Ztracený břeh

V řadě názorů a připomínek historických událostí, které film věnovaný kupónové privatizaci prezentuje prostřednictvím rozhovorů s historiky a tehdejšími účastníky, se jako ústřední ukazuje konflikt dravého kapitalistického uspořádání a sociálněji pojatých alternativ, který je v české politice dodnes živý. Právě pro důraz na tehdejší debatu o sociálních aspektech společnosti má tato reminiscence počátků českého kapitalismu aktuální vyznění. Strohou a věcnou metodou mluvících hlav snímek odhaluje, že těsně po revoluci byla značná část obyvatelstva pro nějakou formu socialismu, a pátrá po důvodech obratu ke kapitalistické orientaci. DETAIL:„A proto jsem libertarián, a proto jsem pro volnej trh, že prostě desetitisíce to musej zkusit, aby se to jednomu povedlo, a je to v drtivý většině náhoda, když se mu to povede.“

Dokument reflektuje třicet let obnovené demokracie formou soudního přelíčení. Film spojuje herce v rolích žalobkyně, obhájce a soudce s reálnými lidmi, kteří zastupují českou společnost jako diváci, svědci a členové poroty. Zjevnou inspirací snímku bylo soudní přelíčení ve věci sporu dvou generací, které v roce 1966 natočila Československá televize. "Příběh idealismu a naivity jedněch a racionality druhých. Bilance třiceti let rozdělené společnosti, která to o sobě nevěděla.“ R. Sedláček

Experimentální western-horor z prostředí moravského Slovácka přináší nový pohled na legendu o svatém Václavovi. V omšelých kulisách lidové veselice zápasí bájný kníže Boleslav, zombie z vinného sklípku, se svým bratrem Václavem o povahu české státnosti i o talíř s rajskou. Filmová esej o mýtech českého a moravského nacionalismu je sarkastickým obrazem vyprázdněných kmenových rituálů, které stvrzují národní identitu, ale ostře se vymezují vůči jinakosti. Posvátnost folklóru je ve filmu sabotována archaickými filmovými a video formáty s množstvím chyb a kazů, rozbředlým mixem dechové hudby i kontrapunktem v komentáři. Detail: „Písničku Morava, krásná zem v podání dechové hudby Bojané posíláme tentokrát panu svatému Václavovi, narozenému nejspíše v Praze, který se opět vydává na svou pouť za bratrem Boleslavem. Ať se mu na cestě vše daří, má svižné tempo a je mu do skoku.“

Půlhodinový snímek se skládá ze soukromého videozáznamu, který pořídil divadelní tvůrce Petr Lébl v roce 1996, kdy působil jako hostující režisér inscenace Cyrana z Bergeracu v národním divadle v Tel Avivu. Většinu času sledujeme Lébla společně s kostýmní výtvarnicí Kateřinou Štefkovou v hotelovém pokoji, ovšem na okraji jejich nezávazných her nacházíme Léblovy skeptičtější komentáře na kameru. Zdánlivě banální home video dvou blízkých osob zároveň prolamuje hranice osobního a veřejného, života a inscenace. Oba účastníci totiž před kamerou stále hrají a inscenují, i když záznam není určen pro veřejnost.DETAIL:Mission Impossible – with Kateřina. Na Kateřinu pozor: její surové poznámky tě mají vytočit k zešílení. Nenech se zblbnout: nemá cenu jí opakovat, že si jí vážím. Raději se podle toho chovat v srdci.

Na scéně skutečné víc než dost nechává režisér tohoto hybridního filmu plynout neskutečný příběh. Zatímco před rijeckým divadlem demonstrují chorvatští nacionalisté proti – i u nás už dobře známému – uměleckému šéfovi Oliveru Frljičovi, na nedalekém ostrově Goli otok secvičují naturščici surreálné představení. Rozpadající se budovy bývalého internačního tábora, zřízeného tajně Titovým režimem pro politické vězně, slouží jako kulisy lynchovskému výjevu, v němž se ušpinění herci stávají objekty v panoptiku svých snů. Svět imaginace a svět holé skutečnosti se zase začínají sobě vzdalovat.„Volej ke mně a já ti odpovím; sdělím ti veliká tajemství, o kterých nevíš. Jeremjáš 33:3“ A. Suk

Fotograf Don, obyvatel obřího slumu Kibera v Nairobi, říká, že chce na svých snímcích zachytit pozitivní tvář svého domova. Nikoli utrpení, bídu a rezignaci, ale naději, odhodlání a kreativitu. Stejný program jako by si předsevzal i dokument Martina Páva. Snímek vizuálně těžící ze zvláštní fotogenie slumu je pojatý jako série výpovědí místních obyvatel. Vedle Dona vystupují zdejší umělci, učitelka nejmladších dětí nebo trenér boxerského mužstva. Zejména v závěrečné části věnované prezidentským volbám v Keni ale frustrace, beznaděj a násilí Kibery nezadržitelně vyplouvají na povrch.„Lidé dokážou spolupracovat, mají-li k tomu důvod.“ M. Páv

