životopisy

Eduard Štorch (1878–1956) byl prvním spisovatelem u nás a jedním z prvních ve světě, kdo zasadil své příběhy do pravěku. Je přitom paradoxní, že on sám své knihy z doby kamenné a bronzové považoval jen za doplněk ke svému hlavnímu celoživotnímu poslání, jímž mu bylo povolání učitele. Další profesí, již se Štorch věnoval, byla archeologie. Neobvyklý nález v kanalizačním výkopu se stal prvotním impulsem k napsání Štorchova nejslavnějšího díla. Lovci mamutů se dočkali více než dvaceti vydání a přes půl miliónu výtisků. V němčině vyšli nejméně desetkrát a byli přeloženi i do japonštiny.

Zasněžené vrcholky hor, malebné vesničky a spořádaná města. Takové je Rakousko, které známe z cestopisů. Stejné Rakousko, do jehož maloměšťácké morálky už od 60. let bodá kritický osten spisovatelky a dramatičky Elfriede Jelinek. Její dokumentární portrét se ale nespoléhá na pouhou biografii slavné literátky. Namísto toho hledá důvody, proč autorčino konstatování nevyřízených účtů z minulosti národ pobuřuje do té míry, že se k provokativní nositelce Nobelovy ceny za literaturu obrátil zády. Osobní je politické. Jazykový experiment je politický nástroj. Historie je stín, který se bude vznášet nad občany a občankami země, dokud mu sami nevyjdou naproti.„Mám pocit, že jsem od svého dětství nezažila nic, nebo nic opravdu důležitého. Obecně myslím, že se v umělcích během dětství nahromadí tolik frustrace a bolesti, že s tím vystačí na celý život.“

Eva Eisler je významná česká designérka a šperkařka. Krátký film ukazuje její kreativní proces od zrození nápadu až po realizaci a představuje základní stavební kameny její tvorby: čistotu, eleganci a minimalistickou neotřelost. Její kovové konstrukce přitom kontrastují se zasněnou, něžnou estetikou filmu.„Jak v životě, tak v práci – pokud chceme být upřímní – bychom měli neustále hledat podstatu věcí a sami sebe.“---Zdroj citátu: Rozhovor s Evou Eisler, Heroine, 15. 9. 2020. https://www.heroine.cz/kultura/3049-ceska-stopa-ve-svetovem-designu-sperky-evy-eisler-nosila-i-zaha-hadid

Mnohovrstevnatý portrét Jeana-Luca Godarda ukazuje svět jednoho z tvůrců francouzské nové vlny jako laboratoř myšlenek. V bludišti jeho paralelních životů ho potkáváme jako hvězdu, která vtrhla do světa filmu, jako levicového radikála a zastánce maoismu i jako experimentátora s novými technologiemi, jejichž prostřednictvím znovuobjevuje filmové médium. Přes hektickou aktivitu režiséra, který natočil přes 140 filmů, se jeho portrét nese v jemně nostalgickém tónu. Součástí jeho světa je samota, která je podle dokumentaristy Cyrila Leuthyho nutností pro vznik uměleckého díla. „Ve všech mých filmech je obsažen kousek samoty. Je to něco, co mě zajímá, protože se mě to asi pocitově dotýká. Je to nejspíš dobrý způsob, jak zasáhnout publikum… aby se z člověka stal umělec, potřebuje totiž samotu.“ ---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/venice-ff-godard-seul-le-cinema-by-cyril-leuthy/ 

Koláž vlivů, vyřčených vět, skutků, stop a podob brněnského básníka a prozaika Jana Skácela. Současné kulturní osobnosti se na autora ohlížejí jako na sociální a kulturní fenomén. Režisér a režisérka dokumentu se rozhodli přistupovat k Janu Skácelovi jako k subjektu literárně-společenských dějin, jehož role v soukolí režimních a kulturních událostí je neochvějná a často – v dnešní době – až zbožšťovaná či jinak přikrášlovaná. Ve filmu se pokouší vymezit vůči zažitým představám o Janu Skácelovi – a zároveň interpretacím díla Jana Skácela v minulosti. Interpretují jej sérií vlastních obrazů.

