násilí

Dětský film o největší hromadné sebevraždě 20. století rekonstruuje událost z roku 1978. Reverend Jim Jones přiměl téměř tisícovku stoupenců a stoupenkyň své sekty Chrám lidu, aby v osadě Jonestown v jihoamerické Guyaně vypili jed. Třetina z nich byly děti. Jan Bušta dává sadistům, voyerům a nekrofilům minutu na to, aby opustili kinosál. Jeho sebereflexivní dokument, který je výsledkem desetiletého časosběrného natáčení, nevyobrazuje drastické scény. Za zvuků audionahrávky z osudného dne sleduje koláž dětských přízraků, z jejichž úst zaznívá kázání o úniku před zkažeností světa.„Ve svém debutovém filmu nám Jan Bušta ‚v přímém přenosu‘ přináší elektrizující zážitek z demagogie a manipulace.á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je také cinefilní poctou milníkům filmového experimentu, ‚demagogicky manipulující‘ se všemi aspekty filmového vyprávění a očekáváním publika.“---Zdroj citátu: https://www.filmcenter.cz/files/files/1645626325_czech-documentaries-2021-2022.pdf

Normy, umělé konstrukty, kladené na podobu těla, tíživě doléhají zejména na ženy. V osvobodivém gestu tato dokumentární esej ukazuje nejen pestrost lidské fyzičnosti, ale i rozdílnost v sebepojetí a individualitě. Lišíme se nejen tím, jak vypadáme, ale i jak se sami vidíme, a hlavně vnímáme a prožíváme.„Vizuální průzkum ženského těla a sebeuvědomění, nenápadně vyprávěný různými ženami, které své tělo používají jako plátno.“---Zdroj citátu:https://cphdox.dk/film/red-lines-white-lines-fine-lines-eva-a-visual-essay-on-the-female-body-kiss-me-never-letters-from-st-petersburg-toxic-magnus/

Na polsko-běloruských hranicích začala na přelomu roku 2021 a 2022 krize, když se syrští migranti a migrantky pokusili*y dostat přes hranice. V prostoru mezi zeměmi trpí zimou, hladem a nemocemi. Skupina polských dobrovolnic se jim snaží zajistit humanitární pomoc, mnohdy ale marně. Komunikace přes SMSky často zůstane bez odpovědi, nikdo neví, co se s nimi stalo. To vede k frustraci, znepokojení a vyčerpání, které zachycuje snímek, pečlivě sledující práci dobrovolníků a dobrovolnic.„Uprchlická krize v Polsku hned tak nezmizí, a co teprve, když se nad ní člověk zamyslí v celosvětovém měřítku? Občas si možná říkáte, že jste zbyteční, ale i přesto můžete pomoct alespoň pár lidem z mnoha.“ (jedna z dobrovolnic)

Ve své intimní filmové básni autorka pomocí abstraktních obrazů pozoruje proměňující se lesní krajinu. Nejprve zelenou a důvěrně známou, posléze zasaženou ohněm a poznamenanou požárem, kdy se popel stává její přirozenou součástí. Může popel, jenž je následkem ničivé síly, být znakem znovuzrození a domova?„Tak jako teď za sebe skládám slova, skládala jsem vedle sebe částice prachu ve snaze pochopit, jak se věci k sobě vztahují. Minerály popela, co se hýbou ve tvaru našich potřeb.“

Dům ve zdevastovaném stavu dává válečným uprchlíkům*icím z Náhorního Karabachu to nejzákladnější přístřeší už 30 let. Tři generace, včetně dětí a vnuků lidí, kteří museli opustit své rodné vesnice, živoří v domě na předměstí Baku. Spojují je podobné problémy: pocit ztráty domova, vykořenění, stesk, zášť a nemoci. „Od konce druhé války se mi často zdálo o našem domě.“

Režijní dvojice se setkává a promlouvá s veterány z portugalské koloniální války, aby zaznamenala jejich vzpomínky, zkušenosti, pocity. Nejde ale jen o jejich vyprávění, ale o setkání a sdílení samotné. Rozhovory se prolínají s archivními záběry, které naznačují, že snímek není jen nostalgickou podívanou, ale zamyšlením nad válkou a cenou za mír obecně. „Existuje zde kontinuita, při pohledu na dějiny si uvědomujeme, že mír je téměř utopie, a tyto záběry jsme pořídili proto, že šlo o válku, která se táhla celá léta a která jako by nás pronásledovala, která je velmi stará a niterná.“ — Marta Ramos  ---Zdroj citátu: https://comunidadeculturaearte.com/entrevista-jose-oliveira-e-marta-ramos-para-fazer-um-filme-tem-de-haver-um-compromisso-com-alguma-realidade/

