Ztracený břeh

Zatímco v jiných zemích je sexuální asistence pro hendikepované už zavedenou službou, v Česku se teprve rozjíždí. Dokumentaristka Dagmar Smržová se k tomuto tématu vztahuje metodou připomínající filmy Eriky Hníkové: vybírá si tři hendikepované mužské protagonisty a jednu vyškolenou sexuální asistentku a sleduje je v civilních situacích, v nichž jim nenásilně klade různé otázky. Snímek otevírá téma, které veřejnost přehlíží nebo vnímá kontroverzně, ačkoliv je společensky závažné. Především však nabízí citlivý pohled do intimního života lidí s postižením.,,... není nikoho zásluhou ani zaviněním, jestli vypadá líp, nebo hůř, jestli se narodil silnější, nebo slabší. Měli bychom si tedy navzájem vycházet vstříc a pomáhat ve všem, co jeden může a druhý ne – i v milování...“

Další příspěvek do specifického subžánru oživené historie z pera scenáristy Pavla Kosatíka. Ráno 26. září 1928 se v zahradách zámku v Topolčiankách potkávají Karel Čapek a prezident Masaryk, aby rozhodli o osudu svého společného literárního díla. Z citátů z budoucí knihy i vzájemné korespondence se rodí fabulovaný filmový dialog, oprošťující původní formát literárního rozhovoru od svazujících konvencí. Čapek s Masarykem si vzájemně vyčítají různé věci, urážejí se, ale zároveň se v úvahách dotýkají klíčových otázek osobní povahy i své společenské funkce politika a literáta.„Je to film o dvou mimořádných mužích, je o tom, že emoce mohou být někdy silnější než myšlenka, i u tak výjimečných lidí.“ J. Červenka

Působivost analogového videa dnes spočívá především ve svérázné estetice rozpixelovaného obrazu s rastrovými chybami. Pro české výtvarníky, kteří koncem 80. let začali prozkoumávat možnosti videoartu, však toto médium představovalo cestu ke svobodě. Skrze portrét svého dědečka Radka Pilaře, jednoho z průkopníků českého videoartu, zkoumá režisérka vlastní dědictví naléhavé tvůrčí fascinace. Proces rekonstrukce výstavy Den videa z roku 1989 coby hlavní dějová linie filmu pak toto okouzlení uvádí do kontrastu s životem v upadající totalitě, tak odlišném od dobrodružství těch, kteří se rozhodli emigrovat a za nimiž se autorka také vydává, aby objevila zapomenutá díla, poznala jejich tvůrce a navázala přerušené vztahy.  „‚Ty počítače, které tady se mnou jsou, mi tiše říkají, že chtějí, abych jim rozuměl, abych s nimi žil. Protože my s nimi budeme žít. Ale jsou to buď ďáblové, anebo to budou bozi.‘ Radek Pilař.“ A. Komrzý

Natáčení dokumentu o novém typu společenského zřízení, v němž tradiční státní struktury nahrazuje mafie s oligarchií, nabralo nový směr po zavraždění novináře Jana Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Autorka se prostřednictvím mnoha rozhovorů – s právníky, blogery, novináři, bezpečnostními experty a bývalými agenty zpravodajských služeb – soustřeďuje na rozkrytí spletence aktérů ovlivňujících současný veřejný prostor na Slovensku. Investigativní snímek o zemi třicet let po pádu komunistického režimu předkládá zdrcující fakta o nejasných stycích mezi bývalými důstojníky zpravodajské služby a zájmovými skupinami a o problémech a hrozbách, jimž musí čelit novináři a občané. „Vražda novinára nastolila viac otázok, než kto je vrah. Tragédia nasvietila obraz spoločenských inštitúcii v ich skutočnosti a vytvorila krátke okno, kedy bolo možné zachytiť to aj na kameru.“ Z. Piussi

Čas životní i filmový jako něco vetkaného do jednoho obrazu nám předkládá experimentálně pojatý film, ve kterém jsou obrazové vrstvy často kladeny přes sebe a do sebe míchány zvukové stopy. Velmi osobní dokument se v poetické zkratce stává poznáním paměti, vědomí i očekávání budoucího jako neoddělitelně spojených skutečností. Před očima – pomyslným kinematografickým zrakem – nám defilují výjevy z minulosti i záběry aktuálně všední a ve voiceoveru recitují vnitřní hlasy útržky básní či opakují fragmenty dávných dialogů těch, kteří nás třeba už opustili, ale nenechali nás samotné. „Jak se vyrovnat se ztrátou? Jak ošetřit ostatky? Jak rozumět významu vzpomínek? Když vstoupíme do obrazu opouštíme rám. Potkáváme předobrazy. Díky setkání získáme obraz nový – obraz pro budoucnost.“ V. Ježková

Koncept apparatgeistu vyjadřuje, jak se vyvíjí vztah člověka k technologiím a jakým způsobem proměňují naše sociální kontakty. Stejně jako autoři této teorie James E. Katz a Mark Aakhus se zaměřila i režisérka filmu na aktuální fenomén mobilních telefonů. Bere nás do alegorického prostoru apparatgeistu, na pusté, nehostinné místo, kde displeje všudypřítomných smartphonů fungují jako okénka do světů internetové všednosti a bizarnosti i jako odrazová deska naší interakce s digitálním zařízením. „Nakolik se za svůj smartphone schováváme a nakolik se skrze něj obnažujeme? Nakolik je možné se otisknout do obrazů složených z jedniček a nul?“ M.-M. Kochová

