Výjezdní doložky do Jugoslávie

Krátký experimentální film rané tvorby jednoho z průkopníků českého videoartu Radka Pilaře kombinuje černobílé amatérské záběry performance básníka Václava Fischera s barevnými obrazci, které autor ručně domaloval na vyvolaný filmový pás. Abstraktní tvary hravě interagují s pohyby zachycených osob.

Autorka kombinací záběru postupného prostřihování punčochy přetažené přes svoji hlavu a televizního vysílání konfrontuje sociální stereotypy a propagandu v Titově Jugoslávii s osobní identitou. Společně s úryvky televizního archivu přibývají další vystřižené otvory až do chvíle, kdy je tvář protagonistky odhalena.

Legendární hudební film období perestrojky kombinuje čtyři videoklipy propojené příběhem mladého hudebníka. Je punkovým portrétem leningradské hudební skupiny Kino a jejího frontmana, zpěváka a herce Viktora Coje, ke kterému později díky jeho vystupování i vzhledu vzhlížela ukrajinská mládež.

Básnivý portrét sochařů, kteří vytvářejí svá díla na hrnčířském kruhu z hlíny a dalších přírodních materiálů. Motiv kruhu prostupuje poetickými výjevy, v nichž jsou sochaři zachyceni při práci, s rodinou, v sepětí s přírodou a také v živých obrazech, kdy jsou do všedních prostředí instalováni jak tvůrci, tak jejich artefakty.

Guten Tag, Berlin! je krátký snímek, který staví na kombinaci propagandistických záběrů ze socialistického Berlína a found footage agresivního prvního rande. Werner využívá barevné snímky éterického socialistického Berlína prolínající se se záběry pokaženého rande jako sarkasmus, jenž vyplývá z kontroverzního a chřadnoucího vztahu Východního Německa k socialistickým hodnotám.

Kolem zborceného elektrického sloupu připomínajícího kosterní pozůstatky obrovského zvířete projížděl autor pravidelně tramvají. Film ovlivněný konstruktivismem a industriální hudbou je zároveň analogií rozpadající se Jugoslávie. Širšímu publiku byl zpřístupněn až poté, co získal cenu za nejlepší amatérský film na festivalu v Baden-Badenu (1989).

Vyprávění muže o životě v represivní společnosti je satirickou kritikou mocenství a byrokracie. Pečeť zde přitom slouží jako leitmotiv vypravěčových životních mezníků (narození, svatba, smrt). Film patří mezi autorovy rané snímky a vznikl původně v meziválečném období, nicméně jeho příběh a sdělení působí nadčasově.

Osobní rozměr příběhu o lotyšské metropoli a jejích obyvatelích v době svého vzniku radikálně překračoval ideologickou rétoriku dobových děl. Představoval jeden z prvních projevů proudu poetického dokumentárního filmu, který se svými stylistickými experimenty bouřil proti režimu.

Kompozice detailů architektury a soch ve veřejném prostoru a pozorování lidí ve shonu v ulicích velkoměsta ukazuje v kombinaci portrétu a antropologické črty jeden rušný den v ukrajinském hlavním městě. Snímek doprovází hudba, variující od romantizujícího doprovodu po jazzové vystoupení.

Prosluněné obrazy kolchozníků při sklizni se mísí s komentářem oslavujícím kolektivizaci a modernizaci venkova. Přesto se do ideologicky podbarveného snímku dostávají silně lyrické tóny mizejícího světa, stáří a samoty. Staří vesničané a polozbořená stavení symbolizují mizející vesnice, zakořeněnost a lásku k půdě.

Meditativní krajina litevské vesnice naplněná tichou modlitbou. Koruny stromů, střecha kostela nebo venkovská usedlost představují ztišené útočiště odolávající tlakům totalitního režimu.  Svým režijním debutem Stonys předznamenal svoji kinematografickou liturgii všednosti.

Film oceněný roku 1968 na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Oberhausen se pokouší zprostředkovat zkušenost srdeční zástavy. Rytmus filmu udává nejen dynamický střih či vychýlená kompozice záběrů, ale také zvukové efekty a hudba vyjadřující překotnost pulsu nemocného srdce. Paradoxem prvního studentského filmu režiséra Wojciecha Wiszniewského je ironický fakt, že autor zemřel ve 34 letech právě na zástavu srdce.