Výjezdní doložky do Jugoslávie

Observační antropologická studie sleduje život obyvatel v největší romské osadě v Litvě. Místo tendenčního upozorňování na chudobu, nedostatek vzdělání nebo diskriminaci se soustředí především na ideologicky nezatížené ztvárnění všednodenních rituálů.

Původně cenzurovaný hudební film satiricky vyobrazuje obyvatele Vojvodiny, rurální oblasti v Srbsku charakteristické svým mnohonárodnostním složením. Ačkoliv získal dvě festivalová ocenění v Oberhausenu, v Jugoslávii byl zakázán a autorovi byla po dlouhou dobu znemožněna experimentální filmová tvorba. „Vždy jsem se snažil najít nový jazyk, či novou formu, které bych do filmu mohl vtělit.“ K. Godina

Zamořená mluvící studánka, bezradný slepec a bloudící lidstvo, tři sudičky a velkolepý pohanský rituál. Temně poetickou vizuálně uhrančivou estonskou baladu lze vnímat jako oslavu archaického světa, ekologickou moralitu i jako politickou alegorii o rituální očistě k zániku spějící společnosti.

Osamělý kouzelník se stane obětí svých vlastních iluzí, když zatouží po figuríně z výkladní skříně, která se promění v mladou ženu. Tragický konec upoutává na nebezpečí plynoucí z přílišné dychtivosti po objektu zájmu a na zrádnost lidské psychiky, kterou autor předtím i akademicky zkoumal. Zvukovou stopu, která byla ztracena, nahradila v roce 2011 skladba srbského skladatele Zorana Simjanoviće.

Kolem zborceného elektrického sloupu připomínajícího kosterní pozůstatky obrovského zvířete projížděl autor pravidelně tramvají. Film ovlivněný konstruktivismem a industriální hudbou je zároveň analogií rozpadající se Jugoslávie. Širšímu publiku byl zpřístupněn až poté, co získal cenu za nejlepší amatérský film na festivalu v Baden-Badenu (1989).

Informácia o rukách a ľuďoch je krátký experimentální černobílý film zachycující ruce na stole, které zkoumají okolí a interagují s jiným párem rukou naproti u stolu.

Legendární hudební film období perestrojky kombinuje čtyři videoklipy propojené příběhem mladého hudebníka. Je punkovým portrétem leningradské hudební skupiny Kino a jejího frontmana, zpěváka a herce Viktora Coje, ke kterému později díky jeho vystupování i vzhledu vzhlížela ukrajinská mládež.

Alegorické výjevy z venkovského života, zjevně inspirované poetikou filmů Sergeje Paradžanova, ukazují otce a syna, pokušení, čin a trest v mýtotvorném prostředí zahrady. Rurální lyrika je prostoupena obrazy obstarávání zvířat, jablka se stávají obrazoboreckým nástrojem, hojnost je vykoupena ukřižováním.

Anglický název Manual je slovní hříčkou symbolizující jak příručku, tak i přívlastek „manuální“. Středobodem obrazu je kamera na stativu namířená směrem k podlaze. Autor s ní pohybuje, vyvažuje záběr, balancuje. Zatímco kamera je statickým bodem, „ujíždějící“ podlaha vytváří optický efekt způsobující závrať.

Kompozice detailů architektury a soch ve veřejném prostoru a pozorování lidí ve shonu v ulicích velkoměsta ukazuje v kombinaci portrétu a antropologické črty jeden rušný den v ukrajinském hlavním městě. Snímek doprovází hudba, variující od romantizujícího doprovodu po jazzové vystoupení.

Útržky rodinného filmu, v němž autor zachytil vedle rodinné procházky i tanky projíždějící městem. Výlet po památných místech a ve volné přírodě je ukázkou amatérského filmu, v němž je zjevný důraz na detaily, snaha o výrazné kompozice a doplňování situací běžně zachycovaných v rodinných filmech jedinečnými vizuálními motivy.

Strukturální a poetická variace na existenciální témata, jakými jsou život, smrt, úzkost, osamělost, pomíjivost či věčnost. Poetiku filmu tvoří kontemplativní potenciál, mozaikovitá struktura a repetitivní střihové vzorce záběrů, které sugerují plynutí času a pomíjivost lidské existence v pohledech na kamenité zdi, okna, lodě, střechy, městská panoramata, vlaky či hřbitov.