Nezvratné následky uklouznutí na banánové slupce

FilmÚTOČIŠTĚ ukazuje každodenní úsilí o nový život. Žadatelé o azyl jsou umístěni v zajišťovacích zařízeních a poté jsou přesunuti do přijímacího střediska. Kvůli zpřísněnému řízení je vyhověno jen jednomu z deseti žadatelů. Ti, jimž je přiznán status uprchlíka, jsou umístěni v preintegračním zařízení, kde se setkávají se sociálními pracovníky, učí se jazyk a připravují se na život v Maďarsku.

Lesidren je malá vesnice v Bulharsku, odkud pochází režisér snímku a kam se po dlouhé době navrací. S kamerou v ruce. Dokument o nemožnosti jen nezúčastněně pozorovat místo, s nímž jsme citově svázáni. Do někdy až extrémně popisné observace znenadání vpadávají emotivní animace jako režisérův účastný komentář. Malá vesnice v postkomunistické zemi zapadlá sněhem. Ejzenštejnovské střetnutí starého a nového (reliktů totality s výdobytky kapitalismu) zde nabývá ospalé podoby v zimním bezčasí vzdáleném pučivému jaru.

Antická hrdinka jako symbol morálního odporu proti zlovůli státu se v pojetí slovinského filozofa Slavoje Žižeka zásadně proměňuje. Žižekův polemický výklad slavného mýtu se prolíná s hranými pasážemi z inscenace jeho divadelní hry Trojí život Antigony, umístěné do kulis ljublaňského sídliště. Kontrapunktem k nim jsou televizní záznamy politických kataklyzmat. Od rozdělení Berlína ke vzniku Rote Armee Fraktion, od syrových obrazů uprchlické krize k jejich salónnímu přetřásání v evropském parlamentu. Na jejich pozadí klade režisér ústy Antigony, Kreonta a chóru zásadní otázky po podstatě práva a morálky ve světě podlomené demokracie. „Film je svého druhu politický esej o současné evropské demokracii a zároveň je kombinací dokumentu a hraného filmu, protože chci současně představit i klíčová místa Žižekovy divadelní hry.“ J. Sever  

Snímek odhalující nesmyslnost rakouské imigrační politiky vůči obyvatelům zemí třetího světa není pouhou kritikou systému. Režisérka Anja Salomonowitzová pomocí příběhových miniatur vícera smíšených manželství či partnerství zpravuje o síle lásky. Hrdiny komponuje do dlouhých, statických záběrů a spojuje jednotným prvkem – žlutou barvou.Emoční jádro kamera nachází v dětských pokojíčcích, neboť právě malí hrdinové jsou vydáni napospas zamilovaným matkám i úřadům; při modlitbě asi desetileté dívenky za návrat nevlastního otce z Afriky běhá mráz po zádech. 

Alegorická dokufikce přináší lehce meditativní a zároveň moderní impresi velkého křesťanského svátku a podává svědectví o transformaci sakrálního prostoru i náboženského poselství. Anonymní hrdinové na opačných koncích světa vyprávějí pod taktovkou silné obrazové i střihové stylizace o cestách své víry. České diváky nadchne finální církevní crossover; bujará scéna z pláže je podkreslena písní Jsem tak zblázněný do tebe, Ježíši, která zaznívá na setkáních české sekty Triumfální centrum víry. Na jednom takovém se nakonec uzavře i cesta filmu samotného. 

Říjen 1989. Student jedné z bukurešťských středních škol je zadržen při výlepu protirežimních plakátů a na několik dní internován v budově tajné policie. Následné restrikce dopadají jak na jeho rodinu, tak blízké, přátele a spolužáky. Třídním srazem po dvaceti letech se začíná exkurz do vzpomínek, které se momentem šoku vryly nesmazatelně do paměti, avšak každému trochu jinak. Více než věcná stránka události zajímá režiséra Gabriela Tempeu jejich subjektivní výklad z perspektivy „mluvících hlav“. Postmoderní forma orální historie ve výpovědích těch, kteří mají často větší část života ještě před sebou.„Pomocí osobních, subjektivních, nadmíru detailních vzpomínek na výjimečnou událost jsem se pokusil dát divákovi zahlédnout celistvý obrázek jedné pohnuté doby.“ Gabriel Tempea

V roce 2010 byly tisíce kosovských Romů nuceně vyhoštěny ze zemí Evropské unie zpět do původní vlasti. A to navzdory tomu, že pro mnoho z nich představovaly unijní státy místo, kde dlouhé roky žili, vyrůstali, studovali, někteří se tu dokonce už narodili. Angažovaný dokument sleduje příběh bratrské dvojice Kefaeta a Selamiho, rapperů z Essenu, kteří se ze dne na den ocitnou v Kosovu odříznutí od ostatního světa i zbytku rodiny v Německu. Režisér zúčastněně zaznamenává jejich několikaletou cestu ven z pasti absurdní situace i nepřátelských zákonů, pouť z domoviny vrozené do té skutečné.DETAIL:„Taky jsme zažili těžké chvíle... Když jsme přemýšleli o tom, že by nás rozdělili, že bychom museli každý svou cestou. Nakonec to ale vždycky byly jen takové prkotiny, se kterými se člověk musel smířit.“