Bezmála apokalyptický obraz oblasti doslova pohlcované těžebním průmyslem ukazuje dokument pozorující titulní severošvédské město, jehož část se propadá kvůli těžbě v nedalekém dole na železnou rudu. Vedení důlní společnosti se rozhodlo nezastavit výnosnou těžbu a obyvatele ohrožených čtvrtí přestěhovat. Režisérka z natáčení ve městě za polárním kruhem i přímo v důlním prostředí vytěžila uhrančivé filmové obrazy a na příkladu tří protagonistů, nyní žijících ve zvláštním mezičase, nápaditě otevírá témata přesidlování, tradice a vztahu k určitému místu. „Dystopický příběh Kiruny je o vykořeněných lidech hledajících domov ve vykořeněném městě. Vypovídá přitom o odvrácené stránce celé vyspělé společnosti, ať už ve Švédsku, nebo v Čechách." G. Stocklassa

Režisér vietnamského původu Dužan Duong ve své nové dokufikci pokračuje v portrétování života Vietnamců v české společnosti. Civilní příběh vypráví o mladíkovi, který pomáhá svému otci s prací ve večerce. Film na každodenních situacích ukazuje, jak mladí Vietnamci žijící od dětství v České republice ztrácejí kontakt s kulturou svých rodičů, ale zároveň se nemohou stát plnohodnotnými členy české společnosti. Snímek natočený především v delších statických záběrech v autentických lokacích připomíná současný filmový realismus. Zároveň je i bezprostřední generační výpovědí. „#FilmzVecerky“ D. Duong

Z pozice osobního poradce prezidentského kandidáta Michala Horáčka zaznamenával dokumentarista Robin Kvapil od podzimu 2016 dění ze zákulisí jeho kampaně. Natáčel na vše, co měl po ruce – na kameru, mobil, notebook. Film spolurežírovaný Radimem Procházkou vznikl se snahou zachytit autentický obraz Horáčkova volebního tažení, prezentuje taktiky jeho týmu, interakci se spoluobčany, stoupenci i odpůrci, novináři a protikandidáty. S vědomím, že prezidentské volby sice prohráli, ale mají za sebou velký kus cesty, Kvapil předkládá zpětnou reflexi jejich týmové práce a komentuje jejich jednotlivé kroky."Dokumentarista jako poradce ve štábu prezidentské kampaně. ‚Nic‘ a ‚nevím‘ nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Pravda vyděsí.“ R. Kvapil„Veksláček, Mlátička, Zjeman a Troll ve filmu o zákulisí demokracie.“ R. Procházka 

Pod společným názvem Umírání pro začátečníky jsou uváděny dva krátké filmy, které jejich tvůrci natáčeli společně „v hospicích, porodnicích, vlacích i jinde“. Jsou založené na rozhovorech se stejnými protagonisty a na podobná témata, ovšem pokaždé nahlížená odjinud. První snímek Tónina ticha od Marka Boudy se zabývá hudbou a jejím vztahem ke stáří a smrti, otázkami, jaká hudba je slyšet v nebi nebo jakou skladbu si mají pustit pozůstalí po našem skonu. Druhá část Umírání pro začátečníky od Báry Kopecké se po stopách tabuizovaného tématu smrti vydává do krematorií, za umírajícími nebo i na porodní sál. „Zajímalo mě především jak se hudba zračí ve tváři posluchače v okamžiku jeho pohnutí hudbou. A ticho - kontrapunkt hudby, pauza ve skladbě, konec života...ticho, které po nás zůstává...“ B. Kopecká

Střelné zbraně jsou v současné společnosti mnohoznačným fenoménem. Pro někoho jsou symbolem moci, pro jiného jistoty, pro dalšího nebezpečí. Barbora Chalupová ve svém dokumentu zpovídá držitele zbrojního průkazu i zájemce o něj a zajímá se také o dostupnost střelných zbraní v našem prostředí, ať už legální, nebo nelegální cestou. Film částečně využívá prostředí internetu jako netradičního prostředku vyprávění, částečně jde o klasický autorský dokument založený na konfrontačních rozhovorech. Autorka se pouští i do experimentů na hraně zákona s podomácku vyrobenými zbraněmi.„Víš, já se spíš snažím zjistit, proč jí mít a proč nemít? Jako tu bouchačku... Legální, nelegální... Ale možná se prostě tímhle vykradeným politickým manifestem jenom nějak kryju, nebo si dělám alibi.“

Působivost analogového videa dnes spočívá především ve svérázné estetice rozpixelovaného obrazu s rastrovými chybami. Pro české výtvarníky, kteří koncem 80. let začali prozkoumávat možnosti videoartu, však toto médium představovalo cestu ke svobodě. Skrze portrét svého dědečka Radka Pilaře, jednoho z průkopníků českého videoartu, zkoumá režisérka vlastní dědictví naléhavé tvůrčí fascinace. Proces rekonstrukce výstavy Den videa z roku 1989 coby hlavní dějová linie filmu pak toto okouzlení uvádí do kontrastu s životem v upadající totalitě, tak odlišném od dobrodružství těch, kteří se rozhodli emigrovat a za nimiž se autorka také vydává, aby objevila zapomenutá díla, poznala jejich tvůrce a navázala přerušené vztahy.  „‚Ty počítače, které tady se mnou jsou, mi tiše říkají, že chtějí, abych jim rozuměl, abych s nimi žil. Protože my s nimi budeme žít. Ale jsou to buď ďáblové, anebo to budou bozi.‘ Radek Pilař.“ A. Komrzý