HUMUS

FilmKMEN promítá do klidu přírody osobní dramata, jako například obraz padajících stromů, která vytyčují prostor úzkosti a smutku, mezeru po blízkém člověku, který chybí. Přírodní lyrika v barevných plochách formuluje dojem z krajiny, kde se rušivé kompozice střídají s kusy klidné oblohy a širých polí.

Úvodní část sedmidílné adaptace vlivné stejnojmenné knihy amerického filozofa a teoretika umění Noëla Carrolla z r. 1990. V duchu kinematografické filozofie režiséři problematizují jednotlivé aspekty žánru, v tomto díle především pozici postav, lidského těla a typů pohledů na ně upíraných, a to i prostřednictvím zásahů přímo do těla filmu.   „Filozofie hororu: Symfonie filmové teorie je působivou meditací o teorii žánru, jejímž cílem je ukázat věčnou krásu umění filozofie a propojenosti populární kultury.“  B. Máté, P. Lichter      

Obrázkové písmo Webdings vytvořil Miscrosoft v roce 1997 jako nástupce Wingdingsu, kolem kterého se rozvinuly kontroverzní reakce, když se ukázalo, že určité sekvence písmen nesou v symbolech nechtěné významy.  Film vytvořený v Microsoft Word přenesený na 16mm film.

FilmZPRÁVA komentuje události vedoucí k proměně společnosti či krajiny (protesty v Londýně, demonstrace v Káhiře, tsunami v Japonsku) tak, že digitální tvářnost mediálních reprezentací těchto dějů znovu formuje do sérií pixelů zpřítomňujících médium, které je vysílá.

Hypnotická studie zápasu boxerů se soustřeďuje především na hvězdného filipínského sportovce Mannyho Pacquiaoho, v roce 2000 mezinárodně vyhlášeného za „boxera desetiletí“. Sledujeme typické pohyby v nepřirozených zrychleních. Někdy vidíme pouze stín trénujícího těla, které se na chodníku setkává se stínem stromu, s nímž se přetlačuje vítr. Dva boxeři na ulici zase ovládnou prostor stopou, kterou zanechávají švihy jejich rukou.  

Koláž raných filmů první ženy-režisérky představuje její přemýšlení nad filmovým obrazem, hutným vyprávěním, ukazuje její feministické postoje, schopnost pointování a snahu posunout filmové vyjadřování. V citlivě sestříhaném portrétu zaznívá i hlas Alice Guy.Záběr z filmu Pařížská opera se odvíjí odzadu. Alice Guy vypráví o setkání s bratry Lumièrovými, jak ji kinematograf uchvátil a jak jí bylo dovoleno natočit film, pouze však, pokud to neovlivní sekretářskou práci, kterou právě dělala ve firmě Gaumont.

Třicet šest políček 35mm filmu v závratně rychlých skládačkách strukturuje studii prostorového vnímání filmového diváka. Fotografie pořízené v ruinách vesnického domu se dívají vždy jedině zvnitřku směrem ven. Vrší se jejich výřezy, negativní i pozitivní podoby, někdy se střídají, jindy prolínají, aby vytvořily iluzi proměnlivé hloubky či vzdálenosti vnějšku, do něhož je zapovězeno vstoupit. Kombinace obdélníků zdí a oken ve sbíhavé perspektivě rýsuje horizonty v rámci horizontů a vystaví tak v rámu plátna úplně nový dům.

FilmSPOR analytickou střihovou hrou rozebírá moment konfliktu fikčních postav. Opakováním jejich vzájemných pohledů a gest scénu oprošťuje od příběhového toku a vytváří efekt fyzické nepříjemnosti pro diváka. Vršením obrazů zavíraných dveří posiluje osudovost scény, jejíž dramatičnost v původním filmu určovala narace.

Osobní nejistoty a nahromaděné pocity filipínského přistěhovalce v USA se přelévají do politologických úvah a kritických komentářů o kolonizaci mysli interpretací amerického snu. Montáž rodinných filmů z let zmíněných v názvu je také anatomií rodinných vztahů a prožívání vlastní identity. „S každým novým dílem jako bych s filmařinou začínal zas od nuly, ale novým způsobem. A pak si říkám ‚k čertu s tím‘, ať to do té doby bylo cokoli za postup.“ M. Reverza

Děsivé i veselé vyprávění o cestě ke kolektivnímu nevědomí pomocí pokusů s hypnózou konstruuje autor koláží nalezených záběrů z instruktážních, dokumentárních i fikčních filmů a vrší témata osobních prožitků a frustrací, reflexe společenských stereotypů a tužeb i obrazy divoké či podivné živé a neživé přírody. Jay Rosenblatt (1955), americký nezávislý filmař a vystudovaný psychoterapeut, je autorem více než třiceti snímků, ve kterých zkoumá podstatu a hranice lidské psychiky a emocí. Za svou tvorbu obdržel přes sto nejrůznějších ocenění. Kromě pedagogického působení se věnuje i organizaci San Francisco Jewish Film Festival. Na MFDF Ji.hlava byly uvedeny jeho snímky I Just Wanted To Be Somebody (2006), Čtyři otázky rabínovi (2008) a Býval jsem filma- řem (2003).„Natáčet Až budeš vzhůru byl vskutku požitek a d oufám, že to divák vycítí. Byla to příjemná změna, mé ostatní filmy nejsou zdaleka tak hravé.“

Čtyři roční doby v subtilním pozorování denních i nočních dějů, úkonů a projevů pří- rodních živlů i klidu minimalistických výjevů v trpělivých pohledech přes okno umožňují dramatické skládání nevšedního deníku běžné- ho běhu dní. Ivan Faktor (1953), chorvatský filmař, fotograf a audiovizuální umělec, tvoří již od roku 1975. V roce 1995 byl jeho snímek At Home zařazen do programu Benátského bienále, svou zemi reprezentoval také na Bienále v São Paulu. Na MFDF Ji.hlava byl promítán jeho Autoportrét (2006), v němž kamera, natáčející v autorově těle, vytváří cestu lidským tělem skrze abstraktní obrazy, stíny a rytmy.„... neboť na tomto místě bych opustil tuto zemi i hvězdy tyto, vše bych zde zanechal, uzřel jsem totiž věci bud oucí a odtud ničeho již mi není třeba.“ (László Krasznahorkai)

 Mřížka zážitků a úvah z cest mezi Berlínem a Hirošimou byla zkonstruována plynutím soustav obsahujících 4 (2×2) až 625 (25×25) záznamů z toku autorových facebookových příspěvků v sedmi stejně dlouhých časových intervalech. Sugestivní hromadění obrazů navozuje přehlcení, v němž se ztrácí význam a jedinečnost okamžiků. „Rád bych prozkoumal napětí mezi minulostí a přítomností. Může jít o úvahu o záhadách příčiny a následku. Žádný text ani slovo; zkušenost. V rámci koncepčního rámce nic logického.“ T. Mohr