Ztracený břeh

Dokumentaristka Andrea Culková jednoho dne zjistila, že se ocitla v exekuci kvůli drobnému pochybení, o němž se dozvěděla příliš pozdě. Stala se tak jedním z mnoha lidí na okraji dluhové pasti. V dokumentu z cyklu Český žurnálse Culková pouští do zkoumání fenoménu dluhů, exekucí a splátek v naší společnosti z ryze osobního, ale zároveň investigativního pohledu. Zpovídá různé zainteresované osoby, od dlužníků až po ministra spravedlnosti, účastní se konference exekutorů a ptá se, jak stejný problém řeší v jiných zemích.„Přece mi nemůžete sebrat film!!!!“

Z pozice osobního poradce prezidentského kandidáta Michala Horáčka zaznamenával dokumentarista Robin Kvapil od podzimu 2016 dění ze zákulisí jeho kampaně. Natáčel na vše, co měl po ruce – na kameru, mobil, notebook. Film spolurežírovaný Radimem Procházkou vznikl se snahou zachytit autentický obraz Horáčkova volebního tažení, prezentuje taktiky jeho týmu, interakci se spoluobčany, stoupenci i odpůrci, novináři a protikandidáty. S vědomím, že prezidentské volby sice prohráli, ale mají za sebou velký kus cesty, Kvapil předkládá zpětnou reflexi jejich týmové práce a komentuje jejich jednotlivé kroky."Dokumentarista jako poradce ve štábu prezidentské kampaně. ‚Nic‘ a ‚nevím‘ nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Pravda vyděsí.“ R. Kvapil„Veksláček, Mlátička, Zjeman a Troll ve filmu o zákulisí demokracie.“ R. Procházka 

Původním plánem producenta Čestmíra Kopeckého bylo natočit film o proměnách Brna. Režisér Robin Kvapil se spoluscenáristou Pavlem Šplíchalem ale toto zadání posunuli do podoby připomínající Šplíchalův ironický blog Prigl. V „laskavě-anarchistickém“ pásmu se Brno stává epicentrem sarkastického pohledu na českou společnost. Naivně blábolivý normalizační dokument o Brnu, kterým Kvapilův film začíná, se transformuje do zahořklých monologů, které televizní komentátor pronáší přímo na kameru. Ty se střídají s hranými scénami, v nichž se potkávají brněnské politické elity, umělci i ztroskotanci. „Říká se, že Brno je jediný vtip, ve kterém se dá bydlet. Podle této logiky se odvíjí celý film.“ R. Kvapil

Koncept apparatgeistu vyjadřuje, jak se vyvíjí vztah člověka k technologiím a jakým způsobem proměňují naše sociální kontakty. Stejně jako autoři této teorie James E. Katz a Mark Aakhus se zaměřila i režisérka filmu na aktuální fenomén mobilních telefonů. Bere nás do alegorického prostoru apparatgeistu, na pusté, nehostinné místo, kde displeje všudypřítomných smartphonů fungují jako okénka do světů internetové všednosti a bizarnosti i jako odrazová deska naší interakce s digitálním zařízením. „Nakolik se za svůj smartphone schováváme a nakolik se skrze něj obnažujeme? Nakolik je možné se otisknout do obrazů složených z jedniček a nul?“ M.-M. Kochová

Dokumentární projekt, v němž se Roman Štětina vrací k tématu rozhlasu, vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Štětina se zde pokouší uchopit rozhlasovou režii jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Dokumentuje průběh zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Aniž by Štětina divákovi zpřístupnil finální nahrávku, nabízí mu jedinečnou příležitost sledovat tvůrčí proces, jímž vzniká rozhlasová adaptace. Do voice-overu navíc vstupují interpretační komentáře, které reagují na situaci ve studiu. „Mluvte, tvořte, sdělujte geometricky. Žádné patlavé příbrusy lyrična. Jen smutek a touha. A respektujte pravidlo pravého úhlu.“ (Miroslav Buriánek)

Ultrazvukový screening nenarozeného plodu. Turisté zaměřující na sebe mobilní telefony na selfie tyčích. Figuríny ve výlohách obchodů. Lidé na ulici prohlížející si sebe samé v odrazech skel. Snímání modelů do 3D tiskárny. Série všednodenních výjevů nám ukazuje různé formy obrazů a zobrazení, kterými se obklopujeme, jimiž sami sebe pozorujeme, rozumíme si a také se ztvárňujeme a archivujeme. Otázka položená v názvu snímku zároveň upozorňuje na přesun naší pozornosti od slov k obrazům. Nejde už o to, zda si svět bude připomínat naše jméno, ale zda mu dokážeme vtisknout do paměti naši podobu. „V hlavní roli: ego.“ M.-M. Kochová

