Nezvratné následky uklouznutí na banánové slupce

Pár dní ze života ukrajinských vojáků a dobrovolníků v zázemí doněcké fronty nám přibližuje film, který se obejde bez explicitních záběrů z bojů. Obrazy zmaru a destrukce z míst, kudy před nedávnem prošla válka, se mění v tragikomické podobenství přežívání v provizorním časoprostoru. Plundrování ruin je na denním pořádku, výpravy za úlovkem se mění v chlapecké dobrodružné zkoumání soukromých prostor ještě nedávno obývaných lidmi. Když to vše ještě navíc dokumentuje polský novinářský štáb s rozšafnou reportérkou ve středu, existenciální satira je na světě. Válka tu je, ale někde za rohem."Nejsložitější věcí při tvorbě tohoto filmu pro mě bylo vybrat si mezi osobními sympatiemi a touhou předložit co nejobjektivnější obrázek války, kterou jsem měl před očima." J. Pupyrin

Sedmdesát procent mužů v Thajsku následuje i dnes tradici, podle níž mají strávit alespoň krátkou část svého života jako buddhističtí mniši v klášteře. Pro Balla, hlavního hrdinu snímku, má dvoutýdenní kariéra mnicha znamenat symbolický přechod od divokého studentského života k uměřené dospělosti, nicméně realita není zdaleka tak jednoduchá. Inscenovaný dokument Rafała Skalského na příkladu Ballovy mezní zkušenosti předvádí, do jaké míry se současná thajská společnost zakládá na střetu asketického a hédonistického životního stylu, který jednorázová proměna hýřivého mladíka v mnicha zastře jen stěží. „Pro mě je to druh momentální duchovnosti. Chceme narázzvládnout hodně věcí – rychle se zamilovat, udělat kariéru,mít úspěch.“

V rozpadajících se kulisách divadelních sálů se odehrávají sekulární rituály současné gruzínské společnosti – svatby, módní přehlídky, volby královny krásy i politické reprezentace. Statická kamera, jež zachycuje bezcitnou choreografii ceremonií v širokém záběru, kontrastuje s dynamickými švenky malé kamery televizní reportérky, která svou činorodostí udržuje v chodu lokální stanici. Sled promyšleně rámovaných obrazů výběru událostí, které se Dariko rozhodne zprostředkovat televizním divákům, doplňují záběry ze zákulisí ošuntělého studia přežívajícího díky poplatkům za četbu úmrtních oznámení.„Udivovalo mě, že drobné příběhy z městeček jsou pro lidi o tolik důležitější než jakákoli vysoká politika, a tak jsem chtěla zjistit, o čem ony příběhy jsou.“ Salomé Jashiová

Dějiny ozbrojeného konfliktu v Kosovu, do nějž posléze zasáhly i jednotky NATO, zahrnují četné dosud neprobádané události. Patří mezi ně masové vraždy civilistů, které se srbská policie snažila utajit. Poetický dokument Ognjena Glavoniće prezentuje šokující výpovědi svědků a nechává na divákovi, aby si z nich poskládal obraz tehdejšího dění. Znepokojivě úchvatná vizuální stránka dodává událostem aktuální rozměr – dlouhé záběry míst paměti, v nichž se zvěrstva odehrávala, tvoří emblém přežívání minulého v přítomném, jež nezadržitelné plynutí času vpřed obvykle zahlazuje.„Za pomoci světla a zvuku, záznamů svědeckých výpovědí kombinovaných s obrazy z míst, kde se zločiny udály, působí film přímo na divákovy pocity, představy a emoce.“ Ognjen Glavonić

Den za dnem plynou ve snímkové frekvenci obrazy filmového života v autorské koláži poslepované z útržků hraných snímků, v nichž se v různých podobách objevuje denní datum. Originální skládanka zobrazuje, jak by asi mohl vypadat jeden rok složený z různorodých filmových záběrů. Výběr scén podle kalendářového klíče je zajímavou sondou do dějin kinematografie různých zemí, přehlídkou nálad i různorodých stylů filmové narace. Pojítkem vybraných scén je přitom jistá naléhavost spojená s uvědoměním si konkrétního data, ať už se jedná o historické milníky, nebo o čištění zubů. „Film 365 dní lze vnímat prostě jako recyklovaný smyšlený příběh. Jako video esej odhaluje význam kalendářní dat pro film a vybízí k zamyšlení o životě, paměti a času.“ D. Bondarčuk 

O romském holokaustu se ještě ví, ale už moc nemluví. Proces vymazávání paměti započal v podstatě s koncem druhé světové války, kdy mnoho hromadných hrobů v místech pracovních a internačních táborů zůstalo netknuto. I pro vítěze byli Romové obětmi „druhé kategorie“. V několika evropských zemích (Francie, ČR, Slovensko, Polsko, Německo, Chorvatsko, Srbsko) konfrontuje režisér zapomínající současnost se vzpomínkami posledních přeživších pamětníků těchto hrozivých událostí. Výsledkem je částečně inscenovaný a stylizovaný dokument – elegie za oběti monstrózního režimu a lidské netečnosti.„Myslím, že to, čo pomohlo Rómom a Sinti prežiť prenasledovanie, je ich nematerializovaný vzťah k svetu, k bytiu, k času. To bolo pre mňa hlavné východisko filmu. Pamäť, ktorú nesú so sebou, a tá, ktorú vnímame my, naše kolektívne vedomie.“ Robert Kirchhoff

