Ztracený břeh

Jako vrcholný představitel Komunistické strany Československa býval Milouš Jakeš nejmocnějším mužem republiky. V současnosti je devadesátníkem, který stále vyvolává silné reakce ve společnosti. Režisér se vydává společně s Jakešem ve stopách jeho života. Od začátků v Baťových závodech až po konečné vyloučení ze strany. Snímek je proložený dobovými záběry potlačování demonstrací proti režimu a samotný bývalý tajemník je konfrontován s osobnostmi a dědici disentu. Dokumentární portrét ukazuje téměř asketického muže s pevným přesvědčením o správnosti minulého uspořádání státu, které vyhovovalo svou strohostí jeho povaze.„Sám jako kůl v plotě.“ P. Křemen

Ultrazvukový screening nenarozeného plodu. Turisté zaměřující na sebe mobilní telefony na selfie tyčích. Figuríny ve výlohách obchodů. Lidé na ulici prohlížející si sebe samé v odrazech skel. Snímání modelů do 3D tiskárny. Série všednodenních výjevů nám ukazuje různé formy obrazů a zobrazení, kterými se obklopujeme, jimiž sami sebe pozorujeme, rozumíme si a také se ztvárňujeme a archivujeme. Otázka položená v názvu snímku zároveň upozorňuje na přesun naší pozornosti od slov k obrazům. Nejde už o to, zda si svět bude připomínat naše jméno, ale zda mu dokážeme vtisknout do paměti naši podobu. „V hlavní roli: ego.“ M.-M. Kochová

„Doufám, že je všecko v pořádku a že z toho budete něco mít,“ prohlašuje horník Tomáš Hisem na začátku své pracovní směny v ostravském dole Paskov, kterou se rozhodl zdokumentovat. Jeho tvář v záběru sice nevidíme – kameru, kterou propašoval do dolu, má připevněnou na helmě – ale při kontrole temných, prašných tunelů a klaustrofobických skulinek v zemi, kudy procházíme či lezeme po čtyřech spolu s ním, si vystačí s peprným hlasovým projevem echt Ostravaka. Bezprostředně a po svém zachycuje konkrétní místo v konkrétní čas – den předtím, než byl Paskov uzavřen a o práci přišlo 1300 jeho kolegů. „Tož tu točím, aby ti Pražáci viděli, jak se tady kurva dře!” J. Andrš

Petr Václav charakterizuje svůj film Skokan jako dokument s rysy pohádky. Fikční příběh o romském recidivistovi, který se vypraví hledat kariérní příležitosti na filmový festival v Cannes, je totiž natočený s důrazem na autenticitu. Do hlavní role obsadil Václav skutečného trestance Julia Oračka, kterého filmaři dostali z vězení na podmínku krátce před začátkem natáčení. Film natáčeli jen s hrubým scénářem, který se piloval přímo na place. Scény z Cannes vznikaly přímo v bezprostřední atmosféře festivalu. K pohádce se vrací závěr příběhu připomínající vysvobození zakleté princezny.„Většinu scén jsme natáčeli stylem improvizace, která využívala míst, do kterých jsme se dostali, a světelné atmosféry, která se naskýtala. Především jsem se snažil zachytit prožívání hlavního hrdiny.“ P. Václav

Fotograf Don, obyvatel obřího slumu Kibera v Nairobi, říká, že chce na svých snímcích zachytit pozitivní tvář svého domova. Nikoli utrpení, bídu a rezignaci, ale naději, odhodlání a kreativitu. Stejný program jako by si předsevzal i dokument Martina Páva. Snímek vizuálně těžící ze zvláštní fotogenie slumu je pojatý jako série výpovědí místních obyvatel. Vedle Dona vystupují zdejší umělci, učitelka nejmladších dětí nebo trenér boxerského mužstva. Zejména v závěrečné části věnované prezidentským volbám v Keni ale frustrace, beznaděj a násilí Kibery nezadržitelně vyplouvají na povrch.„Lidé dokážou spolupracovat, mají-li k tomu důvod.“ M. Páv

Dokumentární projekt, v němž se Roman Štětina vrací k tématu rozhlasu, vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Štětina se zde pokouší uchopit rozhlasovou režii jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Dokumentuje průběh zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Aniž by Štětina divákovi zpřístupnil finální nahrávku, nabízí mu jedinečnou příležitost sledovat tvůrčí proces, jímž vzniká rozhlasová adaptace. Do voice-overu navíc vstupují interpretační komentáře, které reagují na situaci ve studiu. „Mluvte, tvořte, sdělujte geometricky. Žádné patlavé příbrusy lyrična. Jen smutek a touha. A respektujte pravidlo pravého úhlu.“ (Miroslav Buriánek)