Chtěli vytvořit ekologicky i společensky udržitelnou komunitu. Dvanáct dospělých a šest dětí začalo žít za hranicemi tradičního společenského řádu. Ekologicky uvědomělé chování a vložená fyzická práce však neústí v uspokojení ze sociální stránky komunitního ideálu. Potřeba komunikovat se stává motivem snímku a neustále se vizuálně překládá do záběrů rozhovorů v kroužku, které dokazují, že zvládnuté mezilidské vztahy jsou nepostradatelnou podmínkou udržitelnosti komunity i jakéhokoli funkčního společenství. Neodvratné implozi předchází archetypální příběh milostného trojúhelníku a boje o moc.„K natočení tohoto filmu mě vedl zájem o lidskou psychologii, chování, které vystupuje na povrch v uzavřené komunitě je velmi odhalující. Ve snaze změnit svět musíme začít zevnitř sebe samých.“ M. Lillak

Pocit vykořeněnosti a životní obavy, které zmítají tisícovkami uprchlíků z Afriky a Blízkého východu migrujících do Evropy, rezonují v minimalisticky laděném dokumentu o dvou mladých somálských imigrantech. Ti během cesty za lepší budoucností nacházejí dočasný úkryt v opuštěném domě v horách blízko srbsko-rumunských hranic. Kamera simulující perspektivu nenápadného pozorovatele nestranně zachycuje strnulé momenty, které často postrádají jakoukoli akci, ale přesto jsou plny vnitřního napětí plynoucího z pocitu nejistoty, kterému se oba mlčky vyčkávající muži nemohou vyhnout.DETAIL:„Lidi, co mají děti, to jsou šťastlivci, příteli. Co ty, máš rodinu? – Mám ženu a tři děti. Jsem rád, že mají jeden druhého.“

Lotyšsko-ruská hranice je prostorem nekonečných bažinatých lesů a vesnic s chátrajícími staveními bez lidí. Nehostinné místo je ale také cílem uprchlíků z různých zemí na východ od Evropy, pro které na konci strastiplné cesty představuje propustnou hranici do evropského společenství. Dlouhodobá nezaměstnanost a nápor přistěhovalců tu vytvořily pracovní příležitost pro „kojoty“ neboli převaděče, kteří riskují svou svobodu, aby za nevelkou odměnu dopomohli ke svobodě jiným. Tři roky vznikající observační dokument sleduje převaděče, uprchlíky a represivní složky, tři strany bezvýchodného sociálně-ekonomického trojúhelníku.„Mým cílem bylo ukázat portrét hranice. Je to jako by tam byl tunel - dva kilometry široký tunel, kterému se říká „hraniční zóna“. V tom tunelu můžeme vidět jak se svět proměňuje, jak se globalizuje.“ I. Zviedris Q&A - Ivars Zviedris:  

Pásmo rumunských filmů, vzniknuvších v důsledku izolace a karantény letošního jara, ukazuje, jakými způsoby je možné vyrovnat se s krizí. Lyrická montáž starých záběrů, zasazených do kontextu izolace, vedle videoartové kompilace z veřejných kamer z celého světa budí melancholii, zatímco loutková pohádka kritizuje státní a kapitalistický aparát v době krize. Snímek, sestávající z osobních archivů, funguje jednak jako citlivá výpověď, zároveň však jako exkurz do rumunské historie. Žánrový mix doplňuje hravá animace a sci-fi snímek o návštěvě mimozemšťana v době koronaviru.   „Opuštěné ulice vypadají naprosto stejně jednoho večera v abchazském Suchumi jako v odpolední Bukurešti během celostátní izolace.“ z filmu Cesta kolem domova za 60 dní 

V centru snímku stojí atraktivní čtyřicetiletá žena, která se za cenu velké oběti rozhodla splnit si životní sen  – být sama sebou. Znepřátelila si vlastní rodiče a ztratila blízké, když podstoupila dlouho touženou změnu pohlaví. Film se divákům snaží ozřejmit a umožnit pochopit nesnadná rozhodnutí, kterým Marianna musela čelit. Zatímco v první, inscenované linii se žena prostřednictvím autobiografické divadelní performance vyrovnává s vlastní minulostí, v druhé, čistě dokumentární, je naopak konfrontována s nečekanými zvraty a svízelnými situacemi, před které ji osud postavil.DETAIL:„Konečně se budu moci podívat do zrcadla, aniž by se mi pohled na mé nahé tělo hnusil. – Existují muži a ženy. Samci a samice. Jiná možnost je neakceptovatelná.“