Ultrazvukový screening nenarozeného plodu. Turisté zaměřující na sebe mobilní telefony na selfie tyčích. Figuríny ve výlohách obchodů. Lidé na ulici prohlížející si sebe samé v odrazech skel. Snímání modelů do 3D tiskárny. Série všednodenních výjevů nám ukazuje různé formy obrazů a zobrazení, kterými se obklopujeme, jimiž sami sebe pozorujeme, rozumíme si a také se ztvárňujeme a archivujeme. Otázka položená v názvu snímku zároveň upozorňuje na přesun naší pozornosti od slov k obrazům. Nejde už o to, zda si svět bude připomínat naše jméno, ale zda mu dokážeme vtisknout do paměti naši podobu. „V hlavní roli: ego.“ M.-M. Kochová

Básník Daniel Hradecký je hlavním hybatelem nadžánrového filmu o cestě do hlubin vlastního vědomí. Černobílé dokumentární podobenství nahlíží do duše člověka souhrou zvuků a syrových obrazů. Za doprovodu dramatické hudby se v hrubé severočeské krajině odvíjí několik epizod, jejichž narativ je spředen z útržků básníkových textů a jeho vzpomínek, filmem rekonstruovaných: Daniel nastupuje na směnu v továrně nebo se v krytu setkává s ďáblem. Film mapuje básníkův vnitřní svět a spolu s ním se propadá hlouběji a hlouběji ke dnu surové imaginace. „Je muž, který rád sní, šťastný?" A. Hospodářský   V pátek 25.10. v 18:00 se v návaznosti na projekci snímku uskuteční v kavárně Etage čtení básníka Daniela Hradeckého, který je hlavním protagonistou dokumentárního snímku Alberta Hospodářského s názvem Nekyia, soutežícího v sekci Česká radost. Hradecký přečte jak své texty, tak texty jiných autorů, například Winstona Churchilla a Tomáše G. Masaryka.   

Téměř pětina Čechů pracuje za částku menší, než je 83 korun na hodinu. Existuje pro ně specifické označení: pracující chudí. Novinářka Saša Uhlová se v dokumentu Apoleny Rychlíkové vydává na různá místa republiky zkoumat špatně placené práce, aby popsala, jaké jsou pracovní podmínky v současném Česku. Se skrytou kamerou v brýlích pracovala měsíc v nemocniční prádelně, drůbežárně, za pokladnou v supermarketu a týdny na brigádách – v žiletkárně a třídírně odpadu. Její reportáže pod názvem Hrdinové kapitalistické práce byly uveřejňovány od září na webu A2larm.cz. Během výzkumu se nechala doprovázet filmovým štábem pod vedením Apoleny Rychlíkové. Ten zachycoval Uhlovou při různých osobních situacích a dává možnost nahlédnout i na to, jak ona sama se vyrovnávala s koloběhem prací, změnami kolektivů, špatnými pracovními podmínkami a odloučením od rodiny.„Stála jsem několik měsíců blízko hrdinky, která ani chvíli neupřednostnila sama sebe před těmi, jejichž osudy nám chtěla přiblížit. Snad se ten záznam doby podaří časem dostat i k těm, kterých se týká.“ A. Rychlíková

„Skutok sa nestal,“ prohlásil Vladimír Mečiar v roce 1996 o vraždě podnikatele Róberta Remiáša, která nejspíš měla politické pozadí a byl do ní možná zapleten i sám tehdejší premiér. Jeho nechvalně proslulý výrok se pokouší negovat dokument, který kombinuje investigativní přístup s originálním filmařským ztvárněním. Režisérka staví snímek na rozhovorech s důležitými aktéry Remiášovy kauzy, ale neomezuje se na strohé prezentování faktů. Střídáním různých filmových formátů, od černobílého filmu po VHS, evokuje dobu zločinu a zdůrazňuje ústřední téma konfrontace s minulostí.  „Chcela som spraviť poetický politický film. Angažovaná tvorba by nemala rezignovať na štýl.“ B. Berezňáková

Josef Hasil, přezdívaný Král Šumavy, je bývalý převaděč přes hranici mezi komunistickým Československem a Západem a později agent americké zpravodajské služby CIC. Jeho činy jsou ústředním tématem filmu tvořeného výpravnými animacemi připomínajícími novodobý film noir, rozhovory s pamětníky a záběry na krásy tajuplné šumavské přírody. Dokument místy nabývající kvalit až hollywoodských akčních filmů kontrastuje tíhu morálních rozhodnutí jedince a neoblomnou moc totalitního režimu. Téměř detektivní pátrání je rámováno šumavskou mytologií a legendami, které se o tomto muži dodnes vypráví. „Král Šumavy poetickým způsobem zkoumá rozpolcenost hrdiny, padoucha a někdejšího českého emigranta Vlasty Bukovského, který se znovu setkává s nechvalně známým převaděčem Josefem Hasilem.“ K. Kelly

Charlie Soukup je undergroundový písničkář a signatář Charty 77. Na začátku 80. let emigroval. Posledních několik desítek let žije osaměle v australské divočině jako poustevník a buddhista. Dokumentarista Jiří Holba ho vyhledal na rozsáhlém pozemku v buši, kde si Soukup buduje tajné přístřešky a žije stranou civilizace. Celý snímek natočil sám přímo na místě a zachytil v něm spontánní rozhovory a situace, ve kterých nechává naplno působit Soukupovo svérázné charisma. Série monologů vyznívá jako svým způsobem strhující proud řeči na hraně blouznivosti a pronikavých životních postřehů.  „Zajímá mne film jako báseň, jako dotek života, mávnutí kouzelného proutku, náhlé vzplanutí jiskry v nekonečné tmě, rozluštění hlavolamu. Bez začátku, bez konce, vše v jednolitém prostoru. A láska.“ J. Holba