Ďábel měl jiné plány (2. akt)

FilmDŮM buduje obraz rodinného života rozprostřeného ve čtyřech letech 35mm záznamu. Doslova domácí film natáčený na materiál různého stáří a doma ručně vyvolávaný sleduje především děti, které si poznáváním okolní skutečnosti postupně uvědomují skupenství, rozměry a tvary světa, v němž se ocitly.

Poetická montáž záběrů z archivních filmových obrazových i zvukových materiálů se stává radikální metaforou, která se vznáší mezi oduševnělými citáty vyjadřujícími různý přístup k víře (jež lze chápat i v jemně ironickém duchu), oslavou odvahy odevzdat se neznámému a vyskočit z letadla do neznámé krajiny. Padáky vytváří na obloze neustále se proměňující kompozice.  

Filozofické úvahy o Izraeli vplouvají do ztvárnění osobního zápasu o identitu: Otec autorky přijel v roce 1946 do Britský mandát Palestina jako židovský uprchlík. Volání po harmonickém soužití se promítá do přesýpání zrn jednoho obrazu do dalšího, přičemž výjevy čerpá i z dokumentu Izrael, země osudu (1977, r. Jacques Madvo).  "Film vznikl výhradně pomocí optické kopírky, a pohyblivé obrázky a snímky tak přitahuje rytmus a význam. Filozofická slova Martina Bubera evokují reflexi skutečnosti." M. Pillerová  

Spojení obrazové manipulace a sugestivní hudby vytváří ze zpravodajského záznamu, vyhroceného setkání vojáků a dívky, výjev jako z dramatického příběhu. Záběrování i naladění scény navozují až romantickou atmosféru, jen kdyby vojáci na dívku nemířili zbraní. Scéna ukazuje dívku, která chce vojákům zabránit ve střílení do protestujících vesničanů. Další z kritických příspěvků režiséra izraelského původu k mediálnímu zobrazování izraelsko-palestinského konfliktu.

Tradiční film klasika experimentálního filmu je ztišeným svědectvím podzimu v San Franciscu, kdy melodii vytváří rytmem a texturou obrazů. Introspektivní obrazy s důrazem na světlo a křehké pohyby zobrazovaných útržků důvěrně známého okolí nechávají vyniknout efemérní kameře a přesné montáži. Působivost obrazu dodávají i barvy Kodachromu, barevného filmu, který Kodak vyráběl od roku 1935 a s jeho výrobou skončil v roce 2009; Dorského nedávné filmy jsou jedněmi z vůbec posledních na tento materiál natočených.

Venkovské prostředí bez postav se rozprostírá do vzorů přírody, které se překrývají s detailním obkreslováním obrysů bylin a stromů. Rurální poklid je narušen nervní kamerou a vrstvícími se stopami po snímaných trsech trávy, větvích a křovin. Stébla za sebou zanechají své obrysy, jež se prokreslí do těkavého výhledu na louku a nízkou trávu, kde se místy rýsují stíny stromů.

Čárový kód formuláře N-400, jímž se žádá o americké občanství, je „naturalizovaný“ (vý- raz používaný v řízení při získávání občanství, v procesu stávání se občanem USA) do obrazu, který se tak proměňuje v abstraktní portrét konkrétního žadatele, a zároveň promítnutý do zvuku tím, že vizuální kód je čten optickou zvukovou čtečkou. Christina Nguyenová (1988) pochází z Los Angeles. Studovala vizuální umění a mé- dia a molekulární biologii na University of California v San Diegu. Na California Institute of the Arts získala titul MFA v oboru film a video. Edgar Jorge Baralt (1988) pochází z Venezuely, vystudoval filmovou produkci na University of Central Florida a California Institute of the Arts nedaleko Los Angeles, kde také v současnosti žije a tvoří. Ve svých filmech se zabývá tématy paměti, plynutí času a proměnlivosti lidské identity.„Elektronická verze formuláře N-400 při vložení osobních informací vygeneruje čárový kód. My tuto proměnu lidské identity v data posunujeme její přeměnou v audiovizuální zážitek.“

Prozaický záznam výletu k moři jako podmanivá série abstraktních výjevů, připomínajících rozpohybované impresionistické obrazy. Kamera neslouží k reprezentaci reality, ale k jejímu překreslení. Záběry slunících se lidí nebo koní cválajících po pláži tak vyjevují jinak utajené obrazové kvality všednodennosti.   

Kompilace dokumentací zachycených při natáčení různých filipínských snímků, včetně filmů režisérů Lava Diaze či Erika Mattiho, vytváří tiché napětí a ve stylu pomalých narací a zevrubného pozorovatelství buduje dystopické sci-fi vyprávění o lidských avatarech ovládaných aplikací, přičemž je také poznámkou o různých podobách současné filipínské kinematografie.   „Říká se, že když se filmař stane rodičem, přestane točit filmy. The Remote Daddy Framework je pro mě způsob, jak se čas od času dostat z domu a zachytit v bleskovém tempu tři hodiny záznamu, které pak zpracovávám k jiném účelu.“ J. Torres

Deníkové svědectví z autorčiny cesty do Moldavska, odkud museli její prarodiče ve 30. letech minulého století uprchnout kvůli svému židovskému původu. Archivní materiál spojený s výpověďmi pamětníků evokuje exodus, válku a totalitu a střetává se s obrazy místních předmětů a výjevy tradičních rituálů.  „Ve svém filmu jsem byl svědkem různých míst a nenápadně shromažďované, bolestné historie, již tvarovala bolest a utrpení.“ M. Piller

Dokumentární záběry, hollywoodská kinematografie i videohry se střetávají, překrývají a noří do sebe v dadaistické koláži, inspirované poezií maďarského básníka Mária Z. Nemese. Hypermediální podstata současnosti je zvýrazněna pomocí fragmentů osvobozených od zpřehledňujících narativních rámců.    

Třicet šest políček 35mm filmu v závratně rychlých skládačkách strukturuje studii prostorového vnímání filmového diváka. Fotografie pořízené v ruinách vesnického domu se dívají vždy jedině zvnitřku směrem ven. Vrší se jejich výřezy, negativní i pozitivní podoby, někdy se střídají, jindy prolínají, aby vytvořily iluzi proměnlivé hloubky či vzdálenosti vnějšku, do něhož je zapovězeno vstoupit. Kombinace obdélníků zdí a oken ve sbíhavé perspektivě rýsuje horizonty v rámci horizontů a vystaví tak v rámu plátna úplně nový dům.