Nezvratné následky uklouznutí na banánové slupce

Andrej Bán je novinář a fotograf, který přináší reportáže z krizových oblastí světa, jako je Kosovo, Gruzie, Afghánistán, Ukrajina či Haiti, kam se i opakovaně vrací. Režisér se jej rozhodl doprovázet s kamerou a jejich důvěrné rozhovory se prolínají celým snímkem a odhalují reportérovy niterné profesní i osobní zápasy. Dokument sleduje Andreje ve městech zničených válkou nebo v uprchlických táborech, přičemž je zřejmé, že jej zajímá hlubší pohled na příčiny konfliktů, stejně jako tíživá situace jejich obětí.„Ľudia zabudnutí ľuďmi. S fotografom, novinárom a priateľom Andrejom Bánom odhaľujeme príbehy ľudí, ktori násilne museli opustiť svoje domovy.“ J. Vojtek

V centru pozornosti observačního dokumentu situovaného do jedné zapadlé ruské vesnice, vzdálené asi sto šedesát kilometrů od Moskvy, stojí skupinka dřevorubců, ilegálních přistěhovalců z Tádžikistánu, kteří přišli do Ruska v naději, že zde najdou práci. Najímaní ruskými podnikateli žijí tisíce kilometrů od svých rodin, kterým posílají vydělané peníze. Strnulé, nekonečně dlouhé záběry vystihují jednoduchou rutinu života sezónních dělníků a celkově neučesaný styl natáčení koresponduje s nehostinným prostředím, ve kterém ze dne na den přežívají.DETAIL:„No jo, život není peříčko. Jak se říká – nemáme na růžích ustláno. Život se musí žít jak se patří… Dokážete si představit, jak těžké to mají naše ženy?“

Před mnoha lety byli režisér filmu a muž, jemuž se přezdívá pan Kostka, nejlepšími přáteli. Slavný muzikant a vlivný bankéř se ve víru večírků nesli na vlně euforie divokého kapitalismu po rozpadu Sovětského svazu. Pak ale banka, kterou pan Kostka vedl, zkrachovala a on sám zmizel beze stopy i s penězi, které mu jeho přátelé a klienti svěřili. Zde začíná dokumentární pátrání, které dobrodružně vede z Lotyšska až do žhavé Afriky a daleko za hranice trestného činu, viny či zrady, neboť je také hledáním smyslu hlubokého přátelství, vzpírajícího se zdravému rozumu i konvenčním morálním kategoriím. „Doufám, že film přiměje diváky k zamyšlení nad významem pravého přátelství, když ke slovu přicházejí peníze, a poukáže na zápas obyčejného člověka v houšti abstraktní okázalosti drahokamů.“ K. Roga

Masáž, praní prádla, pasení buvolů, zaklínání hadů, pouliční kejklířství a opravy zubů, výuka hudby a tance. Paweł Wojtasik odhaluje v pokorné kontemplaci nad různými projevy oddanosti práci předivo lidských činností, kde má každý své pevné místo v kastovní indické společnosti. Práce zde není cestou z chudoby či k bohatství, ale hinduistickou meditací nad kořeny lidského konání, zažitými pracovními rituály a technikami. Člověk jako nástroj práce ovládaný vyšší silou. Observační snímek, natočený převážně v nejstarším indickém městě Váránasí, zdůrazňuje jako zdroj veškerého životního úsilí posvátnou řeku Gangu.„Chtěl jsem se zabývat indickou myšlenkou, že práce může vést spíše k osvobození než k odcizení. Jako filmový tvůrce jsem se od lidí, které jsem točil, naučil být přítomen celým tělem a celou myslí.“ P. Wojtasik

V průběhu jednoho roku sleduje film život běžné pchjongjangské rodiny, jejíž dcera byla vybrána k účasti na jedné z mnoha slavných korejských „spartakiád“. Ritualizované výbuchy barev a radosti ostře kontrastují s vybledlou každodenní realitou, která nepůsobí ani tak hrozivě, jako spíš zcela surreálně, jako příznačný život za zrcadlem. Film portrétuje Severní Koreu asi jediným možným způsobem – jako nezáměrnou situační tragikomedii. Precizně inscenované obrazy filmu zdvojují princip běžný pro život „v nejkrásnější zemi na východní straně zeměkoule“, téměř hororovou sebeinscenaci vlastních životů obyvatel.Detail:„Právě jsi vstoupila do Svazu dětí, Zin-mi. Co budeš dělat, až dospěješ?“ „Tím, že vstupujeme do Svazu dětí, vstupujeme také do dospělosti. Pak se musíme začít zabývat otázkou, co můžeme udělat pro svého vůdce Kim Čong-una.“

Sedmdesát procent mužů v Thajsku následuje i dnes tradici, podle níž mají strávit alespoň krátkou část svého života jako buddhističtí mniši v klášteře. Pro Balla, hlavního hrdinu snímku, má dvoutýdenní kariéra mnicha znamenat symbolický přechod od divokého studentského života k uměřené dospělosti, nicméně realita není zdaleka tak jednoduchá. Inscenovaný dokument Rafała Skalského na příkladu Ballovy mezní zkušenosti předvádí, do jaké míry se současná thajská společnost zakládá na střetu asketického a hédonistického životního stylu, který jednorázová proměna hýřivého mladíka v mnicha zastře jen stěží. „Pro mě je to druh momentální duchovnosti. Chceme narázzvládnout hodně věcí – rychle se zamilovat, udělat kariéru,mít úspěch.“