Dokumentární opera netradičním způsobem zpracovává životní příběh československého hudebního skladatele Jana Kapra (1914–1988). Tento dříve oslavovaný a komunistickým režimem protežovaný skladatel byl však v průběhu 70. let umlčen a vymazán z historie. Snímek využívá Kaprových hudebních kompozic stejně jako amatérských filmových záběrů a pomocí dadaisticky hravého libreta odhaluje jeho život a tvorbu na pozadí historických změn. Zákulisní záběry z nahrávání sboru přitom dekonstruují biografický žánr a ukazují, jak náročné může být interpretovat archivní materiál, paměť a lineární vyprávění.  

V posledním čtvrtstoletí se významný český fotograf a člen mezinárodní agentury Magnum Photos Josef Koudelka mnohokrát vydal po stopách řeckého filozofa Hérakleita a navštívil více než dvě stovky helénistických a starověkých římských měst. A jim také věnuje svůj poslední velký projekt Ruiny. Turecký dokumentarista Coskun Asar zachycuje umělcovu epickou pouť napříč Středomořím i jednotlivé fotografie, které během této cesty vznikly, a s respektem a pokorou portrétuje tvůrce, jenž hledá absolutno ve svém životě, díle i filozofii jako takové.„Kamkoli člověk zavítá, může se ocitnout na krásném místě. Moderní člověk v jejich sousedství sice nastavěl šeredné věci, ale uvidět je – quelle chance, quelle chance! Musím spatřit veškerou tu krásu světa.” (Josef Koudelka)

Střihačem mezinárodně oceňovaných filmů Ida, Studená válka nebo Quo vadis, Aida? je absolvent FAMU Jarosław Kamiński. Rodák z polské Lodže se v krátkém, obrazově vytříbeném medailonu prochází svým rodným městem, vzpomíná na dětství, kdy ze školy utíkal do kina, a popisuje svůj vztah k dnešnímu Polsku i včerejší Praze.„Pamatuju si, že jsem jednou utekl ze školy do kina. Na nějakej francouzskej film.“ — Jarosław Kamiński

Marek Holeček patří mezi nejvýznamnější české a světové horolezce současnosti. Na ty nejvyšší hory těsně pod nebem leze bez kyslíku náročným alpským stylem. Jeho extrémní přístup k horám i životu mu přináší úspěchy a také problémy. Film Mára jde do nebe sleduje jeho pět pokusů o prvovýstup na náročnou horu Gašerbrum I v pákistánském pohoří Karákóram. Dívá se na ně očima Máry Holečka a zároveň očima lidí okolo něj, očima lidí, kteří čekají, zda se vrátí. Úspěšná totiž byla až pátá expedice a film sleduje i ty nepovedené a dokonce ty tragické. Během nich přišel díky omrzlinám o několik článků prstů na noze a také o kamaráda a spolulezce, jenž přímo před ním spadl z výšky tisíc metrů.

Dvě ikony světového náboženství a boje za svobodu se setkávají po mnoha letech odloučení a rozpravují na téma hledání radosti v dnešním komplikovaném světě. Jeho Svatost dalajlama, buddhista a duchovní vůdce Tibetu, a Desmond Tutu, jihoafrický arcibiskup a bojovník proti apartheidu, jsou přitom dlouholetí přátelé, které spojuje šibalství a smysl pro humor. Snímek představuje rekonstrukce jejich životů a politických událostí, které je formovaly jako politické a duchovní vůdce. V záznamu unikátního rozhovoru vedou misi za hledání radosti, v níž je přitom podporují poznatky moderních vědců a vědkyň i myšlenky literátů a literátek.„Jste stvořeni pro dokonalost. Ještě nejste dokonalí, jste mistrovské dílo ve výrobě.“

Melancholický dokumentární portrét Roberta Frosta představuje tohoto amerického básníka a čtyřnásobného nositele Pulitzerovy ceny v podzimu života, kdy reflektuje svůj osobní příběh, poezii a existenciální a filozofická témata, jimiž se zabýval napříč svou tvorbou. Frost tráví své dny v milované rurální Nové Anglii a stále se věnuje přednáškové činnosti na univerzitách, zatímco oko kamery přetváří tuto legendu americké poezie v obyčejného člověka ve světle univerzálního humanismu. Jedná se o první dlouhometrážní dokumentární film Shirley Clarke, za nějž byla v roce 1963 oceněna Cenou Akademie.„Jakkoliv zůstává umělec věrný své vizi skutečnosti, ve střetu s vtíravou společností a vlezlým státem ji upozadí a do popředí se dostává jeho individualita a vnímavost.“ — John F. Kennedy

