Ztracený břeh

Střelné zbraně jsou v současné společnosti mnohoznačným fenoménem. Pro někoho jsou symbolem moci, pro jiného jistoty, pro dalšího nebezpečí. Barbora Chalupová ve svém dokumentu zpovídá držitele zbrojního průkazu i zájemce o něj a zajímá se také o dostupnost střelných zbraní v našem prostředí, ať už legální, nebo nelegální cestou. Film částečně využívá prostředí internetu jako netradičního prostředku vyprávění, částečně jde o klasický autorský dokument založený na konfrontačních rozhovorech. Autorka se pouští i do experimentů na hraně zákona s podomácku vyrobenými zbraněmi.„Víš, já se spíš snažím zjistit, proč jí mít a proč nemít? Jako tu bouchačku... Legální, nelegální... Ale možná se prostě tímhle vykradeným politickým manifestem jenom nějak kryju, nebo si dělám alibi.“

Film je reakcí na současnou vlnu posthumanistického uvažování způsobeného rozvojem technologií a umělé inteligence stejně jako klimatickou krizí. Lidský druh si začíná uvědomovat svou nedůležitost a pomíjivost a lidská identita se ocitá v krizi. Snímek FREM se pokouší tento pocit reflektovat a vytváří odlidštěný a odcizený pohled na krajinu a přírodu za hranicemi lidského vnímání skutečnosti. Kusé myšlenky a útržky dialogů, různorodá hudba přerušovaná ruchy a glitchy a zdánlivě zmatená, neukotvená kamera vytvářejí znepokojivou filozofickou úvahu nad limity antropocentrického myšlení. „Natáčení tohoto filmu byla v každém ohledu extrémní zkušenost, a to nejen fyzická, protože jsme točili na Antarktidě. Musela jsem myslet nemyslitelné. Nechat za sebou vězení antropomorfismu. Přestat být člověkem.“ V. Čákanyová     

Až na dřeň intimní portrét nekompromisního architekta Davida Kopeckého, který podlehl zhoubné nemoci. Extrémní osobnost maximalistického tvůrce a neméně intenzivní pojetí režisérky a manželky v jedné osobě. Archivní záběry, komentáře blízkých a nezkrotná energie člověka, který žil ve světě složeném ze světla a hmoty. „V jakési dražbě se prodávala velká vesnická samoobsluha a David onemocněl touhou ji získat... Já a dětský pokoj budeme v masu a uzeninách, zatímco on obsadí všechno od rohlíků po mléčné výrobky."

Telavivské centrální autobusové nádraží bývalo ještě nedávno největší na světě. Předimenzovaný prostor ale neslouží plně původnímu záměru – přivést sem zástupy lidí, kteří zmateni iluzivním designem interiéru podlehnou nákupní horečce. Z betonového monstra, které nepůjde ani snadno zbourat, se stala postupně schrána, zabydlovaná dočasně lidmi z okraje společnosti – uprchlíky, kriminálními živly, prostitutkami. Režisér snímku, stejně jako jeho hlavní hrdina, turistický průvodce Yonatan, se vyznávají v dokumentární ódě z fascinace jedním z divů světa zbytečnosti i mikrokosmem těch, kteří tu žijí.„Pro mě Central bus station není jenom divným místem, ale je také místem, kde si každý může najít kousek domova.“ T. Elšík

Velká pardubická, fraktury, klinická smrt. Extrémní životní krajina rtuťovitého žokeje, trenéra a dostihového kyborga Josefa Váni je obrostlá umanutou oddaností koňům, závodění a odhodláním přijímat výzvy. V osobní neurvalosti a cholerickém projevu rezonuje vášeň i obchodní strategie. Z objevu socialistických závodišť se po patnácti letech dokázal, s titánskou vůlí a rozvahou, vrátit (i bez mýtického Železníka) na vítězné pozice.  

Luba Skořepová strávila poslední léta svého života o samotě a v boji o možnost zůstávat co nejdéle aktivní divadelní herečkou. Štáb dokumentaristů vpustila do svého bytu, aby natáčel její všední život. Vznikl film, který sice obsahuje archivní záběry z dob hereččina mládí, ale rozhodně to není životopisný snímek. Tvůrci se soustředí na přítomnost a zachycují aktuální situaci staré osamělé ženy, které nechybí vůle k aktivnímu životu, ale ostatním na ní přestává záležet. Skořepová vznik díla sama iniciovala s tím, že chtěla upozornit na téma samoty lidí ve stáří. „Luba si přála natočit film Sama, aby upozornila na téma samoty lidí ve stáří. Věřím, že se nám to povedlo.“ O. Faifr

Na případové studii privatizace barrandovských filmových ateliérů pojednává dokument o přechodu k tržnímu hospodářství po sametové revoluci. Tehdejší důležití aktéři (V. Marhoul, L. Helge, J. Knoflíček, M. Ondříček, J. Šustr, P. Pithart, T. Ježek) popisují příběh jejich odstátnění na pozadí požadavků popřevratové doby (film mj. připomíná pražskou návštěvu Miltona Friedmana). Film uvozuje citát Karla Jasperse o smyslu viny v rozměru sebepoznání a uzavírá jej úvaha o vlastnictví coby umění spravovat hmotné statky.  

