Fascinace: Exprmntl.cz

Amnion – plodový obal chránící zárodek života – se ve filmu stává metaforou intimního prostoru, v němž lze sdílet bolest a hledat cestu k uzdravení. Citlivý portrét tří žen, jejichž život poznamenala stejná zkušenost náhlého odloučení, je od počátku nesen meditativní zvukovou stopou, která formuje prostředí, v němž se osobní zkušenost stává vyslovitelnou. Rituální gesta – kroje, společné vaření, objetí – vytvářejí ochranný obal, jenž dovoluje bolest nejen vyjádřit a sdílet, ale i proměnit.„Skutečné uzdravování jednoduše znamená otevřít se pravdě svého života.“ — doprovodný materiál k filmu

Zdánlivě čistě observační fascinaci hmyzím tělem narušuje diegetická zvuková stopa složená z výrazných frekvencí, jimž jsou pozorovaní živočichové vystaveni. Vědecko-filmový experiment, který vyústí ve vizuální přepis jejich zvukových reakcí do barevných stop na reproduktoru, uzavírá tragická pointa.„Snímek zachycuje, jak některý hmyz reaguje na zvukové frekvence, které se využívají například i ve vojenství.“ — doprovodný materiál k filmu

Čtyřminutová stop-motion animace složená z fotografií, akvarelů a fungálních pigmentů rozehrává obraznost hub v nekonečné škále tvarů a podob. S nadsázkou a humorem nechává vyrůstat fascinující mykologické univerzum a evokuje nekonečně rozvětvený, tajemný svět podhoubí a jeho skrytou komunikaci.„Co uděláte, když se vám začíná hroutit svět? Jdu se projít a když mám opravdu štěstí, najdu houby. Houby mě přivádějí zpět k rozumu, a to nejen – jako květiny – svými bujnými barvami a vůněmi, ale také tím, že se objevují nečekaně a připomínají mi, jaké štěstí mám, že se tam zrovna nacházím.“ — Anna Lowenhaupt Tsing, The Mushrooms at the End of the World (Princeton University Press, 2015), str. 1.

Koláž z úryvků osvětových pořadů československé televize sedmdesátých a osmdesátých let, věnovaných umělému přerušení těhotenství, doprovází naléhavý voice-over, uvažující nad tím, co skutečně utváří dějiny potratů: představa sebe-vlastnictví a svobody, rozvoj lékařských technologií, státní reprodukční politika nebo logika trhu? Film skládá komplexní obraz reprodukčních dějin socialistického Československa, v němž se mediální reprezentace interrupce – tak odlišné od rétoriky obklopující feministické pro-choice hnutí v USA – propisují do intimní tělesné zkušenosti.„Ovládáme naše těla. Těla ovládáme. Co je ‚my‘, když říkáme ‚naše‘? Sáhnout na kůži. Na vlastní kůži zjišťuji, že jsem tisíci jiných, ne vlastních kůží.“

Mājā – sanskrtský pojem označující závoj, iluzi či klamný odraz, který zakrývá pravou podstatu skutečnosti, a přitom ji sám vytváří. Film tuto prastarou metaforu překládá do pomalu plynoucích černobílých obrazů: uhrančivé detaily, střídání světla a stínu, proudění vody, které se rozplývá na dívčině tváři jako průsvitný závoj. Ústředním symbolem snímku je zrcadlová kostka – klam i brána, v níž se realita tříští v dimenzi odrazů a otevírá se prostor pro tiché usebrání. „Skrze tuto vizuální meditaci hledám způsob, jak se vyrovnat s nestálostí světa a najít v ní harmonii – ne jako únik, ale jako hlubší přijetí.“ Zdroj citátu: doprovodný materiál k filmu

Kompozice koláží z časopisů, deníkových skic a otisků na kůži, doprovázená dívčí zpovědí ve voice-overu, vypráví příběh o tom, jak se ženské tělo proměňuje v objekt – pouhou nádobu mužské touhy – v celé škále forem sexuálního násilí: od nenápadného pouličního harašení až po znásilnění. Nápaditá stop-motion animace propojuje kresbu, fotografii i reálné objekty. „Kde končí nevinnost a kde začínají poznámky, které mohou vést k sexuálnímu násilí? Jak to ovlivňuje její vnímání sebe sama?“ — z doprovodného materiálu k filmu

Dvě narativní i estetické roviny – stylizovaný ateliérový pokoj s hororovým nádechem, který nedokáže opustit fiktivní Nora, a slídivý záznam ruční kamery sledující vynervovanou dívku v reálném prostředí – propojuje tělo a zkušenost hlavní postavy se sexualizovaným násilím. Variace na ibsenovskou ženu, jejíž příběh přebírá a přepisuje muž, vytváří protipól k obrazu současné hrdinky, která zajíkavě a s bolestí mluví za sebe a nechce se nechat utišit.„Nikdy neuvidíme všechny fragmenty, ani se nás příběh nedotkne takovým způsobem, jako ve velkých filmech, budeme možná trochu zmatení. Nora se nestane naší dokonalou, silnou hrdinkou, přesto nás zve sdílet s ní smutnou procházku městem a kousek toho podivného pokoje.“ — z doprovodného materiálu k filmu

