Výjezdní doložky do Jugoslávie

Kolem zborceného elektrického sloupu připomínajícího kosterní pozůstatky obrovského zvířete projížděl autor pravidelně tramvají. Film ovlivněný konstruktivismem a industriální hudbou je zároveň analogií rozpadající se Jugoslávie. Širšímu publiku byl zpřístupněn až poté, co získal cenu za nejlepší amatérský film na festivalu v Baden-Badenu (1989).

Společensko-politická realita lotyšské republiky před tím, než se osvobodila od sovětské nadvlády. Černobílá koláž podvrací symboly totalitní moci, tříští a rozkládá propagandistické obrazy dělníků a někdejší politické reprezentace a zpřítomňuje tak prázdno jejich ideologické křeče.

V Prostorové deformaci Petr Skala rozvíjí principy abstraktního expresionismu a přenáší metodu akční malby na bezkamerový experimentální film. Speciálního prostorového efektu dosahuje využitím optické kopírky ve smyčkách a víceexpozicích kreseb, maleb a rytin škrábaných přímo na filmovou surovinu.

Důmyslná alegorie hry na kočku a myš, v níž je mladá žena toulající se ulicemi Lublaně za doprovodu jazzové hudby kořistí a kamera v neustálém pohybu vytrvalým lovcem, ležela dlouhých padesát let ukryta pod postelí jednoho z dvojice autorů. Poprvé byl film veřejně promítán až na setkání slovinských amatérských filmařů.„Všechny mé filmy obsahují jisté sdělení. Nejdůležitější však pro mne vždy bylo zachycení ducha času.“ K. Godina

Krátký experimentální film rané tvorby jednoho z průkopníků českého videoartu Radka Pilaře kombinuje černobílé amatérské záběry performance básníka Václava Fischera s barevnými obrazci, které autor ručně domaloval na vyvolaný filmový pás. Abstraktní tvary hravě interagují s pohyby zachycených osob.

Osamělý kouzelník se stane obětí svých vlastních iluzí, když zatouží po figuríně z výkladní skříně, která se promění v mladou ženu. Tragický konec upoutává na nebezpečí plynoucí z přílišné dychtivosti po objektu zájmu a na zrádnost lidské psychiky, kterou autor předtím i akademicky zkoumal. Zvukovou stopu, která byla ztracena, nahradila v roce 2011 skladba srbského skladatele Zorana Simjanoviće.

Minutový autoportrét ukazuje archivní fotografii Milenka Jovanoviće z jeho dětství, relativizuje důvěryhodnost historických artefaktů ve vztahu k nespolehlivé lidské paměti. Pomocí flicker efektu jako by se statická fotografie rozpohybovala v čase. Autor upozorňuje na strukturální kvality obou médií, stálost fotografie a schopnost filmu zachytit pohyb, a jejich vliv na vnímání zobrazeného.

Strukturalistický film převádí známý Rimbaudův sonet na filmové plátno a zasazuje jej do kontextu filmového výrazu. Samohlásky jsou zbaveny básníkových asociací s barvami, místo nich jsou symbolizovány různorodými postupy úpravy videa či práce s kamerou – samohláska I tak například představuje skokový střih.

Poetické zachycení průzkumu jeskynního systému Podillya v regionu Termopil má vedle environmentálního apelu výsadní postavení mezi filmy ze Studia populárně-vědeckých filmů pro svoji poutavou vypravěčskou stavbu, montážní rytmus a výraznou vizualitu.

Městská symfonie skládá obrazovou koláž estonského hlavního města. S důrazem na rytmus dává do pohybu proud kompozic zobrazujících městská zákoutí a stavby. Soustředí se však především na lidský element jako nositele akce a vitality a zachycuje dobu politického tání, bezstarostné zábavy a radosti ze života.

Všemi smysly prozkoumávají svět dospělých děti a kočka. Hrou si přisvojují knihovnu, vodu z moře, celý byt i park. Za rozverného hudebního doprovodu komentují novinové titulky a fotografie z magazínů svět, ukazovaný v analogii k rodinnému filmu.