Nezvratné následky uklouznutí na banánové slupce

Výrazný snímek jugoslávské černé vlny WR – mystéria organismu byl v roce 1971 nadšeně přijat na festivalu v Cannes. V zemi svého vzniku ale radikální a ironickou úvahu o sexualitě a komunismu tehdejší režim zakázal a režisér Dušan Makavejev následně emigroval. O zákazu bylo rozhodnuto při premiérové projekci, která se změnila v neoficiální proces. Nově objevený audiozáznam celé debaty tu zazní v plné šíři. Obrazy filmu jsou složené především z nevěřícně se tvářících posluchačů magnetofonového záznamu, ať už jsou to herci z Makavejevova filmu, kolemjdoucí na ulici nebo opice v klecích. „Makavejev je můj nejoblíbenější srbský režisér. Film WR – mystéria organismu se stal symbolem Makajevova odkazu: filmový jazyk jako hříčka a zároveň nikdy nekončící režijní experiment.“ G. Radovanovic

Andrej Bán je novinář a fotograf, který přináší reportáže z krizových oblastí světa, jako je Kosovo, Gruzie, Afghánistán, Ukrajina či Haiti, kam se i opakovaně vrací. Režisér se jej rozhodl doprovázet s kamerou a jejich důvěrné rozhovory se prolínají celým snímkem a odhalují reportérovy niterné profesní i osobní zápasy. Dokument sleduje Andreje ve městech zničených válkou nebo v uprchlických táborech, přičemž je zřejmé, že jej zajímá hlubší pohled na příčiny konfliktů, stejně jako tíživá situace jejich obětí.„Ľudia zabudnutí ľuďmi. S fotografom, novinárom a priateľom Andrejom Bánom odhaľujeme príbehy ľudí, ktori násilne museli opustiť svoje domovy.“ J. Vojtek

Arabské jaro, 2011. Den po dni tisíce mladých revoltujících Egypťanů zaplavovaly náměstí Tahrír v Káhiře. Básník a zvukový umělec Stéphane Montavon sestavil psychedelickou koláž volně dostupných obrazových záznamů revoluce a doplnil ji o akustickou sondu napětí, vzdoru, represivní agrese. Revoluční kvas expanduje do sonické dimenze autorské instalace. Vtahuje nás do symbolických okamžiků extatických bojů za demokracii, novou ústavu. Exponuje slogany, bojová hesla, dialogy masakrovaných. Represi vládních složek konfrontuje s běžným životem. V chladném ránu se zrazená revoluce rozpouští v každodenním provozu.„Rekonstrukce revoluce pomocí nalezených záběrů nám připomíná nejen poslední boje, ale především egyptskou revoluci, která stále čeká na dosažení svých cílů.“ Maciej Madracki, Michał Mądracki, kolektiv MML

Cestopisná koláž o hledání polské identity v nejistém světě. Komponované snění o nenalezené jednotě národa, starých křivdách i hvězdné hodině, která uniká pod tíhou malicherností i strachu z neexistujících nepřátel. Výběr z dobových materiálů, novinových článků i hořce aktuálních citátů z internetu se v osobité interpretaci proplétá s deníkovými črty spisovatele Andrzeje Stasiuka. Na pozadí inscenovaných filmových portrétů obyčejných Poláků, v napětí tvořeném disharmonickým operním podhoubím sledujeme nesouvislé obrazy a myšlenky, jež postupně skládají portrét duše polského národa.„K tomu, abyste mohli začít s léčbou či terapií, musíte znát svou diagnózu. Musíte pochopit, jaké chyby se kdysi staly. Zjistěte, zda nežijete v mystifikaci a nevěříte lžím.“ P. Stasik

Takřka deset let od konfliktu v Gruzii se gruzínští obyvatelé území zabraných Ruskem stále nacházejí v dočasně zřízeném táboře, kde vyčkávají na návrat domů. Obydlím jim jsou unifikované domky. Z původních domovů si sem přinesli jen pár předmětů, které stačili popadnout při útěku před dobyvatelskou armádou. Stejně strohé, až prázdné jako provizorní obydlí jsou i jejich životy vydané všanc čekání věcí příštích. Právě archiválie předchozího života, všední věci přinesené z původních domovů, jsou v tomto meditativním dokumentu nejhmatatelnějším projevem nezvratnosti plynutí času měřeného ztrátami. „Pokusili jsme se vyobrazit válečnou zkušenost nahlíženou ze zvláštního úhlu, naslouchat lidem, ne statistikám, spíše pozorovat, než se vyptávat, hloubat o něčem, co je nám společné – o vztazích.“ Nino Gogua

O romském holokaustu se ještě ví, ale už moc nemluví. Proces vymazávání paměti započal v podstatě s koncem druhé světové války, kdy mnoho hromadných hrobů v místech pracovních a internačních táborů zůstalo netknuto. I pro vítěze byli Romové obětmi „druhé kategorie“. V několika evropských zemích (Francie, ČR, Slovensko, Polsko, Německo, Chorvatsko, Srbsko) konfrontuje režisér zapomínající současnost se vzpomínkami posledních přeživších pamětníků těchto hrozivých událostí. Výsledkem je částečně inscenovaný a stylizovaný dokument – elegie za oběti monstrózního režimu a lidské netečnosti.„Myslím, že to, čo pomohlo Rómom a Sinti prežiť prenasledovanie, je ich nematerializovaný vzťah k svetu, k bytiu, k času. To bolo pre mňa hlavné východisko filmu. Pamäť, ktorú nesú so sebou, a tá, ktorú vnímame my, naše kolektívne vedomie.“ Robert Kirchhoff