Adaptace storyboardu L’amore è un lepidottero (1941) italského umělce a experimentálního filmaře Bruna Munariho staví proti snivému melodramatu na válečném pozadí giallo estetiku italských krváků. Výsledkem je rapidní koláž, která propojuje počítačovou animaci, improvizované záběry, archivní materiál i obrazy generované umělou inteligencí. Každý prvek mluví jiným vizuálním jazykem, dohromady však vytvářejí paradoxní „ručně vyrobenou“ estetiku, v níž se technologie střetává s nostalgií.„Proces filmu zrcadlí zprávy o gigantech Silicon Valley, kteří pirátí terabajty historických zdrojů a ničí miliony fyzických knih, aby nimi nakrmili své stroje. Zatímco jejich výplach AI svinstva znečišťuje naše prostředí, Replica záměrně zpracovává problematický historický materiál a přináší jeho očistu skrze současné nástroje.“ — autorova explikace

Film vychází z video-deníkových záznamů, jež si autorky sdílely na trase Brazílie/Peru – Florida. Juxtapozice obrazů každodennosti na obou stranách Ameriky, spojených jedním mořem, je provázena textovými fragmenty v češtině a španělštině. Ty odkazují k operaci Kondor, během které v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století USA podporovaly diktatury v Latinské Americe, i k vizi „barevných padáků“ brazilského myslitele a aktivisty Ailtona Krenaka, jenž vyzývá, abychom na konci světa využili svou tvořivost a vyrobili si padáky, s nimiž lze oddálit pád. “Možná tedy musíme objevit padák. Ne odstranit pád, ale vymyslet a vyrobit miliony barevných, hravých, a dokonce příjemných padáků.” Zdroj citátu: Krenak, Ailton. Ideias para adiar o fim do mundo / Ideas to Postpone the End of the World. São Paulo: Companhia das Letras, 2019

Temná férie inspirovaná Příhodami Arthura Gordona Pyma od Edgara Allana Poea, propletená lovecraftovskými aluzemi, sleduje osamělého poutníka, který vstupuje do zapomenuté říše, v níž se tříští skutečnost. Ve spolupráci s umělou inteligencí vytvářené vize vysokohorských útesů, ledovců a nestvůr doprovází voice-over, jenž události vypráví v nesrozumitelném jazyce. Černobílá, vysoce kontrastní obrazovost buduje atmosféru nevysvětlitelného děsu, která doprovází, slovy Lovecrafta, „porážku oněch pevných zákonů přírody, které jsou naší jedinou ochranou proti útokům chaosu a démonů neprozkoumaného vesmíru“.„Existují znalosti, které nelze vyjádřit slovy. A jazyk, který je lepší nechat nepochopený.“

Minimalistický hudební doprovod spolu se zvukovým designem replik a emocionálně vypjatých skřeků z krimidramatu rotujícího kolem postavy vyšinutého zločince zceluje vertikální montáž nalezených 16mm filmových pásů z domácích archivů. Výsledkem je lehce paranoidní a sebeironická melange, utvářená jako strukturální film.„Tento insitní 16mm film vznikl kolektivní spoluprací v rámci 16mm dílny na festivalu České vize 2025. […] Zadání znělo: vytvořte společně strukturální filmový experiment. Na dotaz, co to je?, jsem odpověděl, že to není podstatné, ať si to představí nebo se zeptají AI. Nevím, jestli to udělali a co si představovali, ale i když je výsledkem tvar složený pouze z omylů a chyb, má (alespoň pro mě) neopakovatelné kouzlo nechtěného.“ — Martin Ježek

Třetí část trilogie o reprezentaci, umění a politice je koláží obrazů a citací s kongeniálním zvukovým designem Iana Mikysky. Zatímco Signatury některých věcí (2022) zkoumaly roli uměleckých děl a institucí ve společnosti a The Commodity Catalogue (2023) se věnoval zbožnímu charakteru umělecké tvorby, závěrečná část namísto syntézy přináší subverzi: odhaluje rozpory umělecké analýzy, které neústí v jasnou politickou pozici, ale samy sebe podrývají.„Tichý imperativ akumulace vládne již nade vším a vše do sebe absorbuje, včetně naděje. Je to nový typ religiozity, který vykládá svět, proniká vším a je schopen ospravedlnit cokoliv. Ani tento skromný disentní film, hledající skrze svou dopředu deklarovanou rezignaci možnosti vyjádření, ničím nepohne, nic neosvětlí. Bude také absorbován.“

Voice-over této intimní, obrazově křehké videozpovědi líčí tělesně prožívané záchvaty úzkosti, paniky a radikální ztráty sebedůvěry, které dovedou autorku až na samý okraj existence. Právě toto místo, kde vše pozbývá význam i naléhavost, umožňuje nejen pustit se a padat, ale také se znovu chytnout a držet.„Už se držím je intimní výpověď o vnitřním boji mezi tlakem být silná, mít vše pod kontrolou a potřebou dovolit si cítit a selhat. Největší síla se totiž někdy rodí právě v okamžiku, kdy sami sobě dovolíme se vzdát.“ — z doprovodného materiálu k filmu