Fotograf Don, obyvatel obřího slumu Kibera v Nairobi, říká, že chce na svých snímcích zachytit pozitivní tvář svého domova. Nikoli utrpení, bídu a rezignaci, ale naději, odhodlání a kreativitu. Stejný program jako by si předsevzal i dokument Martina Páva. Snímek vizuálně těžící ze zvláštní fotogenie slumu je pojatý jako série výpovědí místních obyvatel. Vedle Dona vystupují zdejší umělci, učitelka nejmladších dětí nebo trenér boxerského mužstva. Zejména v závěrečné části věnované prezidentským volbám v Keni ale frustrace, beznaděj a násilí Kibery nezadržitelně vyplouvají na povrch.„Lidé dokážou spolupracovat, mají-li k tomu důvod.“ M. Páv

Jaroslav Kučera byl manželem režisérky Věry Chytilové a jedním z nejoriginálnějších kameramanů československé nové vlny. Záběry, které pořizoval ve volném čase a pro soukromé účely, posloužily o pár desetiletí později jako podklad pro vznik křehkého, intimního portrétu, který se obejde beze slov. Mistr obrazu v nich rozvolněnou rukou načrtává nejvlastnější prostor své rodiny. Díky citlivému režisérskému výběru pozorujeme scény spontánního pózování před objektivem i momenty konejšivého spočinutí, podmanivě scelované soundtrackem z produkce Aid Kida. „To nejpodstatnější z české literatury posledních dekád je uloženo v literárních denících Jana Zábrany, Ivana Diviše, Pavla Juráčka. S tím vědomím jsme přistupovali ke zpracování filmového deníkového díla kameramana Jaroslava Kučery.“ J. Felcman

Petr Václav charakterizuje svůj film Skokan jako dokument s rysy pohádky. Fikční příběh o romském recidivistovi, který se vypraví hledat kariérní příležitosti na filmový festival v Cannes, je totiž natočený s důrazem na autenticitu. Do hlavní role obsadil Václav skutečného trestance Julia Oračka, kterého filmaři dostali z vězení na podmínku krátce před začátkem natáčení. Film natáčeli jen s hrubým scénářem, který se piloval přímo na place. Scény z Cannes vznikaly přímo v bezprostřední atmosféře festivalu. K pohádce se vrací závěr příběhu připomínající vysvobození zakleté princezny.„Většinu scén jsme natáčeli stylem improvizace, která využívala míst, do kterých jsme se dostali, a světelné atmosféry, která se naskýtala. Především jsem se snažil zachytit prožívání hlavního hrdiny.“ P. Václav

Josef Hasil, přezdívaný Král Šumavy, je bývalý převaděč přes hranici mezi komunistickým Československem a Západem a později agent americké zpravodajské služby CIC. Jeho činy jsou ústředním tématem filmu tvořeného výpravnými animacemi připomínajícími novodobý film noir, rozhovory s pamětníky a záběry na krásy tajuplné šumavské přírody. Dokument místy nabývající kvalit až hollywoodských akčních filmů kontrastuje tíhu morálních rozhodnutí jedince a neoblomnou moc totalitního režimu. Téměř detektivní pátrání je rámováno šumavskou mytologií a legendami, které se o tomto muži dodnes vypráví. „Král Šumavy poetickým způsobem zkoumá rozpolcenost hrdiny, padoucha a někdejšího českého emigranta Vlasty Bukovského, který se znovu setkává s nechvalně známým převaděčem Josefem Hasilem.“ K. Kelly

Natáčení dokumentu o novém typu společenského zřízení, v němž tradiční státní struktury nahrazuje mafie s oligarchií, nabralo nový směr po zavraždění novináře Jana Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Autorka se prostřednictvím mnoha rozhovorů – s právníky, blogery, novináři, bezpečnostními experty a bývalými agenty zpravodajských služeb – soustřeďuje na rozkrytí spletence aktérů ovlivňujících současný veřejný prostor na Slovensku. Investigativní snímek o zemi třicet let po pádu komunistického režimu předkládá zdrcující fakta o nejasných stycích mezi bývalými důstojníky zpravodajské služby a zájmovými skupinami a o problémech a hrozbách, jimž musí čelit novináři a občané. „Vražda novinára nastolila viac otázok, než kto je vrah. Tragédia nasvietila obraz spoločenských inštitúcii v ich skutočnosti a vytvorila krátke okno, kedy bolo možné zachytiť to aj na kameru.“ Z. Piussi

Členové brněnské alternativní rockové legendy Dunaj se po letech setkávají a jsou odhodláni zapomenout na křivdy a neshody z minulosti s cílem společně odehrát koncert v rumunském Banátu pro stále silnou fanouškovskou základnu. Na cestu se vydávají lodí po proudu řeky Dunaj, jejíž vlny a přilehlá tajemná příroda přinášejí mezi členy kapely vzpomínky na minulost a reflexi své kariéry, jíž pomáhá i setkání s bývalou členkou Ivou Bittovou. Poeticky laděný snímek odhaluje zákulisí kapely a za doprovodu podmanivých tónů písní Dunaje vykresluje komplexní portrét legendárního hudebního uskupení. „Bývalí členové kapely Dunaj, nyní o dvacet let starší pánové, se setkali, aby poznali, že už nic nemusejí. Že už jen chtějí nechat opět rozkvést něco výjimečného, co způsobuje především jejich vzájemná sestava. Teprve zapadnutí všech originálních dílků znovu vytváří cosi podmanivě působivého.“ D. Butula