Ztracený břeh

Název filmu lze vnímat jako anti-captcha, text, který je snadno strojově čitelný, ale těžko srozumitelný pro člověka. Film se dokumentárně esejistickou formou zamýšlí nad problémem autokracie strojů. Apokalyptické vize inspirované filmem Terminátor se zde promítají do reality destruktivních protestů proti summitu G20, jejichž katalyzátorem, prostředkem i výsledkem jsou statistické analýzy behaviorálních modelů uskutečňované skrze počítače a telefony v našich kapsách. Koláž původních záběrů, komentovaných grafů a internetového odpadu. Pro plnohodnotné sledování filmu si prosím připravte svůj smartphone. „Tento text může mít maximálně 200 znaků. To je jen o 60 znaků víc než tweet Donalda Trumpa.“ P. Salaba

Čas životní i filmový jako něco vetkaného do jednoho obrazu nám předkládá experimentálně pojatý film, ve kterém jsou obrazové vrstvy často kladeny přes sebe a do sebe míchány zvukové stopy. Velmi osobní dokument se v poetické zkratce stává poznáním paměti, vědomí i očekávání budoucího jako neoddělitelně spojených skutečností. Před očima – pomyslným kinematografickým zrakem – nám defilují výjevy z minulosti i záběry aktuálně všední a ve voiceoveru recitují vnitřní hlasy útržky básní či opakují fragmenty dávných dialogů těch, kteří nás třeba už opustili, ale nenechali nás samotné. „Jak se vyrovnat se ztrátou? Jak ošetřit ostatky? Jak rozumět významu vzpomínek? Když vstoupíme do obrazu opouštíme rám. Potkáváme předobrazy. Díky setkání získáme obraz nový – obraz pro budoucnost.“ V. Ježková

Citlivý portrét dědy Miroslava Bendy, zasloužilého sokola a obyčejného člověka s neobyčejnou vitalitou a ideály, odkrývá pomocí nostalgie i situační komiky příběh lidské houževnatosti a optimismu. Snímek má povahu časosběrného dokumentu – obsahuje rodinná videa i archivní filmové materiály. Do mikrokosmu vesnice Křenovice u Slavkova u Brna nás uvádějí dvě Japonky, jež se rozhodly Bendu navštívit díky jeho dlouholetému přátelství s univerzitním profesorem z Tokia. Společně s Bendou se divák přenáší na jedinou japonskou benzínku v Evropě, strahovský stadion i do New Yorku za americkými sokolkami. „Děda Benda mě fascinuje schopností povýšit banalitu na svátek, je jako zenový mistr, kterého se zeptali na smysl života a on odpověděl: ‚Když se ti chce jíst, jez, když se ti chce spát, spi.‘“ P. Jurda

Čtyřhodinový dokument, který je kompilátem stejnojmenného seriálu České televize, systematicky mapuje život ve vězení a jeho společenské souvislosti. Prostřednictvím lidských osudů, odehrávajících se na obou stranách mříží, zkoumá vězeňství jako něco, s čím jsme sice často mediálně konfrontováni, s čímž však většina z nás nemá žádnou osobní zkušenost. Na silných příbězích několika lidí v různých fázích výkonu trestu film představuje průřez současným systémem nápravné péče, ale také úvahy o vině, trestu, spravedlnosti a o tom, zda se člověk v soukolí represivního systému skutečně může napravit či změnit.„Uzamčený svět byl bezesporu nejdelší, nejnáročnější a nejvíce vyčerpávající projekt, do jakého jsem se kdy vrhnul. Nevím, kolik takových věcí může člověk v životě udělat, když přitom nešlape sebezáchovně na brzdu. Možná že jenom jednu...“ K. Žalud

Kronika fotbalového klubu FC Roma, jehož členové musejí ostatní „gadžovské“ týmy ve třetí lize přemlouvat, aby s nimi vůbec hrály, se proměňuje v exkurzi po různých formách každodenní české xenofobie. Nenápadný pozorovatelský přístup filmařů dává vyniknout projevům charismatických trenérů, kteří se zdravým ironickým nadhledem glosují společnost, jež jim nedává takřka žádnou šanci. Právě promluvy různých protagonistů jsou nejvýraznějším prvkem strhujícího a zároveň bezvýchodně vyznívajícího dokumentu. Rasismus se ukazuje jako absurdita, která je často nechtěně komická, ale mnohdy zároveň mrazivá.„Hitler na hřiště nepatří.“

Střihový dokument Jak odchází prezident se vrací k událostem kolem prezidentských voleb v ČSFR v roce 1992, které vedly k rozpadu federativní republiky. Film používající záběry Československé televize a Originálního videojournalu se soustředí na první volby, v nichž byl jediným kandidátem Václav Havel. Právě Havlova osobnost je v centru zájmu celého snímku. Vidíme především jeho bezprostřední reakce na měnící se situaci kolem voleb, ať už ty určené veřejnosti, anebo pronášené v kruhu jeho poradců. Vedle připomínky výrazného českého politika film evokuje veřejný život 90. let.„Věřím, že i pro dnešního diváka bude nahlédnutí do kuloárů autentické politiky zajímavé a povzbudivé a bude sám překvapen, jakým dramatickým způsobem se poměry na politické scéně změnily.“

