Ztracený břeh

„Co je svět?“ ptá se Ondřej Vavrečka v úvodu své rozbíhavé filozofické eseje. Lze ale vůbec poznat, pochopit a popsat něco tak nahodilého a nespojitého, neukotveného v čase a prostoru, jako je dnešní doba? Není zbytečné pátrat po smyslu tam, kde žádný není? Autor se proto namísto hledání pevných bodů zaměřil na díry a mezery, nestálost a nedokonalost. V přírodě, kultuře, lásce i práci. Spolu s vědci a filozofy od Althussera po Žižeka formou živé, stylisticky i tematicky eklektické koláže zkoumá, jak lze myslet prázdno.

Režisér vietnamského původu Dužan Duong ve své nové dokufikci pokračuje v portrétování života Vietnamců v české společnosti. Civilní příběh vypráví o mladíkovi, který pomáhá svému otci s prací ve večerce. Film na každodenních situacích ukazuje, jak mladí Vietnamci žijící od dětství v České republice ztrácejí kontakt s kulturou svých rodičů, ale zároveň se nemohou stát plnohodnotnými členy české společnosti. Snímek natočený především v delších statických záběrech v autentických lokacích připomíná současný filmový realismus. Zároveň je i bezprostřední generační výpovědí. „#FilmzVecerky“ D. Duong

Fotograf Don, obyvatel obřího slumu Kibera v Nairobi, říká, že chce na svých snímcích zachytit pozitivní tvář svého domova. Nikoli utrpení, bídu a rezignaci, ale naději, odhodlání a kreativitu. Stejný program jako by si předsevzal i dokument Martina Páva. Snímek vizuálně těžící ze zvláštní fotogenie slumu je pojatý jako série výpovědí místních obyvatel. Vedle Dona vystupují zdejší umělci, učitelka nejmladších dětí nebo trenér boxerského mužstva. Zejména v závěrečné části věnované prezidentským volbám v Keni ale frustrace, beznaděj a násilí Kibery nezadržitelně vyplouvají na povrch.„Lidé dokážou spolupracovat, mají-li k tomu důvod.“ M. Páv

V malé vesnici na jihu Vysočiny se režisérka setkává s šestnáctiletým Benem, aby přímo na místě zkoumala jeho nově objevenou trans identitu. Se svými skutečnými pocity utíká do on-line světa a opravdově šťastný se cítí například ve chvíli, kdy se pomocí klíčovací technologie představuje svou možnou budoucnost. Snímek zprostředkovaně zachycuje,s jakým (ne)pochopením a (ne)přijetím se setkává ve škole,a jeho soustředěný vhled dotvářejí autorkou vedené rozhovory s maminkou a sestrou, které nedobrovolně ztělesňují vše, co na sobě Ben nenávidí. „Mě na tom nejvíc baví, jak příběh dospívajícího trans kluka dokáže nabourat konzervativní struktury televizního filmu, přesáhnout za hranice média a otevřít téma nehumánní sterilizace trans lidí v ČR.“ K. Turečková

Půda je vyprahlá, stromy hynou, druhy vymírají, řeky vysychají. Zásahy člověka narušily rovnováhu ekosystému. Nenávratné změny budou mít zničující důsledky. Výlet mladého městského páru na venkov se stává podkladem ke spontánní poetické úvaze nad suchem v krajině a environmentálním žalem v člověku. Příroda přestala být místem odpočinku. Pohled na ni vyvolává úzkost. Schopnost artikulovat svůj smutek, ať prozaickým sdělením, či básní, se ve filmu o paradoxech ekologické uvědomělosti střetává s neschopností opustit své myšlenky a pocity, vystoupit z vlastní hlavy a proměnit slova v činy.

Když norský úřad na ochranu dětí Barnevernet v roce 2011 odebral manželům Michalákovým oba syny, vyvolalo to silnou vlnu kritiky. Režisérka, sama matka dvou dětí, se proto vydala do Norska zjistit, zda stát rodičům skutečně nařizuje, jak mají své děti vychovávat. Investigativně pojatý dokument skrze individuální příběhy a rozhovory s odborníky rozkrývá, že jde o mnohem komplexnější problematiku, než jak ji vykreslují česká média. Jasně nastavená pravidla sice mohou být omezující, zároveň jsou ale zřejmě jedním z důvodů, proč Norsko patří mezi nejšťastnější země světa. „Do jaké míry přehlížíme případy ve svém okolí, kdy rodiče výchovu svých dětí nezvládají? Respektujeme tím soukromí nebo je to lhostejnost? Jsme schopní vnímat stát jinak než jako nutné zlo?“ I. P. Miloševičová

Až na dřeň intimní portrét nekompromisního architekta Davida Kopeckého, který podlehl zhoubné nemoci. Extrémní osobnost maximalistického tvůrce a neméně intenzivní pojetí režisérky a manželky v jedné osobě. Archivní záběry, komentáře blízkých a nezkrotná energie člověka, který žil ve světě složeném ze světla a hmoty. „V jakési dražbě se prodávala velká vesnická samoobsluha a David onemocněl touhou ji získat... Já a dětský pokoj budeme v masu a uzeninách, zatímco on obsadí všechno od rohlíků po mléčné výrobky."

