Viva video, video viva

Děti trpící autismem netrpí nevyléčitelnou chorobou. Trpí tím, že jsou neurodiverzní a svět je zařízen pro ty neurotypické. To je teze, s níž se Miroslav Janek pouští do série živých setkání s několika dětmi a dospívajícími diagnostikovanými Aspergerovým syndromem. Nechává je bezprostředně formulovat jejich vztah ke světu, k sobě samým a také k tomu, co je odlišuje od „normálu“. Zjišťujeme, že nás zavádí mezi zábavné nebo fascinující osobnosti, které často trpí tím, že jsou označeny jako „hendikepované“. Návštěva mezi autisty rozrývá zdánlivě pevné hranice jinakosti a normality. „Budeme si teď povídat o Aspergerovu syndromu. Co Aspergerův syndrom vlastně umí. Ten normální Aspergerův syndrom, co mám já, ten lehkej, si dokáže najít kamarády. Ale ten těžší ne. Nemá kamarády.“

Natáčení dokumentu o novém typu společenského zřízení, v němž tradiční státní struktury nahrazuje mafie s oligarchií, nabralo nový směr po zavraždění novináře Jana Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Autorka se prostřednictvím mnoha rozhovorů – s právníky, blogery, novináři, bezpečnostními experty a bývalými agenty zpravodajských služeb – soustřeďuje na rozkrytí spletence aktérů ovlivňujících současný veřejný prostor na Slovensku. Investigativní snímek o zemi třicet let po pádu komunistického režimu předkládá zdrcující fakta o nejasných stycích mezi bývalými důstojníky zpravodajské služby a zájmovými skupinami a o problémech a hrozbách, jimž musí čelit novináři a občané. „Vražda novinára nastolila viac otázok, než kto je vrah. Tragédia nasvietila obraz spoločenských inštitúcii v ich skutočnosti a vytvorila krátke okno, kedy bolo možné zachytiť to aj na kameru.“ Z. Piussi

V dokumentární eseji režisérka osobně provází dějinami elektronické a experimentální hudby od předválečných let po současnost. Dějištěm filmu je takřka mytický časoprostor, který slouží současně jako nahrávací studio i muzeum technologických artefaktů, umožňujících autorce hravé uchopení konceptu mluvících hlav. Zvukově a obrazově vrstevnatá výprava k počátkům snah o osvobození a konceptualizaci zvuku je současně rozpravou o podobách, možnostech a perspektivách akustického vztahování se ke světu, v níž se hlasy minulosti neustále překrývají se zvuky budoucnosti. „Hudební dokumenty obvykle staví pomník skladateli, kapele, subkultuře... Já jsem chtěla téma pojmout esejisticky a využít k tomu všechny dostupné prostředky, které film jako AV médium poskytuje." J. Ožvold

Z pozice osobního poradce prezidentského kandidáta Michala Horáčka zaznamenával dokumentarista Robin Kvapil od podzimu 2016 dění ze zákulisí jeho kampaně. Natáčel na vše, co měl po ruce – na kameru, mobil, notebook. Film spolurežírovaný Radimem Procházkou vznikl se snahou zachytit autentický obraz Horáčkova volebního tažení, prezentuje taktiky jeho týmu, interakci se spoluobčany, stoupenci i odpůrci, novináři a protikandidáty. S vědomím, že prezidentské volby sice prohráli, ale mají za sebou velký kus cesty, Kvapil předkládá zpětnou reflexi jejich týmové práce a komentuje jejich jednotlivé kroky."Dokumentarista jako poradce ve štábu prezidentské kampaně. ‚Nic‘ a ‚nevím‘ nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Pravda vyděsí.“ R. Kvapil„Veksláček, Mlátička, Zjeman a Troll ve filmu o zákulisí demokracie.“ R. Procházka 

„Skutok sa nestal,“ prohlásil Vladimír Mečiar v roce 1996 o vraždě podnikatele Róberta Remiáša, která nejspíš měla politické pozadí a byl do ní možná zapleten i sám tehdejší premiér. Jeho nechvalně proslulý výrok se pokouší negovat dokument, který kombinuje investigativní přístup s originálním filmařským ztvárněním. Režisérka staví snímek na rozhovorech s důležitými aktéry Remiášovy kauzy, ale neomezuje se na strohé prezentování faktů. Střídáním různých filmových formátů, od černobílého filmu po VHS, evokuje dobu zločinu a zdůrazňuje ústřední téma konfrontace s minulostí.  „Chcela som spraviť poetický politický film. Angažovaná tvorba by nemala rezignovať na štýl.“ B. Berezňáková

Ultrazvukový screening nenarozeného plodu. Turisté zaměřující na sebe mobilní telefony na selfie tyčích. Figuríny ve výlohách obchodů. Lidé na ulici prohlížející si sebe samé v odrazech skel. Snímání modelů do 3D tiskárny. Série všednodenních výjevů nám ukazuje různé formy obrazů a zobrazení, kterými se obklopujeme, jimiž sami sebe pozorujeme, rozumíme si a také se ztvárňujeme a archivujeme. Otázka položená v názvu snímku zároveň upozorňuje na přesun naší pozornosti od slov k obrazům. Nejde už o to, zda si svět bude připomínat naše jméno, ale zda mu dokážeme vtisknout do paměti naši podobu. „V hlavní roli: ego.“ M.-M. Kochová