Ve dvou věznicích v severozápadní části USA probíhá experiment zaměřený na mentální zdraví. Vězněným jsou pouštěna videa přírody, kterou někteří již desítky let nezažili. Film je meditací o izolaci, lidském vztahu k přírodě a o skutečnosti, jak nesamozřejmý je zpěv ptáků či procházka v lese. „Modrý pokoj, který je zároveň meditací i provokací, poukazuje na škody způsobené odepřením přístupu do přírody a na to, jak se všichni stáváme vězni, když je nám odepřena základní lidská potřeba společenství s přírodou.“ (Angie Driscoll)---Zdroj: https://hotdocs.ca/whats-on/hot-docs-festival/films/2022/blue-room

Martin Imrich žije a studuje v Praze. Pochází ale z Jižní Moravy, kam se také vydává na pěší pouť, aby překonal rozpor mezi „tím, kým jsem, a tím, kým jsu“, jak říká. Jeho videodeník, doprovázený upřímným mimoobrazovým komentářem, zachycuje útržkovitou formou cestu ke kořenům i pátrání po smyslu podobného uměleckého projektu.„Vlašim a Benešov jsou nejodpornější místa na světě a lituju všech lidí, kteří tam musí žít.“

V dokumentu inspirovaném knihou esejí Winfrieda Georga Sebalda se Sergej Loznica zabývá otázkou, zda je etické využívat civilní obyvatelstvo k válečným cílům a zda je možné morálně ospravedlnit užití prostředků hromadného ničení. Sestřih archivních záběrů zobrazuje německá města rozbombardovaná spojeneckými vojsky za druhé světové války a podává hrůzné svědectví o destrukci a jejích důsledcích, jež v mnoha kruzích zůstaly promlčené.„Podíváme-li se na můj nejnovější film, zkoumá princip, jenž se po druhé světové válce stal přijatelným, takřka standardním jevem. Útoky na civilní obyvatelstvo jsou dnes prakticky pravidelným prvkem válečné strategie. V současnosti lze tento princip sledovat na Ukrajině, ale krátce předtím se totéž dělo v Sýrii, zatímco okolní svět lhostejně přihlížel. Mám pocit, že tato idea, tento princip spočívající v masovém ničení by měl být podroben zkoumání a reflexi, a to nejen politiky, ale i filozofy, antropology a sociology, prostě všemi, kdo studují projevy lidské společnosti.“ — Sergei Loznitsa---Zdroj citátu: https://www.hollywoodreporter.com/movies/movie-news/ukrainian-director-sergei-loznitsa-history-destruction-cannes-2022-1235151641/

Islámský stát bývá prezentován jako unikavé, odosobněné zlo, zhmotňující se jen během teroristických útoků. Režisérka Zaynê Akyol se neurčité hrozbě rozhodla pohlédnout do tváře a dát jí konkrétní tvar. Získala unikátní přístup k desítkám zadržených džihádistů z celého světa. Zároveň vyzpovídala jejich manželky. Místo výslechu, na který jsou zvyklí, je nechává volně vyprávět o dětství, víře, snech a zkušenostech i historii obávané organizace. Jejich mrazivou vizi celosvětového chalífátu, kterou neopouštějí ani po pádu ISIS, konfrontuje s leteckými záběry Sýrie zdecimované právě fanatiky stavějícími ideologii nad lidské životy. „Natáčení tohoto filmu bylo pro mě velmi emotivní. Proto jsem se vydala za tím Druhým, za tím nepřítelem světa, abych mu naslouchala a snažila se mu porozumět. Takové setkání by samozřejmě nikdy nebylo možné, kdyby nebylo záminky k natočení filmu.“---Zdroj citátu: https://womenandhollywood.com/hot-docs-2022-women-directors-meet-zayne-akyol-rojek/

Kompilace scén z filmů klasického Hollywoodu, v nichž se muž dotýká loktu ženy, přisuzuje opakovanému zobrazení gesta hlubší význam. Nehledě na to, zda muž pomáhá ženě do vlaku, nebo zda jde o zjevný projev násilí, nabývá gesto na zlověstnosti a poukazuje na sexistický podtext prostupující kinematografií klasického Hollywoodu.„Jednou z věcí, které se učíme ve filmech režírovaných muži, je, co je to ‚vysněná žena‘. To, co se učíme ve filmech režírovaných ženami, je, co jsou skutečné ženy.“ (Jane Campion)---Zdroj citátu: https://www.inspiringquotes.us/author/7660-jane-campion