Násilí na seniorech se týká až dvaceti procent starších Čechů. Ohrožená skupina se často celé roky potýká s psychickým a fyzickým násilím ze strany svých nejbližších. Dokument prostřednictvím soustředěných, důvěrných i drásavých rozhovorů se třemi ženami a jedním mužem líčí situaci, v níž se tito lidé na sklonku života ocitli. Teror, skrytý za zdmi domova, u každého z nich postupně přerostl ve fyzická zranění, soudní řízení i ztrátu majetku. Ve filmu vyprávějí o tom, jak se vyrovnávali se zradou vlastních dětí a bezmocí s vědomím toho, že je společnost dostatečně neochrání. „Naši hrdinové jsou zklamání z těch, které vychovali a k nimž chovali lásku: jejich děti. Je těžké to prožít, a ještě těžší přiznat sobě i okolí. Jde ale o jev který je daleko častější než předpokládáme.“ I. Pauerová Miloševićová

Kauza privatizace a krachu slavné ocelárny Poldi Kladno v devadesátých letech hýbala dlouhou dobu českou společností a médii. Absolventský film FAMU nahlíží na tuto aféru s odstupem času a z perspektivy jejích hlavních aktérů, generálního ředitele Poldi Kladno Vladimíra Stehlíka a jeho osobního poradce Lubomíra Krystlíka. Skrze konfrontaci jejich komentářů s archivními videi z dobového televizního vysílání snímek s humornou nadsázkou reflektuje vzlety a pády těchto dvou mužů, kteří lvím podílem budovali kapitalismus v porevolučním Česku a nyní se, živeni nuzným starobním důchodem, učí umění stárnout.DETAIL:„Vy z toho musíte udělat show. Jinak to nebude nikoho zajímat. A pak, vracet se do minulosti nemá smysl. Zdokumentovat a dost.“ „A jak z toho máme udělat show?“ Například tím, že si vyfotíte Stehlíkovy zuby.“

Jan Švankmajer se po dotočení svého posledního celovečerního filmu Hmyz sám stal aktérem natáčení. Jeho tvůrčí metodu poodkrývají Jan Daňhel a Adam Oľha, kteří s mezinárodně uznávaným autorem filmů, grafik, plastik a neortodoxních myšlenek strávili tři roky. Mohli tak zachytit konkrétní situace i obecné úvahy o jídle, fetiších, konci člověka i západní civilizace. Hravý, asociativní a taktilní portrét, jehož proměnlivá podoba nastiňuje různé možnosti, jak uchopit imaginativní myšlení, doplňují pohledy kolegů a přátel, především producenta Švankmajerových filmů Jaromíra Kallisty. Prostřednictvím vzpomínek, snů a archivních záběrů filmem prostupuje umělcova manželka a múza Eva.     „Chtěli jsme vytvořit formálně nezávislý film, který nebude kopírovat Švankmajerův rukopis. Stejně jako v alchymii jsme vycházeli ze tří navzájem propojených principů. Konkrétně šlo o Jana Švankmajera, Jaromíra Kallistu a Evu Švankmajerovou. Velmi důležitým prvkem byla i surrealistická skupina, Švankmajerova druhá rodina.“ A. Oľha

Původně to měl být dokument o českém zemědělství a faktorech, které na něj mají největší vliv. Pak se ukázalo, že jedním z nejzásadnějších faktorů je podnikatelská a politická činnost Andreje Babiše. Snímek s investigativními prvky sleduje novináře Zuzanu Vlasatou a Jakuba Patočku, jak rozkrývají Babišův podnikatelský styl a jeho dopad na společnost i životní prostředí. Tvůrci filmu, ze kterého se stala společenská událost, zároveň nápaditou prací se střihem, rámováním nebo animacemi přesahují rámec pouhého předkládání faktů, ale vytvářejí autorskou výpověď podanou prostředky filmového média. „Stát se musí řídit selským rozumem!“ Z. Piussi

Portrét Andreje Babiše, který je na jednu stranu kamerou Víta Klusáka přitahován, ale zároveň před ní uniká, se mění v paradoxní pokus zachytit prchavou osobnost bez ukotvení. Babišovský matrix se divákům mimoděk odhaluje právě v době komunálních voleb, kdy „politik proti svému přesvědčení“ vyráží s koblihami mezi voliče, aby je přesvědčil o svých dobrých úmyslech a vůli konat obecné blaho. Observační dokument nechává nazřít mechaniku Babišovy mocenské politiky prostřednictvím detailů podávaných rukou, letmo prohozených slov či vyskládaných produktů Kosteleckých uzenin.DETAIL:„Hlavní, co mě ve straně chybělo, byl program. Protože podle mého názoru nemůže program stát jenom na slově ‚prostě‘. A pak to, že jsem zjistil, že moji spolustraníci, že to je takový shluk arivistů, lidí bez politických ideálů…“