Film je reakcí na současnou vlnu posthumanistického uvažování způsobeného rozvojem technologií a umělé inteligence stejně jako klimatickou krizí. Lidský druh si začíná uvědomovat svou nedůležitost a pomíjivost a lidská identita se ocitá v krizi. Snímek FREM se pokouší tento pocit reflektovat a vytváří odlidštěný a odcizený pohled na krajinu a přírodu za hranicemi lidského vnímání skutečnosti. Kusé myšlenky a útržky dialogů, různorodá hudba přerušovaná ruchy a glitchy a zdánlivě zmatená, neukotvená kamera vytvářejí znepokojivou filozofickou úvahu nad limity antropocentrického myšlení. „Natáčení tohoto filmu byla v každém ohledu extrémní zkušenost, a to nejen fyzická, protože jsme točili na Antarktidě. Musela jsem myslet nemyslitelné. Nechat za sebou vězení antropomorfismu. Přestat být člověkem.“ V. Čákanyová     

Z pozice osobního poradce prezidentského kandidáta Michala Horáčka zaznamenával dokumentarista Robin Kvapil od podzimu 2016 dění ze zákulisí jeho kampaně. Natáčel na vše, co měl po ruce – na kameru, mobil, notebook. Film spolurežírovaný Radimem Procházkou vznikl se snahou zachytit autentický obraz Horáčkova volebního tažení, prezentuje taktiky jeho týmu, interakci se spoluobčany, stoupenci i odpůrci, novináři a protikandidáty. S vědomím, že prezidentské volby sice prohráli, ale mají za sebou velký kus cesty, Kvapil předkládá zpětnou reflexi jejich týmové práce a komentuje jejich jednotlivé kroky."Dokumentarista jako poradce ve štábu prezidentské kampaně. ‚Nic‘ a ‚nevím‘ nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Pravda vyděsí.“ R. Kvapil„Veksláček, Mlátička, Zjeman a Troll ve filmu o zákulisí demokracie.“ R. Procházka 

V epizodě cyklu Český žurnál se Filip Remunda zaměřil na návštěvu čínského prezidenta v ČR a pouští se do konfrontačních rozhovorů s obyvateli země, kde se porušují lidská práva, lidé jsou za své názory vězněni, ale tamní populace se ke své prosperující vlasti hrdě hlásí. Záběry z protestů české veřejnosti a naopak nadšeného vítání prezidenta Číňany a rozhovory s čínskou disidentkou či učitelem češtiny jsou prokládány výroky mystika Lao-cʼe a záběry z návštěvy Leonida Brežněva v Praze z roku 1978. Film tak otevírá otázku, s kým vlastně český prezident buduje vřelé mezinárodní vztahy."Víc než protesty mě zajímal fakt, že pro Číňany jsme tím, že dovolujeme lidem demonstrovat, směšní. Vydal jsem se do Číny, abych zjistil, v čem je zakopaný pes."

Osaměle žijící matka Martina vychovala dcery dvojčata, z nichž jedna se narodila slepá a druhá s obrnou. Poznamenalo ji to tak, že je téměř nepohyblivá. Obě ženy jsou už dospělé a chromá Jana by matku nejradši opustila a žila sama v ústavním bydlení. A také by chtěla zažít sexuální zkušenost, třeba s placeným asistentem. Dokument nabízí až brutálně nesentimentální pohled do života chudé venkovské rodiny se dvěma trvale zdravotně postiženými členkami. V citlivém zachycování každodenních i výjimečných situací se soustřeďuje hlavně na osobní, citové a vztahové problémy protagonistek.  „Čím těžší osudy lidí točím, tím více oceňuji, když se moji hrdinové dokážou nad svým údělem zasmát. A když se mi podaří, aby se s nimi smáli i diváci, jsem spokojena." D. Smržová

Česká radost - mimo soutěžJeden z nejdůležitějších myslitelů 20. století, německý filozof Martin Heidegger jede 40 let po své smrti na exkurzi do Osvětimi. Během své návštěvy pořídí na 2500 snímků. Na zpáteční cestě  navštíví Prahu a jeho pozornost upoutá chvost právě probíhajícího maratonu, který mu nápadně připomíná pochod smrti.  Následující zimu vystoupí z hrobu též jeho židovská milenka, jedna z nejdůležitějších myslitelek 20. století, Hannah Arendt. Bezcílně se potuluje se svojí 16mm kamerou v okolí Heideggerovy chaty v Todtnaumbergu. Také se jí zjevují některé motivy ze stěžejního díla velkého filozofa, spisu Bytí a čas. Vše uspořádáno v přísně strukturálním tvaru. Statické v pohybu, kinetické v klidu. „Ó, Německo! Člověk se směje, když naslouchá řečem, které zaznívají z tvého domu. Kdokoli však tě vidí, sahá po noži.“ M. Ježek

Režisér vietnamského původu Dužan Duong ve své nové dokufikci pokračuje v portrétování života Vietnamců v české společnosti. Civilní příběh vypráví o mladíkovi, který pomáhá svému otci s prací ve večerce. Film na každodenních situacích ukazuje, jak mladí Vietnamci žijící od dětství v České republice ztrácejí kontakt s kulturou svých rodičů, ale zároveň se nemohou stát plnohodnotnými členy české společnosti. Snímek natočený především v delších statických záběrech v autentických lokacích připomíná současný filmový realismus. Zároveň je i bezprostřední generační výpovědí. „#FilmzVecerky“ D. Duong