Téměř pětina Čechů pracuje za částku menší, než je 83 korun na hodinu. Existuje pro ně specifické označení: pracující chudí. Novinářka Saša Uhlová se v dokumentu Apoleny Rychlíkové vydává na různá místa republiky zkoumat špatně placené práce, aby popsala, jaké jsou pracovní podmínky v současném Česku. Se skrytou kamerou v brýlích pracovala měsíc v nemocniční prádelně, drůbežárně, za pokladnou v supermarketu a týdny na brigádách – v žiletkárně a třídírně odpadu. Její reportáže pod názvem Hrdinové kapitalistické práce byly uveřejňovány od září na webu A2larm.cz. Během výzkumu se nechala doprovázet filmovým štábem pod vedením Apoleny Rychlíkové. Ten zachycoval Uhlovou při různých osobních situacích a dává možnost nahlédnout i na to, jak ona sama se vyrovnávala s koloběhem prací, změnami kolektivů, špatnými pracovními podmínkami a odloučením od rodiny.„Stála jsem několik měsíců blízko hrdinky, která ani chvíli neupřednostnila sama sebe před těmi, jejichž osudy nám chtěla přiblížit. Snad se ten záznam doby podaří časem dostat i k těm, kterých se týká.“ A. Rychlíková

V otevřených výpovědích manželů, manželek i milenců ukazuje výrazně stylizovaný introspektivní snímek různé podoby manželství a pátrá po smyslu této instituce v pozdně konzumní společnosti. Prostřednictvím obrazově dominujícího textového rozhovoru ústřední dvojice R. a B. se divák postupně identifikuje s příběhy anonymních hrdinů, kteří bilancují naplnění lásky a sexuality v partnerských vztazích, vyrovnávají se se svým zklamáním nebo popisují nově objevenou hodnotu manželství. Metafory a koláže vyjadřují autorčinu perspektivu, a nakonec i překvapivý životní zvrat spojený s natáčením. „Nevěra je v podstatě nudné téma, které toho o vás ovšem hodně vypoví.“ B. Jíchová Tyson

Snímek Petra Salaby je mozaikou videí, jež z různých úhlů pohledu na různá zařízení zaznamenali aktéři a svědci mediálně diskutovaného incidentu, ke kterému koncem ledna tohoto roku došlo v souvislosti se znovuzvolením Miloše Zemana do úřadu prezidenta České republiky. Obraz rozdělený do několika oken s paralelně probíhajícími ději je voyeuristickým pohledem na vyostřenou situaci, k níž došlo krátce po Zemanově tiskové konferenci v kongresovém Top hotelu v Praze. Přítomní novináři a filmoví dokumentaristé se zde dostali do střetu s agresivními Zemanovými stoupenci poté, co v salonku zkolaboval muž. "Je potřeba najít pozitivní Nashovu rovnováhu. wikipedia.org/wiki/Nash_equilibrium" P. Salaba

Šestadvacetiletá influencerka bosenského původu Sandra Kisić se na pozvání české neziskovky vypravila do Ugandy. Ve městě Kabale a jeho okolí strávila deset dní. Společnost jí kromě místních dělala holandská dobrovolnice, která je už na své několikáté misi. Sandra se oproti tomu s chudobou a technologickou zaostalostí poprvé setkala jinde než na displeji mobilního telefonu, který prakticky neodkládá z ruky. Režisér střetávání navenek vzdálených, ale tváří tvář výzvám globálního charakteru rovnocenných světů zachycuje jako nestranný pozorovatel, aby nechal vyniknout četné tragikomické paradoxy. „Instantní polévka zahřeje, ale neposílí. Instagram můžeme vnímat podobně, nebo s ním pracovat jako s médiem schopným přiblížit ‚oldschoolový dokumentární film‘ mladšímu publiku.“ F. Remunda

„Doufám, že je všecko v pořádku a že z toho budete něco mít,“ prohlašuje horník Tomáš Hisem na začátku své pracovní směny v ostravském dole Paskov, kterou se rozhodl zdokumentovat. Jeho tvář v záběru sice nevidíme – kameru, kterou propašoval do dolu, má připevněnou na helmě – ale při kontrole temných, prašných tunelů a klaustrofobických skulinek v zemi, kudy procházíme či lezeme po čtyřech spolu s ním, si vystačí s peprným hlasovým projevem echt Ostravaka. Bezprostředně a po svém zachycuje konkrétní místo v konkrétní čas – den předtím, než byl Paskov uzavřen a o práci přišlo 1300 jeho kolegů. „Tož tu točím, aby ti Pražáci viděli, jak se tady kurva dře!” J. Andrš

Jan si říká Bizon, miluje kovbojky, je nevidomý a hrozí mu, že ztratí i sluch. Dokument Pavla Jurdy sleduje jeho cestu do Ameriky za náčelníkem kmene Navajo, který má pomocí rituálu zlepšit jeho sluch. Film je plný neokázalého humoru díky charismatickému Janovi, který v USA působí jako Don Quijote z Divokého západu – naivní dobrodruh ve světě, který je mnohem obyčejnější než jeho fantazie. Pozorovatelský, ale nikoli odtažitý snímek je zároveň ukázkou, jak se filmové médium může vztahovat k nevidomým tím, že neustále zdůrazňuje, jaký je rozdíl mezi tím, co vnímá Jan a co vidíme my.„Film není o slepotě, i když hlavní postavou je slepec. Je o veliké touze po životě. „Všichni jsme nějak postižení“, říká chlapík na cestě, která začiná havárií a končí vítěžstvím.“