Charkově, kteří dokumentují svoji pouliční klauniádu, s níž vstupují do veřejného prostoru. Svou bezprostředností a hravostí jako by nevědomky předznamenali blížící se konec komunistického režimu.

Strukturální a poetická variace na existenciální témata, jakými jsou život, smrt, úzkost, osamělost, pomíjivost či věčnost. Poetiku filmu tvoří kontemplativní potenciál, mozaikovitá struktura a repetitivní střihové vzorce záběrů, které sugerují plynutí času a pomíjivost lidské existence v pohledech na kamenité zdi, okna, lodě, střechy, městská panoramata, vlaky či hřbitov.

Autorka kombinací záběru postupného prostřihování punčochy přetažené přes svoji hlavu a televizního vysílání konfrontuje sociální stereotypy a propagandu v Titově Jugoslávii s osobní identitou. Společně s úryvky televizního archivu přibývají další vystřižené otvory až do chvíle, kdy je tvář protagonistky odhalena.

Autorka se v audiovizuální eseji vrací do dětství, aby prozkoumala, jaký dopad mají vzpomínky na současnost. Původně 8 mm filmový materiál transformuje do videa a pomocí pixelů deformuje vzpomínky do skvrn připomínajících olejomalbu.

Alegorické výjevy z venkovského života, zjevně inspirované poetikou filmů Sergeje Paradžanova, ukazují otce a syna, pokušení, čin a trest v mýtotvorném prostředí zahrady. Rurální lyrika je prostoupena obrazy obstarávání zvířat, jablka se stávají obrazoboreckým nástrojem, hojnost je vykoupena ukřižováním.

Osamělý kouzelník se stane obětí svých vlastních iluzí, když zatouží po figuríně z výkladní skříně, která se promění v mladou ženu. Tragický konec upoutává na nebezpečí plynoucí z přílišné dychtivosti po objektu zájmu a na zrádnost lidské psychiky, kterou autor předtím i akademicky zkoumal. Zvukovou stopu, která byla ztracena, nahradila v roce 2011 skladba srbského skladatele Zorana Simjanoviće.

První díl trilogie strukturalistických filmů věnovaných jazzmanovi Duku Ellingtonovi a režisérovi Georgi Stevensovi zachycuje pomocí kamery umístěné v čele jedoucí tramvaje městskou scenerii. Jednoduchá kompozice ubíhající tratě, okolních ulic a náhodných kolemjdoucích vrací diváka v čase o padesát let zpět, ten se tak stává jedním z pasažérů.

Prosluněné obrazy kolchozníků při sklizni se mísí s komentářem oslavujícím kolektivizaci a modernizaci venkova. Přesto se do ideologicky podbarveného snímku dostávají silně lyrické tóny mizejícího světa, stáří a samoty. Staří vesničané a polozbořená stavení symbolizují mizející vesnice, zakořeněnost a lásku k půdě.