Abdi prožil dětství v Mogadišu během občanské války. Teď navrhuje a vyrábí nábytek v Nizozemsku. Dříve byl opakovaně svědkem násilí a válečných zločinů. Sám po emigraci porušil zákon a skončil ve vězení. Jeho sousedem je shodou okolností filmař Douwe Dijkstra. Společně se rozhodli rekonstruovat a zároveň lépe prozkoumat Abdiho mládí a dospívání plné traumatizujících incidentů. Vedle ne vždy spolehlivých vzpomínek jim k tomu slouží Dijkstrovo studio na speciální efekty se zeleným plátnem a množstvím miniatur. Film je současně životopisem i podnětnou dekonstrukcí snahy o uchopení něčí minulosti.„Pracuji velmi investigativním postupem zahrnujícím hledání informací a pokusy. Ale zjišťuji, že tento přístup, jako bych točil film o filmu, nikdy není o technické stránce věci. Pro mě je to vždy o tom ukázat svůj pohled filmaře nebo jak se stavím k danému tématu, postavě nebo předmětu.“ — Douwe Dijkstra---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/locarno-ff-neighbour-abdi-by-douwe-dijkstra/

Zvířata zdecimovaná nesnesitelnou tíhou bytí, existenciální frustrací i každodenními maličkostmi. Lidé jako vyprázdněné loutky čekající na povel z režie anebo křepčící herci zběsile ochraňující svá křehká ega. Teatrální, multidimenzionální performance na motivy autorských frustrací a uměleckých (dez)iluzí. „Máme problém s vámi, máme problém s námi. Bojíme se mluvit jinak než metaforami.“

V roce 2022 uplyne 70 let od jednoho z největších, neblaze proslulých procesů, které se v poválečném Československu konaly. Před Nejvyšším soudem v Praze tehdy stanulo čtrnáct obžalovaných komunistických funkcionářů. Mezi nimi byl i Otto Šling. Soud odsoudil jedenáct z nich k trestu smrti, k propadnutí majetku a ke ztrátě čestných práv občanských. Všichni obžalovaní se vzdali práva na odvolání. Karel Šling je posledním přímým potomkem všech jedenácti popravených. Ani ve svých 75 letech nepůsobí šťastným a vyrovnaným dojmem. Dosud se vyrovnává s traumaty, na která neměl a ani nemohl mít žádný vliv.

Meditativní symfonie o městu a smrti. Režisér snímku se vrací do míst, kde před osmnácti lety natočil film o sebevraždě. Nyní v přeplněných ulicích Teheránu i v jeho zanedbaných zákoutích s oprýskanými zdmi pátrá po důvodech, které přivedly tři sestry k rozhodnutí společně ukončit své životy. „Jejich životy byly shrnuty v několika větách; všechny věty jsou v minulém čase, není v nich budoucnost ani přítomnost.“

Impresionistická městská symfonie zachycuje Manilu jako místo fascinujících kontrastů. Chudoba se střetává se stavebním rozmachem, čekání a statičnost žebráků se spěchajícími auty a chodci. Protipóly jsou jak významotvorným, tak stylistickým prvkem. Jedno poeticky zrcadlí druhé.

Režisérka Nataša Urban opustila rodné Srbsko před mnoha lety. Teď se ale skrze otcův cestovatelský deník a rozhovory s rodinou a blízkými vrací na místa, kde vyrůstala a která se mezitím stala zpustošenými mementy válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii. Ve vesnicích, kde se dříve autorka procházela s rodiči, zůstaly lidské i betonové ostatky. Velké dějiny balkánského poloostrova požírají ty menší, rodinné – šťastné vzpomínky na dětství jsou v paměti zavalovány tím, co vyhřezlo z objevených masových hrobů. Hledět na krvavé obrazy jugoslávské historie je stejně bolestivé jako dívat se přímo na zatmění Slunce. „Potom, aby zahladili stopy, zničili tábor pro válečné zajatce v roce 1992, rok poté, co jej postavili. A lidé z okolní vesnice pak přicházeli pro cihly, které si na traktorech odvezli a použili je ke stavbě tamního kostela.“