Mladík Alexej se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci. Zatímco vrstevníci nemají s jeho sexualitou sebemenší problém, matka ji nedokáže přijmout. Dokumentární portrét jej zachycuje v období prázdnin, kdy tráví čas s přáteli či s novým milencem Gríšou, s nímž se seznámí na festivalu věnovaném režiséru Andreji Tarkovskému. Observační metodu zde ozvláštňuje aktivní role kamery, která se při zaujatých debatách, hádkách či zpovědích lepí na těla a tváře hrdinů. Aljošova spontaneita a výstřednost, s níž okázale narušuje genderové stereotypy, tak dostává ideální příležitost vyniknout. „Natáčení filmu je vždy spojeno se strachem a studem, a to proto, že teprve nyní film proniká do hlubin člověka. Dosud ho pouze popisoval. Při práci na filmu Motýli jsem toto měl neustále na paměti.” Dmitrij Kubasov

Osobnost transylvánského venkovského učitele matematiky, který vyučuje své studenty u sebe doma a ignoruje stávající osnovy, vypovídá leccos nejen o rumunském školském systému, ale také o tamní společnosti jako takové. Zarputilý starší pán se řídí slovy esejisty Constantina Noicy, podle nějž by v ideální škole neměla probíhat výuka, ale studenti by se tam naopak měli chodit osvobodit od tyranie učení. Portrétní observační dokument sleduje především dynamiku samotných lekcí, kde se kromě matematiky řeší také problém školství jako takového a kde učitel vystupuje jako otcovská figura. „Pokud si přejete dosáhnout toho, že něco bude mít hodnotu i za sto let, musíte podle mě nejdřív poskytnout lidem vzdělání.“ A. Brendea

Mihály Kertész (1886–1962) natočil více než 150 filmů, většinu z nich jako Michael Curtiz v USA. Známý ale zůstal díky jedinému z nich, melodramatu Casablanca (1942). Gábor Bódy (1946–1985) naopak zasvětil svůj krátký život strávený v Maďarsku tvorbě experimentálních filmů a jeho filmografie je v obecném povědomí málo známá. V netradičně pojatém dokumentu nasloucháme rozhovoru těchto dvou režisérů. Asociativní koláž úryvků z klasických hollywoodských filmů a autorských avantgardních děl navozuje nejen otázky spojené s historií a teorií filmu, ale také otevírá osobní dramata a vnitřní konflikty jejich tvůrců.  „Naším cílem bylo představit fiktivní rozhovor mezi dvěma filmovými režiséry – dvěma klasickými mistry z velmi odlišných filmových světů – oživený bohatými obrazy poetických asociací.“ P. Lichter       

Bábuška Zina je původem Ukrajinka, kvůli aktuální politické situaci však zůstává na Ruskem ovládaném Krymu. Odtržena od rodiny přebývá v zapomenutém přímořském městě a snaží se rozhodnout, zda zůstat, či odejít. Hudební rytmy ruské popové hudby i lidových písní doplňují atmosféru jejího exilového města, na které je nahlíženo citlivou optikou plnou sentimentu. Důsledky neuspokojivé politické situace jsou však na pomyslné jiné planetě neustále přítomné. Ze způsobu, jakým režisér zaznamenává Zininy vztahy k rodině a přátelům, přímo srší hluboká úcta k této staré ženě, k její životní moudrosti a zkušenostem. „Po anexi Krymu musela moje ukrajinská babička Zina čelit skutečnosti života na ‚nové planetě‘. Z mnoha důvodů pro ni nastal čas, aby udělala zásadní rozhodnutí.“ A. Mihalkovich  

Lodní rozvážka pitné vody po odlehlých chorvatských ostrovech, které k ní nemají přímý přístup, může být dobrou příležitostí k pozorování často humorné každodennosti. Zvlášť když kapitán plavidla nejde pro hrubozrnné komentáře daleko a svými cholerickými výlevy častuje svého mladého synovce, který se stal novým členem posádky. Voda naše vezdejší je observační snímek, kterému ale dodávají vnitřní energii a humor jeho protagonisté. Tvůrcům se ve filmu podařilo přenést nás do líné atmosféry horkých chorvatských pobřeží i zprostředkovat výbušný temperament tamních obyvatel.„Prostřednictvím této středomořské komedie o kapitánovi a jeho posádce jsem chtěla vyprávět příběh o neviditelných lidech, kteří se poctivě snaží, aby se z naší země nestal ‚nahodilý stát‘.“ V. Vorkapićová

Ruský politik Boris Němcov byl až do své násilné smrti v únoru 2015 známý jako hlavní tvář protiputinovské opozice. Důvěrný portrét přibližuje jeho aktivity z posledních let, kdy protestní hlasy v ruské společnosti začaly sílit. Snímek nezachycuje velkolepé proslovy a gesta, nýbrž hlavně každodenní činnost politika, jež kromě vystoupení v médiích či na demonstracích obnášela dlouhé pracovní cesty, kancelářskou rutinu či diskuze s lidmi na ulicích. Bezprostřední kontakt Němcova se sociálními herci i režisérkou prokazuje jeho odvahu a spontánnost, a to bez zbytečného patosu. „Je to dlouhometrážní debut, dokumentární tragédie. Vytvořit tento portrét Borise Němcova trvalo tři roky. Výjimečný vůdce ruské opozice, zavražděný v únoru 2015, je v něm ukázán se sympatiemi, lidskou vřelostí a ironií.“ Zosja Rodkevičová