Petr Nikl je zakládajícím členem výtvarné skupiny Tvrdohlaví. Je to intermediální umělec s klasickými kořeny, který se svobodně a přesvědčivě vyjadřuje prostřednictvím tradičních výtvarných technik, ale i autorských knih, interaktivních projektů a improvizačních akcí na bázi performance, divadla a hudebních vystoupení. Je nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1995, několikanásobným laureátem ceny za nejkrásnější knihu a držitelem Zlatého anděla v kategorii alternativní hudba z roku 2005. Petr Nikl se ohlíží za svým dosavadním životem, uplynulou kariérou a dává pomyslné vize, kam se bude jeho cesta ubírat v budoucnosti.

Karlheinz Stockhausen byl německý avantgardní komponista, průkopník elektronické hudby, vizionář, megaloman a autor zdánlivě nerealizovatelného projektu. V roce 1977 začal připravovat operní cyklus Licht. Zahrnoval sedm oper, stovky umělců*kyň a čtyři vrtulníky. Dokončil jej o 26 let později, pár let před svou smrtí. K inscenaci celého 29 hodin dlouhého představení za skladatelova života nedošlo. Teprve v roce 2019 se této výzvy chopila Nizozemská národní opera. Film je současně dobrodružnou kronikou vzniku jedné z nejvelkorysejších hudebních produkcí historie i intimním portrétem samotného Stockhausena.„Jako umělkyně jsem se do jeho hudby ponořila hlouběji, než tomu bylo před natáčením. Ne vždy se mi sice jeho tvorba zamlouvala, nicméně člověk vycítí, že se za ní skrývá obrovský duch.“ (Oeke Hoogendijk)---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/cphdox-interview-licht-stockhausens-legacy-by-oeke-hoegendijk/

V roce 2022 uplyne 70 let od jednoho z největších, neblaze proslulých procesů, které se v poválečném Československu konaly. Před Nejvyšším soudem v Praze tehdy stanulo čtrnáct obžalovaných komunistických funkcionářů. Mezi nimi byl i Otto Šling. Soud odsoudil jedenáct z nich k trestu smrti, k propadnutí majetku a ke ztrátě čestných práv občanských. Všichni obžalovaní se vzdali práva na odvolání. Karel Šling je posledním přímým potomkem všech jedenácti popravených. Ani ve svých 75 letech nepůsobí šťastným a vyrovnaným dojmem. Dosud se vyrovnává s traumaty, na která neměl a ani nemohl mít žádný vliv.

Film je portrétem kameramana Tomáše Šťastného, po němž režisér zdědil jméno i povolání. Šťastný kombinuje archivní rodinné a osobní videozáznamy a hranou dramatizaci, která je intimním náhledem do jeho vzpomínek a snahou o pochopení svého otce.„Já se s tebou neloučím tímhle filmem, protože vím, že tě budu furt objevovat.“ — Tomáš Šťastný ml.

Životní příběh neokázalé, skromné, ale nesmírně zásadové ženy je zároveň dramatickým portrétem doby, kdy samotná kritika režimu a obrana nespravedlivě stíhaných byla trestána vězením i stálou pozorností tajné státní bezpečnosti. Příběh odráží i přelomovou dobu po sametové revoluci, kdy Dana Němcová krátce vstupuje do politiky aktivně v roli poslankyně ve Federálním shromáždění anebo kdy v reakci na válku v bývalé Jugoslávii u nás zakládá poradnu pro uprchlíky a uprchlice a ve filmu se také po mnoha letech s některými z těch, kterým pomohla, znovu setkává.

Cvičení katedry kamery o člověku, který tvrdí, že jeden nesmí uvěřit svému příběhu, ale příběhy jsou vlastně to jediné, co má na světě rád. O člověku, který se lidí bojí, ale miluje jejich podstatu. O člověku, kterému bylo v dětství tvrzeno, že pokud si najde něco, pro co bude cítit vášen, tak bude vždy v pořádku, a tak si našel drogy. A hlavně o člověku, který se drog vzdal, aby zase mohl vyprávět příběhy.