Snímek zachycuje rok 1984/85 prostřednictvím deníkových záznamů sovětského rolníka z Litvy. Pasáže z deníku dědečka režisérky odrážejí dobové hodnoty spojené s vírou v Boha, ale i detaily z každodenní rutiny nebo politických represí. I přes historizující základ se film vyjadřuje k dnešku. Formální stránku tvoří živé obrazy ze statické kamery, které kritizují vylidněný stav litevského venkova. Poetická dokumentární esej o neodčinitelném doteku člověka se zamýšlí nad proměnou společnosti z rurální na městskou a nutí diváka zpochybnit hektické životní tempo spojené s dnešní dobou.„Západy slunce na východě je upřímný film, který může sledovat a vnímat každý. Doufáme, že v něm všichni najdou odraz sebe sama nebo minulost své rodiny.“ A. Dovydaityte, A. Belinski

Muž a byt, o kterých nic nevíme. To jsou východiska konceptuálního dokumentu zakládajícího si na úmyslně omezeném množství informací, které divákovi poskytuje. Nahlížíme do intimního prostoru za zavřenými vstupními dveřmi, kde se odbývají ty nejvšednější činnosti: vaří se oběd, připravuje se čaj, obědvá se, chystá se oheň v krbu. V bytovém monodramatu ale zoufale absentuje druhý živoucí aktér, který by do něj vnesl děj vtělený do promluv. Stává se studií pobytu člověka na jeho nejvlastnějším místě – příbytek může být stejně tak hájemstvím klidu a bezpečí, jako zlatou klecí samoty.„Jaké jsou pocity člověka, který nic nedělá, zatímco každý očekává, že něco udělá? Co má dělat? Existuje obecně nějaký rozdíl mezi pocity dvou lidí? Co znamená portrét? Lidskou tvář, nebo něco jiného?“ H. Baydarov

Osobnost transylvánského venkovského učitele matematiky, který vyučuje své studenty u sebe doma a ignoruje stávající osnovy, vypovídá leccos nejen o rumunském školském systému, ale také o tamní společnosti jako takové. Zarputilý starší pán se řídí slovy esejisty Constantina Noicy, podle nějž by v ideální škole neměla probíhat výuka, ale studenti by se tam naopak měli chodit osvobodit od tyranie učení. Portrétní observační dokument sleduje především dynamiku samotných lekcí, kde se kromě matematiky řeší také problém školství jako takového a kde učitel vystupuje jako otcovská figura. „Pokud si přejete dosáhnout toho, že něco bude mít hodnotu i za sto let, musíte podle mě nejdřív poskytnout lidem vzdělání.“ A. Brendea

Kámen je materiál tvořící krajinu, drolí se pod nohama při chůzi, slouží dětem ke hře. Fascinace funkcí jednoho objektu dosahuje v experimentálním snímku režisérského dua Darakchiev–Gamot vrcholu. Asociativní záběry sjednocené jedině pohledem 16mm kamery tvoří volný proud myšlenek na filmovém pásue: Monumentální pohledy na doverské štíty, domy z kamene, lidé pohybující se po kamenité pláži a metronom v podobě kladiva udávající rytmus. Všední záběry doplněné kakofonními zvuky a útržky nesouvislých rozhovorů vytvářejí nové souvislosti mezi známými konstantami lidského bytí. Mezinárodní premiéra sdílená s DocLisboa „Snímek Lidé-oblázek metaforicky spojuje dvě naprosto odlišné ptrimoniální identity a skrze stopy zanechané lidskou rukou rozněcuje dialog. To vše je prostoupeno všudypřítomnou pomíjivostí přírody.“ J. Darakchiev, P. Gamot

Sedmdesátiletý Augusto v setmělém pokoji svého bytu vrhá plaché pohledy na kameru, za kterou stojí pětadvacetiletá režisérka Cristina. Po dobu tří let za ním opakovaně jezdí a natáčí jejich vzájemné rozhovory, v nichž používají jména António a Catarina. Hra s identitou a především s povahou jejich vzájemného vztahu se odráží v nezávazných dialozích, kde přichází řeč na různá témata včetně masturbace nebo genderových stereotypů. Augusto/António je většinou ten, kdo mluví, a také ten, kdo stojí před kamerou, která ho snímá v tmavých detailech. Cristina/Catarina je za kamerou a klade otázky. „Při natáčení tohoto snímku jsem se nechala vést energií jednoho okouzlujícího starého pána, aniž jsem věděla, kam mě film zavede.“ C. Hanesová

Otcové Gabriel, Vicilentius a Nazari, tři různě staří mniši v pravoslavném klášteře Počávijská lávra v Ukrajině, tráví čas v odloučení od světa. Všichni sem ale přišli ze svých světských životů a nesou si v sobě vzpomínky, do nichž se otiskly překotné a komplikované nedávné dějiny jejich vlasti. Snímek nechává jejich paměť vyvstávat na pozadí každodenní rutiny v majestátní klášterní architektuře. Ztišené, meditativní pozorování rituálů, práce či nicnedělání mnichů vytváří empatický portrét místa a jeho obyvatel, do jejichž životů nahlíží prostřednictvím náznaků. „Film Volanie je obrazom ľudskej premeny jednotlivca, ktorý sa zriekol svetského života a rozhodol sa následovať boha." E. Praus