Portrét Andreje Babiše, který je na jednu stranu kamerou Víta Klusáka přitahován, ale zároveň před ní uniká, se mění v paradoxní pokus zachytit prchavou osobnost bez ukotvení. Babišovský matrix se divákům mimoděk odhaluje právě v době komunálních voleb, kdy „politik proti svému přesvědčení“ vyráží s koblihami mezi voliče, aby je přesvědčil o svých dobrých úmyslech a vůli konat obecné blaho. Observační dokument nechává nazřít mechaniku Babišovy mocenské politiky prostřednictvím detailů podávaných rukou, letmo prohozených slov či vyskládaných produktů Kosteleckých uzenin.DETAIL:„Hlavní, co mě ve straně chybělo, byl program. Protože podle mého názoru nemůže program stát jenom na slově ‚prostě‘. A pak to, že jsem zjistil, že moji spolustraníci, že to je takový shluk arivistů, lidí bez politických ideálů…“

Násilí na seniorech se týká až dvaceti procent starších Čechů. Ohrožená skupina se často celé roky potýká s psychickým a fyzickým násilím ze strany svých nejbližších. Dokument prostřednictvím soustředěných, důvěrných i drásavých rozhovorů se třemi ženami a jedním mužem líčí situaci, v níž se tito lidé na sklonku života ocitli. Teror, skrytý za zdmi domova, u každého z nich postupně přerostl ve fyzická zranění, soudní řízení i ztrátu majetku. Ve filmu vyprávějí o tom, jak se vyrovnávali se zradou vlastních dětí a bezmocí s vědomím toho, že je společnost dostatečně neochrání. „Naši hrdinové jsou zklamání z těch, které vychovali a k nimž chovali lásku: jejich děti. Je těžké to prožít, a ještě těžší přiznat sobě i okolí. Jde ale o jev který je daleko častější než předpokládáme.“ I. Pauerová Miloševićová

Filmové médium se v novém filmu Martina Ryšavého stává analogií lidské mysli. Tvůrce ho používá nejen k pořádání vzpomínek, ale také jako specifický nástroj vnímání. Ve filmu se prolínají záběry z návštěv na Ukrajině a v Rusku, monolog ruského vykladače karet o tarotu a režisérovo oční vyšetření. Pomocí ostření buduje paralelu mezi kamerou a zrakovým orgánem, střihem zase vzniká pavučina asociací, v níž se proplétají osobní vzpomínky a postřehy s veřejnými politickými i společenskými událostmi. Slepý Gulliver je film o hledání perspektivy v mnoha významech toho slova. „Jdu světem s očima otevřenýma.“

Žánr dokumentárního portrétu pojala Kristýna Bartošová jako bitevní pole. Režisérka, jejíž rodina má kořeny v Bosně, totiž natáčela českého lékaře Rajka Dolečka, který se s velkým nasazením věnuje obhajobě srbského generála Ratka Mladiće obviněného z válečných zločinů v bývalé Jugoslávii. V bezprostředně působícím díle, natočeném ruční kamerou a způsobem, který nezastírá přítomnost tvůrců, režisérka zpočátku opatrně, avšak čím dál ostřeji konfrontuje Dolečka s jeho kontroverzními postoji. Zároveň se ale sama musí dokázat vyrovnat s neotřesitelností lékařova názoru.DETAIL„Chtěla jsem natočit portrét člověka, který popírá genocidu. Když jsem Dolečka poznala, myslela jsem, že bude snadné ho odsoudit. Není ale vždycky jednodušší odsoudit někoho, koho osobně neznáme?“

Půlhodinový snímek se skládá ze soukromého videozáznamu, který pořídil divadelní tvůrce Petr Lébl v roce 1996, kdy působil jako hostující režisér inscenace Cyrana z Bergeracu v národním divadle v Tel Avivu. Většinu času sledujeme Lébla společně s kostýmní výtvarnicí Kateřinou Štefkovou v hotelovém pokoji, ovšem na okraji jejich nezávazných her nacházíme Léblovy skeptičtější komentáře na kameru. Zdánlivě banální home video dvou blízkých osob zároveň prolamuje hranice osobního a veřejného, života a inscenace. Oba účastníci totiž před kamerou stále hrají a inscenují, i když záznam není určen pro veřejnost.DETAIL:Mission Impossible – with Kateřina. Na Kateřinu pozor: její surové poznámky tě mají vytočit k zešílení. Nenech se zblbnout: nemá cenu jí opakovat, že si jí vážím. Raději se podle toho chovat v srdci.