Sedmdesát procent mužů v Thajsku následuje i dnes tradici, podle níž mají strávit alespoň krátkou část svého života jako buddhističtí mniši v klášteře. Pro Balla, hlavního hrdinu snímku, má dvoutýdenní kariéra mnicha znamenat symbolický přechod od divokého studentského života k uměřené dospělosti, nicméně realita není zdaleka tak jednoduchá. Inscenovaný dokument Rafała Skalského na příkladu Ballovy mezní zkušenosti předvádí, do jaké míry se současná thajská společnost zakládá na střetu asketického a hédonistického životního stylu, který jednorázová proměna hýřivého mladíka v mnicha zastře jen stěží. „Pro mě je to druh momentální duchovnosti. Chceme narázzvládnout hodně věcí – rychle se zamilovat, udělat kariéru,mít úspěch.“

Masáž, praní prádla, pasení buvolů, zaklínání hadů, pouliční kejklířství a opravy zubů, výuka hudby a tance. Paweł Wojtasik odhaluje v pokorné kontemplaci nad různými projevy oddanosti práci předivo lidských činností, kde má každý své pevné místo v kastovní indické společnosti. Práce zde není cestou z chudoby či k bohatství, ale hinduistickou meditací nad kořeny lidského konání, zažitými pracovními rituály a technikami. Člověk jako nástroj práce ovládaný vyšší silou. Observační snímek, natočený převážně v nejstarším indickém městě Váránasí, zdůrazňuje jako zdroj veškerého životního úsilí posvátnou řeku Gangu.„Chtěl jsem se zabývat indickou myšlenkou, že práce může vést spíše k osvobození než k odcizení. Jako filmový tvůrce jsem se od lidí, které jsem točil, naučil být přítomen celým tělem a celou myslí.“ P. Wojtasik

Slovenský režisér Marek Kuboš už 13 let nenatočil žádný film. Jeho prvním snímkem vůbec – cvičením na filmové škole – byl autoportrét. Kruh se uzavírá, zdroj kreativity zdánlivě vyschl. V posledním autoportrétu už je třeba jen po sobě uklidit, zrekapitulovat úspěchy i neúspěchy a rozloučit se se svými protagonisty. Introspektivní metadokument není ani tak studií tvůrčí krize, jako autoterapeutickým prostředkem i pokusem o podání komplexního profilu dokumentaristy v době nestabilních jistot. Ve filmu se v rolích Markových konzultantů objeví v podstatě celá slovenská dokumentaristická špička.„Už dlouho mám pocit, že dokumentárním filmem nedokážu říct to, co chci, co mě láká. Narážím na vnitřní i vnější hranice, které mě až dokumentárně paralyzovaly.“ M. Kuboš

Pár dní ze života ukrajinských vojáků a dobrovolníků v zázemí doněcké fronty nám přibližuje film, který se obejde bez explicitních záběrů z bojů. Obrazy zmaru a destrukce z míst, kudy před nedávnem prošla válka, se mění v tragikomické podobenství přežívání v provizorním časoprostoru. Plundrování ruin je na denním pořádku, výpravy za úlovkem se mění v chlapecké dobrodružné zkoumání soukromých prostor ještě nedávno obývaných lidmi. Když to vše ještě navíc dokumentuje polský novinářský štáb s rozšafnou reportérkou ve středu, existenciální satira je na světě. Válka tu je, ale někde za rohem."Nejsložitější věcí při tvorbě tohoto filmu pro mě bylo vybrat si mezi osobními sympatiemi a touhou předložit co nejobjektivnější obrázek války, kterou jsem měl před očima." J. Pupyrin

Jak mluvit o smrti a přitom užívat krásy života? A komu to říct, když jsi na světě sám? Lidé z různých koutů světa se po svém vyrovnávají s perspektivou smrti a kladou si podobné otázky. Dokumentární koláž Tetiany Chodakivské a Oleksandra Stekolenka trpělivě pracuje s intimitou a drobnými portréty obyčejných lidí i geniálních tvůrců, jež promyšleně zasazuje do třídílné mozaiky o největší hádance lidského bytí. Teprve motiv smrti dává životu smysl a všechny nás spojuje, ale co se musí stát, abychom ho brali vážně? Imaginativní střihová dokufikce je meditací o životě ve vztahu k vlastní konečnosti. „Tento snímek, v němž se snoubí dokumentární a klasické filmové narativní techniky, je příběh o uvědomění si existence smrti.“ T. Chodakivská, O. Stekolenko

Neočekávaná výprava míří na palubě lodi z Petrohradu do Finska. Skupina tvořená z osob se zrakovým postižením a osob vidomých se učí spolupracovat pro zdárné uskutečnění plavby. Observační dokument popisuje první kontakt posádky s prostředím lodi, který probíhá dotekem, a posléze samotnou denní rutinu na moři. Nezúčastněný pohled kamery zaznamenává realitu, která překonává předsudky o nemohoucnosti slepců. Bezproblémová plavba poskytuje mořeplavcům prostor pro nové vjemy. Jednotlivé klipy lodního deníku nesou znaky mise, tedy uskutečnění proměny uvnitř sebe sama, která může změnit život i svět.„Co vidíte, když nevidíte? Jak reagujete na svět bez jakýchkoli rušivých vizuálních podnětů? Slepé kino zkoumá svět nevidomých, kteří se plaví po moři a rozšiřují tak horizont možností svého já.“ G. Glyants