Příspěvek do cyklu Český žurnál sleduje, jak se do našeho prostředí čím dál více vrací vojenský duch. Pokusy obnovit brannou výchovu nebo povinnou vojenskou službu a celkově připravovat národ na příští velkou válku jde ruku v ruce se strachem společnosti z Rusů, muslimů nebo libovolných jiných „nepřátel“. Observační přelet nad kulometným hnízdem českého militarismu se stává groteskní i zneklidňující vojenskou přehlídkou. Lze ji chápat jako zprávu o tom, jak snadno se lidé nechají zmanipulovat médii k paranoii, ale i coby varování před možností, že se extremismus stane součástí školních osnov.„Rozhodla jsem se poznat motivace lidí, kteří se ve jménu míru chystají na válku, a tak jsem začala natáčet kaleidoskopický obraz vzrůstajícího vojenského ducha.“

Česká radost - mimo soutěžJeden z nejdůležitějších myslitelů 20. století, německý filozof Martin Heidegger jede 40 let po své smrti na exkurzi do Osvětimi. Během své návštěvy pořídí na 2500 snímků. Na zpáteční cestě  navštíví Prahu a jeho pozornost upoutá chvost právě probíhajícího maratonu, který mu nápadně připomíná pochod smrti.  Následující zimu vystoupí z hrobu též jeho židovská milenka, jedna z nejdůležitějších myslitelek 20. století, Hannah Arendt. Bezcílně se potuluje se svojí 16mm kamerou v okolí Heideggerovy chaty v Todtnaumbergu. Také se jí zjevují některé motivy ze stěžejního díla velkého filozofa, spisu Bytí a čas. Vše uspořádáno v přísně strukturálním tvaru. Statické v pohybu, kinetické v klidu. „Ó, Německo! Člověk se směje, když naslouchá řečem, které zaznívají z tvého domu. Kdokoli však tě vidí, sahá po noži.“ M. Ježek

Po staletích útlaku se v rytmu lidové hudby a speed metalu probouzí duch moravského Slovácka. Krojovaný zombie horor pod dohledem novodobého Adama a Evy z AZ kvízu mísí antickou tragédii s etnografickou studií, biblickým podobenstvím a pokleslými žánry. Petr Šprincl podvrací posvátné mýty a v kulisách folklorních motivů satiricky poodhaluje temné základy společenských rituálů. Po nacionalismu a fašismu, jimž se věnovaly předchozí díly jeho moravské epopeje, pokračuje variací na divadelní hru bratří Mrštíků Maryša, prodchnutou satanismem.   „Trilogie Morava, krásná zem začíná příslušností ke svému kmeni, kroji a folklóru, pokračuje zrozením slováckého fašisty a jeho porážkou ďábla, aby v závěrečném díle vypuklo pohanské inferno.“ P. Šprincl

Snímek Petra Salaby je mozaikou videí, jež z různých úhlů pohledu na různá zařízení zaznamenali aktéři a svědci mediálně diskutovaného incidentu, ke kterému koncem ledna tohoto roku došlo v souvislosti se znovuzvolením Miloše Zemana do úřadu prezidenta České republiky. Obraz rozdělený do několika oken s paralelně probíhajícími ději je voyeuristickým pohledem na vyostřenou situaci, k níž došlo krátce po Zemanově tiskové konferenci v kongresovém Top hotelu v Praze. Přítomní novináři a filmoví dokumentaristé se zde dostali do střetu s agresivními Zemanovými stoupenci poté, co v salonku zkolaboval muž. "Je potřeba najít pozitivní Nashovu rovnováhu. wikipedia.org/wiki/Nash_equilibrium" P. Salaba

Další příspěvek do specifického subžánru oživené historie z pera scenáristy Pavla Kosatíka. Ráno 26. září 1928 se v zahradách zámku v Topolčiankách potkávají Karel Čapek a prezident Masaryk, aby rozhodli o osudu svého společného literárního díla. Z citátů z budoucí knihy i vzájemné korespondence se rodí fabulovaný filmový dialog, oprošťující původní formát literárního rozhovoru od svazujících konvencí. Čapek s Masarykem si vzájemně vyčítají různé věci, urážejí se, ale zároveň se v úvahách dotýkají klíčových otázek osobní povahy i své společenské funkce politika a literáta.„Je to film o dvou mimořádných mužích, je o tom, že emoce mohou být někdy silnější než myšlenka, i u tak výjimečných lidí.“ J. Červenka

V dokumentární eseji režisérka osobně provází dějinami elektronické a experimentální hudby od předválečných let po současnost. Dějištěm filmu je takřka mytický časoprostor, který slouží současně jako nahrávací studio i muzeum technologických artefaktů, umožňujících autorce hravé uchopení konceptu mluvících hlav. Zvukově a obrazově vrstevnatá výprava k počátkům snah o osvobození a konceptualizaci zvuku je současně rozpravou o podobách, možnostech a perspektivách akustického vztahování se ke světu, v níž se hlasy minulosti neustále překrývají se zvuky budoucnosti. „Hudební dokumenty obvykle staví pomník skladateli, kapele, subkultuře... Já jsem chtěla téma pojmout esejisticky a využít k tomu všechny dostupné prostředky, které film jako AV médium poskytuje." J. Ožvold