násilí

Frankistický režim ve Španělsku si v průběhu čtyřiceti let vyžádal desetitisíce mrtvých a zmizelých. Zlověstná topografie teroru spočívá ve stovkách masových hrobů, kde končila těla zmizelých, zbavená vlastní identity a osudu. Kolosálním mementem pohnuté doby je zlověstný monument stvořený z ostatků tisíců anonymních identit, který nese pouze dvě jména – Francisca Franca a José Antonia Prima de Rivery. Tvůrci filmu navštěvují společně s archeology kontroverzní památník Údolí padlých (Valle de los Caídos) a pokouší se pomocí nových forenzních metod odhalit alespoň zlomek příběhů a identit, které se skrývají v lesích, polích a jeskyních.„Násilné zmizení probíhá ve třech fázích. Nejprve dojde k únosu. Poté k vraždě. To, co však tento zločin skutečně charakterizuje, je násilí páchané na důkazech: všechny stopy jsou zahlazeny, těla ukryta a svědci umlčeni.“

Násilí páchané na ženách je samo o sobě citlivé téma, především s ohledem na psychiku obětí těchto otřesných činů. Tři filmařky se přesto rozhodnou pro radikální tvůrčí a občanské gesto. Záznamy anonymních výpovědí znásilněných žen se stávají textovým podkladem pro scény, ve kterých přehrávají fatální čin z perspektivy oběti. S absentujícím násilníkem a v stupňující se imerzi se inscenovaný prožitek začíná až děsivě blížit tomu skutečnému. Zkušenost, které nejde porozumět ani ji simulovat, k nám prostřednictvím aktérek filmu promlouvá řečí svíravých tělesných reakcí a upřímných lidských emocí. „Vždycky jsem v sobě nosila touhu prolomit mlčení.“ — Mariia Lapidus, Rephrase Mag Zdroj citátu

Experimentální dokument zprostředkovává traumatizující zkušenost „nucených zmizení“, k nimž dochází ve válkou zmítané Kolumbii. Ve filmu slyšíme výpovědi matek některých z desítek pohřešovaných mladých mužů. Doprovázejí je obrazy prázdných míst, kde byli ztracení spatřeni naposledy, ale i záběry ohně či dalších živlů, abstraktní sekvence barevných skvrn nebo prostě černé plátno. Dohromady snímek vytváří devastující impresi absence, nehostinných, opuštěných prostor, nad nimiž se vznáší přízračné vzpomínky na osoby, jejichž osud zůstává bolestnou záhadou. „Něco vám řeknu. Jedině Bůh to může změnit. Kolikrát už podepsali mírové dohody? A přesto masakry pokračují.“

Poetický experimentální film o paměti, násilí a tíživém dědictví poválečného etnického čištění v Československu, se vrací do okolí Bukové hory na Broumovsku, kde byly roku 1945 zavražděny nebo ubity ženy, děti a staří lidé. Prostřednictvím animací, archivních filmových materiálů a observačních záběrů zkoumá, jak trauma etnického násilí přetrvává v lidech i v krajině. „Jsou místa, kde se stala chyba. Skončila válka, role se obrátily. Ti, kdo byli vespod, rychle získali navrch, prosby o život nebyly vyslyšeny, odplata převážila nad vším ostatním.“ Zdroj citátu: etc. galerie

Život obyčejných lidí ve čtvrti Chapéu Mangueira v Riu je ovlivněný dlouhodobým řáděním drogových gangů. Observační dokument nás zavádí do jedné ze zdejších domácností přežívajících v sousedství, kde často zní výstřely a kde policie se svými brutálními praktikami jen eskaluje celou situaci. Ve snímku, jehož název je portugalskou obdobou kondolenční fráze ‚Zůstává navždy v našich srdcích‘, režisérka přímo interaguje se svými protagonisty a natáčí je ruční kamerou v každodenních situacích. Zdůrazňuje tak míru, do níž se neustálý pocit ohrožení stal neopomenutelnou součástí jejich existence. „Bylo to v roce 2015, zcela náhodou, během mé první cesty do Brazílie, kdy jsem objevila čtvrť Chapéu Mangueira. Zabloudila jsem v úzkých uličkách a potkala jsem Sueliho, který pořádal grilovačku a s nímž jsem okamžitě pocítila spojení. Zaujatá a dojatá, a to i přes zjevné násilí, jsem se rozhodla přestěhovat se do Chapéu Mangueira.“ — Emma Boccanfuso, Business Doc Europe Zdroj citátu 

Intimní anonymizovaný portrét osmnáctileté dívky, která vytrpěla sexuální násilí a hledá s pomocí terapeutů cestu ven. Mladá dívka poznamenaná děsivým incidentem znásilnění nachází pomoc v terapeutických sezeních se zkušenými terapeuty. Postupně si osvojuje vlastní život, nabývá sebedůvěru a připravuje se na střet s realitou. Ten je ztělesněn soudním přelíčením, ve kterém se ještě jednou a hluboce musí vrátit k paralyzujícímu sexuálnímu setkání. Symbolicky i fakticky tak nabývá ztraceného hlasu, který může změnit její vyrovnání s minulostí i životy tisíců mladých dívek s podobným osudem.  „Oba víme, co se stalo. Ale já chci, abys věděl, co se mi dělo potom.“

Jak se proměňuje válka s rozvojem technologií a přesunem části bojů na obrazovky operátorů dronů? Snímek sleduje nově vytvořenou ukrajinskou jednotku bezpilotních systémů od prvního nasazení v Doněcké oblasti až po operace na ruském území. Každodennost novodobých bojovníků se odehrává ve studených sklepích a zákopech, kde se ničení mění v technický úkol a smrt v několik pixelů na monitoru. Krev téměř nevidí, lidské oběti však zůstávají stejně skutečné. Rutinu směn vyplňují počítačové hry, černý humor nebo péče o zvířata, klid však mohou kdykoli přerušit výbuchy a dělostřelecká palba. Film přitom střídá intimní portréty jednotlivých mužů s observačním zachycením jejich každodennosti, dynamikou válečného filmu i estetikou připomínající videohru. Skrze různorodé filmové prostředky tak nabízí komplexní pohled na technologickou proměnu současného válčení, v němž se fyzická vzdálenost od protivníka paradoxně potkává s bezprostředností okamžiku, kdy se člověk na obrazovce těsně před útokem podívá přímo do objektivu dronu.„Viděl jsem krev, roztrhaná těla, smrt – na vlastní oči. Ale válka se změnila. Zmodernizovala se, stala se něčím vzdáleným a novým.“